(9.40 hodin)
(pokračuje Svoboda)
Úplně stejně musíme postupovat, když chceme zajistit pro všechny lékaře potřebné informace, které jsou obsaženy v anamnéze toho pacienta. A to jsme celé vynechali. My jsme tady jeli na jednání technicistickém, na jednání poslanců, lékařů, spolků pacientských mnoho není, komora je také obtížně použitelná, takže jsme k něčemu dospěli, aniž bychom využili všechny své možnosti, které jsou naší povinností do té věci zavést. Je naší povinností, když chceme mít nějaký efekt a chceme do něj vložit nejmodernější možnosti, které máme, tak je naší povinností to těm občanům vysvětlit. Vztah mezi lékařem a pacientem není vztah paternalistický, to už prosím je dávno minulost. Já doufám, že i starší generace lékařů to začala chápat. Naši mladí medici v tomto jsou naprosto zásadně vychováni a naprosto jinak jednají, než jak se jednalo. Ten vztah mezi lékařem a pacientem je vztah partnerský a v zásadě rovnocenný, protože lékař do toho partnerského vztahu dává své vědomosti a pacient do toho dává to, že jde o něj. O jeho zdraví, o jeho život. A proto to tak musí být.
Každý zásah do této struktury nás vrací o deset let zpátky. Vrací nás zase k tomu, že jsme ti, kteří paternalisticky rozhodují tak, jak to bylo před těmi lety, když já jsem začínal. A řekl bych pacientce z Horní Dolní, že se má vyjádřit k tomu, jestli chce nebo nechce lékový záznam, víte, co by mi řekla? Jak myslíte vy, pane doktore. A hned by to podepsala, kdybych já tak myslel. Ale my dneska potřebujeme, aby ten souhlas měl v sobě aktivní podobu. Protože pak to bude smysluplné. Když pacient skutečně bude vědět, co mu to přináší, tak se bude i starat o to, aby když dává lékaři nějakou informaci, aby informace byla správná. Bude se třeba i starat o to, aby si to doma poznamenal, co bere. A my z toho vytáhneme všecky ty krajní věci, které jsou pro tu medicínu nepodstatné.
Těch potenciálních pacientů je osm, devět milionů a my se začneme zabývat skupinami, které jsou veliké. To znamená staří pacienti, pacienti s počínajícím seniem, víme, že to je skupina, která bude narůstat. Že už dneska představuje 50 % a že bude za dalších 20 let představovat naprosto zásadní skupinu. A my neděláme nic pro to, abychom péči o ně zajistili. Aby tyto námitky, které máme, že to vlastně nezískáme, protože on neví, nemůže, nepamatuje si, nedojde, abychom je měli ve svém zdravotním a sociálním systému vyřešené. Neděláme s tím vůbec nic. Máme stále převahu akutních lůžek a dlouhodobá lůžka následné péče, lůžka sociální, když si je promítneme k tomu počtu, co budeme potřebovat, tak vlastně neexistují. Kdybychom toto dokázali ošetřit, kdybychom měli záruku toho, že každý senior bude mít svého ošetřujícího lékaře, který bude skutečně fungovat jako ten gatekeeper do vstupu do systému, tak ten problém s tím, že si starý pacient nepamatuje nebo neví, naprosto jednoznačně padne a bude to fungovat.
Problém toho, že ti lidé přicházejí k lékaři, který nemá žádné informace, je skutečně - a já to říkám sám proti sobě, protože jsem specialista, že oni mají přímý přístup ke specialistům. Znám případ pacienta, který se dostavil k osmi ortopedům s tím, že ho bolí rameno a nemůže s tou rukou hýbat. Osmkrát tam dostal píchnuty kortikoidy a ta hlavice mu vynekrotizovala. A to je ten problém, který tady je. Kdyby k ortopedovi šel na základě toho, že ho tam poslal jeho praktický lékař, který zná celou jeho anamnézu, tak by se tato věc nikdy nestala. Já to říkám všecko proto, protože každé zkratkové rozhodnutí prostě přinese další a další problémy.
Ten druhý problém tady byl diskutován a říkal ho kolega Válek, problém toho, co vlastně právně platí. Jestli výrok pacienta, nebo nějaký záznam. Já se bohužel obávám, že takové zkratkové vysvětlení, že vítězí lékový záznam, není pravdivé. Pokud se to stane, já vám garantuji, že příbuzní nebo rodina bude toho lékaře žalovat za to, že postupoval podle nějaké informace, kterou dostal kdovíjakým způsobem. V tuto chvíli já jako poslanec bráním societu, ve které žiji, bráním ty lékaře, protože je stavíme do neřešitelné situace. Rozhodnutí o tom, co přijmu jako pravdu, je jistě rozhodnutí podstatné. Ten lékař ho musí udělat. Dělá ho vždycky s rizikem toho, že to nebude dobře, že se mýlí. A dělá to i s rizikem toho, že za to může být postihován. Ale tady mu to riziko násobně zvýší. Prostě bude mu hrozit u všeho, protože samozřejmě všichni víme, že ta informace z lékového záznamu nemusí mít vůbec žádnou validitu. Prostě proto, že to ten pacient nebere. Což je naprosto standardní.
Tady kolega předseda Pirátů říkal tu svoji maminku, která nebere ty žluté pilulky, protože ji tlačí v žaludku. Moje maminka, když byla stará, měla bolesti kloubů a samozřejmě mi říkala: Mám plný barák lékařů a žádný mi nic nedá. Takže jsme jí dali začínající ketazonové preparáty, což byla tenkrát nová linie. Já přišel domů asi za měsíc a říkám jí: Tak co, maminko, pomáhá ti to? Ne! Je to pořád stejný! Já říkám: Vůbec nic ti to neudělalo? Ne! Je to pořád stejný! A já říkám: A bereš to? A ona řekla: Ne. A s tím nic neuděláte. Tak to prostě je.
V této situaci, když to řekne matka synovi, že nebere to, co jí napsal, tak je to příběh pro zasmání. Když z toho budou vyvozovány konsekvence žalobní, tak to bude problém, a veliký problém. A to všecko vzniká jenom proto, že jsme neměli odvahu říct: Ano, my budeme chtít aktivní souhlas a my pro to, abychom ho získali, vytvoříme podmínky. Podmínky, které budou znamenat jednoduchý akt. Jednoduchý akt třeba v ordinaci toho lékaře. My pro to vytvoříme podmínky, že ten uvaděč do systému bude skutečně jeden definovaný lékař, který ponese možnou odpovědnost za předávání té informace o pacientovi. Protože nezlobte se na mě, informace, kterou dostanu od ošetřujícího lékaře ve formě nějakého zápisu, kde je napsaná ordinace, dávkování i důvod, proč to bylo ordinováno, je pro mě daleko zásadnější a validnější než záznam o tom, že si někdo vyzvedl v lékárně recept. Já nevím ani, kdo ho vyzvedl, komu ho dal, co se s ním stalo. Ještě tady rozhodneme, že to bude moci vozit každá posílka v ruksaku na zádech bez ohledu na to, jak to bude skladované. To jsou všecko věci, které jsou velmi složité a nebezpečné.
Čili na jednu stranu velmi vnímám to, proč je to potřebné, a vím, že jsem to i říkal, když se vystavoval elektronický recept, že pokud nebudeme mít vazbu na informace z elektronického receptu, tak ten elektronický recept je stejný jako papírový. Je to prostě jenom způsob, jakým dávám povel lékárníkovi Recipe, vezmi, vydej. A je jedno, jestli elektronicky, nebo papírově. V okamžiku, kdy nám to dá nějaké další informace, tak to smysl má. Ale ty informace musíme získat jenom se souhlasem pacienta. Jsem o tom naprosto životně přesvědčen. Jinak jistě dosáhnete zase 90procentní úspěšnosti, že budou všichni lékaři psát ty recepty. To je pravda. ***