(19.30 hodin)
(pokračuje Stanjura)
Nešlo vést rozumnou, věcnou debatu, protože byla jediná pravda, a kdo říkal, že ta pravda jediná není, a navrhoval nějaké rozumné změny, byl automaticky veřejně označen za korupčníka. A s tím nechce nikdo v té Poslanecké sněmovně sedět, s takovou nálepkou. A přestože mnozí věděli, že tam jsou problémy a že to přinese problémy do aplikace, tak jsme prostě počkali, až ta aplikace nám dá za pravdu. Dneska věřím, že ta atmosféra je jiná, že debata ve výborech bude skutečně věcná a že ti aktivisté, které to dejme tomu i oprávněně zajímá, se budou také zamýšlet nad těmi návrhy a nad zdůvodněním, které budou uvádět jednotliví poslanci, a nebudou hned říkat: no, ty když nejsi pro tohle, tak to je určitě korupčník.
Na druhé straně je ten zákon trošku démonizován. I ten, který v současné době platí. I s ním se ti, kteří ho používali, naučili žít. Takže podle mě je horší častější změna než to, jestli tam to bylo o něco přísnější, nebo ne. Samozřejmě že to vedlo k věcem paradoxním, typu - my jsme bohužel nebyli schopni ani otevřít trh v železniční dopravě, protože jsem dostal jako ministr dvě nabídky a jednu jsme museli opravdu z formálních důvodů vyloučit. Nedoložili tam nějaké - u jednoho z těch lidí, kteří měli doložit, jaké mají personální složení, správně nedoložili vzdělání, ten člověk měl vzdělání ze Slovenské republiky, nějak nebylo uznáno v České republice. A konec. A ta soutěž běžela měsíce. A protože nám zbyla jedna nabídka, a ještě k tomu ta lepší, protože tam byla vlastně cena, tak nemohlo Ministerstvo dopravy uzavřít smlouvu. Takže na jedné straně obava o to, aby nebyly vymyšlené soutěže ušité na triko, že to je opravdu jen pro jednoho zájemce, a to může být někdy oprávněné. Na druhé straně, když k tomu zvolíme absolutní, absolutní možnost, že když je jedna, musíme končit, což jsme v té době takto zvolili, tak to přináší problémy zase z druhé strany. Mluvil o tom včera Pavel Blažek u jiného zákona, měli bychom najít míru jak té regulace, tak těch zásahů. A my, kteří jsme se s tím zákonem setkávali na obou dvou stranách, ať už zadavatelů, nebo uchazečů, a roky, tak prostě tvrdím, já to trošku zjednoduším, řeknu nadneseně: každá změna k horšímu. Ten zákon bobtná, bobtná, bobtná, povědomí o tom, že to prostředí není korektní, není fér, to se nijak nezměnilo, přestože pořád vylepšujeme, vylepšujeme, zpřísňujeme. A já se obávám, nic proti tomu, zase když je to 75 %, možná víc transpozice, tak co s tím tady uděláme? Můžeme si to jenom tak prohovořit, můžeme říct, jo, kdybychom mohli, tak bychom to dělali lépe, pak uslyšíme, když to neschválíte nebo změníte, tak vám hrozí peníze, někdo vám vyčíslí, kolik je to za den, takovou škodu přece České republice nemůžete způsobit, zastavené stomiliardové dotace. Ta písnička se pořád, pořád opakuje.
Tak já se na tu debatu opravdu těším. Myslím si, že projednáváme v nevhodné době, jako dnešní večer po těch deseti hodinách, ale to byla volba vládní většiny - i ta poměrně prořídla na to, jaká je to priorita, jak říká paní ministryně. Škoda, že ti, kteří hlasovali, že tady budeme, tu nejsou. Že si odhlasovali a odejdou. Ale my zase neodcházíme, my jsme poctivá opozice. Někteří zůstali, to je pravda, ale já bych, říkal to někdo z předřečníků, já bych skutečně preferoval kvalitu před rychlostí. Padesát nebo šedesát dnů je skoro jedno, protože se obávám těch desítek pozměňovacích návrhů, a stejně i garanční výbor se s tím pak bude muset po druhém čtení vypořádat. Nevím, jestli jste to počítali přesně na nějaký lednový týden schůze. My jsme samozřejmě proti zkrácení, ale to je tak jediné, co s tím můžeme dělat. Ale sami zvažte, zejména kolegové ze sociální demokracie, kteří tehdy seděli v opozici a smáli se nám, jak se trápíme se zákonem o veřejných zakázkách, a víte moc dobře, jak dlouho to trvalo, že jsme se snažili i s vámi najít nějakou shodu a rozumnou dohodu. A nezvládli jsme to ani za dva ani za tři měsíce. Přesto ten výsledek nebyl nijak šťastný, když budu mluvit dneska smířlivě a kulantně.
Takže možná to můžeme mít rychle, možná si můžeme udělat fajfku a bruselští úředníci řeknou: máme v pořádku, nebudeme uplatňovat sankce vůči České republice. Ale my pak budeme s tím zákonem žít. Ti evropští úředníci si najdou například ty naše řidičské průkazy nebo nějakou jinou nepodstatnou věc. Protože logicky oni musí zdůvodňovat každý den svoji existenci. Čím víc budou kontrolovat národní státy a národní parlamenty, tím víc jich tam musí být. Když každý týden najdou něco - tu v České republice, tu v Estonsku, tu v Litvě, v Polsku. Všimněme si jiné věci. Jak se chová Evropská komise k největším státům. Umíte si představit, že my, pokud bychom byli v eurozóně, bychom mohli pravidelně, mnoho let porušovat pravidla hospodaření? To by bylo řečí z toho Bruselu. Jeden za druhým by sem jezdili, to by bylo článků v našich novinách, jaká jsme ostuda Evropy. A když se to děje ve Francii, tak se neděje nic. Takže já myslím, že platí jako hezký bonmot, který používá některý z mých kolegů, a já tím skončím, že Evropská unie je organizace, kde platí pravidla, dokud se to hodí Německu a Francii, pak už ne. (Potlesk z pravé části jednací síně.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: To byl pan poslanec Zbyněk Stanjura. Konstatuji dvě omluvy z dalšího jednání, a to paní ministryně Kateřiny Valachové od 19.15 hodin a ministra Daniela Hermana od 19.30 hodin, oba z pracovních důvodů v resortních záležitostech.
Pokračujeme diskusí pana poslance Leoše Hegera, protože pan kolega Chvojka se odhlásil z přihlášené diskuse. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Leoš Heger: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Vážená paní ministryně, vážení členové - vážený člene vlády další, dámy a pánové, tak já jsem trošku zaskočen, že bych měl být posledním řečníkem, a jistě nebudu mluvit tak dlouho jako pan kolega Stanjura. Rozhodně nebudu tady vyvolávat nějaké protivládní nálady, ani protievropské. Myslím, že po tom, jak jsme dneska po rozpočtu zahájili rozpravu tím zákonem o dopravní infrastruktuře, tak to byl takový krásný pozitivní případ. Ale dneska ten den zakončujeme problémem, který by vyžadoval velmi podobný přístup, protože je to něco, co hýbe náladami a hospodařením v této zemi, a nedovedeme si s tím poradit. A nedovedeme si s tím poradit už strašně, strašně dlouho. Já jsem také seděl ve vládě, kde se pokoušelo o ten nový zákon. A jak už to tady předřečníci řekli, pan ministr Jankovský s tím velmi trpěl a byl za to velmi pronásledován a také neměl nikoho moc, kdo by se ho zastal.
Já tedy, abych byl aspoň trošku pozitivní, musím pochválit paní ministryni, protože to, co tady říkala v úvodním slově, tak tam byly asi dvě třetiny věcí, které já bych pochválil. A musím říct, že ta třetina další, v tom si nejsem úplně jistý, protože nejsem člověk, který by měl zrovna k tomuto zákonu nějak příliš odborně mluvit, a hned řeknu proč. Ale přece jenom si myslím, že zase to, co říkala paní ministryně, nebo jste říkala, paní ministryně, že bychom měli vznášet konkrétní připomínky, tak si myslím, že není tak úplně namístě. Jsme v prvním čtení, měly by se probírat obecné věci, zasazení toho zákona do celého kontextu a na ty konkrétní připomínky budou jistě druhá čtení. A právě tato rozprava a případně dotazy vznášené na předkladatele by měly sloužit k tomu, aby druhé kolo potom bylo kvalitní.
Já si dovolím vysvětlit, proč tady vystupuji a z jakého základu vycházím. Já jsem patnáct let vedl nemocnici, která za těch patnáct let utratila na investicích a ve veřejných zakázkách - nebo na investicích určitě víc než pět miliard. Bylo to ještě v takové době trošku klidnější, kdy vlastně ten první zákon o veřejných zakázkách se začal aplikovat. My jsme měli velmi osvícené ekonomy, takže jsem se na ně mohl plně spolehnout, a proto tady jsem. Jinak bych asi byl jeden z těch mnohokrát trestně stíhaných, nebo na které jsou podávána trestní oznámení. Tak to naštěstí ti lidé, kteří tam byli, tomu zabránili.***