(22.20 hodin)
(pokračuje Pekarová Adamová)
Podívejme se na ten rozdíl: 2011, něco málo přes 500 milionů korun ročně, a to se bavíme jenom o českých zdrojích, nikoliv těch evropských. No a teď tady máme rok 2019 - to je ten poslední údaj, který mám k dispozici - a hle, 2 000 milionů, 2 miliardy korun. To je pozoruhodný nárůst, který stojí určitě Andreji Babišovi za nejednu lež, kterou tady je schopen pronést.
Víte, zaznívá nejenom tady od pultíku, ale ve veřejném prostoru v posledních týdnech otázka toho, proč vůbec vyvolávat hlasování o nedůvěře vládě, zvláště když se blížíme ke konci volebního období. A já se o tom bavím i s voliči, s občany České republiky. Stojí za to si s nimi popovídat a vyslechnout si, jak to vidí a vnímají oni. A proto vám chci říct, za koho já tady dnes mimo jiné budu nedůvěru vládě vyslovovat.
Vyslovím ji za paní Alenu, která nedávnou maturitu svého syna nemohla oslavit s manželem, otcem jejich společného syna, protože ten už není mezi námi, protože zemřel na začátku tohoto roku na covid.
Budu ji vyslovovat za pana Petra, s nímž jsem se setkala v tomto týdnu v pondělí a jehož osmdesátiletá matka čeká na vakcínu, protože ji chce získat jenom od svého praktického lékaře, kterému důvěřuje, a stále se nedočkala. Ano, mohla by už dávno být očkována, už mnoho měsíců, má na to nárok. Ale ona důvěřuje zkrátka tomu, ke komu už mnoho let chodí a kdo zná nejlépe její zdravotní stav. A podívejte, paní se již nedočkala právě ve stavu zdravých a v současné době i ona leží s covidem na jednotce intenzivní péče v nemocnici. I takové příběhy stále jsou. Nemějme pocit, že máme vše za sebou.
Budu ji vyslovovat za paní Barboru, která po pátou generaci vede krejčovství, kvalitní podnik, který měl mnoho spokojených zákazníků a který teď vydrží jenom s vypětím maximálních sil, s investicí každé koruny úspor, kterou celá její rodina dala dohromady s tím, že už mají zastavený i dům, v němž bydlí. A ta, když s ní hovoříte, má skutečně slzy na krajíčku, protože to, co všechno dala ona i její předkové do budování firmy, se za pár měsíců vašeho vládnutí, vaší vládní pomoci, se kterou se tady tak rádi chlubíte, tak ta je všechna vniveč. A ona vám poví, jaká je realita toho, co slýchá na tiskovkách. A ona vám poví to, že nevěří vlastním uším, když se doslýchá, že vláda pomáhá, seč může, protože realita její zkušenosti, jejího života je úplně opačná.
Budu ji také dávat za pana Marka. Ten se totiž - je to můj dlouholetý známý, takže ho znám velmi dobře a vím, jak mu trvalo vybudovat prosperující podnik tady v centru Prahy, ano, závislý na turistech, kteří už tady přes rok nejsou, téměř vůbec, ale který se spoléhal na slova pana ministra Havlíčka v prosinci, který tady říkal na tiskovkách, jak bude hrazeno 100 procent nájemného, jak se teď už ta pomoc dostane opravdu ke každému a bude masivní, a pak se se smutkem díval na to, když si četl podmínky programu COVID - Nájemné, kde bylo jenom 50 procent. A tehdy s těmi lžemi, které jsme všichni vnímali, se zkrátka vláda vypořádala po svém jako vždycky: vždyť my jsme říkali, že to bude sto procent, no, ale neříkali jsme, že to je za to období doposud padesát a odteď taky padesát, to je přece sto, padesát plus padesát je sto.
A v tomhle duchu se každý z těch, kdo čekali na pomoc, musel vypořádat nejenom s tím, že je zmítal obrovský vztek a naštvání a zároveň řešili, z čeho budou živit rodiny, ale i to, že jim okolí říká: co byste ještě chtěli, vždyť už všechno dostáváte, takhle vysoké podpory z našich daní. Ti, kteří se sami nedostali do té situace, ten dojem mohli mít. A já jim to nemám za zlé, protože oni nebyli v situaci těch, kteří si poctivě studovali všechny ty programy, podmínky, vyplňovali formuláře a teď se třesou strachy, aby na ně nepřišla kontrola, jestli náhodu něco nevyplnili špatně a jestli něco ještě třeba nebudou vracet.
No a do pětice budu hlasovat pro nedůvěru za lékařku paní Janu, která v naprostém vypětí sil odsloužila běžně dvanáct i více služeb měsíčně na covidovém oddělení, která na pokraji těchto sil spolu se svými kolegyněmi a kolegy zachraňovala to, co jste zpackali vy. A takových lidí, kteří měli doma navíc ještě děti na distanční výuce, děti, které se měsíce nepodívaly do škol mezi své spolužáky, do svých kroužků a zájmových činností, které tloustly a zároveň neměly příležitost se socializovat a podobně a které z toho mají dopady, které si budou ještě mnoho měsíců nést, možná i let, tak všichni ti rozhodně to nevnímají jako nějaké gesto, jako něco, co je předem odsouzeno k neúspěchu. Oni chtějí vidět, kdo s tím vším, co tady proběhlo a ještě co proběhne, souhlasí. A kdo za to nese svoji zodpovědnost.
Víte, pravidla hry - já vím, že vám mnohým, když se tady tak usmíváte, pořváváte, protože je vidět, že ani pravidla slušného chování vám nic neříkají - se ctí v každé situaci. Když to vezmu ve sportu - teď máme mistrovství v hokeji, bohužel pro nás už dneškem skončilo, ale přesto jsme určitě rádi za výkony našich sportovců - tak já myslím, že všichni si uvědomujeme, že kdyby ti do poslední minuty nehráli podle pravidel, tak prostě to nebudeme brát za fér hru.
A naše pravidla hry, podle kterých parlamentní demokracie funguje, jsou zákony a jedním z nich je také Ústava. Ta jasně říká, že moc vlády má vycházet a opírat se o většinu v Poslanecké sněmovně. A je jedno, jestli se tak děje dva roky před volbami, rok před volbami, měsíc před volbami. Má se tak dít celou dobu jejího vládnutí. A chci připomenout, že i kdyby dnes došlo, a předpokládáme, to vidíme, že tady jsou lavice komunistů prázdné, že k tomu dojde - tak vláda v této zkoušce s odřenýma ušima, protože bůhví co proběhlo za kalkul a jaké handly tady probíhaly v posledních dnech a týdnech s komunisty, tak prospěla, tak je zkrátka potřeba říct, že ti, kdo ji drží i nadále, jsou právě komunisté, kteří ještě před několika málo týdny měli plné tiskové konference, plná ústa v médiích i na veřejnosti toho, jak s touhle vládou už nechtějí mít nic společného, jak ji nepodporují a nejsou její součástí.
Takže KSČM odešla už kolem poledne, doufám, že jen tak nezastavila, dojde třeba do Severní Koreje, svůj k svému, ať si tam zůstanou. Pokud ale odešli jenom domů nebo na ubytovny, tak zkrátka ze sebe nesmažou to, že podpořili tímto způsobem vládu, umožnili jí dále fungovat, umožnili Andreji Babišovi a jeho vládě páchat to, co páchali doposud, a nesou za to spoluzodpovědnost. Jediné, jak by to mohli odčinit, je, že už by se nevrátili nikdy. Ale to nepředpokládám.
Za mě a za TOP 09 a za ty občany, které bych tady mohla vyjmenovat, další stovky, tisíce, desetitisíce a více, důvěru tato vláda nemá. Nemá. Protože pro to, aby ji mohla mít, zkrátka neudělala dost. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Děkuji. Budeme pokračovat. Nyní jenom připomenu, že podle § 85 odstavce 1 a 2 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny se o návrhu na vyslovení nedůvěry hlasuje podle jmen. (Gong.) K přijetí usnesení, kterým se vyslovuje vládě nedůvěra, je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců.
Žádám nyní určené ověřovatele, kterými jsou poslankyně Jana Černochová a poslanec Stanislav Berkovec, aby zaujali místo u stolku zpravodajů, což se již stalo, a přistoupíme podle § 74 odstavce 4 jednacího řádu Poslanecké sněmovny k vylosování jména poslance, od něhož se bude v abecedním pořadí hlasovat. Kontrola lístků se jmény poslanců byla provedena. ***
