(7.50 hodin)
(pokračuje Vladimíra Lesenská)
V praxi jsou však exekutoři tlačeni k tomu, aby tak nečinili, protože oprávněný by si je příště k provedení exekuce nezvolil. V případě takzvaných institucionálních věřitelů často spravujících tisíce pohledávek by změna exekutora mohla být i likvidační. Tento stav není žádoucí. Původní záměr byl zřejmý: exekutor bude ekonomicky motivován, aby vymáhal pohledávky, jak nejlépe může, čímž poroste jeho zisk. V současné době však nezřídka dochází k případům, kdy exekutor je nucen jít nad rámec zákona či zvolit nepřiměřené prostředky, jinak by byla ohrožena jeho ekonomická existence.
Úzké faktické a smluvní vztahy mezi exekutory a věřiteli dávají důvodné pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti jejich rozhodování. Navrhovatelům je známo stanovisko pléna Ústavního soudu, vydané dne 12. září 2006 pod spisovou značkou P1 ÚS-st 23/06, kde Ústavní soud odmítá srovnání postavení exekutora a soudce, protože zásadní rozhodnutí týkající se exekučního řízení - v závorce - jsou ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu. Skutečnost, že zákon, to jest exekuční řád, přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, tedy nezakládá rovné postavení soudce a exekutora. Toto stanovisko však odráží stav v roce 2006. Od té doby došlo k několika změnám právní úpravy, které postavení soudního exekutora zásadně posílily. Předkladatelé tak považují stanovisko za překonané.
K významnému rozšíření oprávnění exekutora došlo zákonem č. 286/2009 Sb., účinného dne 1. 11. 2009. Soudnímu exekutorovi bylo svěřeno oprávnění odstraňovat vady podání, rozhodování o návrhu povinného na odklad exekuce, o návrhu na zastavení exekuce, o návrhu třetí osoby na vyškrtnutí věci ze soupisu provádění rozvrhového jednání a vydávání rozhodnutí o rozvrhu výtěžku dražby nemovitých věcí a tak dále. Exekutor také ustanovuje povinnému opatrovníka nebo činí úkony soudu prvního stupně v odvolacím řízení a podobně.
Zákonem č. 397/2012 Sb., takzvanou velkou novelou exekučního řádu, došlo k dalšímu posílení postavení exekutora. Soudní exekutor nyní může ve stanovených případech rozhodnout o odmítnutí či zamítnutí exekučního návrhu. Tím exekutor může celé řízení ukončit. V rukou exekutora se tak soustředilo prakticky veškeré prvostupňové rozhodování v exekučním řízení včetně rozhodnutí, kterým se řízení končí.
A konečně zákonem č. 139/2015 Sb. přešla na exekutora pravomoc o návrhu manžela povinného na zastavení exekuce, je-li exekucí postižen majetek ve společném jmění manželů ve větším než zákonném rozsahu, což byla původní otázka řešená soudem v rámci excindační žaloby. Exekutor zde tedy již rozhoduje o otázce hmotněprávní, která byla dříve vyhrazena soudům. Je tedy nesprávná představa, že exekutor je pouze vykonavatelem věci, která byla rozhodnuta soudem. Je to exekutor, kdo rozhoduje o způsobu provedení exekuce, není tedy pouze pasivním příjemcem a vykonavatelem vůle soudu. Rozhoduje o tom, jak bude rozhodnutí soudu vykonáno, přičemž dopady jednotlivých metod na povinné jsou diametrálně odlišné. Pozdějšími novelami exekučního řádu bylo exekutorům svěřeno rozhodování o stále širším okruhu otázek.
Z výše uvedeného je zřejmé, že postupem času se postavení exekutora přeměnilo z vykonavatele soudního rozhodnutí do pozice orgánu veřejné moci, kterému je svěřeno rozhodování o širokém okruhu otázek jak procesních, tak i hmotněprávních. Současný stav, kdy si exekutora vybírá jedna strana, je již dále neudržitelný.
Vyjma těchto problémů právního charakteru však stávající úprava přináší i řadu problémů ryze praktického charakteru. Vzhledem k tomu, že věřitelem zvolený exekutor může být z kteréhokoliv místa České republiky, častým jevem je velká fyzická vzdálenost mezi exekutorem a povinným. Na straně povinného se ztěžuje možnost nahlédnout do spisu, splatit dluh v hotovosti na pokladně či celkově osobně komunikovat s exekutorem. To výrazně komplikuje možnost efektivně řešit vzniklé dluhy. Exekutor ze vzdálené destinace navíc nemusí mít dokonalou znalost poměrů na straně povinného či celkově znalost poměrů kraje, v němž povinný žije. Nevýhodou spojenou s velkou fyzickou vzdáleností jsou i zvýšené náklady na cestovné a na provedení mobiliárních exekucí, které na straně sociálně slabých povinných ohrožují jejich motivaci a dostatek prostředků ke splácení pohledávek. Já se omlouvám... (Poslankyně se občerstvuje.)
Značné náklady a problémy jsou spojeny s mnohostí exekutorů u jednoho povinného. V případech, kdy má jeden povinný více exekutorů, je vystaven povinnosti platit náklady v mnoha paralelně běžících řízeních. Jejich výše pak často přesahuje původní pohledávku oprávněných. Tím se celkově snižuje možnost povinného uhradit původní vymáhanou pohledávku a klesá tím vymahatelnost práva. Nelze opomenout ani náklady dopadající na další dotčené instituce spojené s povinným, jako například zaměstnavatel, banka a podobně. Všechny tyto subjekty musí dnes komunikovat s mnoha exekutory. Dochází k dublování nákladů a administrativních činností. Těmto institucím navíc hrozí pokuty, pokud opomenou vyřídit odpověď, což se může pod množstvím administrativního zatížení lehce stát.
Systém navíc oprávněné motivuje vymáhat i nevymožitelnou pohledávku, protože za zahájení a vedení exekuce není žádný poplatek. Systém exekucí je tak nadužíván. Doba vedení exekuce navíc není omezena a marná exekuce je zpravidla vedena, dokud oprávněný nedá souhlas k jejímu zastavení. To se však zpravidla neděje kvůli hrozící ztrátě pořadí ve splátkovém kalendáři povinného a promlčení pohledávky. Exekuce tak běží donekonečna a jejich počet narůstá. Při této úpravě by si oprávněný mohl po určení exekutora snadno udělat představu, zdali je jeho pohledávka vymožitelná. Exekutor by evidoval všechny nově vzniklé pohledávky povinného. ***
