(18.00 hodin)
(pokračuje Benda)
Jednom jedno konstatování. Ten insolvenční zákon je tak neuvěřitelně složitý a psaný tak neuvěřitelně kostrbatým jazykem, že se v tom už nikdo normální nemůže vyznat. To prostě už je jenom na specializované právníky a možná občas nějakého insolvenčního správce, případně správce konkurzní podstaty nebo exekutora. A já netvrdím, že to je vina stávajícího ministra, ale jenom když se na to podíváme, tak já čtu - myslím, že celkem právní texty za ty roky už číst celkem umím - a vůbec nevím, co se tím říká. Vůbec nevím, co se tím říká. Takže upozorňuji na to, že jestli bychom si něco zasloužili, tak enormní zjednodušení procesních předpisů zejména v oblasti konkurzu a insolvencí. Všechny ty kroky, které se do toho v letech vnášely a všechny byly, řekněme, neseny nějakými zdravými úvahami, láskou k lidem, dobrými úmysly a teď se vypočítávalo, kde se nesmí už zpeněžovat židlička a hračka a podobné další a další věci - vedlo to jenom k nekonečné složitosti.
Pak je tam jedna věc, která mě tedy na pana ministra trochu rozzlobila a kterou tady chci zmínit. V té minulé verzi v § 398, kde bylo nezpeněžitelné obydlí, pokud se týká nějakého násobku průměrné nájemní hodnoty, tak tam bylo stonásobek, začalo se to počítat, vyšlo to, že v Praze to vychází na gigantické částky, no tak jediné, co ministerstvo udělalo, že řeklo: nebude to v zákoně, ale určíme to vyhláškou. Aby to nebylo tak vidět, aby to tak nevypadalo, že to z toho čučí a že se z toho dá spočítat ta závěrečná částka. Já si myslím, že tohle je absolutně nefér. Že pokud chceme něco takového stanovit, tak není nejmenšího důvodu, aby to nebylo stanoveno v zákoně. Tohle typicky není vyhlášková věc. Speciálně pokud se vyvíjí podle pohyblivé ceny na trhu, což nepochybně nájemné je pohyblivou cenou na trhu, která klesá, stoupá, tak tam má být nějaký násobek. Naprosto netuším, proč by to mělo být ve zmocnění exekutivy, že exekutiva má říci: a ještě tady to bude a v Ústí to bude dvacetinásobek a v Praze to bude trojnásobek nebo třicetinásobek, může to být dokonce místně odlišné nebo to nemůže být místně odlišné.
A když už jsem narazil na tento § 398, tak jenom přečtu tu poslední větu a zeptám se pana ministra, jak by ji vykládal: "Není-li dále stanoveno jinak, pro účely zpeněžení podle odstavce 3" - to jest, že se nejprve prodá - "do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení." Já úplně nevím, co se tím chce říct, ale když mi schválí oddlužení a já podědím sto milionů, tak už to najednou zaplatit nemusím?
Já to cituji jenom proto, protože si myslím, že ty věty jsou fakt zoufale nesrozumitelné úplně každému. Ony jsou tam pak nějaké další podmínky, ještě ustanovení 409 odstavec 3 není dotčeno, 409 odstavec 3 si přečtete, že to, co jsem si pořídil za peníze, které mi byly ponechány, tak si ponechat můžu, ale co když spadnu do nějakého dědictví? Co když vyhraji ve sportce mezitím, v průběhu insolvenčního řízení, co nastaly účinky schválení oddlužení? Tak z toho už splácet nemusím? A to nemusí být vůbec malé částky.
Tak jenom upozorňuji, že těch problémů je tam vícero. Ale co pokládám za naprosto zásadní, abychom nenechávali vládě, kromě všech těch výhrad, které zazněly a které nepochybně povedou k tomu, že se to přepíše poměrně zásadním způsobem, ale představa toho, že necháváme vládě na zmocnění, kolikanásobek průměrného nájemného má být tou nezabavitelnou částkou, to mi tedy připadá, že už jsme pak mohli říci: insolvence se řídí nařízením vlády, která ho vydá.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Marku Bendovi. To byl poslední řádně přihlášený do rozpravy a ptám se tedy pana zpravodaje, jestli chce do rozpravy, jak avizoval ve svém úvodním vystoupení, protože to nebylo v rozpravě. Prosím.
Poslanec Jan Chvojka: Já jsem chtěl jenom to, k čemu jsem byl vyzván. Ve zpravodajském vystoupení jsem navrhl prodloužení lhůty. Musím to učinit ještě teď v řádné rozpravě, tudíž já navrhuji prodloužení lhůty na projednání na výborech o 20 dnů, to znamená na 80 dnů podle § 91 jednacího řádu.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji, pane zpravodaji. Poznamenal jsem si a ptám se, jestli ještě někdo chce vystoupit v rozpravě. Nikoho nevidím, rozpravu končím. Ptám se na závěrečná slova, jestli je zájem. Pan ministr má zájem o závěrečné slovo. Prosím, pane ministře.
Ministr spravedlnosti ČR Robert Pelikán Děkuji, vážený pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, já chci poděkovat za tu debatu, která tu dnes zatím proběhla, a chci poděkovat samozřejmě všem klubům, respektive těm poslancům, kteří je tvoří, kteří přislíbili propuštění tohoto zákona do druhého čtení. Myslím si, že si to ten zákon skutečně zaslouží. Chci zároveň poděkovat i za všechny dobře míněné náměty na jeho případné úpravy a mohu vám slíbit, a ti, kdo mají zkušenost z minulého volebního období, tak vědí, že to nebude slib planý, že o nich určitě budeme vážně spolu hovořit v období projednávání ve výborech. I z tohoto důvodu také souhlasím za sebe s návrhem na prodloužení lhůty pro projednání ve výborech.
Neříkám, že všechny ty návrhy budeme schopni akceptovat. Myslím si zároveň, že u mnohých z nich, až o nich budeme podrobněji debatovat, třeba vyjde najevo to, co my si aspoň myslíme, protože jsme o mnohých těch věcech přemýšleli, že z toho či onoho důvodu, při hlubším nahlédnutí do té problematiky, ty věci není třeba možné takto řešit. Typicky, předznamenávám, je to příklad toho oddělovat a jinak řešit jistinu a příslušenství. My totiž z kazuistik, mnohých kazuistik, které máme z různých dluhových poraden, víme, že v různých fázích pádu do dluhových pastí velmi často dochází k tzv. přeúvěrování, kde to, co původně bylo příslušenství, se formálně stává jistinou, a pokud bychom s tím dokonce začali počítat v zákoně, tak se to stane pravidlem, protože samozřejmě ta zákonná úprava má vliv potom na chování uživatelů práva v praxi. Ostatně nejlepším příkladem nebo důkazem toho je to, co tu dnes zaznělo, to znamená, že průměrná výše dluhů k oddlužení je 600 až 800 tisíc korun.
Dámy a pánové, kdyby to skutečně byly dluhy ve smyslu toho, že to někdy někomu půjčil, tak bychom, pokud jde o finanční gramotnost, museli zaměřit svou pozornost primárně na věřitele. Já to celý život učím. Protože soukromé právo není prakticky nic jiného než to, že je to věřitel, kdo primárně nese riziko insolvence svého dlužníka, platební neschopnosti svého dlužníka, a on má řadu nástrojů v tom soukromém právu, s jejichž pomocí si může tohle riziko různým způsobem omezovat. A pokud by se našli věřitelé, kteří průměrně pustí dlužníka do nezajištěné pozice 600 až 800 tisíc korun, tak by to byli blázni a dávno by zkrachovali. Co to říká? Říká to to samé, co my víme z těch kazuistik: že to jsou z větší části příslušenství a další věci, o které ty původní dluhy narostly, a často ještě ke všemu přesto, že mnoho těch dlužníků, téměř všichni ti dlužníci za dobu toho propadání mnoho také zaplatili. Protože za nimi přicházeli různí lidé, vymahači, později exekutoři. ***