(14.10 hodin)
(pokračuje Olga Richterová)
Chci zdůraznit, že když člověk od mládí, od dětství poslouchá od autority slova o tom, že je divný, že se má vlastně skrývat, že jeho přirozenost je nepřijatelná, co to s ním asi udělá? Co asi s mladými lidmi udělá, když tady slyší, že hovězí je hovězí? Já se za to stydím a mluvím tady o tom takto napřímo, protože my máme šanci těmto mladým lidem ukázat, že pro nás nejsou občané druhé kategorie, že se změní postupně klima v naší společnosti. Samozřejmě nepůjde to nikdy ze dne na den, ale že postupně z toho řekněme strukturálního stigmatu se dostaneme do společnosti co největší rovnosti.
A ještě zmíním jednu věc. Pokud by vás zajímalo téma sebevražednosti zejména dospívajících mladých lidí, tak skutečně tam, kde bylo přijato takzvané manželství pro všechny nebo manželství pro stejnopohlavní páry, tak - a to je prosím samozřejmě dané v souvislosti s vývojem ve společnosti, je to dané v souvislosti s tím, že se prostě změní klima, to, jakým způsobem se lidé o tomto tématu baví, jak na to reagují - tak je to spojené s měřitelným poklesem právě sebevražednosti dospívajících, a to číslo je obrovsky vysoké. Mezi těmi, kdo se identifikují jako gayové, jako lesby a podobně, sebevražednost poklesla měřitelně o 28 %, to je prostě spousta životů, které nejsou zmařeny, a je to fakt čistě v souvislosti, v sepětí s tou změnou, kterou přinese schválení normy, která umožní rozšířit práva na ty, kteří už dnes mají stejné povinnosti, ale práva ne.
Já už skončím toto připomenutí věci, která si můžeme myslet, že je zdánlivě abstraktní, že to je nějaká vzdálená společenská debata, ale týká se nás všech, týká se našich dětí, našich blízkých a toho, že nežijeme ve vakuu. Společnost, ti, kdo nás obklopují, nás velmi ovlivňují, ovlivňuje nás, jak se hovoří třeba v tom kostele, do kterého chodíme. Ovlivňuje nás, jaké zákony jsou přijímány. A když si vzpomeneme na Filipa Havlíčka a na spousty dalších lidí, na něž zbytečná nenávist dopadá, tak si myslím, že bychom se mohli pokusit o co největší vstřícnost, jaké budeme jako Sněmovna schopni.
Vím, že se tady rýsuje kompromis, vím, že patrně bude přijata nějaká vstřícnější úprava, ale s jiným názvem, ale chtěla jsem připomenout, že pro konkrétní mladé lidi, kteří se vypořádávají se svou orientací, je to velice důležité, jakým způsobem tady budeme hovořit, jakou normu nakonec přijmeme. A chtěla jsem opravdu poprosit, myslete na to, že ta naše slova můžou vést i k tomu, že si lidé bohužel sahají na život. Děkuji za pozornost.
Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Děkuji. Nyní tedy v obecné rozpravě je přihlášena paní poslankyně Šebelová, které se omlouvám, že jsem ji omylem tady smazala z pořadí, ale mezitím jsme to dali do pořádku. Následuje pan poslanec Kobza. Prosím, máte slovo.
Poslankyně Michaela Šebelová: Vážená paní předsedkyně, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení páni ministři, děkuji vám za slovo. Já jsem se dnes rozhodla vyjádřit svůj politický, a zejména tedy lidský názor i svým oděvem, takže přestože víte, že jsem podporovatelkou narovnání práv stejnopohlavních párů, dneska tady před vás předstupuji, aby to bylo úplně jasné, v duhových šatech.
Chtěla bych začít citací z Listiny základních práv a svobod, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech, a chtěla bych říct, že takto bychom měli přistupovat i k těm lidem, kteří, přestože za mě už by to mohlo být zbytečné a nemuseli bychom je takto označovat, a označujeme je jako LGBTQ+, různě. Oni nepotřebují žádnou nálepku, žádné označení, jsou to prostě jenom lidé a já bych si moc přála se dožít někdy situace, kdy to nebudeme muset řešit.
Hovořím tady z pozice mámy. Mám dvojčata a víte, že jeden z těch synů je gay, a tak mám velice blízkou osobní zkušenost s tím, jak to ve společnosti probíhá a jakou spoustu předpokladů si v hlavách nosíme, a nosím si je i já. Přemýšlela jsem nad tím, co mi ta zkušenost přinesla, a musím říct, že se ve mně teď kloubí spousta myšlenek. Tím, že jsem poslankyně, tak mám právo vystoupit tady na mikrofon a můžu tak být hlasem queer lidí, queer mladých lidí. Účastnila jsem se díky tomu spousty debat a uvědomila jsem si díky tomu spoustu věcí. Mimochodem jsem si uvědomila, v jak privilegovaném postavení jsem se narodila tím, že jsem se narodila jako žena, zároveň se cítím jako žena, a ještě navíc se mi líbí muži, takže splňuji všechny ty předpoklady, které většinová společnost očekává, takže mi nikdy nepřišlo divné, když se mě někdo ptal na otázku: Tak co, už máš kluka? Přišlo mi to úplně normální a nikdy jsem se nad tím nepozastavovala, až do doby, než jsem věděla, že je můj syn gay, a každý se mě ptá - teď už méně, protože se to veřejně ví, a já mu za to děkuji, že ten příběh můžeme sdílet. Ale to je úplně neuvěřitelné, kolik vlastně lidí předpokládá, že něco nějak bude. Mě se pořád někdo ptá: Tak co, už má holku? A já na to říkám: Nemá. Všichni předpokládají, že když je kluk, musí mít holku. Proč to tak je? Proč se neptáme: Už někoho má?
A to je to nastavení, o kterém přede mnou, troufnu si tvrdit, mluvila paní místopředsedkyně Olga Richterová, to je to nastavení v těch našich hlavách. My vlastně vytváříme tím, co předpokládáme, nějaké prostředí. Ono totiž to má své důsledky. Já jsem nikdy nemusela řešit to, že někdo, kdo se mi líbil a s kým jsem šla na rande, to třeba neřekl svému okolí, takže neznáme situaci, že se vám někdo líbí, ale nemůžete s ním chodit na veřejnosti, protože on to ještě nemá vyřešené a neudělal ten takzvaný coming out. To jsou situace, které my si neumíme představit, protože jsme je nikdy nezažili, ale ony se opravdu dějí. Nestává se nám v práci, že někdo bude mít nepříjemné poznámky na naši sexuální orientaci, protože jsem to měla vždycky úplně obyčejně, normálně, tak jako to mají všichni, tak, jak to je běžné, a mně by se moc líbilo, aby i ostatní lidé to nemuseli zažívat. V rámci jednoho týdne festivalu Prague Pride v srpnu jsem se účastnila debaty a bylo zajímavé poslouchat mladé lidi, kteří hovořili o svých zkušenostech, jak někdy je těžké být i menšinou v menšině. Vystupoval tam gay, který je zároveň Vietnamec. Narodil se v Ostravě a hovořil o tom, co pro něj je těžší, jestli bylo těžší být příslušníkem menšiny na severomoravském městě, anebo nyní v Praze být příslušníkem jiné menšiny, a ještě navíc být menšinou v menšině. To jsou situace, které já jsem osobně nikdy nezažila, a musí to být nepříjemné.
Takže to je něco, co mě navedlo k tomu si uvědomit, že vlastně většinová společnost má privilegované postavení v tom, že to má jednoduché, má to prostě tak, jak se očekává, ale ne všichni to tak mají a naší možností je pomoci tomu, aby se to změnilo, aby prostě jednou to bylo normální a nikdo to nebude řešit. A to je to - vlastně na těch debatách byla kladena LGBT lidem otázka, co jim přidala, teď řeknu jedno takové zvláštní anglické slovo: Co vám dala vaše queerness? Protože queer je označení lidí. Co vám to, že patříte do této skupiny lidí, přineslo? Mně tu otázku nepoložili, ale já jsem nad tím přesně také přemýšlela, co mně to přineslo. A stále se učím - neříkám, že to umím - ale nepředpokládat, nesoudit. I mně je divné na první pohled vidět muže, který vypadá jako muž, v ženských šatech, ale vlastně pak si na druhou stranu řeknu: proč nad tím přemýšlím, proč mám v sobě tenhleten vzorek? Ať si každý nosí co chce, vypadá jak chce, důležité je, že neubližuje jiným lidem. Protože někdo, kdo vypadá úplně jako andílek, může být také pěkný ďábel. Takže nesoudit knihu podle obalu. ***
