(18.50 hodin)
(pokračuje Karel Sládeček)
To vše je zneužitelné vůči lidem, protože zákony a všechny právní kroky na jejich základě mají být především srozumitelné, jasné a určité. Pandemický zákon je vše, jen ne srozumitelný, a opatření, která na jeho základě spatřila světlo světa, pokud vůbec byla zákonná, tak tedy o srozumitelnosti nelze mluvit vůbec. Konec citace. Děkuju za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Ano, děkujeme, pane poslanče. A nyní je do rozpravy přihlášena paní poslankyně Lucie Šafránková. Má dvě přihlášky, tedy poběží jí doba deset minut. Prosím, máte slovo.
Poslankyně Lucie Šafránková: Děkuji vám za slovo, paní předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, jak tu již bylo dneska několikrát řečeno, tak poslanci SPD jsou od samého počátku odpůrci myšlenky existence speciálního pandemického zákona jakožto nadbytečné právní normy, která je více než cokoliv jiného příslovečným klackem k ruce výkonné moci, jakýmsi bianko šekem pro státní úřady v tom smyslu, jak v podstatě svévolně a bez jakéhokoliv důvodu a opodstatnění omezit práva a svobody občanů. V případě tohoto zákona jde rovněž o nepřijatelné a neopodstatněné posílení moci vlády, vládní moci a zejména vybraných správních úřadů, ministerstva zdravotnictví a v případě schválení dnes projednávané novely i ministerstev obrany a vnitra nejen nad občany, ale i vůči dalším orgánům veřejné správy a veřejné moci včetně soudů. To je nepřijatelné z podstaty věci, protože jde mimo jiné o oslabení rovnováhy demokratického systému i systému zastupitelské parlamentní demokracie jako takové.
Pandemický zákon a jeho novela tedy nejsou v žádném případě tím, za co je vláda vydává, tedy potřebným legislativním nástrojem pro zvládání epidemie. Nikoliv. Jak moji kolegové z SPD, kteří se dlouhodobě věnují oblasti krizového řízení a fungování státu v mimořádných situacích, již opakovaně dokladovali, pro tyto účely nám plně postačují zákony o krizovém řízení a o ochraně veřejného zdraví. Pandemický zákon je tudíž v podstatě svým charakterem obdobou takzvaných zmocňovacích zákonů, jejichž hlavním účelem je především usnadnit výkonné moci a jejím represivním orgánům kontrolu a sankcionování obyvatelstva a obcházet Parlament a justici. V tomto smyslu je novela pandemického zákona jen pověstnou šlehačkou na otráveném dortu, materií, která zvyšuje moc úřadů nad občany a která také mimo jiné drakonickým způsobem zvyšuje finanční sankce za porušování takzvaných mimořádných epidemiologických opatření. Jde v podstatě o to, že vláda chce mít prostřednictvím novely pandemického zákona v ruce nástroj, který by jí umožňoval chovat se neomezeně dlouho tak, jako by byla země v nouzovém stavu, ovšem bez toho, že by byl tento nouzový stav standardně a legálním způsobem vyhlášen, a bez toho, že by o něm jednala a hlasovala Poslanecká sněmovna. Je to neslýchané obcházení ústavy. A v praxi to ukazuje především jedno: současná vláda není, jak o sobě prohlašuje, seskupením liberálních demokratů, ale mnohem spíše aliancí autokratických, autoritářských subjektů, kterým jsou občanská práva a svobody trnem v oku.
A co je v této souvislosti rovněž velmi nebezpečné, je skutečnost, že v uplynulých dvou letech byla většina takzvaných mimořádných covidových omezujících opatření z pera Ministerstva zdravotnictví a vlády shledána ze strany soudů jako nezákonná. A jelikož tyto normy nepíší ministři, kteří se po volbách sice vyměnili, ale úřednické aparáty ministerstev, je nanejvýš zřejmé, že tato praxe bude pokračovat, tedy že omezující opatření občanského života a podnikání se budou i nadále pohybovat mimo rámec práva, jaké jsme znali třicet let, tedy práva demokratického státu, kde platí stará dobrá zásada, že veřejná moc a její úřady smí činit pouze to, co je zákonem povoleno s respektem k ústavě. To by s přijetím novely, o které tu hovoříme, ale nyní a do budoucna padlo, protože vláda chce jejím prostřednictvím represivní kompetence úřadů rozšířit, tak aby na ně soudy již takříkajíc nedosáhly. Vláda chce tedy nově touto novelou mimo jiné získat pomyslný bič na všechny provozovny dle živnostenského zákona včetně tržišť a tržnic. A nejen na ně. Uzurpuje si právo omezovat i umělecké činnosti, tedy služby, u nichž místem jejich výkonu není ani samotná provozovna. Čili jde o nepokrytý útok na svobodu myšlení a umělecké tvorby.
Vláda chce mít možnost regulovat všechny typy sportovišť a sportu včetně venkovních sportovišť, což bylo dosud možné jen podle zmíněného zákona o ochraně veřejného zdraví, nikoliv podle pandemického zákona. To je něco tak naprosto neuvěřitelného a nepřijatelného, že chce vláda omezovat občanům už v podstatě poslední aktivitu, kterou mohou, i když v omezené míře, ještě provozovat a která je společensky i zdravotně jednoznačně pozitivní a prospěšná, že už mi pomalu docházejí slova. Omezovat sport je navíc tendence, která zdravotní stav obyvatelstva včetně připravenosti a síly bojovat s nemocemi včetně těch virových zhoršuje a oslabuje. To platí jakbysmet o požadované pravomoci vydávat od stolu mimořádná omezující opatření pro všechny typy školských zařízení, pro děti od tří let věku včetně dětských skupin. Copak už naše rodiny se dětmi nebyly za poslední dva roky poškozeny více než dost? Dejte už prosím od nich ruce pryč. Je to hanebnost.
A jen namátkově uvádím, které další oblasti a místa chce tato vláda, která se označuje za obhájkyni svobody a lidských práv, omezovat mimořádnými opatřeními bez projednání v Parlamentu, pouze od úřednického stolu: hudební a taneční kluby, zoologické a botanické zahrady, muzea, galerie, hrady, zámky, veřejné knihovny, hvězdárny, planetária, zotavovací akce pro děti, příměstské tábory. Neskutečné.
A hlavně kromě zásadních argumentů politických a ústavních je zde proti novele pandemického zákona nekonečná řada argumentů právních. Skvěle je sepsala třeba skupina právníků okolo doktora Tomáše Nielsena. Někdy není nutné objevovat Ameriku, ale plně postačí citovat odbornou a podloženou analýzu expertů. A novela pandemického zákona i zákon samotný jsou hlavně otázkou právní. Přesněji, když se zaměříme na jeho obsah a účel, otázkou protiprávnosti. Proto jsou k jejich rozboru nejpovolanějšími experty právníci a my, volení zástupci lidu, jsme povinni zde, na půdě Poslanecké sněmovny, jejich argumenty artikulovat, ať zazní v co nejširším veřejném prostoru.
Některé právní argumenty tohoto typu zde již zazněly, jiné nikoliv. Jde třeba o to, že novela nově umožňuje orgánu výkonné moci zakázat konání valných hromad korporací, čímž může dojít k porušení jiných práv a povinností korporací, což by mělo dalekosáhlé důsledky mimo jiné majetkoprávní i s mezinárodním přesahem.
Neúnosná, a o tom jsem již hovořila, je represivní expanze novely do oblasti práva na vzdělávání zaručeného čl. 33 Listiny základních práv a svobod. V dodatkovém protokolu k Mezinárodní úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod se dokonce výslovně uvádí: Nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání. Tehdejší Československo bylo dokonce vůbec prvním státem střední a východní Evropy, který se stal smluvní stranou této úmluvy. Je tedy velmi smutné, že dnešní vláda následnické České republiky jde přímo proti této úmluvě. Návrhem novely má být navíc zasaženo i do práva na základní vzdělávání, které je z hlediska národní budoucnosti naprosto klíčové a určující a které bylo za dva roky covidových omezení poškozeno už více než dost. Navíc tento typ vzdělávání představuje jednu ze základních podmínek naší národní budoucnosti, a také mnoho odborných studií jasně prokázalo, že omezování vzdělávání dětí na základních školách nemá ani žádný epidemiologický smysl. Nechme už konečně naše děti a jejich rodiče žít. Ctěme jejich právo se vzdělávat, sportovat, právo na kulturní vyžití a vůbec právo na plnohodnotný život. I proto nesmí novela pandemického zákona nikdy spatřit světlo světa.***
