(9.20 hodin)
(pokračuje Stanjura)
Ten návrh zákona vykazuje i jisté prvky retroaktivity, protože retroaktivně dopadá na činnost pojišťoven, to jest na dříve vytvořené účetní rezervy k jednotlivým dříve uzavřeným pojistným smlouvám. Je to v zásadě sankce vůči pojišťovnám, které plní své povinnosti obezřetného podnikání podle zákona o pojišťovnictví, zde konkrétně spočívající v obezřetném oceňování závazků, zejména budoucích závazků vůči klientům. Navržená úprava ve svém důsledku v zásadě sankcionuje pojišťovny za to, že prostředky, které by při méně obezřetném ocenění závazků mohly být vyplaceny akcionářům, ponechaly v rezervách pro své klienty. Protože pokud by pojišťovny ty rezervy nevytvořily, byly by součástí normálně příjmu pojišťovny a byly by zdaněny. Nicméně by byly méně odolné při nějakých mimořádných pojistných událostech.
Když to shrneme, tak vlastně pojišťovny, které v minulosti nevyplatily svým vlastníkům veškerý zisk po odečtení pouze povinného minima pro rezervy, budou za tuto obezřetnost postiženy novou daní se všemi důsledky pro jejich budoucí chování. Samozřejmě je to na rozhodnutí vlastníků těch pojišťoven, můžeme prognózovat s větší či menší mírou optimismu, zda i když to bude zdaněno, budou stejně motivováni k vytvoření stejně vysokých rezerv, které budou podléhat zdanění, nebo ne.
Myslím, že otázka, kterou se máme zabývat, je, jaký je vlastně mechanismus pro vytváření těch rezerv. Pojišťovny tvoří rezervy na závazky, které vyplývají z jednotlivých pojistných smluv, zatímco u neživotního pojištění se účetní technické rezervy tvoří zejména na již nastalé pojistné události a rozpouští se při likvidaci pojistné události. Účetní technické rezervy u životních pojištění jsou vytvořeny podle pojišťovnou pevně daných a neměnných pojistně-matematických pravidel a jejich hlavním účelem je pokrytí budoucích nároků oprávněných osob, který vyplývají z uzavřených smluv. K rozpouštění tedy pak dochází při výplatě pojistného plnění, což ale vzhledem k dlouhodobému charakteru tradičního životního pojištění často může nastat až v daleké budoucnosti.
Měli bychom vědět, jaká je celková výše technických rezerv. V součtu za celý sektor pojišťovnictví jsou ty technické rezervy ve výši zhruba 300 mld. korun, z toho přibližně 80 mld. za trh, ne za jednotlivé pojišťovny, tvoří technické rezervy na životní pojištění, což je přibližně 240 mld. korun. Když porovnáme částku 300, podle Solvency II by to bylo zhruba 250, takže vidíme, že ta obezřetnost našich pojišťoven není několikanásobně vyšší, než předpokládají pravidla Solvency II, ale je taková, jakou vlastně požaduje náš národní regulátor.
To pojištění má samozřejmě časové rozlišení. Vy z vás, kteří jste někdy zodpovídali za účetní uzávěrku, tak víte, jak to velmi často jsou problematické body, jak často probíhá debata i s externími auditory, co podléhá časovému rozlišení nejenom v nákladech, ale také ve výnosech. A součástí těch rezerv je samozřejmě i to časové rozlišení pojistného, kdy ta část pojistného pokrývající rizika dalších období se musí - se musí - musí se převést ze zákona do rezervy na nezasloužené pojistné, kdy tato takzvaná rezerva představuje pouze historickou tradiční pojišťovnickou terminologii pro zcela běžné a logické časové rozlišení prostředků, jaké je běžné v jakémkoli jiném odvětví či oboru podnikání. Jakákoliv snaha o omezení daňové uznatelnosti časového rozlišení v případě pojišťoven by tak byla zcela unikátní a vedla by k diskriminaci tohoto sektoru vůči ostatním odvětvím ekonomiky. Mnozí zastánci toho zdanění tvrdí pravý opak, že diskriminovány jsou ostatní subjekty, které podléhají dani z příjmu ve prospěch pojišťoven. Tady jsem se vám pokusil ukázat, že v případě, že popřeme ten nárok časově rozlišovat budoucí náklady a výnosy, tak dojde naopak k diskriminaci sektoru pojišťovnictví jako celku.
Jaký může být dopad na samotné pojišťovny, pokud by ten návrh zákona prošel v předložené verzi? Opatření dopadá na celý pojišťovnický sektor, v průměru pojišťovny odvedou na dani 90 % obvyklého čistého ročního zisku, což je, řekl bych, bezprecedentní jednorázové zdanění jednoho sektoru podnikání, a nedá se vlastně měřit se sektorovými dopady diskutovaného vyššího zdanění nebo jiných odvodů ve stejných odvětvích, ať už se bavíme o bankovnictví, telekomunikacích, internetových gigantech a podobně. Když se podíváme na veřejně přístupná čísla, tak pojišťovny odvádějí každý rok 2,5 až 3 mld. daně z příjmů právnických osob, což je 19 % zisku před zdaněním. Navrhovaná úprava je tedy naprosto nad rámec tohoto běžného zdanění. Navíc ten dopad by nebyl samozřejmě rovnoměrně rozložen mezi všechny pojišťovny. Vyšší rezervy jsou v pojišťovnictví vždy ve prospěch klientů, jejich snižování vede ke snížení odolnosti sektoru, přitom pojišťovnictví působí jako stabilizující prvek pro celou ekonomiku.
Některé pojišťovny, a to je ten rozdílný dopad na konkrétní pojišťovny, by podle tohoto návrhu odvedly dokonce 300 až 500 % čistého zisku jako jednorázovou daň. A to skutečně může vyrobit velký problém. Představte si firmu v jiném odvětví, která z ničeho nic by měla odvést... ne z ničeho nic, po rozhodnutí Parlamentu, abych byl přesný, by měla v průběhu dvou zdaňovacích období, abych byl přesný, ne jednoho, ale dvou zdaňovacích období, odvést dodatečně 300 až 500 % čistého zisku. Z těchto čísel podle mě vyplývá, že by se mohlo jednat o daňovou diskriminaci, protože toto opatření, tato nová daň nedopadne na všechny pojišťovny stejně, což je důsledkem využití pravidel Solvency II pro účely, pro které tato pravidla nebyla vytvořena. Pojišťovny totiž pod dohledem regulátora mohou používat buď standardní vzorce pro výpočet rezerv, nebo interní modely, které lépe odrážejí jejich rizikový profil.
Zdanění budoucích zisků v životním pojištění také může znamenat uzavření stávajícího trhu v oblasti životního pojištění, protože pokud by měl nový subjekt zájem vstoupit na český trh, musel by odvádět daně z prostředků, které ještě reálně neinkasoval od svých klientů.
Mluvil jsem o dopadu na pojišťovny a teď budu mluvit o dopadu, který podle mě máme posuzovat nejpečlivěji, a to je dopad na klienty. To je ta třetí strana v debatě o zdanění technických rezerv pojišťoven. Myslím si, že pokud by to bylo takhle přijato, tak můžeme realisticky očekávat zvýšení cen. Vzhledem k tomu, že pojišťovny budou nuceny odvést část svých rezerv jako jednorázovou daň, budou jim ty prostředky chybět a budou nuceny hledat způsoby, jak tuto mezeru v hospodaření zacelit. Proto si myslím, že je realistické očekávat zvýšení cen pojistného pro občany i pro firmy.
A teď trošku přeskočím. Zaznamenal jsem opakované vyjádření pana ministra vnitra, který tvrdil, že to, že pojišťovny odvádějí část svých zisků do toho fondu pro - když to zjednoduším - integrovaný záchranný systém, nevedlo ke zvýšení cen. Já vám pak na konkrétním případu ukážu, že samozřejmě to vedlo ke zvýšení cen. Byl to podobný model, kdy jsme zákonem určili, že část zisku je nasměrována, jak bych řekl, s mašličkou na konkrétní účel. Nakonec se ukázalo, že to nezaplatily pojišťovny, ale tak jak jsme my, kteří jsme před tím varovali, nakonec to zaplatili klienti těch pojišťoven. Je to standardní ekonomické chování všech daňových subjektů. ***