(16.30 hodin)
Místopředseda PSP Radek Vondráček: Také vám děkuji, pane poslanče. Nyní mi dovolte přečíst několik omluv. Pan předseda vlády se omlouvá z jednání Poslanecké sněmovny z dnešního dne od 16.00 z důvodu pracovních povinností mimo Poslaneckou sněmovnu. Paní poslankyně Jana Lorencová se omlouvá od 16 hodin do konce jednacího dne bez udání důvodu. Pan poslanec Milan Urban se omlouvá z dnešního jednání od 16.00 do skončení jednacího dne. A pan poslanec Karel Pražák se omlouvá z dnešního jednání od 18.00 do konce jednání z pracovních důvodů.
A nyní jako další vystoupí v řádné rozpravě pan poslanec Svoboda. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Bohuslav Svoboda: Děkuji, pane předsedo. Vážený opuštěný pane ministře (ministr Ludvík je jediný člen vlády v sále), vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi, abych i já řekl několik slov k tomuto zákonu.
Jako první větu bych chtěl říct, že zákon o univerzitních nemocnicích je věc, kterou naše zdravotnictví a naše školství nesmírně potřebuje. To je ta premisa, ze které vycházím. Dovolil bych si jako pravděpodobně největší pamětník zde přítomný opravit to, že o univerzitních nemocnicích se začalo hovořit v roce 2006. První návrh zákona o univerzitních nemocnicích připravil děkan Bilder v roce 1990. Byl to zubař, děkan brněnské fakulty. A jenom bych těm, kteří to neznají, doporučil, aby se na tu jeho variantu podívali. Na to, že byla první, nebyla tak špatná.
Druhá věc, kterou bych rád řekl, že já nevnímám tento zákon jako lex Ludvík. Já ho nazývám jako lex ředitel. Je to stejné jako se zákonem, který připravoval Leoš Heger. Jsou to zákony, které připravovali zkušení ředitelé nemocnic, a tudíž jejich pohled samozřejmě převážně dokáže reflektovat tu problematiku zdravotnickou, nemocniční, ne problematiku fakultní.
Já mám zvláštní životní zkušenost. Já jsem byl obojí. Byl jsem děkan fakulty a byl jsem ředitel nemocnice po nějakou dobu. Byla to ta dnes už citovaná Fakultní nemocnice na Královských Vinohradech. A musím říct, že když jsem ji potom narychlo odevzdával po nástupu nového ministra, tak byla v černých číslech, a že zhruba za půl roku těch několik desítek milionů, které tam byly v plusu, zmizelo, jako když uplynou potokem. Mám tedy zkušenost s oběma stranami. A to, co já bych chtěl v tuto chvíli zdůraznit, je něco jiného, než co tady zaznívalo.
Rozumím tomu, že nemocnice jako taková musí hospodařit jiným způsobem, že musí mít možnost s tím majetkem hospodařit. Chápu, že to v návaznosti znamená například i změnu rozpočtových pravidel, prostě proto, aby se nemocnice stala skutečně organizací, která funguje podle stejných pravidel jako každý jiný podnik. Tomu rozumím, a dokonce nemám ani závratné obavy, že by to znamenalo její zprivatizování, nebo prodání, jak tady zaznívá. Dovolil bych si upozornit, že ve světě existují univerzitní nemocnice vlastněné komunálem, univerzitní nemocnice vlastněné privátními osobami, univerzitní nemocnice vlastněné státem, vlastněné církví a univerzitní nemocnice vlastněné univerzitou - nebo provozované univerzitou. Ten pojem vlastněné je trošičku zužující.
Co je vlastně podstatou univerzitní nemocnice? Čím se univerzitní nemocnice liší od všech dalších nemocnic? Když si to vezmeme a půjdeme k principu, tak se liší tím, že zajišťují výuku a vzdělávání nových lékařů, výuku a vzdělávání ostatních zdravotnických pracovníků i nelékařských, i sesterská povolání, a zajišťují vědu, výzkum a v neposlední řadě zajišťují i tu zdravotní péči o pacienty. Jestliže ale to, co dává univerzitní nemocnici název univerzitní, je její školská část, je v tom principu i vyjádřeno, že ta školská část by měla mít svoji funkci.
Jsem si vědom toho, že to je věc, na kterou v mnoha případech neradi slyší i rektoři vysokých škol, protože převzít zodpovědnost za provoz univerzitní nemocnice, převzít za to nějaké ručení je velmi obtížné. Ale jsem přesvědčen o tom, že to bez toho prostě nepůjde.
Zazněly tady některé věci... Leoš říkal problematiku rozdělování zisku z výzkumu. Ale to je otázka okrajová. Ono je to i o té dennodenní činnosti, o tom získávání jednotlivých odborníků, o tom, jaký je vlastně personální stav. Je to i o tom, jak se vybírá a jmenuje přednosta kliniky. Tento nový návrh to bere z rukou děkana a dává to do rukou ředitele - jako jedna z ukázek toho, jak se mění poměr mezi školou a nemocnicí. A já všechny tyto změny vnímám jako negativní.
Domnívám se, že zákon by principiálně měl řešit to, že to je univerzitní nemocnice, tedy fakulta a zdravotnický provoz. A ta fakulta by měla mít ve funkci té nemocnice svoji zásadní úlohu a svoji zásadní roli a měla by mít možnost do řízení nemocnice hovořit. Ono to není o tom, jestli fakulta... (Řečník se odmlčel a zadíval se na vyrušující poslance u zpravodajského stolku. Poslanci Pilný a Brázdil hovoří se zpravodajem a narušují výjimečné ticho v sále.)
Já to normálně nedělám, ale je to můj celoživotní úděl, univerzita a univerzitní nemocnice. A považuju to za strašně důležité. Možná jsem tím směšný, ale myslím si, že to fakt je důležité a že zákon, který máme před sebou, je velmi, velmi zásadní, a musíme se velmi zásadně rozhodnout, jak s tím budeme pokračovat dál, protože ho potřebujeme, protože už několikrát byl na stole a protože musí dostat jinou podobu, než jakou má v tuto chvíli.
Problém vztahu mezi univerzitou a nemocnicí není v tom, jestli univerzita zaplatí za studenty prádlo, které si na sebe oblékají, když jdou na operační sál, není v tom, jestli se v místnostech, kde se pro ně přednáší, topí a svítí. To jsou položky, které jsou v rozpočtu univerzitní nemocnice zcela nepodstatné. Přesto se jimi argumentuje v diskusi o tom, jaký má být vztah mezi univerzitou a nemocnicí. To, co je tam podstatné a důležité, je to, že výuka musí být na takové úrovni, aby zajišťovala v prvé řadě kvalitu našich mladých lékařů tak, aby byli schopni našim občanům dávat z hlediska mozkového a technického provedení nejlepší možnou péči, ale také aby zajistila to, že budeme v rámci Evropské unie bráni jako rovnocenní partneři, že absolventi našich fakult budou bráni jako rovnocenní absolventi jiných fakult a budou moci bez jakýchkoli zásadních kontrolních zkoušek prostě provozovat práci lékaře po celé Evropské unii. Protože já nemám problém s tím, jestli někdo odchází. Říkám: Běž, běž a vrať se mi za pět let jako kvalifikovaný doktor. Mě by to jenom stálo peníze, abych tě dovychoval. A až se mi vrátíš, můžeš být rovnou přednosta. Ty počty jsou v počtu našich lékařů nepodstatné, to, co každý rok odchází, je to číslovka, která je víceméně stabilizovaná, měla mírný vzestup okolo Děkujeme, odcházíme, jinak je trvale stabilizovaná.
Čili to, co já bych chtěl, aby tento zákon lépe reflektoval, je to, aby tam vztahy mezi školskou částí, pedagogickou částí a zdravotnickou částí byly naprosto jasně definované. Otázky rozdílné platové podřízenosti jistě jsou také důležité a je to vlastně problém, který zakládá jakousi určitou nerovnost mezi zaměstnanci, určitou rivalitu, která není správná. Jsou to rozdíly v dovolených, ve všech těchto věcech. A tyto věci by měly dostat nějakou podobu. A znovu říkám, rektoři by měli najít odvahu vzít na sebe část zodpovědnosti za to, že když mají lékařskou fakultu, mají také zodpovědnost za univerzitní nemocnici, která slovem univerzitní říká, že patří k univerzitě, ne že to je něco, co si nasmlouvalo fakultu jako výkonný orgán. Je to prostě o tom, že ta pedagogická část, ta výuková část je podle mého názoru nejdůležitější součást práce té univerzitní nemocnice, protože když tam nebude fakulta, bude to vlastně krajská nemocnice, protože krajské nemocnice v mnoha případech jsou vybaveny tak, a personálně, že tu medicínskou kvalitu zajišťují naprosto stejnou, ale nejsou schopny zajistit část pedagogickou. A pravda je, že ta pedagogická část se stává velmi, velmi závažnou. ***