(15.40 hodin)
(pokračuje Jakub Michálek)
Samozřejmě to pomezí Putinovy fronty zneužívá různé pohádky, které donekonečna vypráví a kterými nás zásobuje. Z těch oblíbených ruských pohádek je to iluze toho, že Česká republika zůstane neutrálním státem v takovémto mocenském uspořádání. Tak když se podíváme na mapu, tak tady máme z neutrálních států v podstatě Irsko, Švýcarsko a Rakousko. Švýcarsko to má mnoho století, Rakousko to má v rámci nějakých diskusí po druhé světové válce jako kompromis, který vznikl. Ale představa, že Česká republika najednou se stane neutrální zemí uprostřed NATO a že nám to zajistí nějakou bezpečnost, to je úplný nesmysl. Vždyť naopak ty státy, které doteď byly neutrální, tak naopak teď dělají maximum pro to, že se urychleně dostaly do NATO. A naštěstí se to úspěšně daří.
Ta druhá pohádka, nebo iluze, je ta pohádka o ruském míru, který v podstatě, tak jak vyplývá z návrhu mírových smluv, znamená totéž co kapitulace. Znamená to, že ruský vlk se snaží nakrmit důvěřivá kůzlátka, a znamená to, že z Ukrajiny by se stal podobný režim, jako byl protektorát Čechy a Morava nebo jako byl režim ve Vichy. V podstatě by to znamenalo opakování Mnichova a politiku o nás bez nás. Problém je, že tato politika nefunguje ani z toho mocenského pohledu, jak nás učí dějiny. Je to politika appeasementu, ve které Putin je agresor, a inspiroval se na Krymu přesně tím, co udělal Hitler se Sudety. A bohužel odpověď mezinárodního společenství byla velmi zdrženlivá. Ale naštěstí jsme se poučili a stejně jako to bylo s Československem, tak ty další útoky se už nesetkaly se lhostejností, ale naopak se snahou tomu čelit.
Takže stejně jako tehdy bohužel z této agrese vznikla válka, stejně jako tehdy se ukazuje, že ti politici, jako byli Chamberlain, Daladier, kteří počítali s tím, že nějakým způsobem možná získají čas, nebo možná, že to bude fungovat, že přinesou mír pro naše časy, tak se ukázalo, že to nefunguje. Dlužno tedy aspoň dodat ve prospěch Chamberlaina, že on se potom přidal do Churchillovy vlády, do jeho kabinetu, a byl tam velmi nápomocen tomu, aby Velká Británie úspěšně zvládla válku. Bohužel to celé spočívá v tom, že lidé jsou náchylní věřit podle hesla "přání otcem myšlenky". Když si vzpomeneme jenom na toho Chamberlaina, tak on, když se vrátil z jednání s Hitlerem do Velké Británie, tak těch 14 kilometrů do Buckinghamského paláce jel hodinu a půl a všichni lidé ho tehdy vítali. Vítali ho díky tomu, že vyjednal ten mír. Ale to, co se historicky ukázalo, že byl krok, který nebyl správný, nebo krok, který byl minimálně výrazně stranou, když ne na opačnou stranu.
To, kam vede ruský mír nebo appeasement, se učí i v našich školách. Ostatně když jsem se díval na to, jak vypadají školní vzdělávací plány třeba v Hradci Králové, tak základní škola v Hradci Králové vysvětluje tu politiku appeasementu v deváté třídě. Uvádí se tam příčiny, proč to nefunguje, vysvětlují se ty pojmy nacionalistických režimů a popisuje se politika udobřování a její konkrétní výsledky. Takže není to žádná raketová věda. Každý, kdo absolvoval českou základní školu, by měl mít povědomí o tom, že appeasement nefunguje a že vede pouze ke zhoršení té bezpečnostní situace. A Češi jsou ti, kteří to vědí nejlépe.
Poslední z těch legračních pohádek, které neustále slýcháme, je strašení, že do války půjdou děti. Tak to už je úplně nepochopitelný vrchol. Vždyť je to přece úplně naopak. Do války nechodí děti. Do války chodí dospělí, tak aby jejich děti byly v bezpečí. A to je to, co se děje na Ukrajině, kde stateční Ukrajinci se brání a brání svoje rodiny, brání svoje rodiče, kteří se nemůžou bránit, brání svoje děti, kteří se bránit nemohou. A těmto lidem chceme pomáhat.
No a do toho pomezí nebo koketování s tou putinovskou frontou nepochybně patří i populismus. Jak už jsem uvedl, v oblasti bezpečnosti nelze rozhodovat populisticky podle okamžitých nálad tak, aby to vedlo k appeasementu, aby to vedlo ke krátkodobému potlesku, že zajistíme mír pro naše časy. Nelze uhýbat, nelze váhat. Bezpečnost je jenom jedna a ten, kdo je slabý v oblasti bezpečnosti, tak tomu se to neuvěřitelně vrátí. Populismus staví samozřejmě na různých názorových veletočích, takže nemá smysl do tohohle vůbec zabředávat, protože populistická politika skutečně v oblasti bezpečnosti je strašně těžko pochopitelná. Jeden den se tvrdí jedna věc, druhý den se tvrdí úplný opak. A já nechci vůbec zabředávat do toho, aby se v tom člověk vyznal, protože to je neuvěřitelně zmatené. A politika se v oblasti bezpečnosti a zahraničních vztahů prostě takto řídit nedá. Nejde měnit postoj podle toho, abychom se zavděčili podle toho, že někam fouká vítr.
Součástí toho populismu bohužel v současném podání jsou i útoky na lidi, kteří hájí bezpečnostní zájmy naší země. Jednak jsou to útoky, které slýcháme vůči vojákům, že chtějí představitelé naší armády vystrašit občany. Jsou to útoky, které jsme viděli i na ministra zahraničí Jana Lipavského, který se dlouhodobě a principiálně věnuje zahraniční politice a který byl jeden z prvních ještě předtím, než válka začala, kdo navštívil Ukrajinu v době, kdy eskalovalo napětí, abychom zjistili situaci přímo na místě. Jsem přesvědčen, že tím správným směrem, a doufám, že to bude i výstupem z dnešní schůze, bude principiální hodnotová politika, to, že budeme pokračovat ve směru, který jsme nastolili ať už za Tomáše Garrigua Masaryka, nebo za Václava Havla. A že pokud uvidíme porušování mezinárodního práva, které se týká naší bezpečnosti, a je jedno, o koho jde, tak budeme hájit ten princip návratu do situace podle mezinárodního řádu. A že se budeme zastávat, tak jak je to jenom možné v našich podmínkách, těch, jejichž suverenita je zasažena, těch, jejichž území je okupováno, tak jako je dneska okupováno území Ukrajiny. Nechceme, aby se to během několika let zvrhlo v to, že pak bude okupováno Česko, Slovensko, Pobaltí. Nechceme žádnou další okupaci nikde. A myslím si, že ten směr, který jsme zvolili a který se potvrzuje i tou úzkou spoluprací, pokud jde o návštěvu Bílého domu, pokud jde o výborné vztahy a návštěvu pana prezidenta Clintona, s jehož přičiněním se nám podařilo utužit vazby napříč Atlantikem, ať už to ukazuje i naše iniciativa v oblasti munice, tak jdeme správným směrem. Jdeme směrem té principiální hodnotové politiky. Jdeme směrem, který jsme viděli třeba na návrhu ministra zahraničí Jana Lipavského, když byl ještě poslanec, a dalších kolegů, kdy se podařilo dostat do zákona, že Dukovany nebude stavět Rosatom, aby nedostal takto důležitou zakázku, která má bezpečnostní rozměr, aby ji nedostal stát, který vůči nám je bezpečnostní hrozbou.
Já se nyní chýlím k závěru. Chtěl jsem uvést, že koalice připravuje návrh usnesení, který jsme také nasdíleli našim kolegům v opozici, který představuje hlavní směry bezpečnostní a zahraniční politiky ve vztahu k té největší hrozbě, k Ukrajině. ***
