(13.30 hodin)
(pokračuje Tomio Okamura)
Hobbes uvádí, že tento přirozený stav svobody a rovnosti vede k válce každého proti každému. Je to stav strachu o vlastní život, kdy každý člověk žije osamocený a zvířecí život. V přirozeném stavu neexistuje žádná společnost, žádné zákony, žádné umění, žádné obdělávání půdy, žádné budovy a žádná tvůrčí aktivita člověka. Hobbes usuzuje, že v přirozeném stavu nemůže být nic nespravedlivého či spravedlivého, protože jak spravedlnost, tak i nespravedlnost jsou dány zákonem. Kde není zákon a obecná moc, tam nemohu pociťovat ani nespravedlnost. Podobně tomu je i s vlastnictvím, které v takovém stavu neexistuje. Věc vlastním pouze po tu dobu, po jakou jsme schopný si ji udržet. Nerozlišuje se, co je v mém vlastnictví a co ve vlastnictví někoho druhého. Jinými slovy, věci jsou toho, kdo si je vybojuje, píše Hobbes na straně 89-91.
Přirozený stav je stavem nejistoty a obavy o svůj život. Tento stav lidem dlouhodobě nevyhovoval. Hobbes píše, že lidé se proto dohodli a vzdali se svých přirozených práv, a to buď zřeknutím se jich, anebo převodem těchto práv na jinou osobu či osoby. Touto úmluvou člověk ztratil svá přirozená práva, a jeho povinností se tak stává neklást odpor těm, kterým své právo přenechal. Hobbes proto přes veškeré stížnosti lidí na bezpráví či... Hobbes proto veškeré stížnosti lidí na bezpráví či nespravedlnost považuje za absurdní, píše na straně 92-93. Soudí totiž, že pokud se lidé jednou rozhodli vzdát se své svobody a rovnosti, nemají právo se jich zpětně domáhat. Hobbes byl zastánce pevné vlády panovníka a poslušnosti lidu. Jeho politické uvažování je tak v rozporu s demokratickými hodnotami.
Druhý anglický myslitel, John Locke, vystupuje jako kritik absolutní monarchie. Locke (vysloveno "lok") - možná by se to četlo spíš "loke", protože se to píše Locke - tak ve svém díle pojednání o vládě píše, že monarcha nepečuje o lid z lásky k němu, ale pečuje o něj proto, aby měl z něj nějaký užitek. Stará se o lid z lásky k sobě samému. Locke uznává přirozená práva člověka a dodává, že všichni lidé jsou svobodní, rovní a nezávislí. Žádný člověk nemůže být podroben druhému člověku bez svého souhlasu. Lidé se však rozhodli přirozených práv vzdát, a to tím, že se dohodli s ostatními a sjednotili se v jedno společenství. Lidé se tím stali součástí občanské společnosti, která jim zajišťuje bezpečný a pohodlný život a chrání jejich soukromé vlastnictví. Locke píše, že dohodou vytvořili lidé jedno politické těleso, které bude řízeno souhlasem většiny. Ostatní členové se musejí v případě, že nesdílejí souhlas většiny, podřídit, protože jsou vázáni smlouvou.
Locke si kladl otázku, proč se člověk vzdal přirozeného stavu, když byl plně svoboden a byl svým vlastním neomezeným pánem, a došel k závěru, že člověk tak učinil především proto, aby zachoval své vlastnictví. Zachování soukromého vlastnictví mu mohou garantovat jen obecně přijaté zákony. Proto člověk, aby ochránil svůj majetek, volí si raději ztrátu přirozených práv. V přirozeném stavu totiž neexistuje nestranný soudce, který by podle zákonů majetkové spory rozsoudil, a rovněž zde schází moc, jež rozsudek vykoná. Člověk tak očekává, že s přijetím zákonů mu stát bude chránit jeho soukromé vlastnictví a jeho zájmy.
Aby se to dělo spravedlivě, rozdělil Locke moc ve státě na zákonodárnou, výkonnou a federativní. Uvádí, že rozdělení moci je nezbytné, protože jinak by ti, co zákony schvalují, nemuseli zákony ctít a mohli by si zákony různě přizpůsobovat. Lidem by pak nebyla garantována nedotknutelnost jejich majetku. Locke píše, že zákonodárná moc je nejvyšší moc ve státě, protože vydává zákony vedoucí k veřejnému blahu. Jejím účelem je především zachování života lidí a jejich majetku. Nemůže mít nikdy za cíl zotročit či si ochudit poddané. Výkonná moc pak dohlíží na provádění zákonů a na to, zdali zákony zůstávají platné v jejich původním znění.
Kromě toho Locke mluví i o třetí moci ve státě a tou je moc federativní, jež by byla spravována stejnými osobami, které by spravovaly i moc výkonnou. Moc federativní Locke chápe jako moc, která by upravovala vztahy státu s ostatními státy či osobami mimo vlastní stát, vyhlašovala by války či uzavírala mír. Moc federativní by tak spravovala záležitosti zahraniční politiky a mezinárodní bezpečnosti. Již tím, že Locke rozdělil moc ve státě, vyjadřuje svůj negativní postoj k absolutistické monarchii, ve které panovník zákony vydává, avšak sám jim nepodléhá. Hloušek píše, že ve svém spise obhajuje konstituční monarchii proti absolutistické vládě panovníka. V porovnání s Hobbesem, který byl zastáncem absolutistické monarchie, nastává u Locka posun směrem k větší svobodě a politické participaci lidu. V Lockových úvahách o vládě a správě státu nedochází až k takovému posunu, že by v demokracii viděl ideál. Takový obrat přišel až ve století následujícím.
No vidíte, a už se postupně blížím do té doby, ale to je tady až další část, kde už mluvíme o Masarykovi a o takových záležitostech, které byly v minulém století. Nicméně k tomu, abychom se tam posunuli, samozřejmě to potřebuji ještě větší časový prostor.
Výrazný posun myšlení směrem k demokracii můžeme zaznamenat u dvou myslitelů 19. století, a to u Rousseaua a Alexise - a teď je to francouzsky a francouzsky neumím, de Tocquevilla. Francouzsky to neumím, umím jenom bonjour.
Rousseau, autor díla o společenské smlouvě, na rozdíl od Hobbese a Locka chápe přirozený stav jako ideální stav, kdy jsou lidé svobodní a jsou si všichni rovni. Rousseau uvádí, že nejstarší přirozená společnost je rodina, ve které děti zůstávají s otcem tak dlouho, dokud ho potřebují ke svém přežití. Rodina by měla být vzorem ke správě státu, kde otec rodiny je obrazem hlavy státu a děti jsou obrazem lidu. Rousseau strana 5-13. Rousseau píše, že v okamžiku, kdy přestal přirozený stav garantovat jedinci zachování jeho života, čímž by hrozilo vyhynutí lidského druhu, mění člověk způsob svého života a slučuje se s ostatními lidmi. Sloučení probíhá na základě společenské smlouvy, kdy každý člen podrobuje svoji svobodu a svoji moc obecné vůli, která má za cíl obecné blaho. Rousseau píše, že se tak vytvoří kolektivní těleso, ve kterém má každý člen svůj hlas a které nazývá státem, konkrétně pak republikou. Rousseau to píše na straně 23-26. ***
