(13.20 hodin)
(pokračuje Bělobrádek)
A podívejte se, kde to funguje. Většinou je to spojeno s nějakými misiemi, s dlouhodobou sociální prací. Protože na jedné straně si také musíte uvědomit, jak to dopadne. To znamená, když snižujete dávky, tak někteří lidé budou prostě víc krást. Pokud snížíte dávky, tak taky to sáhne na ty, kteří je mají dostat oprávněně. Jak je budete rozlišovat? To znamená, určitě je to velký problém. Mně se to taky nelíbí. Já jsem měl takové sousedy. Měl jsem ve svém domě ubytované lidi, o které by si možná někteří ani neopřeli kolo, nechávali se tam, když neměli kde bydlet, ale v zásadě je potřeba vždycky vidět ty věci z obou stran. To znamená, s těmi lidmi pracovat, jsou to taky lidi. A ti, kteří nejsou nějakým způsobem schopni se přizpůsobit, tak samozřejmě musí narazit. Ale také se s nimi musí pracovat. Nelze pouze dělat to, že řeknete: všechno je špatně. Kdyby takový sociální experiment existoval, jako že nejde udělat, tak to bych rád viděl, kdyby v takových rodinách (upozornění na čas) vyrůstaly vaše děti, co by z nich bylo.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Děkuji. Pan poslanec Rais svou poznámku stáhl. Tím jsme v tuto chvíli vyčerpali faktické poznámky, takže nyní s přednostním právem paní ministryně Maláčová... Ano a pak je na řadě paní poslankyně Aulická, pokud nevzplane nová bitva faktických poznámek. Prosím.
Ministryně práce a sociálních věcí ČR Jana Maláčová Děkuji, pane předsedající. Já si myslím, že ta debata ukazuje, že ta skutečnost a ta realita skutečně není černobílá. Není to jednoduché. Já potvrzuji to, co řekla paní poslankyně Fialová, a myslím si, že to je ten nejlepší postup. Pojďme ten návrh SPD, který je teď ve Sněmovně, pustit do dalšího čtení, pojďme jej vykuchat - omlouvám se za ten výraz -, protože tam je spousta, spousta dobře míněných návrhů, které ale jsou špatně napsané a obrátily by se zejména proti seniorům, a těm, pevně doufám, ublížit nechceme, zejména těm, co platí vysoké nájmy, protože žijí ve velkých městech, a pojďme s těmi, kteří chtějí současnou situaci změnit - a já jsem s většinou z vás spolupracovala již na tom vládním návrhu, je to paní poslankyně Fialová, paní poslankyně Aulická Jírovcová, ale taky paní poslankyně Richterová -, pojďme společně zkopírovat ten vládní návrh, který je teď v meziresortním připomínkovém řízení, protože jsou tam stovky, stovky připomínek, a pojďme společně najít řešení, které neublíží těm, kteří si to nezaslouží, senioři, zdravotně postižení a tak dále, ale zároveň nastaví stav, kdy bude normální pracovat a normální chodit do školy.
Takže já navrhuji tento postup - ministerstvo to může připravit a správně technicky napsat - abychom tento návrh zákona postoupili do dalšího čtení, vyprázdnili ho, vykuchali a připravili komplexní pozměňovací návrh, který dosáhne toho stavu, na kterém se všichni shodneme. Aby bylo normální chodit do školy, normální pracovat, neubližoval těm, kteří si to nezaslouží, ale zároveň napravil ty pocity nespravedlnosti, které mnozí z nás zažívají.
A ta problematika není černobílá. Není jednoduchá. Já jsem za dva roky ministrování objela desítky vyloučených lokalit. Skutečně je to velmi složité a myslím si, že obce si zaslouží nástroj, jak se z té beznadějné situace dostat. Aby si lidé, kteří chodí do práce, nepřipadali jako i idioti, protože se snaží uživit poctivou prací. Ale zároveň musíme pomoci těm, kteří se narodili také do této beznadějné situace. Takže pojďme prosím společnými silami, za podpory Ministerstva práce a sociálních věcí, využít tento nosič. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Děkuji a nyní paní poslankyně Aulická.
Poslankyně Hana Aulická Jírovcová: Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, já si dovolím ale nejdříve reagovat na pana kolegu Bláhu prostřednictvím pana předsedajícího. Myslím, že to byla vaše první faktická poznámka. Před rokem 1989 byla povinnost pracovat. Kdyby nyní byla povinnost pracovat, nebavíme se o zneužívání sociálních dávek. To jenom možná taková diskusní poznámka na vaši faktickou.
A teď bych možná řekla, no, tak jsem z Ústeckého kraje. Všichni víme, jaké tam máme problémy. Hovořila tady paní starostka, nebo paní kolegyně starostka za Karlovarský kraj. Vidím tady další. Všichni víme, jaké jsou to problémy, problémy těch dětí. Není to opravdu černobílé. Těch problémů je tam mnoho, ale všichni víme, že to je záškoláctví, lichva, chudoba zároveň, která se prohlubuje ještě díky tady tomu, kriminalita a především, a jestli si to nikdo nepřiznáme, tak je to holý fakt, je to drogová závislost. Protože tito lidé - a je jedno, jestli to jsou Romové, anebo se bavíme o majoritní společnosti, opravdu to není jenom romská problematika - tak my se dostáváme, že tato skupina lidí se nám jenom neustále rozrůstá a všechny tyto oblasti - školství, sociální, zdravotnictví - už si téměř nevědí rady, co s tím mají dělat.
Je nutné nastavit jasné povinnosti a jasná pravidla tak, aby všichni věděli, co mají dodržovat a jak se mají chovat. Bohužel, i když se může třeba škola snažit, jak chce, prostě to dítě se vrací do toho uskupení, do té rodiny, která ve větší míře stejně od toho čtvrtého roku ho stahuje zpátky do svého stylu života. Víme všichni přece moc dobře, že v patnácti letech nám ty děti odcházejí na úřad práce, protože není nutné a hlavně potřeba, aby rodina přicházela o ty dávky, a často nám dochází právě k tomu, že odchází ze sedmé třídy, protože ono vlastně nelze ještě propadnout níže, protože můžete teď podle zákonné legislativy mít propadnutí na každém stupni jenom jednou. Jsme rádi, že se umí podepsat. Často ani toto nezvládnou. Formuláře, které jsou klasické, nebo někde vyplnit, nebo když náhodou třeba chtějí vyplnit do zaměstnání, tak to nelze. Chodí si vyplňovat základní věci na informační části, které zřizuje město, a bez pomoci dalších lidí prostě nejsou tito lidé většinově (schopni) fungovat.
Je také pravda, že si musíme uvědomit, že s restrikcí musí přijít další alternativa, jak s těmi lidmi pracovat. To znamená, vídám to, nebo já jsem vždycky říkala, že je potřeba zároveň s restrikcemi přijmout třeba zákon o sociálním podnikání, protože je nutné s těmi lidmi pracovat. To znamená ano, půjdete do zaměstnání, nebo budete se dál učit. Ale na to potřebujeme zase nějaké uskupení, které prostě je nutné financovat. Je tam změna života, ale to musíte, je to opravdu dlouhodobá práce. A dneska vidíme ty sociální pracovníky, kteří jsou na těch městech, na těch obcích, jak si říkají, jak mají pozitivní energii, když najdou dva tři lidi, kterým se podaří najít práci, najít bydlení a udržet je v tom. A říkají si, dobré, máme v sobě něco, nám to lije tu novou krev k tomu, abychom dále pokračovali. Ale těchto lidí, těchto rodin jsou tisíce. A my si opravdu musíme uvědomit, že je nutné s těmi restrikcemi opravdu udělat další věci, které budou řešit i tyto problémy okolo. (Hluk v sále.)
My máme třeba krásný příklad v Ústeckém kraji, na Mostecku, kde se nyní bavíme o bourání celého sídliště Janova. Možná jste tam někdo byli. My jsme tam byli v roce 2015 s výborem pro sociální politiku. Všichni to viděli. Upozorňovala jsem všechny, kteří jdou do těch bytů, aby na nic nesahali, víceméně, aby nikde nic neodkládali, protože štěnice a další věci, které tam -
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Paní poslankyně, já si vás dovolím přerušit. Hluk v sále podle mě nedovoluje, aby vašemu vystoupení věnovala sněmovna pozornost. Prosím, pokračujte.
Poslankyně Hana Aulická Jírovcová: Děkuji. - které tam prostě bydlí, aby si neodnesli s sebou domů. Někteří kolegové a kolegyně se divili, a že to přeháním. Ono to opravdu tak je. A bohužel to není otázka sídlišť nebo domů, kde bydlí tito lidé ve většině případů, ale je to bohužel i holý fakt a denní realita běžných obyvatel, právě proto, že stačí jedna rodina, která se vám nastěhuje do tohoto domu, nedej bože si přiveze s sebou nábytek, který leží u popelnic, nastěhuje si ho do domu, a neřešíme nic jiného než deratizaci, deratizaci a deratizaci. A ve většině případů to platí město nebo ta obec, anebo samozřejmě to sdružení vlastníků jednotek, ale také ale víme, že my přece nemůžeme vstoupit do toho bytu, když nám ten dotyčný neotevře. Neotevře. Takže to děláme znovu a znovu a znovu.
A to jsou ty neustálé nešvary a na to třeba reaguje i návrh kolegy Bauera, který říká i o tom běžném soužití. Vždyť ti lidé jsou opravdu nešťastní. To máte na denním pořádku. Nevyspíte se, smějí se vám, chodíte kolem zfetovaných lidí, bojíte se vůbec tam pouštět své děti, ale neuděláte nic. Oni vám vyhrožují. Říkají: my vás vyhodíme, my vás zlikvidujeme, tady ten barák je jenom náš. A to je opravdu denní chleba, který my si zažíváme, a není to nic příjemného, když chcete být takzvaně normální člověk, který posílá své děti do školy, který chce, aby vystudovaly, a který chce chodit do práce, ale zároveň tady máte skupinu, která se neustále rozrůstá a de facto si dělají, co chtějí.***