(15.20 hodin)
(pokračuje Tomio Okamura)
Rozdílný pohled na roli citů a lásky v politice měla politická filozofka Hannah Arendtová, která podle interpretace Hanse Achterhuise zastávala názor, že emoce do politiky nepatří. Achterhuis píše, že pro Arendtovou láska existuje pouze v životě soukromém a intimním a v životě veřejném pro ni není žádné místo. Pokud se budou emoce infiltrovat do politiky, bude se lásky využívat jako prostředku k dosažení konkrétních politických ambicí. Achterhuis interpretuje Arendtovou tak, že podle ní je jakékoliv veřejné manifestování lásky pokrytecké, falešné a vypočítavé. Láska je pro ni intimností, kterou cítíme, a ostatní ji mohou vnímat jen z našich činů. Veřejnou demonstrací lásky dosáhneme pouze toho, že tuto lásku pošpiníme a zničíme. Proto ani jiné emoce, jako je soucit a solidarita, by neměly politiku ovlivňovat. Podíváme-li se do dějin, uvidíme, kolik nové krutosti vyvolala solidarita a soucit s oběťmi. Pochopíme, že politiku nelze dělat emotivně, píše Achterhuis v roce 2002 ve své knize na straně 58 až 59. Soucit v nás vyvolává přirozeně další emoce a těmi jsou agrese a pomsta. Ty jsou však z morálního hlediska nepřijatelné, a proto by se neměly stát motorem našeho chování. Na tento aspekt se Arendtová pravděpodobně snažila poukázat, a proto zastávala názor, že politické jednání by mělo být čistě racionální.
No, vidíte, kolik zajímavých úvah a momentů tady je, i s aplikací na současnou politiku v České republice. Dneska by za podobné názory někteří vrcholní exponenti Fialovy vládní pětikoalice už někoho pomyslně upalovali na hranici. Nejenom politici, ale i provládní média tedy musím říct.
Masaryk se na funkci emocí v politice díval jinak. Byl přesvědčen, že každé politické snažení musí být ve shodě s mravností a humanitou, protože bude-li tomu jinak, stane se politika pouze bojem o moc, kde se každý politik bude snažit pro sebe vytěžit co nejvíce. Masaryk se pak táže, jaký bude rozdíl mezi demokratem a aristokratem, pokud ani jeden z nich nebude usilovat o zájmy lidu. Demokracie musí usilovat o mravnost, a to nejen v politice. Masaryk tvrdil, že mravnost musí prostupovat veškerým lidským jednáním. Nelze oddělovat povahu chování člověka v práci a jeho morální chování ve volném čase, protože není dvojí morálky. Čin je buď mravný, nebo nemravný. Masaryk uvádí, že lhát pro vlast je stejná nemravnost jako lhát pro svůj vlastní prospěch. Masaryk, 1923, strana 91.
Stejný názor zastával i Kozák, který tvrdil, že nelze dělit morálku na politickou a soukromou. Svůj argument podpíral úvahou, že pokud budeme mít člověka, jenž je zvyklý chovat se v soukromí bezohledně, těžko pak můžeme očekávat, že se takový člověk bude v politice chovat ohleduplně a nenásilně. Kozák, 1924, strana 22.
Jak již Masaryk naznačuje, často se setkáváme s tendencemi politiku a činy politiků hodnotit. Petr Fiala píše, že politika není ani špatná, ani špinavá. Ano, je to ten Petr Fiala. Píše, že není politika ani špatná, ani špinavá. Je přesně taková, jakou si ji vytváříme, je odrazem naší politiky. Dodává, že pokud nejsme spokojeni se stavem politiky, je třeba s tím něco dělat. Petr Fiala, 2010, strana 71.
Fiala tvrdí, že kontinuálně slábne zájem českých občanů o politické dění, což je však chyba. Lidé si neuvědomují, že pracovat, podnikat, studovat a věnovat se jiným aktivitám je možné jen tehdy, pokud k tomu politika vytváří příznivé podmínky. To je Petr Fiala, současný premiér, v roce 2010, na straně 48. Já to nebudu víc komentovat, protože vidíte, že to chování je úplně jiné.
Masaryk v rámci politické praxe varoval před takzvaným politickým primitivismem, který potírá individuální svědomí a prosazuje vědomí kolektivní. Píše, že politický primitivismus odpovídá duchovnímu komunismu. Uvádí, že politický primitivismus je nepokrokový, hledající své ideály v daleké minulosti. Trpí tak přehnaným historicismem a nejednotným názorem na svět. Z toho potom pramení napodobování nejrůznějších vzorů.
Masaryk píše, že politici se vyznačují individuální neodpovědností, když se schovávají za slova národ či strana, hlavně aby nemuseli použít slovo já, a tím na sebe vzít odpovědnost. Takoví lidé nejsou schopni samostatně myslet. Masaryk dodává, že podobně i marxismus potlačuje individualitu člověka a namísto toho vyzdvihuje masy a kolektivní myšlení. Zdůrazňuje, že demokratická politika se skutečně bez silných individualit neobejde.
Teď se posunu k rozboru některých slov, o kterých jsem se právě tady zmiňoval ve spojitosti s Masarykem. Týká se to mravnosti. Masaryk tvrdí, že politika by měla vycházet z mravnosti. Proto nyní vysvětlíme, v čem podle Masaryka pravá mravnost spočívá. Tomáš Bubík píše, že Masaryk o mravnosti uvažuje ve spojitosti s náboženstvím, přičemž zdůrazňuje jejich praktickou rozdílnost. Masaryk usuzuje, že člověk může být mravný, avšak nemusí být zbožný, a naopak to, že je člověk zbožný, ještě nutně neznamená, že je mravný. Masaryk chápe mravnost jako součást náboženství. Mravností mu je vztah člověka k člověku, zatímco náboženství mu vyjadřuje vztah člověka k okolnímu světu, především k Bohu. Mravnost je určována naším subjektivním svědomím, kdežto náboženství je založeno na objektivních principech. Náboženství by proto mělo být základem mravnosti.
Jan Blahoslav Čapek píše, že pokud Masaryk mluví o náboženství, neztotožňuje ho s žádnou církví. Náboženstvím mu je následování odkazu Ježíše. V jeho činech spatřuje skutečnou humanitu. Ježíšovo náboženství je náboženstvím lásky a lidskosti, živým a osobním vztahem k Bohu.
Bohumil Sláma píše, že Masaryk věřil Boha a Ježíšovu křesťanskou lásku. Co ale odmítal, byla církevní dogmata, víra ve zjevení a jiné pověry neslučitelné s vědeckými poznatky doby. Dogma o neomylnosti papeže přijaté v roce 1870 přimělo Masaryka k vystoupení z římskokatolické církve a příklonu k církvi evangelické. Časem se však odpoutal i od evangelické církve a zaujal postoj, že pomoci si musíme sami a nespoléhat se na žádné církve, píše Bohumil Sláma, 2010, strana 31.
Cílem moderní mravnosti by podle Masaryka mělo být Ježíšovo "miluj bližního svého jako sebe samého". Ježíš touto větou vybízí k lásce k druhému člověku a lásce člověka k sobě samému. Masaryk tento životní přístup označuje za ideál humanitní, který by se měl stát určujícím motivem mravnosti každého člověka. V Masarykově interpretaci Ježíšova výroku však nastává určitý posun oproti původní myšlence, kterou Ježíš vyzýval k tomu, abychom milovali všechny stejně. Masaryk tvrdí, že dochází k nutné selekci, na koho bude naše láska soustředěna, protože nelze milovat všechny stejně. Předně bychom měli milovat naši rodinu a jí věnovat dostatek péče a lásky. ***
