(17.30 hodin)
(pokračuje Radim Fiala)
Určitě ještě vystoupím v dalších fázích projednávání tohoto návrhu, ale ještě pár konkrétních slov a argumentů před závěrem mého dnešního projevu. Pochybnosti o celém vládním postupu v této věci, tedy ve věci snahy o prosazení korespondenční volby, podtrhuje to, že předložený návrh zákona zamýšlí měnit jiný návrh zákona, který zatím dosud není platný ani účinný, což jen podtrhuje pochybnosti o návrhu samotném i o jeho protiústavnosti nejen obsahové, ale i procedurální. Ale to je bohužel u této vlády již smutným zvykem.
Korespondenční hlasování v zahraničí v podání pětikoalice je i volbou mezi tím, zda je dominantní hodnotou právo volit držitele moci, tedy poslance či prezidenta, těch občanů, kteří žijí na území, kde budou této moci podléhat, anebo jestli se má zvýšit role těch, kteří nám vnutí svou politickou vůli, aniž by s námi žili a aniž by na ně důsledky hlasování jakkoliv dopadaly.
Myšlenku korespondenčního hlasování zásadně kritizují i mnohé veřejné autority, a to včetně těch, kteří rozhodně nejsou voliči a sympatizanty SPD, ale naopak jde o podporovatele současných vládních stran, což respektuji. Tak například politolog profesor Stanislav Balík korespondenční volbu označuje za hodně nebezpečnou hru, jejímž výsledkem může být devalvace českého funkčního volebního demokratického systému. Podle Stanislava Balíka reálně hrozí, že v kontextu debat o podvodech se zaslanými lístky v minulých prezidentských volbách v Rakousku či USA přestanou lidé důvěřovat celému volebnímu procesu a jakkoliv těsnější výsledky budou odmítány jako zfalšované.
Podle právníka Petra Kolmana absolutně neobstojí argument, že Česká republika je jednou z mála zemí, která korespondenční volby nezavedla, protože tento způsob hlasování podle něho zcela degraduje volby ze svátku demokracie na nákup v e-shopu. To je dobré!
Zastánci korespondenční volby pro Čechy v zahraničí také často zlehčují protiargument spočívající v tom, že občané trvale žijící v zahraničí neplatí v České republice daně, nesmyslným a drzým tvrzením, že daně přece neplatí ani důchodci žijící u nás doma, což je něco naprosto nehorázného. Jednak tito lidé platili daň z příjmů a povinné pojistné odvody v průměru 40 let a mají takříkajíc předplaceno, a hlavně každý, kdo žije v naší republice, včetně důchodců, zde platí daně, i když zrovna nepracuje nebo nepodniká, protože přece platí DPH a spotřební daň u různých výrobků a služeb, které si nakupuje, což jsou ohromné peníze, často měsíčně vyšší, než je daň z příjmu. A navíc na ně samozřejmě dopadají následky jejich volby.
Ale vraťme se k samotnému obsahu navrhovaného zákona a jeho problematickým místům, což je v podstatě kromě nadpisu celý jeho obsah. Okamžikem odeslání korespondenční zásilky, tedy doručovací obálky s volebním hlasem v úřední obálce, ztrácí korespondenční volič jakoukoliv kontrolu nad tím, jak bude s jeho hlasem naloženo, a dokonce si to nemůže ani dodatečně ověřit. Tuto možnost nemá ani ten, kdo se rozhodl nevolit. Korespondenční volič musí ke svému hlasovacímu lístku přiložit své identifikační údaje, byť v oddělené obálce. Cesta ke ztotožnění voliče s jeho hlasem je tedy otevřena a připravena a to je ústavně zcela nepřípustné. V návrhu také není vůbec žádná pojistka proti tomu, aby člověk, který odvolí korespondenčně v zahraničí, například v Německu, poté tedy podruhé volil i fyzicky v Aši nebo v Mariánských Lázních nebo někde jinde. A zase, už jen tento jeden jediný důvod, tato jediná pochybnost nás opravňuje k tomu požadovat zamítnutí projednávaného návrhu.
Korespondenční hlasování je i útokem na tradiční prověřené systémové hodnoty. Je to revolucionářský projekt sociálního inženýrství, liberalismu a progresivismu. Jde o ránu zezadu našemu tradičnímu konzervativnímu a důvěryhodnému volebnímu systému.
Co se týče skutečného počtu potenciálních zahraničních voličů s českým státním občanstvím, o tom se vedou různé diskuse, ale já uvedu konkrétní údaje i jejich zdroje. Dámy a pánové, například dle informace OSN se v roce 2015 ve světě zdržovalo mimo hranice České republiky 932 582 českých občanů, z toho 543 000 v sousedním Německu. To jsou zajímavá čísla, proto uvádím i zdroj, která už opravdu jsou schopna zvrátit výsledek vygenerovaný voliči v České republice. Milion lidí. A v tom návrhu o státním občanství je ještě, že se další milion dá přidat tím, že si požádají i ti, kteří jsou do čtvrté generace těch, kteří odešli od roku 1948. A jsou to počty, ty, které jsem četl, bez zahrnutí statisíců takzvaných Novočechů čtvrté generace, kterým chce pětikoalice nyní narychlo sněmovním tiskem 585 přiznat české státní občanství, a tím i volební právo.
V tomto kontextu je mimořádně zajímavé další oficiální číslo. Dle sčítání lidu ve Spojených státech amerických v roce 2020 se k českým kořenům a k české identitě ve Spojených státech hlásilo 1,4 milionu osob. Jedna celá čtyři milionu osob! Uvedl to vloni v září na svém webu Český rozhlas. S čím si to tedy zahráváme?
Kolegyně a kolegové, jsem sice bytostným odpůrcem myšlenky korespondenčního hlasování jako takového, ale co mi vadí minimálně stejně, je naprosto obsahově i technicky tragický konkrétní pětikoaliční návrh, který zde projednáváme. To, že je doslova odfláknutý a že se ani náznakem nesnaží nijak ošetřit zachování základních principů volebního práva v tomto typu hlasování. Srovnejme to třeba s australskou úpravou korespondenčního hlasování. Pro hlasování korespondenčním způsobem je v tomto státě zapotřebí svědka, který je také registrovaným voličem. Před vyplněním hlasovacích lístků ukáže volič svému svědkovi, že jsou hlasovací lístky prázdné, dále musí tomuto svědkovi ukázat nevyplněný certifikát na obálce, která nese jméno voliče. Následně volič za dozoru svědka vyplní hlasovací certifikát, který kromě osobních údajů obsahuje také kontrolní otázku. Kontrolní otázku a odpověď na ni volič zvolí při podávání žádosti o možnost korespondenčního hlasování. Nesprávně zodpovězená kontrolní otázka má za následek nezapočítání hlasu. Volič a svědek se oba podepíší na obálku, respektive na certifikát, a až poté může volič přistoupit k vyplňování hlasovacích lístků. Smyslem takového procesu je skrze institut svědka zajistit, že volič pracuje s prázdnými listinami, a tedy že má k dispozici volný prostor pro vlastní uvážení.
Dále, jelikož svědek dozoruje vyplňování identifikačních údajů, je zajištěno svázání volebního balíčku s konkrétní osobou voliče. Svědek rovněž dozoruje, že totožná osoba, která vyplnila náležitosti certifikátu, rovněž vepsala odpověď na kontrolní otázku, kterou by měl znát pouze volič sám. V případě, že by za voliče tedy chtěl hlasovat někdo jiný jeho jménem, nemůže tak bez znalosti odpovědi učinit a příslušná volební komise hlas s nesprávnou odpovědí na kontrolní otázku nezapočítá. Jde tedy o institut kontrolní a bezpečnostní otázky, security question, kdy mají australští voliči na výběr z následujících pěti předem připravený otázek: V jakém městě jste se narodil? Kde jste byl poprvé zaměstnán? Jak se jmenovala poslední škola, kde jste studoval? Jaká byla značka vašeho prvního auta? Jaké je prostřední jméno vašeho dítěte? Z těchto otázek při podávání žádosti o možnost korespondenčního hlasování jednu zvolí a do formuláře vepíší odpověď dle svého uvážení.
Opakuji, jsem přesvědčeným odpůrcem korespondenční formy hlasování, ale tady musím australským zákonodárcům s respektem uznat, že se vážným způsobem pokusili v legislativní úpravě korespondenčních voleb maximálním způsobem zabezpečit tajnost hlasování a to, aby takto hlasovali skutečně pouze oprávnění voliči, a to osobně. ***
