Dalším problémem jsou hrátky se statistikou. Běžný řečnický trik, ale hlavně klasická metoda manipulace s veřejným míněním je nekorektní nakládání se statistickými daty, jimiž se dokazuje realita. V literární stylistice se téhle technice říká synekdocha. Obojí najdeme samozřejmě v arzenálu mediálních argumentačních klamů. Základním předpokladem je, že nesdělíme posluchači skutečná, reálná data, jak četný je medializovaný jev ve společnosti. Předkládají se pouze nereprezentativní vzorky, ale zároveň se budí dojem, že to je onen podstatný a všeobecný problém, na který se reportáž chce zaměřit.

V úvodním investigativním komentáři se například dozvíme, že stát se špatně stará o svobodné matky samoživitelky, pak vystoupí někdo z neziskové organizace pro svobodné matky a vysvětluje, že podle jejich zjištění jsou na tom naše samoživitelky nejhůře v celé Evropské unii. Následuje reportáž o paní XY, která žije se dvěma nezletilými dětmi v azylovém domě na ploše pouhých 20 metrů čtverečních, ukáže se nám chudě zařízený byt a paní XY nám sdělí, kolik dostává na dávkách a že z toho nemůže vyžít. Celé to poté uzavře ze studia moderátorka a s přísným výrazem ve tváři oznámí, že se snad stát bude konečně touto naléhavou otázkou zabývat. Samozřejmě nechci problém takových matek zlehčovat, ale z hlediska komunikace je to klasický model klamavé argumentace. Kolik je vlastně takto postižených svobodných matek? Je skutečně jejich relevantním vzorkem? Pokud ne, měl by se tím zabývat rozhodně příslušný úřad, ale rozhodně ne stát, a to nemluvím o prohlášení neziskové organizace o našem postavení v Evropské unii, pokud se neukážou tvrdá data a neprověří se metodika, jak se žebříček sestavoval. Navzdory tomu všemu se příběh jedné jediné svobodné matky prezentuje jako typický příklad, aniž by se hledělo na jeho reálnou statistickou četnost. Takže samozřejmě ty statistiky jsou mocné. Všichni známe takovéto rčení: věřím volebnímu průzkumu, ale pouze tomu, který jsem si sám zaplatil. Takže asi taky úplně ne ideální věc.

Další velký problém je realita a vytvořený mediální obraz, kdy ten mediální obraz, který neodpovídá realitě, vyvolá nevratné procesy v reálném životě. Například válka v Iráku začala na základě falešných zpráv amerických výzvědných služeb o jaderném potenciálu Saddáma Husajna, které americká a evropská média ochotně publikovala, a i když je samozřejmě neměla možnost ověřit, tak je žádné demokratické médium nezpochybňovalo a všechna volala po vojenském zásahu, neboť to byl jejich úkol.

Problém informací, které se nám předkládají, je totiž ten, že to nejsou informace sui generis, je to vždycky jen výsek určité strany koláče, který má dokázat předem daný politický či ideologický postoj. A jak je vidno, jejich síla je taková, že mohou pomoci rozpoutat i válku, pokud si vláda fakta neověří, anebo nechce ověřit. A podobně trapně bychom dopadli i my, pokud uvěříme všemu, co nám média předloží. Stejně jako je třeba srovnávat a ověřovat zprávy při historickém studiu z různých zdrojů, měli bychom to dělat i my při čtení novin a sledování televize, při poslechu zpráv, komunikaci na sociálních sítích, prostě všude tam, kde se objevují informace. Na to, co je a není pravda, nepotřebujeme žádný úřad, protože i úředník je jen člověk a pracuje podle zadání skupiny mocných, o přemoudřelých aktivistech ani nemluvě. Zdravý rozum je totiž mnohem víc než summit Evropské unie nebo diplom ze Sorosovy univerzity.

Jsme u toho, když si ten člověk má udělat svůj vlastní a plnohodnotný obraz, musí mít široký záběr. A my teď tady sledujeme přímo propagaci a podporu, jak se tomu říká - teď mi vypadlo to slovo - cenzury, pardon. To znamená, že se tady podporuje cenzura. Objevuje se přesně sdělení, nejsou to zatím ještě přímo zákazy konkrétních novin, jsou to vlastně takové podpásovky jako tlačení na sponzory, aby těmto médiím nedávali finance, aby u nich neinzerovali, a tím je vlastně ekonomicky vyhladověli. Kdo ale určí, která média jsou správná a která nesprávná? Samozřejmě zase ti správní, kteří si myslí, že "my to myslíme se všemi dobře". A zase se dostáváme k tomu - úplně stejně dobře to mysleli i členové bývalého režimu. Ti svoji cenzuru obhajovali naprosto, úplně stejně. Já si pamatuju na pokřik 17. listopadu "nejsme jako oni", ale my začínáme být úplně stejní jako oni. A je to o to horší, že my už ty zkušenosti máme, my se můžeme podívat do minulosti a nějakým způsobem to zhodnotit, ale naprosto to ignorujeme.

Další, co tady máme: člověk je tvor společenský a potřebuje komunikovat. Mnohým lidem samozřejmě stačí přímá komunikace se svým okolím, ostatně po celá tisíciletí se odbývala pouze tak, že spolu hovořili lidé, kteří se potkávali. Teprve moderní technika přinesla možnost přenosu na dálku a vytvořila psychologickou závislost na masové komunikaci, což samozřejmě myslím, že víme i z vlastního okolí, třeba i od dětí a podobně, že klasická běžná komunikace se smrskla na obrazovku mobilních telefonů, notebooků, tabletů, blikajících všemožných obrazovek, a komunikace selhává. To byl třeba i ten z důvodů, proč si myslím, že digitalizace ve školství není... je určitě potřebná, ale vzhledem k situaci, jakým způsobem se pohybuje společnost, by to na ní nemělo být postavené celé. Sám jsem byl svědkem se svými kamarády, šli jsme do hospůdky na pivo. Proč jsme tam šli? Abychom si nejen popili, ale hlavně abychom si popovídali, zasmáli se. Do vedlejšího boxu si sedly dva páry, tipoval bych si tak kolem 25 let. Sedli si, vytáhli mobily, neprohodili ani spolu slovo, na chvilku mobilní telefony odložili, když vyšel číšník, aby si objednali, číšník odešel a oni se opět vrátili k mobilním telefonům. Chvíli mi to přišlo, že sedí vedle sebe, ale posílají si esemesky, nebo že si posílají smajlíky, a vypadalo to až hrůzostrašně. Takže tímhletím směrem bychom se asi opravdu ubírat neměli.

Budu pokračovat. Právě z tohoto faktu byla odvozena teorie, která vysvětluje unifikační působení médií na jedince prostřednictvím izolace těch, kteří se odmítají přizpůsobit mediálně proklamovaným postojům. V mediální teorii se tento model označuje jako spirála mlčení. Podstatou je nesporný fakt, že se lidé bojí stát osamoceně proti zbytku společnosti. Nejde však o strach z ohrožení vlastní existence, ale o iracionální strach zůstat v izolaci a být sám. Tento pocit je přirozený a daný podstatou našeho živočišného druhu. Každý jedinec podvědomě analyzuje, jaké postoje jsou v jeho okolí většinové, a ty pak bez obav vyjadřuje. Menšinové názory naopak skrývá a mnohdy se vůbec neodváží je veřejně formulovat. Proto se ozývají ve společnosti většinové názory častěji a intenzivněji, než jaká by byla jejich reálná kvantifikace, pokud bychom dokázali postihnout skutečné myšlení lidí.

Možná bychom se divili, jestliže by se daly statisticky přesně vyjádřit postoje evropské populace k aktuálním ideologickým problémům, ale ti lidé se prostě bojí, a to je zase další smutný fakt. Ti lidé se začínají bát projevovat veřejně svůj názor k věcem, které jsou médií tlačeny jako něco nepřípustného, škodlivého, skoro až kriminálního. Někdy se bavím s lidmi, oni mi řeknou: Já jsem vás volil, ale já to v práci nechci říct, já se bojím, že by mi začali dělat naschvály. Že se to promítá i do školství, mám taky osobní zkušenost, kdy firma, která nám zajišťovala IT, se podílela na zapojení audiovizuální techniky na jednom nejmenovaném gymnáziu, kde se probírala politika jako taková. Teď se začaly projevoval preference k jednotlivým stranám a jeden student vstal a řekl, že volí SPD, a byl neskutečným způsobem zpražen, jak vůbec něco takového může vyslovit, že je to prostě špatné. Zaměstnanec té IT firmy říkal, že se měl co držet, protože samozřejmě byl nezaujatá osoba, ale že jako rodiči, který má dítě ve stejném věku, se mu to silně nelíbilo. Prostě dehonestovat veřejně studenta za projevení veřejného názoru? Kdyby projevoval nějaké kriminální predikce, jako že by vyzýval k tomu, že někoho zavraždí, že by obhajoval, já nevím, v podstatě trestný čin, tak to je pochopitelné, ale být dehonestován a urážen za projevení své politické orientace? Vždyť se z toho dala udělat diskuse! O čem ta komunikace je? A proč zrovna je? A co? A co by změnilo tvůj názor? A dalo by se to pojmout úplně nějak jinak. ***