(16.00 hodin)
(pokračuje Alena Schillerová)
Bohužel kroky, které by vedly k podpoře hospodářského růstu, k omezení fenoménu výplat na ruku, daňových úniků a šedé ekonomiky jako celku, stejně jako jakékoliv jiné kroky k zajištění příjmové stránky rozpočtu s výjimkou zvyšování daní od vlády naprosto postrádáme. Naopak, v přímém přenosu sledujeme útok na rodiny s dětmi ať už zrušením školkovného a snížením slevy na druhého z manželů, zvýšením daní na služby související s provozem domácnosti, jako je teplo, voda nebo regulované složky energií, zvýšením daně z nemovitosti a podobně.
Co by naopak měla vláda dělat a nedělá? Vláda by rozhodně měla garantovat důchod na úrovni současných relací, a to již zmíněnou podporou růstu HDP, snížením šedé ekonomiky, výraznou podporou porodnosti, ale také lepší politikou v oblasti vysokoškolského vzdělávání.
Je legitimní otázkou současnosti, proč stát akredituje extrémní množství univerzitních a vysokoškolských oborů, které přestávají garantovat slušné zaměstnávání, ale naopak o pět až osm let prodlužují věk, kdy mladí lidé do systému vůbec nepřispívají. Vláda by měla umožnit lidem, kteří budou chtít mít vyšší důchod, kromě atraktivnějšího penzijního připojištění také nabídnout fond strategických státních investic s garantovaným výnosem. Stát by zde prostřednictvím svých organizací využíval prostředky z fondu na financování strategických investic do jádra, dopravy či těžby a ty pak v době návratnosti investic občanům vracel. Výhodou by kromě jiného byla i vyšší držba dluhů v rukou domácností a fakt, že by na úrocích profitovali i naši občané a nejen zahraniční bankovní domy.
Pokud současné trendy na trhu práce směřují k vyššímu počtu OSVČ, je namístě hledat model, jak jim nabídnout spoření na důchod jako daňově uznatelný náklad. Pokud je trendem, že počet živnostníků bude narůstat, a my víme, že si platí spíše menší sociální pojištění, ale zato mají větší disponibilní zůstatek, který mohou investovat, měli bychom jim nabídnout zajímavé formy soukromých penzijních investic.
V případě zaměstnanců a zaměstnavatelů pak hledejme model, jak jim nabídnout zajímavé zaměstnanecké penzijní spoření, tak jak funguje například ve Spojených státech. Rozhodně bychom však měli odmítnout nedůstojné experimenty na českém národu, protože kafkovské posouvání věku odchodu do důchodu donekonečna ničím jiným není. To, čemu vláda říká důchodová reforma, je jen odfláknutý domácí úkol. Ani na chvíli se nezamysleli, jak posílit důchodový systém a jak pro něj zajistit dostatečné příjmy. Jen prostě zadali do počítače, jak se bude zvyšovat průměrná doba dožití, pak od toho odečetli dvacet let a hotovo. Počítač jim řekl, že člověk, kterému je dnes 40 let, se dožije 86,72 let. Tak práskli do tabulky odchod do důchodu 66,72. U třicátníka jim to ukázalo 87,63 let, a tak dali odchod do důchodu 67,63 let. Rozumíte, co tím myslím? Kdyby jim počítač ukázal, že se budeme dožívat 150 let, dají odchod do důchodu ve 130 letech. Takhle uvažuje vláda Petra Fialy o budoucnosti našeho národa. Tedy vlastně neuvažuje. Stejně jako ten stroj. Nezajímá je, jaké jsou limity člověka, a nepřemýšlí, jak vůbec lidský život vypadá.
Za sebe jednoznačně slibuji, za hnutí ANO, že vize Fialovy vlády o pracujících starcích se nestane budoucností České republiky. I kdyby tuhle šílenost pětikoalice protlačila silou svých 108 poslanců, jak už dávno slibuje, my ji po příštích volbách zrušíme. (Potlesk části poslanců.) Člověk má na stará kolena chodit za vnoučaty, ne do továrny nebo za kasu. A peníze na důchod mu pomůžeme zajistit tak, jak je zvykem ve vyspělém světě. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Já vám děkuji. A vzhledem k tomu, že teď vystoupili dva opoziční politici, tak podle pravidel, která jsme si dali, je teď šance vystoupit pro dva politiky koaliční, takže poprosím přihlášeného pana vicepremiéra.
Místopředseda vlády a ministr vnitra ČR Vít Rakušan: Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. Vážené paní kolegyně, vážení pánové kolegové, nebudu tentokrát opravdu dlouhý, budu krátký, protože parametry dané reformy tady zmínil podrobně pan vicepremiér Jurečka. Mně dovolte spíše obecné zamyšlení.
Jsme teď v předvolebním čase a všichni máme mnoho našich letáků, billboardů a často se tam objevuje slovo budoucnost. Budoucnost je to, čím se jako všichni politici zaštiťujeme, všechno děláme pro budoucnost, pro lepší budoucnost, pro udržitelnou budoucnost, pro budoucnost našich dětí. Zároveň je tady každá politická garnitura, jejíž život je omezen na čtyři roky, a každá politická garnitura se samozřejmě snaží dělat i takové kroky, které by motivovaly propříště její voliče, aby jí hlas odevzdali znovu. Ale potom jsou momenty, kdy ta zodpovědná politická garnitura musí přijít i s krokem, který třeba ten prvotní potlesk nebudí, ale ten krok je tak zásadní, že je pro budoucnost, o které všichni mluvíme, zcela obrovské důležitosti.
Teď je právě ten okamžik změny. Ta změna třeba už mohla přijít dříve, možná jsme nějakou dobu promeškali, možná přicházíme pět minut po dvanácté, ale právě v téhle chvíli máme možnost jako politická reprezentace pro budoucnost něco konkrétního udělat. Nastavit důchodový systém tak, aby byl spolehlivý, aby byl spravedlivý a aby byl dlouhodobě udržitelný. Máloco je s budoucností nás všech, každého jednotlivce, který v téhle chvíli je v aktivním věku, spojeno tak, jako jsou právě důchody.
Naše země samozřejmě musí najít způsob, jak lidem, kteří pro ni desítky let pracovali, dát jistotu ve stáří, až nebudou v produktivním věku, poskytnout jim oporu v podobě zajištění základního finančního rámce. Že s tím mohou počítat a že se na to mohou i do budoucna spolehnout. Pokud bychom v téhle chvíli neudělali nic, pokud bychom v téhle chvíli populisticky přešlapovali na místě, pokud bychom zase odkládali moment rozhodnutí, tak bychom právě tuto jistotu dalším generacím, těm, které jsou teď ve věku produktivním, jednoduše dát nemohli.
Důchody jsou spojeny s budoucností a logicky jsou spojeny i s velkými politickými spory. Někdy jsou zbytečně vyhrocené, málo věcné a příliš emocionální. Pokud si pomůžu atmosférou, kterou jsme prožívali teď všichni o víkendu spolu v rámci, nebo v důsledku sportovního úspěchu našich hokejistů, to jsou momenty, kdy jsme byli schopni se spojit. A je mi trochu líto, že nejsme téhle shody schopni ve chvíli, kdy hrajeme ne za naše kluby, ale hrajeme za jistotu generací, které přijdou po nás nebo jsou teď v aktivním věku. A já bych nás všechny chtěl vyzvat, abychom byli schopni, promiňte mi to slovo, vykašlat se na staré křivdy, abychom už nezatěžovali tu dnešní diskusi tím, kdo co udělal, kdo co neudělal, kdo co měl říkat a neměl to říkat, kdo co splnil a kdo co nesplnil. Neřešme pokud možno raněná ega z minulosti a zaměřme se právě na budoucnost, na to, co se má stát, co se musí stát, pokud chceme těm, kteří teď pracují, ale i těm, kdo se do pracovního procesu třeba teprve chystají, vytvořit předvídatelnou, spravedlivou, udržitelnou koncepci zajištění na stáří. A tady si troufám říci, že naše vláda s takovým pokusem přichází. ***
