Můj další bod, který navrhuji, je diskuse právního úskalí pandemického zákona a zásady řešení epidemických situací v podmínkách moderního demokratického právního státu na základě zkušeností s epidemií viru SARS-CoV-2. Určitě vám, paní místopředsedkyně, pak předám ten bod písemně celý, protože se mi tam nevešel, tak tam máte napsanou jen část.

Novela pandemického zákona skrývá řadu úskalí, i když samozřejmě řada problematických částí byla odstraněna, ale ne určitě zcela všechny. Tím prvním je neodstraněný problém v § 2 odst. 1 a v § 1 odst. 3 stávajícího zákona. Ministerstvo zdravotnictví a krajské hygienické stanice mohou nařídit mimořádné opatření nejen za účelem likvidace epidemie covid-19, ale i za účelem likvidace nebezpečí jejího opětovného vzniku.

Vir SARS-CoV-2 se stal endemickým. S největší pravděpodobností nezmizí a budeme s ním žít navždy. Pokud nedojde ke změně dikce zákona tak, že by se stav pandemické pohotovosti vyhlašoval až při dosažení takzvaného epidemického prahu hodnoty nemocnosti, při kterých dochází již k epidemickému šíření, nebezpečí opětovného vzniku bude existovat stále a práva budou moci být na základě tohoto zákona omezována donekonečna. Je třeba určit jasná pravidla, kdy se stav pandemické pohotovosti spouští, a jde o pravidla určená odborníky. Tak závažný zásah do práv by neměl být postaven na pocitech poslanců. Mechanismus ukončování pandemického stavu by měl být delegován na Senát, není tak navázán na vládu.

Poznámka číslo jedna. Skupina vědců z uskupení přednesla návrh na stanovení epidemického prahu, avšak nebyl vzat v úvahu § 2 odst. 2 písm. e), například zdržování se odděleně po pozitivním antigenním testu. Jedná se o zcela zásadní omezení osobní svobody a svobody pohybu. Je to nový institut, který co do omezování svobod široké veřejnosti nemá v našem právním řádu mimo režim nouzového stavu obdoby. Uvaluje se na osoby, které nejsou infekční ani nebyly ve styku s infekční osobou, jako případně izolace a karantény, bez důsledků například ve vztahu k překážkám v práci, náhradě mzdy a podobně. Závisí na antigenním testu, který byl proveden neodborným laickým způsobem. Navíc antigenní testy mívají velmi různou validitu. Pokud například zaměstnavatel nakoupí sadu testů vykazující opakovaně falešnou pozitivitu, zaměstnanci se mohou dostat opakovaně do režimu podle tohoto ustanovení. Důsledky to může mít nejen ve vztahu k zaměstnancům, ale i zaměstnavatelům, kteří přijdou o pracovní sílu. Důsledkem provedení laického testu různé validity tedy může být omezena osobní svoboda, svoboda pohybu, základní práva, na základě pouhých domněnek. Ustanovení je příliš vágní. Nestanoví například, co znamená zdržování se odděleně, s ohledem na postup některých jiných vlád, například Austrálie. Jsou zde obavy, aby nedocházelo k internaci lidí v nějakém detekčním zařízení mimo domov, zejména pokud sdílejí společnou domácnost s jinými lidmi, od nichž by se měli zdržovat odděleně. Podmínkou pro omezení osobní svobody a svobody pohybu je náležité odůvodnění. Tento institut však žádné náležitosti jako odůvodnění a použití opravného prostředku nepředvídá. Toto ustanovení neřeší, jak se bude prokazovat, že osoba není nakažena virem SARS-CoV-2. V praxi to bude znamenat, že se skutečnost, že osoba není nakažená, zjišťovat nebude. Tento institut se může snadno stát nástrojem k omezování svobody a svobody pohybu bez podkladu.

Další úskalí je § 2 odst. 2 písm. u), příkaz zdržovat se odděleně po návratu ze zahraničí. Stejně jako v předchozím bodě, i zde se jedná o zásadní omezení osobní svobody a svobody pohybu na úrovni nouzového stavu. Na rozdíl od ustanovení § 2 odst. 2 písm. n) zde k omezení nedochází ani na základě pozitivního testu. Úvaha o potřebě držet osobu, která přicestovala ze zahraničí, oddělenou je naprosto spekulativní. Stejně jako u předchozího ustanovení ani zde toto ustanovení neřeší, jak se bude prokazovat, že osoba není nakažená virem. V praxi to bude znamenat, že skutečnost, že osoba není nakažená, se zjišťovat nebude. Tento institut se může snadno stát nástrojem k omezování osobní svobody a svobody pohybu bez odkladu. V této příležitosti je třeba připomenout, že pro vyhlašování rizikovosti zemí by měla být jasně dopředu stanovena pravidla, jinak je velmi snadné takzvanou rizikovost zemí využívat k šikaně a svévolnému omezení práv.

Další úskalí skrývá § 8 písm. a), nařízení izolace a karantény ústně nebo za pomocí SMS zprávy. Z judikatury vyplývá, že zásadní podmínkou pro omezení svobody pohybu je náležité odůvodnění, které musí být aktuální, konkrétní a přesvědčivé. Tyto parametry SMS zpráva nemůže naplnit. Předkladatel zákona požadavek na odůvodnění vylučuje v odst. 4, podle nějž se na postup podle § 8a) nevztahuje část druhá a třetí správního řádu. Ten, komu byla nařízena izolace nebo karanténa podle tohoto ustanovení, sice má možnost požádat o prošetření důvodnosti jejich nařízení, avšak v ruce nemá právě ono odůvodnění, které by se stalo podkladem pro přezkum. Vyloučení postupu podle správního řádu zde nejsou pravidla pro řízení. Problematická je poslední věta třetího odstavce, podle níž se uplynutí tří pracovních dnů považuje za izolaci, karanténu, za ukončení, nic to ovšem nevypovídá o tom, zda byla izolace nebo karanténa nařízena důvodně. Zde je třeba doplnit minimálně něco v tom smyslu, že i v takovém případě je Krajská hygienická stanice povinna vydat osobě omezené izolací nebo karanténou rozhodnutí o tom, že izolace nebo karanténa byla nařízena nedůvodně. Je to důležité kvůli nárokům dotčené osoby. Tři pracovní dny jsou pro omezení osobní svobody příliš dlouhé. Mělo by se jednat o tři dny, nikoli tři pracovní. Představte si třeba, že je karanténa nedůvodně nařízena přes víkend, po němž v pondělí následuje Cyril a Metoděj a v úterý Mistr Jan Hus. Ve středu začnou běžet ty tři pracovní dny. Nikdo by asi neměl zkoušet vytahovat, že krajské hygienické stanice pracují v pracovní dny, když tu máme řadu povolání, která neznají ani víkendy, ani války. Někdo to už zkoušel s noční prací, ale zle pochodil.

Toto ustanovení nedefinuje, co se myslí prostředkem komunikace na dálku. O způsobu a formě oznámení a nařízení jak izolace, tak karantény má pojednávat budoucí vyhláška, nikoli však o způsobu obrany toho, komu bude izolace nebo karanténa tímto způsobem nařízena. Doporučování rozhodnutí o omezení osobní svobody by nemělo být dáno až prováděcí vyhláškou. Jedná se o zásadní zásah do základních práv, takže omezení musí být upraveno zákonem. Pozor, pokud zákon uvažuje, že by nějaké jeho ustanovení mělo být provedeno vyhláškou, tato vyhláška by měla být součástí projednávaného zákona dle čl. 10 odst. 5 legislativních pravidel vlády. Podle mě je to důvod k vrácení zákona úplně k projednávání. Bez prováděcí vyhlášky toto ustanovení nedává smysl, takže by prováděcí vyhláška měla nabýt účinnosti spolu s novelou. Zákonodárci by před rozhodnutím, zda toto ustanovení přijmou, měli prováděcí vyhlášku znát. I tak do jejího vydání zůstává právní nejistota. Příkladem budiž vyhláška k zákonu o odškodnění, o povinném očkování, která byla přijata na jaře roku 2020, a teprve na konci roku 2021 byla vydána, přestože byla předkládána spolu se zákonem.

V odůvodnění novely se uvádí, že k nařízení izolace nedochází rozhodnutím, nýbrž faktickým pokynem. Dále se v odůvodnění uvádí, že tento postup se inspiroval ustanovením § 7b) zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci. Tento institut se však vztahuje k zajištění určitého zboží, nikoli k omezení práva na osobní svobodu a svobodu pohybu. Taková analogie je nepřípustná, stejně jako celý tento koncept omezování osobní svobody bez řádného řízení. Nikdo nemá zákonnou povinnost vlastnit, držet telefon. Řada lidí ho nemá, starší ho často neumí ani používat jinak než k telefonování, takže jde o věkovou diskriminaci.

Další úskalí skrývá § 13, vypuštění přednostního projednání mimořádných opatření, která pozbyla v průběhu řízení o jeho zrušení platnost. Důvod, proč bylo do původního pandemického zákona zakomponováno ustanovení o přednostním projednávání včetně mimořádných opatření, která pozbyla v průběhu řízení o jeho zrušení platnost, byla praxe Ministerstva zdravotnictví před pandemickým zákonem, kdy Ministerstvo zdravotnictví nařizovalo neustále nová a nová opatření, takže se při nich nedalo nijak bránit. Než bylo o návrhu rozhodnuto, opatření bylo zrušeno a přestal existovat předmět řízení. Praxe Ministerstva zdravotnictví po vydávání pandemického zákona sice nebyla o moc lepší, ale při přednostním projednávání jsme se mohli do tří měsíců dozvědět, v čem bylo opatření Ministerstva zdravotnictví vadné, takže Ministerstvo zdravotnictví bylo nuceno svůj právní názor v následujícím opatření upravit. Pokud nebudou spory o opatření se zrušenou platností projednávány přednostně, to, že Ministerstvo zdravotnictví vydalo protiprávní opatření, se dozvíme třeba až za rok či dva. Znamená to prakticky vyloučení právní ochrany občanů, a to je v rozporu s právem na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 následné Listiny. ***