(13.50 hodin)
(pokračuje Martin Kolovratník)
Asi bych svoje vystoupení zarámoval do takového apelu: Opravdu, nedělejte to! Prosím, kolegové, prosím, pane ministře Bartoši, prostřednictvím paní předsedající, nedělejte to a pojďme zkusit najít nějakou jinou cestu. Ty důvody, obavy z vámi navržené a dnes v prvním čtení prosazované cesty jsou opravdu velké. Nebylo tady, jak jsem tu debatu sledoval, citováno úplně do detailu z té zprávy, z vyjádření pana ministra Šalomouna, bylo jen naznačeno, že on to tak nějak zjemnil, naznačil. To chápu politicky, když dává stanovisko pro svého kolegu politického souputníka, navíc v rámci koalice, že nechce být tak ostrý, nechce být tak kritický, ale prosím, a zvlášť vy, kteří jste právníci nebo máte aspoň trochu blízko k tomu právnímu vzdělání - podívejte se do toho stanoviska pana ministra, on tam opravdu říká, že by navrhoval určité změny nebo spíš jiný způsob toho provedení, a konkrétně směřoval k tomu, pokud to tedy chcete změnit, a to už jsme si tu říkali tisíckrát - nám se to nelíbí, vy to tak chcete, máte na to asi ty hlasy - tak ale zrušte ten stavební zákon, tu normu jako celek. Zrušte to celé včetně změnového zákona a přepracujete to celé. Nedělejte jenom tu dílčí změnu.
A tady bych se vás, pane ministře Bartoši, rád zeptal, prosím o odpověď, proč jste na to nereflektoval, proč jste se rozhodli jít touto dílčí změnou? Navíc podotknu, už třetí, je to už třetí pokus. Leží tady ve Sněmovně nevypořádaný tisk, a musím natvrdo a na rovinu říct, velmi nekvalitní, který navrhlo Zastupitelstvo Pardubického kraje. Bylo to v září loňského roku. My v roli opozice jsme se tam snažili vysvětlit, ať to kolegové nedělají. Také bez nějaké racionální debaty to navrhli, připravili, tady ve Sněmovně to sem přistálo někdy v polovině prosince a mělo to ještě od předchozí vlády negativní stanovisko. A když si tato dvě stanoviska srovnáte, tak ty argumenty tehdejší, předchozí vlády a dnes pana ministra Šalomouna byly velmi identické, byly velmi podobné. Takto vymyšlená dílčí změna odložení, posunutí v čase jen určité části zákona zakládá na velké riziko.
Já jsem si na úvod svého vystoupení vzal svůj článek, který jsem zveřejnil už na konci listopadu loňského roku, a když jsem si ho dnes ráno pročítal, tak jsem zjistil, že on je dodnes platný. Ono se na něm toho moc nezměnilo. Uvedl jsem to tehdy oním mezinárodním žebříčkem Doing Business, tím srovnáním, jak dlouhé u nás to stavební povolování je. A budu korektní - sám jsem to koneckonců řekl před chvílí, nebudu ta čísla číst znova, nebudu opakovat to, co už tu zaznělo několikrát. My jsme se zkrátka v loňském roce v té komplexní novele, jejímž jsem byl nositelem, rozhodli tohle změnit. A přiznávali jsme, říkali jsme: Ano, toto není evoluce, toto je revoluce a je velká, ale pojďme k ní sebrat odvahu. A mohl bych si teď půjčovat vyjádření řady kolegů, kteří zde dnes mluvili, i Ivana Adamce, hlavně kolegů z ODS. U nich cítím, že jsme ve velké shodě a že spousta věcí opravdu nefunguje, že to opravdu takhle nechceme. I proto je pro mě překvapivé, když pak kolegové z ODS stále, stále, vytrvale hájí kroky ministra Bartoše za Piráty, který to prostě nemá připravené dobře.
Všichni víte, ať z těch našich mezilidských vztahů, soukromých, nebo i pracovních, že ta širší rozumná shoda dá zabrat i dobrým přátelům, a je logické, že o to složitější byla všechna ta jednání, pracovní, legislativní, která jsme jako autoři toho komplexního znění vedli společně se všemi aktéry. Byli to hráči na úseku územního plánování a povolování staveb. Ti logicky měli jiné názory, jiné zájmy než třeba ti, kteří pak ty požadavky na výstavbu dávají. A opravdu tomu výsledku, který teď chceme odložit, demontovat, jakkoliv to nazveme, tomu předcházela dlouhá řada letitých jednání se zástupci samospráv, developerů, ochránců veřejných zájmů, různých profesních a zájmových organizací a já to prostě vnímám jako dobrý kompromis, to, co jsme tu odhlasovali, ty stovky pozměňovacích návrhů.
Je pravda, kdybychom teď mimo mikrofony si tady s panem ministrem sedli a udělali si nějaký checklist obsahu toho stavebního zákona, že nevím, na 80 %, možná 85 se určitě shodneme - otázky digitalizace, zrychlení toho řízení, zjednodušení a tak dále. Opravdu, jediná shoda, jediná shoda je v té jediné větě, kdo bude tím, kdo to povolení vydává, kde bude ten úředník sedět, kde bude organizačně zařazen. A já si vlastně sám sobě odpovídám, proč tomu věnujeme tolik energie? Předchozí Sněmovna i přes veto Senátu to nakonec schválila 106 hlasy, to přece není málo. Současná koalice má 108. Ten zákon je hotový a znovu musím, pane ministře, zopakovat: od 1. ledna je účinný a povinností vás, vašeho úřadu, je ho naplňovat, a ne odkládat, respektive nekonat a říkat: No, my to možná nějak změníme.
Já bych i tyto kroky asi pochopil, kdyby se mi nelíbily, kdyby se děly v prosinci loňského roku. Ale upřímně, kolegové, vás vlastně doběhly ty vaše marketingové předvolební sliby. Vy jste celou volební kampaň říkali: Nám se to nelíbí, my to nechceme, my to změníme, jsme kompetentní, jsme kompetentní vláda, která ty změny udělá. Ale byl prosinec, dobře, ať jsem férový, ujali jste se vládní odpovědnosti těsně před Vánoci, ale přišel leden a ty změny nepřišly. Teď je konec března a zkrátka je pozdě.
Problém, který jsme řešili nebo řešíme v dnes platném stavebním zákoně, je opravdu strukturální. Je to chybné, nefunkční nastavení toho - a já stále řeknu - dnes už končícího stavebního zákona 183 z roku 2006. Je přežitý, je příliš komplikovaný. Ivan Adamec mluvil podobně. On byl přijat 14. března 2006, i on měl ten legislativní proces velmi dlouhý a velmi složitý. Byl přijat za vlády sociálně demokratické vlády Jiřího Paroubka, ministrem pro místní rozvoj byl tehdy Radko Martínek, a dočkal se mnoha, mnoha novel.
I já jsem to v loňském roce v řadě veřejných debat říkal a přiznávám a řeknu a přiznám to i dnes, že ta změna, kterou jsme tady nakonec odpracovali, určitě není úplně ideální, není skvělá, je na ní co vylepšit, a o to také opřu svoji argumentaci a znovu konkrétně vám to dám jako alternativní návrh, jako protinávrh k tomu, na čem bychom se tady ve Sněmovně mohli a možná dokonce i v tom zrychleném čtení v té takzvané devadesátce shodnout.
Já v rozdílu v těch dvou přístupech, na kterých se nemůžeme shodnout, nebudu akcentovat systémovou podjatost, která tady často budí emoce, jestli se opravdu děje, nebo neděje. Budu akcentovat dvě jiné věci. Za prvé problematiku černých staveb. A na to se podívejte, že opravdu černých staveb v republice máme ohromné množství. Ke mně když chodí ilustračně zprávy od lidí z branže z oblasti mobilních domů, těch krátkodobých rekreačních stavení, kde řada úřadů je vůbec nepovolí, jsou to černé stavby, ale pojišťovny je pojistí, protože si zkrátka chtějí vydělat. Možná jste viděli ty příběhy o těch požárech - pak jsou spory s majiteli pozemků, kdo vlastně uhradí škody. Nikdo neví, co s tím a jak s tím pracovat. Tak čím je to dáno? Tím mým druhým argumentem, právě tou nejednotností postupu, nejednotností metody, nezastupitelností úřadů, a toho, že toto české přísloví, které tady platí na tisíc procent: Každá ves, jiný pes, abych to měl správně přesně česky. A tohle my si slibujeme od té novely stavebního práva. To, co řada z vás nazývá nějakým démonem, tou strašnou velkou institucí, novou státní organizací, která, jak říkal pan ministr Kupka, nic nezmění, nevylepší, no tak my to vnímáme naopak jako jednotné místo, kde se ti úředníci mohou zastoupit díky digitalizaci, na které tu shodu máme, mohou si agendy vyměňovat operativně, ze dne na den. Ale hlavně mají jednotné postupy, jednotné metodiky a přesně vědí, jak který krok kde řešit. ***
