(9.30 hodin)
(pokračuje Válek)
Něco musí být prioritní, aby byl lékař kryt. U pacienta v bezvědomí je to jednoduché, prioritní je lékový záznam. Co je v lékovém záznamu, beru jako fakt. Pokud v tom lékovém záznamu bude špatná informace, tak by mělo být jasné, když ten lékař bude na základě této informace konat, tak to není jeho chyba a nemůže být za to postižen. Prostě co je v lékovém záznamu, je fakt. Ale pokud tam mám pacienta, který není v bezvědomí a dá mi jinou informaci, než je v lékovém záznamu, musí být jasně řečeno, co je prioritní. Zda informace od pacienta, nebo z lékového záznamu, nebo zda musím nějakým způsobem ověřovat, kde je pravda. Toto musí být naprosto jasně řečeno, aby ten lékař byl krytý, nebo ten, kdo se tam bude dívat. Aby se nestalo, že se u soudu v případě sporu řekne: měl jste věřit pacientovi, eventuálně měl jste věřit lékovému záznamu. Tato informace musí být naprosto jasně někde uvedena. To bylo to, co jsem se snažil vysvětlit. Děkuji.
Předseda PSP Radek Vondráček: Další faktická poznámka - paní poslankyně Procházková.
Poslankyně Věra Procházková: Dobré dopoledne všem. K mému předřečníkovi prostřednictvím pana předsedajícího. Ta situace se vůbec nemění. Už dneska v téhle chvíli vám přijde pacient do ordinace, má v ruce zprávu od svého lékaře a v té má napsané něco jiného než to, co vám sděluje. Takže si stejně musí ten lékař v tu chvíli vybrat. Takže ta situace je úplně stejná.
Předseda PSP Radek Vondráček: Děkuji. My jsme se v tuto chvíli vypořádali s faktickými poznámkami a na řadě je s přihláškou do rozpravy pan poslanec Svoboda.
Poslanec Bohuslav Svoboda: Děkuji za slovo, pane předsedo. Hezké dobré jitro, kolegyně a kolegové. Já jsem si vyčkal na té liště jako řádně přihlášený celou minulou diskuzi, kde probíhaly desítky faktických poznámek, někdy věcných, a zazněla tady celá řada věcí, které jsou správné, se kterými souhlasím, i celá řada věcí, se kterými nesouhlasím. A to mé povídání bude vlastně volně navazovat na všechno to, co zaznělo při tom minulém projednávání tohoto zákona, a je to jistě velmi obtížné. Velmi obtížné je to pro mě, protože teď v tuto chvíli stojím podle vývoje své osobnosti primárně jako lékař, stojím tu jako poslanec, zákonodárce, stojím tu jako pacient a stojím tu jako normální řadový občan, kterého se to týká, aniž by byl pacientem. A je pro mě samozřejmě velmi těžké říci, že některý z těchto mých úkolů je zásadnější. Nedovedu si představit, že bych argumentoval tak, že bych řekl - já s tou věcí nesouhlasím z těch a z těch důvodů jako občan nebo jako poslanec, ale jako lékař s ní souhlasím, a tudíž bych zlomil všechny ty ostatní úkoly, které jsem na sebe dobrovolně vzal a kterým musím podle všech svých slibů sloužit. Proto je velmi obtížné se k tomu vyjadřovat.
Ten obrovský problém, který tady máme, je ten, že to je typická ukázka toho - a to není vina pana ministra, ten se velmi snaží - že to je typická ukázka toho, jak my zdravotnické věci řešíme. Když se nějaká věc objeví, my ji jakoby zjednodušeně vyřešíme, ona na ni navazuje celá řada komplikací a jiných problémů, které neřešíme, a odsuneme je stranou. Až uplyne nějaká doba, zjistíme, že to, co jsme odsunuli stranou, je závažnější než to, co jsme schválili.
V tom primárně meritorním problému diskuze, která tady je, je otázka, zda souhlas s používáním lékového záznamu má být automatický, nebo zda by měl být vázán na rozhodnutí toho člověka. Když si do toho vpustím všechny ty své profese, tak jako lékař naprosto jednoznačně vím, že každá informace o tom, co pacient užívá, je informace pro lékaře zásadní, ať co se týče interakce mezi léky, ať se to týče možných kontraindikací, ať se to týče eventuálních projevů té choroby, které mohou být tou léčbou mitigovány nebo pozměněny. Jako občan ale mám velký problém s tím, že někdo za mě rozhodne, že něco akceptuji.
Současný svět je velmi obtížný. Počet zákazů, příkazů, nařízení a automatických souhlasů neustále narůstá. Na jednu stranu tím ta svoboda člověka je zásadním způsobem omezována, na druhou stranu, a v tom má zdravotnictví problém, vývoj společnosti jde ke svobodě. Nejde k zákazům, příkazům a nařízením. Ten trend je jednoznačný. A my ho i v medicíně musíme respektovat, aby nám ta medicína fungovala, prostě proto, že na tento problém budeme narážet ve všech sférách. On byl velmi zjednodušeně řešen v minulosti. V minulosti prostě u těhotné bylo povinné vyšetření BWR, to znamená testace na syfilis. Bylo to povinné a žádná těhotná se tomu nemohla bránit. Když jsme se dostali do té svobodnější doby, dospěli jsme k tomu, že vyšetření BWR na syfilis zůstalo stále povinností, ale vyšetření na HIV se může dělat jenom se souhlasem pacientky.
To je naprosto jednoznačná ukázka toho, jak se tyto věci vyvíjejí a že jsou věci, které nejdou nařizovat. Že jsou proti smyslu současné společnosti. Protože v tuto chvíli by každý měl mít svůj osud do určité míry ve svých rukou a měli bychom nařizovat jenom tehdy, když to, co neudělá, nebo odmítne udělat, poškodí společnost jako takovou. Rozhodnutí, že to poškozuje jeho, že se špatně rozhodne v tom, jestli má být jeho lékový záznam (nesroz.), je jeho problém, jeho osobní problém. A náš problém je ten, že ho máme přesvědčit o tom, že to je potřebné.
A tady už jsem u toho, jak to zdravotnictví postupuje nesprávně a špatně. My řadu let hovoříme o gatekeepingu ve zdravotnictví, tedy o tom, že by každý pacient měl mít nějakého svého praktického lékaře, u kterého by ta jeho základní dokumentace existovala, že by měl odcházet ke specialistům s doporučením toho praktického lékaře, a když by ho neměl, že by měl to vyšetření, léčbu, u specialisty do určité míry hradit. A nehnuli jsme se s tím ani o krok. Je to jediné řešení, které odpoví na celou tu otázku, jestli souhlas nebo nesouhlas má být automatický, nebo nemá. Když pacient bude mít svého lékaře, já vám garantuji, že ten lékař se s ním domluví na tom, co je pro obě strany správné a výhodné. Ten souhlas bude prakticky automatický. Můžete se na mě dívat, jak chcete. Ale dělám medicínu padesát let a vím, o čem mluvím. Ten problém je jenom o tom, jak se ty věci vysvětlí.
V Anglii, když se připravovala akce na prevenci proti rakovině hrdla děložního, což je dneska vlastně jediná prevence, která je smysluplná, protože vlastně známe původce té rakoviny, známe ten lidsky papillomavirus, který to dělá, tak v té Anglii strávili deset let mediální masáží celé společnosti a vysvětlováním, proč ta preventivní vyšetření jsou tak důležitá. A teprve po absolvování této duševní výchovy jim začalo fungovat to, že ta prevence začala ukazovat efekty a práce manželů Nasielových (?) ukázala, že v okamžiku, kdy to lidé akceptují, skutečně dochází ke změně incidence toho onemocnění. A stalo se to prvním preventabilním onemocněním rakoviny, které máme. ***