(17.40 hodin)
(pokračuje Radim Fiala)
Čeští vládní představitelé z pětikoalice se o nic podobného nepokusili ani náznakem. Pouze zkopírovali starší senátní návrh na zavedení korespondenčního hlasování a přepsali jeho název a naroubovali jakožto novelu na dosud neúčinný zákon, což z tohoto předloženého návrhu činí exponát hodný umístění do muzea legislativních kuriozit, konkrétně do oddělení protiústavních legislativních kuriozit.
Dámy a pánové, snažil jsem se hovořit pouze k věci, k obecným, filozofickým, ústavněprávním i zcela konkrétním aspektům problematiky korespondenční volby a vládního návrhu zákona, který chce aplikovat do našeho právního řádu, a tím i do tří našich volebních systémů, včetně těch naprosto klíčových. Uváděl jsem konkrétní argumenty, konkrétní příklady a jejich konkrétní dopady, případně konkrétní citace s uvedením jejich autorů a zdrojů. Ale to spíše pro ilustraci nebo na podporu mých argumentů. Drtivá většina mého projevu představovala můj osobní pohled zákonodárce, potažmo i ústavodárce, na danou problematiku.
Když to tedy shrnu, naše základní ústavní dokumenty vyžadují, aby za prvé byla volba osobní, za druhé musí být zaručena tajnost hlasování a za třetí, volba musí být svobodná. V ústavě a Listině základních práv a svobod jsou naprosto jasně zakotvené požadavky a hodnoty, že volby jsou osobní, tajné a svobodné. Ve jménu zachování elementární politické demokracie, svobodné soutěže politických stran, ve jménu férovosti a ústavnosti volebního procesu a ve jménu ochrany a garance základních ústavních občanských práv je zcela namístě snahy o zavedení možnosti korespondenční volby do českého právního řádu v podobě předloženého, mimořádně nekvalitního a věcně i legislativně problematického a vadného návrhu jednoznačně odmítnout.
Ještě chci říct dvě věci. Demokracie je přece založena na svobodných a důvěryhodných volbách. Pokud ti lidé nebudou věřit, že ty volby jsou skutečně důstojné a že se pomocí voleb dá změnit vláda z progresivistické na konzervativní nebo z konzervativní na progresivistickou a že ten, kdo byl v těch volbách poražen, tu porážku dokáže přijmout, protože lidé budou důvěřovat těm volbám, tak prostě pokud se to nestane, tak to bude velmi jasné narušení demokratického systému v České republice. A já před tím chci důrazně varovat. Demokracie je něco, o co musíme neustále bojovat, je to kontinuální proces. A vždycky se najde někdo, kdo ji bude chtít ohnout na svou stranu. Takže jenom upozorňuji na to, abychom se nedostali někam, kam nikdo z nás nechce a čeho bychom v budoucnu litovali. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji vám, pane předsedo. A dívám se, s přednostním právem v tuto chvíli není nikdo, takže se můžeme pustit do dalších přihlášených. Nejprve je přihlášen pan poslanec Bělor, je to tak? Tak jste se dočkal, pane poslanče. Máte slovo.
Poslanec Roman Bělor: Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, dovolte, abych krátce promluvil o české diaspoře z pohledu optiky předsedy podvýboru pro krajanské záležitosti. To, o čem tady podle mého názoru nepříliš efektivně jednáme už dosti dlouho dobu, je de facto součást debaty o našem obecném stavu v české diaspoře, jak k té moderní, tedy současné, tak i k té historické. Jsou totiž obě velmi úzce propojeny. Podle odhadů se ve světě pohybuje v té diaspoře zhruba 2 až 2,5 milionu osob, které se hlásí tak či onak k českému původu. Z toho samostatnou kategorii činí čeští občané, tedy držitelé českého pasu. Je pravda, že jejich počet, a to souhlasím s malou částí expozé pana Vondráčka, není zcela přesně určen a odhady kolísají podle Ministerstva zahraničních věcí i jiných zdrojů někde kolem 350 až 550 tisíci osob, existují i odhady vyšší. Je ovšem potřeba připomenout, že není povinností našich občanů hlásit, kde se zdržují. Jde o dynamickou veličinu, která logicky kolísá pod vlivem takových věcí, jako je třeba brexit, ekonomická situace a další vlivy. Ve světě je přes 300 tradičních krajanských spolků, ať už těch tradičních, nebo novodobých, moderních, vydávají noviny, časopisy, pořádají festivaly, vytvářejí církevní pospolitosti, udržují památky.
Asi je dobré zmínit příčiny vzniku české diaspory ve světě. Vynechám samozřejmě náboženskou emigraci z éry raného novověku, jako byl Jan Amos Komenský, a podívejme se rovnou na sociálně-ekonomickou emigraci od poloviny 19. do počátku 20. století. Tato vlna emigrace a vystěhovalectví je vlastně historickým základem té novodobé české diaspory a k ní zejména je vztahováno a vnímáno to slovo krajané. Pod tímto všeobjímajícím pojmem jsou pak krajanské komunity od rumunského Banátu, ukrajinské Volyně, Polska, Srbska, Chorvatska přes západní Evropu až po Spojené státy, Kanadu, Chile, Argentinu, Brazílii, Austrálii, Izrael a tak dále. Připomeňme prosím, že z těchto komunit se zejména rekrutovaly československé legie, které sehrály naprosto jedinečnou historickou úlohu, bez nich by zřejmě Československo nikdy nevzniklo a my bychom nejspíš ani dnes tady nejednali. Především západní krajanské komunity potom byly posilovány několika vlnami politické emigrace 20. století. Velká vlna politické emigrace byla spojena s Mnichovskou dohodou v roce 1938 a potom následnou nacistickou okupací 15. března 1939. Další vlna emigrace přišla před a po komunistickém puči v roce 1948, a jak všichni jistě víte, po invazi a okupaci státy Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem v roce 1968. Tato vlna politické emigrace trvala vlastně až do podzimu roku 1989.
A zde je třeba připomenout zásadní roli dvou, bezmála tří generací politických emigrantů, lépe řečeno exulantů, kteří byli důležitou složkou odporu proti oběma zničujícím diktaturám 20. století. Z těchto emigračních kruhů vzešla, nebo se postupně mezi ně zařadila řada významných osobností, které nás reprezentovaly v rozličné podobě ve světě, a později jsme se mohli radovat z jejich návratu do vlasti nebo se těšit jejich podpoře v zahraničí. Mohl bych uvést tisíce jmen, ale uvedu jediné jméno - Madeleine Albrightová. Už u těchto lidí místo termínu krajan s ohledem na často dramaticky nedobrovolný odchod těchto lidí hovoříme spíše o Češích v zahraničí, o emigrantech, či správněji o exulantech. Především je důležité, že jde již velmi často o české občany, kteří občanství - do roku 1993 československé - zachovali a podrželi nebo po roce 1989 oprávněně znovu získali.
V roce 1989, po obnově demokracie, ovšem dochází k zásadní proměně motivace k odchodu do zahraničí. Odcházejí studenti, akademici, vědci, lékaři, piloti, pracovníci rozličných firem, sportovci, umělci, zakladatelé startupů a tak dále. Ne vždy k naší radosti mnozí odcházejí a ne všichni se vracejí. Zde již jde zcela dominantně o české občany v zahraničí.
To všechno uvádím proto, abych zdůraznil to, že všichni tito lidé napříč generacemi, kteří se hlásí ke svému češství, bez ohledu na příčiny jejich odchodu či jejich časově omezenému pobytu jsou našimi ambasadory, lobbisty, přímluvci, propagátory a rádci. Mnozí z nich se vrátí obohaceni zkušenostmi ze světa jako naše živá investice do budoucnosti světovosti nás všech. Ti z nich, kteří jsou občany republiky, jsou pro nás důležitější než ti ostatní. Ne jako voliči, ale jako ti, kteří mají k našemu státu nejbližší a právně také nejlegitimnější vztah. Náš vztah k nim je ovšem vnímán celou českou zahraniční komunitou, protože tito naši spoluobčané jsou provázáni s celou diasporou hustou sítí vztahů příbuzenských, pracovních, ekonomických, společenských, a to zejména jazykových a kulturních. Ohromný potenciál vstřícného přístupu k diaspoře dávno poznaly a ke svému velkému prospěchu využívají mimo jiné Itálie, Irsko, ale také Slovensko, neřkuli Izrael. ***
