(11.50 hodin)
(pokračuje Zuzana Ožanová)
Tak já se přiznám, že když jsem si to přečetla, tak jsem si říkala, bylo by zajímavé zeptat se lidí, zda nenavrhují třeba zrušení Ministerstva pro legislativu, anebo teď je ještě lepší varianta, Ministerstva pro evropské záležitosti. To jsou opravdu nově zřízená ministerstva. A když by ti lidi řekli, že ano, přijde tady do Sněmovny návrh na zrušení těchto ministerstev? To bych byla velmi zvědavá. To, že soudy chtějí zrušení, to já plně chápu, ale když se ptáme jenom jedné skupiny zainteresovaných, tak je to podle mě málo.
Celý tento návrh zákona - já se teď omluvím, trošku si rýpnu do pana ministra, zrovna teď asi nebudou ty pochvalné ódy jako u předchozích zákonů, ale myslím, že to zvládneme - mně tam chybí ta hlubší analýza. Nedostatek přísedících soudů - ano, můžeme se bavit, v kterých případech můžeme omezit tento laický prvek. Ale chybí mi tam například u té nemocnosti, máme spodní hranici 30 let, ale možná by nevadila i horní hranice, například 80 let. Chybí tam vlastně - vy vybíráte pouze jeden prvek. Když řeknete, snižme počty řízení, u kterých budou přísedící, místo toho, abyste se zabývali tím, jak jsou vybíráni, jaké jsou tam podmínky, prostě komplexně posuzovali tuto věc. To je věc, která mi skutečně vadí, protože samozřejmě vím, že když to rozhodují zastupitelstva, nějaký zastupitel přijde, řekne, doporučuju toho a toho, ani se moc nezajímá o ty morální základy, podobně záleží na tom, který zastupitel to je, a zastupitelstvo to obvykle schválí. Samozřejmě je různá praxe v různých zastupitelstvech, někteří zastupitelé více lustrují kandidáty a jiní absolutně vůbec. Takže kdybychom se zabývali touto otázkou, já to chápu, ale takové hromadné rušení se mi nejeví úplně v pořádku.
Takže to je to, co já vidím jako chybu tady na tomto návrhu. Pro mě prostě není tento návrh koncepční a mě by zajímalo, v čem ta antibyrokratizace je, prosím vás? Já bych chápala, když vy jste vytvořili tři nová ministerstva, díky tomu vzniklo 74 pracovních míst, kdyby se ta tři nová ministerstva zrušila, ušetříte víc než 8 milionů na těch pár přísedících. Promiňte mi, je to tak. Takže já bych spíš přivítala, kdybyste se tím zabývali víc koncepčně. Opravdu domnívám se, že nelze to řešit pouze tím, že snížím počet řízení, u kterých budou přísedící, ale jak jejich kvalitu, podmínky výběru, kdo rozhoduje. Já si myslím, že by to mělo být komplexní. Za mě tolik k tomuto návrhu zákona, (tisku) číslo 598.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji vám, paní poslankyně. Nyní s přednostním právem pan ministr Šalomoun. Prosím, pane ministře.
Ministr pro legislativu ČR Michal Šalomoun: Vážené dámy a pánové, jako jsme tady zase poněkolikáté, kdy si vysvětlujeme, že pozice tří ministrů nejsou pozice tří ministerstev. Je potřeba to rozlišovat. Jsou to v podstatě lidé, kteří jsou z pozice ministra pověřeni řešením některého úkolu, který Úřad vlády stejně vykonává. Nicméně pokusím se vysvětlit, v čem spočívá ta debyrokratizace.
Pokud se podíváte na programové prohlášení vlády, které znáte velmi dobře, vlastně tam ke konci je něco na téma, že se tedy pokusíme zrušit všechno, co už v právní úpravě přestalo dávat smysl, a to je institut přísedících obecně. Teď se můžeme pobavit o tom, kde je zachovávat, kde ne. Je potřeba si uvědomit, že je máme ve dvou typech řízení, jednak řízení civilní a tam jsou vlastně přísedící pouze v pracovněprávních věcech. Historicky se institut přísedících v pracovněprávních věcech vyvinul tím způsobem, že tam byl jeden soudce-profesionál a pak tam byli dva přísedící, ti další soudci, ale ten jeden byl v zásadě reprezentant zaměstnanců a ten druhý byl reprezentant zaměstnavatelů. Takže ona to byla jakási taková tripartita, nebo nevím, jak bych to měl nazvat. Obsazování přísedících touhletou optikou se vlastně vůbec neděje, myslím si, že už tohleto je historicky překonáno a my se bez nich obejít můžeme.
Pokud mohu přispět svojí nějakou osobní zkušeností, jednak pracovněprávních sporů, ale potom i trestněprávních obhajob v trestních věcech jsem absolvoval poměrně hodně a vlastně nějak si nevzpomínám, že by se někdy přísedící na něco ptali. Opravdu schopný soudce stejně to řízení je schopen vést tím způsobem, že ti přísedící, odpusťte, že to říkám, ale jsou tam tak trochu jenom jako do počtu a na rozhodnutí v zásadě žádný podstatný vliv nemají. To je potom, že je tedy nepotřebujeme vůbec. Anebo naopak dochází k té další variantě, a to je ta, že opravdu přísedící velmi potom promlouvají zejména v trestních věcech, jednak do otázky viny, tak pak do otázky trestu.
Když se bavíte se soudci, tak můžu vzpomenout jeden příběh, který se týkal nějakého ukradeného kola, v zásadě banality, a diskuse, které jsou utajené, probíhají tím způsobem, že prvně se tedy senát baví o otázce viny, což probíhá asi tím způsobem: Tak co, udělal to ten člověk? Máme pro to důkazy? Pakliže ano, tak pak se soudci baví o otázce trestu, a to probíhá tím způsobem: Tak kolik? A tady, v tomhle konkrétním případu, ten jeden soudce z lidu navrhoval osm let, vlastně něco úplně mimo tu trestní sazbu - vlastně trestní řád úplně nepočítá s tím, že oni by hlasovali mimo sazbu, takže pak se z toho musí nějakým praktickým způsobem vyjít ven, a to se dělá tak, že tedy takový přísedící hlasuje pro nejpřísnější sazbu. A teď si vezměte, že se může stát, že jsou tam dva takoví přísedící, a teď mají úplně opačný názor než ten soudce-profesionál, a pak ten soudce-profesionál to musí odůvodnit, byť o tom vlastně není vůbec vnitřně přesvědčen. To se může stát i v jiných věcech, viz třeba jako u Ústavního soudu, když se mění soudce-zpravodaj, ale pak to stejně odůvodňuje někdo, kdo vlastně souzní se závěrem většiny. Ale tady se může stát, že ti laici vlastně přehlasují soudce-profesionála, který to pak musí celé odůvodňovat.
Další problém, který souvisí trošku s debyrokratizací, je otázka plánování jednání. Samozřejmě že většina věcí se nerozhodne na prvním jednání, je potřeba to plánovat na dalších a dalších jednáních. Dokonce v trestním právu ještě platí zásada bezprostřednosti, což znamená, že když se provádí veškeré důkazy včetně výpovědí svědků, taky je důležité, aby i přísedící tam byli po celou dobu toho dokazování, a proto při těch velkých kauzách, kdy se počítá, že to může trvat několik měsíců nebo let, jsou tam ještě vlastně náhradní soudci, aby se ty důkazy nemusely opakovat, a samozřejmě když dáváte dohromady, když ten soudce dává dohromady program jednání, musí svůj diář sladit nejenom s diářem obžaloby, obhajoby, nebo když jsme v civilu, se stranami civilního řízení, ale v podstatě i s těmi soudci. A pamatuji si opravdu ze své praxe, že trvala velmi dlouho ta obecná shoda, aby se v diářích našlo to místo.
Takže já mám za to, že tenhleten institut, že justice může stejně kvalitně a stejně spravedlivě rozhodovat i bez přísedících. A teď je otázka, proč tedy se v určitých případech přísedící zachovali, protože z právního pohledu vlastně zachovávat přísedící ani v těch případech, které tam dneska jsou navrhovány, není třeba. Nicméně jsou tam z určitého řekl bych emocionálně-psychologického důvodu, že opravdu u těch zvlášť závažných trestných činů, které jsou typicky zaměřené proti tělesné integritě, je asi vhodnější, aby tam účast laického prvku byla, aby i ta oběť, přeživší oběť, která u trestního řízení sedí, aby ona neměla vyloženě takový ten stísněný pocit, že justice funguje nějak v zásadě instrumentálně a že je tam nějakým způsobem osamocená. A potom rozředění takové té profesionality u soudního rozhodování je asi namístě. Ale ten důvod bych řekl, že je opravdu ten psychologicky emocionální, ale právní důvod ani ústavněprávní důvod, proč v některých případech mít přísedící, tady v zásadě není. ***
