(16.40 hodin)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za dodržení času k faktické poznámce. Nyní paní poslankyně Langšádlová a poté pan poslanec Jiří Dolejš. Máte slovo.
Poslankyně Helena Langšádlová: Děkuji za slovo. Já zareaguji jenom velmi rychle. To, že se tady bavíme zejména o Rusku a Číně, je proto, že je naše služby vyhodnotily jako největší riziko. Ano, já jsem například ve skupině přátel Izraele. Ano, určitě třeba Italové, kteří usilovali o ty zakázky, tady prosazují své ekonomické zájmy, ale prosím, to je úplně něco jiného. Tady jsou dvě mocnosti, které ohrožují náš demokratický ústavní systém. Proč? Protože Rusko se nikdy nesmířilo s tím, že přišlo o svou sféru zájmů. Podívejte se na vnitřní diskuze v této zemi. Oni dezinterpretují historii. Oni nás dále považují za sféru svého vlivu a dělají všechno pro to, právě tím rozkladem, který vy tady krásně předkládáte, aby nás rozložili a aby se vrátili do těch pozic i v tomhle regionu, ve kterém žijeme. A to si myslím, že je věc, které musíme vždycky bránit.
A Čína? Ano, je to jiný příběh, je to běh na dlouhou trať. A já bych chtěla říct, že nemám osobně nic proti Číňanům a Rusům, ale ten systém je nedemokratický. A Čína rozšiřuje, výrazně rozšiřuje sféru svého ekonomického vlivu, to je bezpochyby. Ale současně je to země, kde se popravují političtí oponenti a předtím se jim odebírají orgány. A já si myslím, že bychom měli být velmi obezřetní nad tím, jak se zvyšuje jejich vliv nejenom napříč Evropou, ale i v jiných částech světa. Mohli bychom mluvit o Africe, Jižní Americe, Střední Asii. Zkrátka kam se podíváme, skupují kritickou infrastrukturu, zvyšují svůj vliv.
Není to nic proti Číňanům, Rusům, ale buďme prosím velmi obezřetní a věnujme se tomu, co nám říkají naše zpravodajské služby -
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: I vám skončil čas k faktické poznámce. Nyní faktická poznámka, a doufám poslední, Jiřího Dolejše. Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Jiří Dolejš: Také bych uvítal, kdyby byla poslední. Snad se mi nepodaří nabudit nějaké nositele podobných či jiných faktických poznámek.
Když jsem zhruba před hodinou poslouchal debatu - jak jsem starý, tak jsem naivní - tak se ve mně rozžalo jakési světýlko naděje, protože tady bylo řečeno, že po obecné rozpravě se přeruší celé toto jednání s tím, že nás napadá tolik námětů, že budeme mít přes svátky o čem přemýšlet, a až se podruhé sejdeme, tak domyslíme ten problém, který objektivně existuje.
Ten problém, aniž bych byl nějak vychýlen jakýmkoliv politickým či geopolitickým směrem, existuje, že tady jsou prostě ty hybridní hrozby, že je to příspěvek vývoje, protože žijeme v informační společnosti, a to dříve prostě nebylo. Jsou tady sociální sítě, jsou tady prostě v rámci svobody informací různé obskurní weby a tak dále. No tak se s tím musíme nějak popasovat. Tak o tom přemýšlejme, berme to jako klíčový námět, asi ta vyšetřovací komise není to pravé, tak zkusme nějak profesionálně nasměrovat tu činnost parlamentu tak, aby ustanovila orgán, který tomuhle bude rozumět a něco rozumného k tomu řekne, a už se netrapme proboha.
Jinak jestli si chcete poměřovat, kdo je větší přítel kmotrů a kdo je větší bývalý bolševik, mně to nepřipadá zrovna přínosné. A dokonce zejména v tom adventním čase.
Jinak k paní kolegyni Němcové prostřednictvím předsedajícího, pokud tedy mohu, ta kauza toho mého asistenta. Možná už si nevzpomínáte, moje paměť taky už není co bývala, ale tehdá bylo zjištěno, že to bylo hacknutím jeho účtu. Upřímně řečeno, takového spolupracovníka, který by chtěl věšet lidi za to, že podnikají, toho bych vyrazil během jedné minuty. Během jedné minuty! A protože se zjistilo, že nic takového neudělal, tak jsem ho vyrazit nemusel, i když už dneska teda, pravda, není mým asistentem, protože si našel lepší práci. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Už skončil váš čas, pane poslanče, k faktické poznámce. Nyní tedy s přednostním právem ministr kultury Lubomír Zaorálek. A ještě než mu udělím slovo, přečtu došlé omluvy, já jsem si je šetřil teď, abychom se zklidnili. Paní ministryně a místopředsedkyně vlády Aleny Schillerové do konce jednacího dne, pana Karla Schwarzenberga z důvodu návštěvy lékaře do 19 hodin, Jiřího Bláhy od 16 do 19 hodin a pana poslance Čižinského od 15.30 do konce jednacího dne a od 15 hodin Heleny Válkové z důvodů pracovních.
Pane ministře, máte slovo.
Ministr kultury ČR Lubomír Zaorálek Děkuji. Přeji vám pěkný podvečer, vážené kolegyně a kolegové. Vlastně jsem byl nepřímo vyzván, abych vystoupil, nebo přímo dokonce, tak jsem se rozhodl, že se vmísím do debaty se svým postojem. Také proto, protože si myslím, že když hodnotíme těch třicet let, což se teď často děje, tak je pravda, že jestli v nějaké oblasti se situace jednoznačně zhoršila za těch třicet let, tak je to zahraniční politika. Situace ve světě je po třiceti letech od listopadu 1989 jednoznačně horší, než byla tehdy.
Takže je vlastně možné si položit otázku také v Česku, jak to, když jsme vstoupili do Evropské unie a Aliance, jak to, když jsme slovy Ludvíka Vaculíka chytili býka za rohy, proč nás stále kope do zadku. Takže vlastně stále cítíme, že ta situace ve světě jednak není jednoduchá, a možná není jednoduchá ani pro nás. Otázka je, jestli chceme lépe pochopit tu situaci ve světě a proč se nám leccos nezdá, jestli jsou ta témata, která jsou tady zvolena, ta, která nám umožní se dostat dále a více tu situaci pochopit. Já sám jsem ten, kdo velmi dobře spolupracuje s našimi službami, a přesto si nemyslím, že by jejich zprávy byly pro mě úplným klíčem k pochopení toho, co se dnes ve světě děje.
Tady jakoby panuje představa, že když budou zodpovězeny ty otázky, které jsou spojeny s prací té komise, tak nám to dodá nějaký zásadní vhled a budeme lépe rozumět tomu, co je kolem nás. Tím si jist nejsem. A já bych se ve svém vystoupení možná pokusil naznačit, proč si myslím, že to je složitější. Nechci Sněmovně mluvit nějak do její práce a do jejích rozhodnutí, zda (nesroz.) komise, to si myslím, že je suverenita parlamentu. Ale chtěl bych k tomu něco podotknout a není to pro mě jednoduché, protože vlastně i když mluvím rád o zahraniční politice, tak často cítím, že je to strašně těžké. A že je těžké, aby bylo člověku rozuměno správně a aby nebyl z něčeho podezírán. I když bych rád řekl, že já jsem vlastně také ten, kdo by rád využil toho, že žije ve svobodné zemi, snažil se vycházet z pravdivých faktů, které si ověřím, snažil se je správně interpretovat a formulovat z toho, co je zájem země, ve které žiji. To si myslím, že je to východisko.
Problém je v tom, že člověk často má dojem, že leckdo před těmi některými fakty utíká a nechce je vidět. A to člověk narazí, když o nich mluví, i já narazím. I já jsem tady v minulosti říkal věci, které tady nebyly nějak s nadšením slyšeny, a dokonce jsem byl, nechci si stěžovat, protože si myslím v zásadě, že je to pořád korektní prostředí - ale nebylo jednoduché o nich mluvit. Například naposled, když jsem se ne tak dávno vyslovil, že nechápu smysl našeho pobytu v Afghánistánu.
Já vám řeknu, že teď před týdnem vyšel ve Washington Post článek, možná to víte, ten článek otiskl rozsáhlou reportáž Craiga Whitlocka o výsledcích projektu úřadu generálního inspektora Spojených států o Afghánistánu, který měl identifikovat chyby, kterých se USA dopustily a kterých by se měly vyvarovat v budoucnosti. Já vám řeknu jen velmi stručně něco z těch závěrů, které jsou - vlastně nejsou tak překvapující. Ty věci, které tam jsou, jsme už víceméně všechny, kteří to sledujeme, slyšeli a znali. ***