(12.00 hodin)
(pokračuje Radek Vondráček)
Druhá věc, proč jsem tady a proč jsem přijal pozvání, to je, co jsem zažil v Německu, tu diskusi v určitém úseku, kdy jsem tam sloužil jako zástupce velvyslance a kdy se v té korespondenční volbě stala jedna podstatná věc. Ona v Německu existuje korespondenční volba už od roku 1957. Byl to takový balíček změny volebního práva. Poprvé mohli volit například občané Sárska, které mělo mezi Francií a Německem zvláštní statut, a bylo tedy definitivně včleněno do Spolkové republiky až po smlouvách se spojenci. Součástí tady toho bylo zavedení korespondenční volby v roce 1957. Byl tam jeden zajímavý prvek, který vlastně provází německou debatu, i ústavních právníků, od samého počátku, a to je to: kdo chce volit korespondenčně, musí mít důvod. To až v roce 2008 - a to já jsem právě v tom Německu byl - po tříleté debatě se už tento důvod nemusí uvádět. Čili tam to bylo velmi přísně vázáno na důvod, který spočíval často třeba v nějaké nemoci nebo v odlehlém místě. Většinou bylo využíváno často v Bavorsku, v odlehlých vesnicích. A skutečně, legitimita principu udržet tajné hlasování osobní, vazbu na toho člověka za plentou, provázela německou debatu celou dobu.
Já jsem si tady poznamenal, jak tu korespondenční volbu postupně využívali. Když byla zavedena, volilo korespondenční volbou 4,9 % občanů. A teď už se nerozlišuje, jestli v zahraničí, nebo v tuzemsku, to postupně stoupalo na 18 % v roce 2005, 24 % v roce 2013 a v roce 2017 už 28 % Němců volí korespondenčním způsobem. Systém se ale postupně adaptoval. Kromě technik, které se postupně vyvíjejí a zlepšují se technologie, zabezpečení i poštovních obálek a systémů, se stále kladl důraz, a zejména v zahraničí, na moment registrace člověka, občana. On vlastně jakoby přenesl vztah státu a občana na moment registrace a dodnes velice přísně zákonodárci diskutují o tom, kdo vlastně má oprávnění volit, když už je vlastně od té země vzdálen politicky, daňově i jinak.
Řekl bych vám několik příkladů až na samém konci, ale teď bych vám jen řekl podle jednoho průzkumu v současné době, kdo využívá korespondenční volbu v Německu, když je to těch 28 %: 5 % lidí uvádí, že jsou dlouhodobě nemocní a že to jinak nejde, 21 % lidí uvádí, že budou mít v té době dovolenou, takže toho využijí a do obálky už dají hlas předem a odešlou, 20 % lidí tvrdí, že je to pohodlnější, a to je ten hlavní důvod, 13 % lidí má klid, není za plentou nervózní a doma v klidu, jak se tady říkalo, bez toho válečku nad hlavou, asi 13 % lidí tedy uvádí, že chtějí mít klid doma.
Co je ale podstatné u registrace v Německu? Tím se zabýval i německý Ústavní soud, protože německé pojetí korespondenční volby vychází z toho, že je skutečně nutné vytvořit a udržet nějakou legitimní vazbu člověka, který žije v zahraničí, s Německem, čili musí to být prosté a definice zní tak, že to musí být osobně a nezprostředkovaně člověk, který má vazbu k zemi, je seznámen s poměry v zemi a je jimi i patřičným způsobem ovlivňován. Tyhle věci se v Německu zkoumají a stát má na to právo. Člověk se může odvolat a dochází k tomu, že se lidé vyškrtávají z volebních seznamů. Jak to konkrétně je? Jsou tam tvrdé podmínky. Musíte od svých čtrnácti let prokázat, že jste nepřetržitě nejméně tři měsíce v tomto věku v Německu byli, a je zde horní limit, shora je to limitované, že po pětadvaceti letech nepřetržitého pobytu mimo Německo, třeba někde v Thajsku, na ostrově, je ten člověk vyškrtnut. Je mimochodem zajímavé, že ta veličina se postupně měnila, Němci začali přísně a potom postupně rozvolňovali. To se týká těch trendů, o kterých jsem mluvil, že se vždycky nějak začne, pak to ta korespondenční volba někomu zalíbí a pak už se postupuje pořád k nižšímu standardu. Němci postupně rozvolňovali, nejdříve tam bylo tuším 10 let a teď je tam 25 let. To znamená, dříve, když byl člověk 10 let mimo Německo, tak ho vyškrtli z volebního seznamu a už nevolil, dnes je tam 25. Takže po 25 letech je krajan legitimně německým zákonodárcem vyřazen z tohoto systému.
Taková právní úprava a možnost v tom návrhu, který máme v Poslanecké sněmovně, úplně chybí. Předkladatelé rezignovali na vztah voliče k dané zemi. Včera jsem tu s někým diskutoval, že má příbuzného s trojím občanstvím, který v podstatě neumí česky, bude ale mít možnost volit v České republice. Já myslím, že bychom měli zavést nějaké limity, aspoň nějaká základní pravidla. Tady to otevíráme až moc. Ten návrh je příliš jednoduchý. To je to, na co poukazujeme.
Takže po 25 letech je Němec vyřazen ze systému, protože jeho vazba k Německu už je nepatřičná a neprozkoumatelná. Co se ještě měnilo v poslední době v Německu? Oni nějak to zahraničí definovali, takže kdo je podle Němců v Evropské unii, ve Švýcarsku a v Norsku, tak se to bere, jako by byl v Německu. Řekli, že je to takový civilizační okruh a že se předpokládá, že člověk s Německem vazbu má. To znamená, těch 25 let už neplatí pro lidi, kteří žijí třeba v České republice, protože už v podstatě mají vazbu na Německo.
A teď příklady toho, kdy někdo byl vyškrtnut a musel zdůvodnit, že vazbu má, a bylo mu to uznáno, nebo naopak, kdy ho vyřadili velice rychle. Uvádím příklad. Typický korespondent německých médií, který dále sice pracuje už deset let nepřetržitě v zahraničí, ale protože píše pro německé noviny, je pro ně zaměstnán, tak je to jasný příklad. Nebo představitel firmy Siemens někde v zahraničí, i tohle je bez jakékoliv diskuse, takhle se ta vazba vnímá a uznává. Či důchodce, který prostě tráví svůj čas na Kanárských ostrovech, má svůj důchod německý. Mimochodem, tam probíhá i volební kampaň politických stran, protože těch Němců je tam tolik. To je další otázka, kterou v Německu řeší a která by se řešit měla. Tady vlastně o tom vůbec nikdo nemluví, zda a jak mají vůbec politické strany možnost v zahraničí efektivně oslovovat voliče.
Opět dva příklady, kdy někoho vyřadili. Jsou poměrně zajímavé pro Čechy, je možné se nad tím zamyslet. Byl vyškrtnut člověk, který byl čtyřicet let z Německa, tvrdil ale, že má akcie německých firem, že sleduje německá média. To pro německý stát nebylo dostatečné a byl vyškrtnut. Potom to byl příslušník, německý občan, který ale žil trvale v Holandsku ještě předtím, než se více prohloubila integrace Evropské unie. Žil v Nizozemí a tvrdil, že on je členem Strany zelených a Strana zelených že má holdingovou strukturu v celé Evropě, v Eurogreen, a že on přes tento Eurogreen má vazbu k těm přes ty německé Zelené domů do Německa, a žádal, aby mu to bylo uznáno. A uznáno mu to nebylo. ***
