(15.20 hodin)
(pokračuje Ventruba)
Já jsem, řeknu to na svém životě, měl jsem první manželku, už jsem to zmínil, lékařku, rychle dělat první atestaci, kluk v jesličkách, byli jsme sami, zvládli jsme to. Druhé dvě děti - mám dva kluky, z druhého manželství mám chlapce a holčičku, první paní mi tragicky zemřela. Z druhého manželství mám kluka a holčičku, která vyrůstala v té tzv. tradiční rodině, tzn. manželka středoškolačka byla s dětmi doma až do toho, než šly do školy. Plně se jim věnovala. Takže jenom vám chci říct, že oba tyto modely jsou možné, oba jsou dobré, každý má svou výhodu a nevýhodu a není podle mě dobré jeden systém říct ten je super, a ten (druhý) zavrhnu. Není tomu tak.
Co se týče dítěte, teď se vrátím k tomu, jaký je tady návrh toho zákona. Víte, to obecné jsme si řekli. Myslím, že to tady zaznělo, nechci opakovat, proč má být dítě, nemá být, jak v předškolním. Ale řeknu jednu věc taky z vlastní zkušenosti. Moje matka mě dala do školky v Brně ve dvou letech. Nevím, snad si to pamatuji, nebo mi to matka řekla. Já si pamatuji, jak jsem brečel celý den, tak jsem visel na plotě, musela mě stáhnout. Pak mě dala ve třech letech, pak už jsem to ustál, měli jsme tam fajn partu.
A teď ještě k socializaci, prostřednictvím pana předsedajícího paní poslankyně Gajdůšková. Není to jenom školní zařízení, co socializuje to dítě. Jsou tam i jiné věci. Jsou tam sportovní kluby. Mnoho dětí jde dělat sport už v době, kdy chodí do školky. My jsme ještě měli, teď už to tak není, měli jsme party na ulicích. Není to jenom škola nebo školka. Takže to k tomu.
Ale teď abych to neprotahoval. Jenom chci říct, že si myslím, že dítě povinně do tří let - nesmysl! Nesmysl. Apeluji na paní profesorku prostřednictvím pana předsedajícího Adámkovou, která to krásně řekla. Do tří let to není problém školní výuky, je to věc zdravotní, i když mají plínky, nemají plínky, nebudu to opakovat. Je to prostě i o těch dětech, i o těch, kdo to má na starosti atd. Tak jsem jednoznačně proti tomuto. Ať je to všechno dobrovolné, ať jsou i jesle, to nebylo špatné, jak byly. Říkám, nemusely se rušit, ale nějakou formou se to musí nahradit, ale ne nařízením pro školky.
A co se týče toho roku předtím, než jdou do školy, to nevím, jak se to tady odhlasuje, tam už není taková shoda. Myslím si, že to první jasně projde, že to je nesmysl, ale tady bych se taky přimluvil za to, ať mají ty rodiny svobodu, každé dítě je jiné, některé dítě to potřebuje, jiné to nepotřebuje, ať si můžou vybrat a ať je to třeba zadarmo.
Takže podporuji návrh pana Mgr. Klause v tom, abychom to dali do dalších čtení, abychom se o tom bavili, abychom se o tom bavili napříč politickým spektrem, a ne že budeme hlasovat všichni tak... nebo nejde tady o naše děti. A takhle já to cítím. Děkuji.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Pan poslanec Skopeček je dalším přihlášeným do obecné rozpravy. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jan Skopeček: Děkuji pěkně za slovo a pěkné odpoledne. Nebudu to chtít protahovat, nicméně i mně dovolte říct, jaký na to mám názor.
Rovněž si myslím, že dvouleté děti nepatří do školek, byť zatím to nemůžu říkat z osobní zkušenosti, ale čerpám z drtivé většiny názorů dětských psychologů, kteří to nedoporučují. Nicméně rozumím tomu, že mohou nastat situace, kdy je rodina nucena, aby i maminka se vrátila do práce dříve. Pak ale podle mého názoru musí být využity jiné instituce, než je školka, která se věnuje předškolnímu vzdělávání, ale má to být instituce, která je obdobná jeslím. I já jsem jako malé dítě, protože moje maminka se musela v mých dvou letech vrátit do práce a jinou možnost neměla, i já jsem byl nucen chodit do jeslí. Nevzpomínám na to úplně rád, necítil jsem se tam nijak perfektně, ale jedno si pamatuju. Ty dámy, které se tam o nás staraly, měly uniformu zdravotních sestřiček, a dodneška si tedy pamatuju, že to bylo jiné zařízení, než které známe dnes v podobě školek, takže to skutečně bylo zdravotnické zařízení, tedy jesle. (V sále je rušno.)
Tady v souvislosti s debatou o tom, do jaké míry umožňovat rodičům rychlý návrat zpátky do práce po rodičovské, bych zmínil jedno řešení, kterým tomu můžeme pomoct a které tu podle mého názoru dneska nezaznělo. Jsou to zkrácené pracovní úvazky. Když se podíváme na využívání zkrácených pracovních úvazků a srovnáme jejich využitelnost nebo oblibu v České republice se zahraničím, tak zjistíme, že v zahraničí jsou zkrácené pracovní úvazky využívány v daleko větší míře, než je tomu v České republice.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Pardon, omlouvám se, pane poslanče. Prosím paní poslankyně a pány poslance o větší klid v jednacím sále, abychom mohli obecnou rozpravu dokončit za stejných podmínek, za jakých jsme ji začali.
Prosím, pokračujte.
Poslanec Jan Skopeček: Děkuji pěkně. Já bych byl tedy pro to, abychom pokud máme starost o to, jakým způsobem rychle dostat maminky zpět do práce, pokud je to nutné, abychom se zabývali spíše těmi zkrácenými pracovními úvazky, které umožní jednak mamince starat se doma o dvouleté dítě a zároveň jí to umožní neztratit kvalifikaci a neztratit kontakt se svou dosavadní prací, a může to vést i k ekonomicky lepší situaci té rodiny. Až bude projednáván zákoník práce, tak se těším na podporu z levé části politického spektra, která určitě podpoří liberalizaci a větší využívání zkrácených pracovních úvazků.
Také bych chtěl poprosit, aby kolegové podpořili tu novelu, která tu je na stole, podpořili její posun do dalších čtení, protože i ze zkušenosti, byť roční, krajského radního pro vzdělávání a sport ve Středočeském kraji vás ubezpečuji, že ředitelé škol ani starostové si tuto věc v realitě nedovedou představit.
Paní bývalá ministryně Valachová tady zmiňovala průzkumy toho, že si občané České republiky přejí, aby tato věc byla umožněna. Já bych jí doporučil, ať udělá průzkum mezi starosty obcí, které školky zřizují, ať udělá průzkum mezi řediteli školek nebo ředitelkami školek, na které se tato povinnost navalí, ať udělá třeba i průzkum mezi rodiči starších dětí, které jsou dnes ve školkách. Protože ubezpečuji, že v okamžiku, kdy stávající rodiče dětí starších tří let budou vědět, že do té školky přijdou dvouleté a paní učitelky se budou dominantně muset starat o ty mladší ročníky a přestanou se starat o jejich děti, tak ji ubezpečuji, že ten průzkum dopadne úplně jinak.
Takže prosím, zachovejme si chladnou hlavu, zachovejme si racionalitu, a moc prosím, abychom novelu poslali do dalšího čtení. Děkuji pěkně.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. S faktickou poznámkou bude reagovat pan poslanec Veselý. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Ondřej Veselý: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážený pane ministře, vážené kolegyně a kolegové, jen stručně bude reagovat na svého předřečníka, prostřednictvím vás, pane předsedající. Já mu musím vyslovit hlubokou poklonu. Také jsem chodil do jeslí, ale nepamatuji si z toho vůbec nic. Nevím, jestli to bylo psychicky možné, ale podle mě člověk, který chodí ve dvou letech do jeslí, si opravdu nepamatuje z tohoto období vůbec nic. Děkuji.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. Je zde dalších několik, nebo přesněji dvě faktické poznámky. Páni poslanci Ventruba, pan poslanec Skopeček. Prosím pana poslance Ventrubu o jeho faktickou poznámku. Máte slovo.
Poslanec Jiří Ventruba: Jenom budu reagovat na kolegu prostřednictvím pana předsedajícího. Já jsem to řekl přesně tak. Vím, že člověk, v životě lidském je zajímavé, že... Měl jsem pacienty i děti, kteří měli takové úlomky, dokonce když byli v kočárku. Ale nikdy nevíte, jestli to je, že to to dítě pamatuje, nebo jim to řekl rodič nebo někdo. Řeknu to z toho svého. Nebyly to jesle, byla to mateřská školka v Brně na Palacké, a já to vidím, ten moment, když jsem byl na plotě a bečel jsem. Takže jenom tak. Pak třeba už si člověk nepamatuje, ale jenom na vysvětlenou. Měl jsem i jiné děti, které měly takové záblesky, že si pamatovaly z doby, kdy bych si myslel, že si ještě pamatovat nemusely. A kdybychom se bavili o Moodym a kdybychom se bavili, jestli si děti pamatují něco z intrauterinního života, tak by to bylo zajímavé, ale to sem teď nepatří.
Takže to je vše. ***