(12.10 hodin)
(pokračuje Fiedler)
Nebo b) porušením spolkové autonomie v rámci jednotlivých pobočných spolků prostřednictvím neoprávněných zásahů ze strany hlavních spolků, a to i do jejich členské základny, což je v rozporu s ustanovením čl. 20 Listiny základních práv a svobod, která garantuje právo svobodně se sdružovat. Anebo c) zánik či likvidace jako taková z rozhodnutí hlavních spolků, a to bez vlastního projevu vůle pobočných spolků.
Tady já mám poněkud odlišný názor od pana zpravodaje, který ve svém úvodním slově mluvil o tom, že jde zejména o to, aby byl upřednostňován scelovací princip vlastnictví, což si myslím, nebo jsem o tom plně přesvědčen, že není správný pohled na věc.
Z výše uvedeného vyplývá též nutnost stávající úpravy ustanovení § 230 NOZ, kdy z povahy věci musí být pobočnému spolku s plnou právní osobností při porušení jeho hlavního spolku dána možnost svobodně v rámci dodržení principu spolkové autonomie rozhodnout se, jestli též jako hlavní spolek zanikne, či využije jednu z výše uvedených možností, jak naložit se svou existencí. To je velmi důležité, protože pokud by centrála zanikla, nemusí s tím souhlasit vlastní spolky, které dříve před nabytím této účinnosti měly autonomii a právní subjektivitu.
Kolegyně a kolegové, v krátkosti jsem vás seznámil se zdůvodněním pozměňovacího návrhu, který jsem nahrál. Jeho podstatou je, zjednodušeně se dá říct, je to obsaženo potom ve více paragrafech, že organizační jednotky sdružení způsobilé jednat svým jménem podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, vkládá se nově, mají plnou právní osobnost a dále se považují za pobočné spolky podle tohoto zákona. Je tam potom odkaz i na další § 228, 229, 230. Vše je uvedeno v pozměňovacím návrhu, který je v systému. A část zdůvodnění, s tím se vás seznámil, podrobné, kompletní zdůvodnění je v daném sněmovním tisku, ke kterému se přihlásím samozřejmě v podrobné rozpravě. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Karlu Fiedlerovi. Nyní s přednostním právem paní ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. Máte slovo, paní ministryně.
Ministryně práce a sociálních věcí ČR Michaela Marksová Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, poslankyně a poslanci, chci tady vyjádřit zásadní nesouhlas s tím přechodem pravomoci rozhodovat o konkrétním zařízení, do něhož budou děti umisťovány, zpět ze soudů na diagnostické ústavy. Zajisté tady naše soudní rozhodování v opatrovnických věcech obecně není ideální a já se domnívám, že pokud nebudou alespoň specializované senáty, jak je tomu ve většině vyspělých evropských zemí, tak se situace nijak dramaticky nezlepší, ale to je trošku jiná debata. Ale o čem jsem přesvědčena, je, že situace dětí se v žádném případě nezlepší, když to odejmeme opět teď ze soudního rozhodování. Jedna moje kolegyně vymyslela takový příměr. To je, jako kdyby ředitelé vazebních věznic rozhodovali o tom, do kterého vězení potom trestanec nastoupí.
Ráda bych také připomněla, že Listina základních práv a svobod i Úmluva o právech dítěte opravdu vyžadují, aby o odebrání dítěte z péče rodičů a jeho umístění do nějaké formy náhradní péče rozhodoval vždy a bez výjimky výlučně soud. A také tento návrh je návratem do minulosti. Je to návrat k praxi, která byla zrušena myslím někdy v roce 2012.
Také bych velmi ráda zdůraznila, že v tuto chvíli by o osudu asi tak sedmi osmi tisíc dětí rozhodovalo 12 ředitelů diagnostických ústavů, a to vlastně poměrně netransparentně. Je potřeba také zdůraznit, že správní obvody těch 12 diagnostických ústavů jsou v prováděcí vyhlášce Ministerstva školství stanoveny poměrně široce, takže teoreticky se klidně může stát, že ředitel diagnostického ústavu tady v centru Prahy rozhodne o umístění dítěte někde do dětského domova v Chebu nebo ve Vrchlabí. A vlastně potom ve správním řízení se někdo bude moci odvolat k Ministerstvo školství, které zároveň ale těchto 12 ředitelů ústavů jmenuje, a je velkou otázkou, kdyby ti rodiče skutečně chtěli napadnout toto rozhodnutí, u jakého soudu by ho pak napadnout měli. Všechen tento proces se určitě v žádném případě neurychlí. Nakonec zkušenosti z minulosti tady rozhodně jsou. Takže já vás chci opravdu požádat, abyste skutečně tento pozměňovací návrh nepřijímali.
Kromě toho musím říct, že se domnívám, že pokud se jedná o takovouhle změnu, pak k němu měla být velká debata a měl k němu být přizván i náš rezort. Formálně se to samozřejmě Ministerstva práce netýká, protože je to skutečně mezi Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem školství, ale tady se jedná o rozhodování o dětech. Jsou to kauzy sociálně-právní ochrany dětí a do toho prostě naše ministerstvo také patří. A musím říct, že zásadní nesouhlas s tímto vyslovil také výbor pro práva dítěte při Radě vlády pro lidská práva. Děkuji. (Potlesk několika poslanců ČSSD.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní ministryni práce a sociálních věcí Michaele Marksové. Dál v rozpravě pokračujeme vystoupením pana poslance Marka Bendy, připraví se paní kolegyně Helena Válková. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážené dámy, vážní pánové, už jsem včera říkal, že se mi zdá, že to Sněmovnu moc nebaví, tak mám takový dojem, že dneska už ji to nebaví vůbec a že asi zasedat tak krátce před volbami není nejlepší nápad, a zejména projednávat tak zásadní normy, jako je novela občanského zákoníku.
Já bych řekl obecně, že nakonec se podařilo i ministru spravedlnosti zachovat jistou mírou střízlivosti. Novela ve snaze změnit občanský zákoník přináší opravdu jenom několik - podle mého názoru i z těch jsou některé zbytné - ale několik drobných zásahů, a dokonce i debata, kterou tady slyšíme, se v podstatě omezuje jenom na částečné změny občanského zákoníku a nezasahuje do dalších částí. To je dobře. Myslím si, že pokud už byla norma charakteru občanského zákoníku přijata, a víte dobře, že já jsem byl jejím příznivcem, myslím si, že je správně a pomalu se ji začíná odborná veřejnost opravdu učit, pomalu se učí s ní zacházet soudy, tak že zásahů do ní by mělo být co nejméně a měly by být opravdu odůvodněné.
Tady mám jednu výhradu, a to velkou výhradu k tomu, co udělal ústavněprávní výbor, kdy poté, co to neprošlo různými kolečky návrhů ve vládě a před vládou, tak vložil znovu zpět do zákona zavedení zákonného předkupního práva v případě spoluvlastnictví. Je to věc, kterou jsme měli v českém právním řádu, která se zcela záměrně rozhodla a po velmi dlouhých debatách, které probíhaly na ústavněprávním výboru v minulém volebním období, zcela záměrně jsme se rozhodli ji vypustit, ctít více vlastnictví, více právo vlastníka si se svým majetkem nakládat, než právo spoluvlastníka - nesmíš mi s majetkem, který je tvůj, nijak pohnout. Ono to vypadá, že je to jenom předkupní právo, ale vždycky to znamená minimálně měsíce zdržení, a to minimálně měsíce zdržení na to oslovení, vyptání se, jestli nechtějí předkupní právo uplatnit. V mnoha případech spoluvlastníci řeknou: chceme uplatnit, a pak vlastně řeknou, to se nám zdá příliš náročné, my ho neuplatníme, ale od koupě už dávno sešlo.
Pokládám za velmi nešťastné v této velmi střízlivé novele, abychom řešili tak zásadní věc, jako je právě předkupní právo spoluvlastníků. Myslím si, že bychom jej měli odložit, měli normálně nechat zákon běžet. Jestli se po pěti, po deseti letech ukáže, že to vytváří nějaké velké problémy, a zatím o nich nevím, a pokud byly na ústavněprávním výboru nějaké problémy citovány, tak to byly problémy zejména spoluvlastnictví bytových jednotek, kterých se toto vůbec netýká. Ale vůbec netýká. Nejsou v tomto směru spoluvlastnictvím. A bytovou jednotku mohu prodat komukoliv. Může to být někdy nepříjemné, že jsem ji prodal komukoliv, ale žádná úprava zákoníku v této části tomu nepomůže.***