(12.20 hodin)
(pokračuje Paroubek)
Již do úpravy z r. 1949 stát financoval některé potřeby církví včetně katolické církve také tzv. kongruovými předpisy.
Veškerá právní úprava týkající se katolické církve vycházela z toho, že státu patří spolurozhodování jak o majetkových, tak o personálních otázkách církve. Znovu to bylo potvrzeno ve smlouvě mezi vládou a Vatikánem nazvané Modus vivendi z r. 1928, která řešila práva státu při obsazování vedoucích funkcí v katolické hierarchii a v čl. II vytvořením dvou komisí také spory o některých majetkových otázkách. V důvodové zprávě k zákonu č. 50 z r. 1874 se postavení katolické církve výslovně označuje jako 'postavení privilegované veřejné korporace'. K obsahu tohoto pojmu v oblasti majetkové se mimo jiné uvádělo, že jde o 'zvláštní státní péči o církevní jmění a o účast úřadů při nejdůležitějších záležitostech jeho správy'. Zároveň se uvádělo, že 'stát nemůže církvi ve státě působící přiznat stejné postavení, jako má sám, dokonce snad nějakou svrchovanost'. Zákon tehdy odmítl přiznat katolické církvi 'postavení privátní korporace', jež by mohla znamenat volnou dispozici s majetkem.
To má změnit tento zákon spojený s převodem obrovského nemovitého majetku na katolickou církev, jejíž hospodaření má v podmínkách volného trhu být naopak podporováno pravidelnými dotacemi ze státního rozpočtu. Katolická církev se stane privilegovaným soukromoprávním subjektem v takovém systému, což sotva obstojí před právem EU.
Představu, že stát a katolická církev mají každý svou suverenitu, jež jsou souměřitelné a mohou uzavírat navzájem vnitrostátní smlouvy, rázně zamítl také Nejvyšší správní soud např. svým rozhodnutím z 10. Ledna 1923, když odmítl ve vztahu ke katolické církvi uznávat předpisy tzv. práva církevního, neboť stát z podstaty suverenity nemůže dopustit, 'aby pro obor státní bylo něco jiného právem, než co stát sám svými normami za právo pro všechny platné prohlásí nebo uzná'. Ani tento právní názor nevybočoval z předchozího práva a praxe monarchie, která např. vypověděla konkordát s Vatikánem poté a z toho důvodu, že I. Vatikánský koncil prohlásil neomylnost papeže. Zákon č. 50 z r. 1874 reagoval i na vypovězení tohoto konkordátu.
Ačkoliv navrhovaný zákon se hlásí k restitučním principům, o obsahu a vývoji tohoto dříve platného stavu se nezmiňuje a předstírá, že katolická církev dříve neomezeně disponovala majetkem soukromým, který jí byl odebrán. Nezmiňuje se ani o obsahu Modu vivendi a suverenitu státu svým pojetím omezuje.
Ke skutečné 'privatizaci' některého majetku katolické církve došlo až v socialistické etapě státu, kdy pojem veřejné vlastnictví byl zrušen a soukromé vlastnictví se jen připouštělo, jak to bylo posléze upraveno v hospodářském zákoníku. I za tohoto stavu si však stát ponechal právo dozoru nad tímto majetkem. Náhradou za zestátněný majetek mělo být plné placení výdajů církví a dalších náboženských společností, dříve řešených také kongruovým zákonem.
Ideologické zdůvodňování tzv. církevních restitucí sloganem 'co komunisté ukradli, musí být vráceno', při pozorném čtení návrh zákona vyvrací. Majetek se nemá vydávat původnímu veřejnoprávnímu subjektu a nemá sloužit veřejnoprávním účelům. Katolické církvi má být tímto zákonem odevzdán také další majetek, např. majetek Náboženské matice (§ 2 zákona), jež byla založena Josefem II. jako veřejný fond a spravována jako subjekt veřejného práva orgány státu. I majetek Náboženské matice byl tehdy zastupován finanční prokuraturou, např. podle zákona č. 97/1933 Sb. Církvi se má uhradit nebo údajně 'vrátit' majetek vyvlastněný podle zákona č. 142/1947 Sb. o revizi 1. pozemkové reformy."
Připomínám, že o tomto zákonu bylo rozhodnuto ještě před únorem 1948, to je moje poznámka, o tom tedy nebylo rozhodnuto v totalitní moci po únoru 1948.
Pokračuji v citaci: "Do majetkové podstaty započítané do tohoto náhradového opatření se zahrnuje i majetek rozdělený podle 1. pozemkové reformy z roku 1948 a 1919. Vyplývá to z porovnání rozsahu majetku uvedeného v důvodové zprávě k tomuto zákonu a podle 'aproximativního odhadu' arcibiskupa Berana z února 1948 uveřejněného v publikaci Církevní komise ÚV KSČ 1949-1951". Podle arcibiskupa Berana bylo před pozemkovou reformou z r. 1918-1919 v Čechách a na Moravě církevní půdy zemědělské cca 50 000 ha, lesní půdy cca 150 000 ha, drobné zemědělské a lesní půdy farní a kostelní cca 10 000 ha. Pozemkové reformě podléhalo cca 200 000 ha. Podle tohoto dokumentu v důsledku 1. pozemkové reformy ubylo cca 30 000 ha zemědělské půdy a cca 10 000 ha lesní půdy. Předkladatelé tvrdí, že podle zákona z roku 1947 nedošlo k vyplacení finančního odškodnění církvi z tohoto titulu. Uvedená edice dokumentů uvádí něco jiného. Mezi příjmy arcibiskupství olomouckého ze zprávy Ministerstva zemědělství v dubnu 1949 se uvádí získání 20 mil. Kčs jako náhrada v souvislosti s touto revizí pozemkové reformy. Rovněž uváděná cena v navrhovaném zákoně je sporná. Logická by byla cena z doby převedení na stát. Arcibiskup Beran s odkazem na zákon o revizi pozemkové reformy vycházel z ceny z roku 1914.
V tabulce 4 důvodové zprávy ohledně základu pro poskytování náhrady k tomuto zákona se ale uvádí, že zemědělské půdy bylo 72 202 ha, lesní půdy přes 181 000 ha, vodní plochy 3 600 ha, ostatní plochy téměř 3 900 ha a dále plochy zastavené a další nemovitosti. V tabulce 5 důvodová zpráva uvádí, že Lesy České republiky evidovaly k 20. 2. 2011 ve své zprávě 151 000 původního majetku církví a náboženských společností, tedy více,než podle arcibiskupa Berana církvi patřilo před 1. pozemkovou reformou, a to včetně půdy, na kterou se pozemková reforma nevztahovala. Z toho vyplývá, že vláda navyšuje ve svém návrhu tento majetek katolické církve, neboť nepředpokládám, že by údaj arcibiskupa Berana byl výrazně nepravdivý.
Není ostatně bez zajímavosti, pokud jde o předání lesní půdy, ocitovat stanovisko profesora Karla Engliše, významného národohospodáře a pravicového politika, proslovené na sjezdu Národně demokratické strany v roce 1919, kde doporučoval jen 'zespolečenštiti vlastnictví, kde jest eminentní zájem národa, aby spravovány byly v zájmu celku a ne v zájmu jednotlivce, jako jest u lesů, na nichž nám záleží, poněvadž mají význam klimatický a jiný, jako jest to u dolů a jiných pramenů přirozeného bohatství, jako jest to také u průmyslu, pokud jest úplně monopolistický'." Konec citace Karla Engliše.
"Englišovy názory a jeho postoje byly trvale protikladné názorům socialistickým, nebo dokonce komunistickým. Zájem státu na hospodaření s lesy odpovídá myšlence o obecném zájmu daném důvody ekologickými. Nejsou dnes méně naléhavé než v době Englišově."
Dámy a pánové, vyslechli jste rozsáhlou citaci z článku profesora Pavlíčka, který byl zveřejněn v denním tisku 18. dubna.
Chtěl bych v závěru svého vystoupení říci: Takovýto návrh, který je zde předložen, je proto vyloučeno upravit pozměňovacími návrhy do přijatelné podoby. Celá jeho koncepce je chybná, a národně socialističtí poslanci tedy nemohou pro něj hlasovat a podpoří návrhy na jeho zamítnutí. ***