(18.40 hodin)
(pokračuje Viktor Vojtko)
Já začnu mimo toho svého osobního pohledu i nějakými čísly. Opět, objevovala se tady několikrát zmínka třeba o takzvanému Global Retirement Indexu, což je mezinárodní srovnání, které zjišťuje, jakým způsobem z pohledu fungování penzijních systémů a situace důchodců na tom jsou různé země.
Já bych z toho vypíchl dvě věci. V roce 2022 jsme byli na nějakém 10. místě, v roce 2023 jsme byli, nebo jsme teď aktuálně, na nějakém 18. místě. Důležité ale je podívat se také na jednotlivé části toho indexu, které jsou ve čtyřech skupinách. Týkají se zdraví, financí, hmotného zabezpečení a kvality života. Opět v nějakých komentářích, které jsem k tomu zaslechl, se velmi zmiňovalo to, že jsme poklesli z toho 10. na 18. místo, nicméně když se podíváte na ty jednotlivé dílčí indexy, čím je to způsobeno, tak jeden z těch největších problémů se ukazuje v té oblasti zdravotní a tam jednoznačně se na tom podepsal covid. Takže pokud někdo tímto argumentuje, určitě stojí za to se zamyslet nad tím, jaká opatření vedla k jakým výsledkům a za jaké vlády.
To, co je myslím ale důležitější u tohoto indexu zmínit, je, že 18. místo, i když si řekněme, že to je nějaké zhoršení, a zase v příštích letech asi můžeme očekávat, že se třeba některými opatřeními dostaneme výše, tak ale také znamená, že jsme na tom pořadí úplně jinak, než když se podíváme třeba na jinou metriku, a to je hrubý domácí produkt na hlavu, kde se pohybujeme někde řekněme mezi 35. až 40. místem na světě. To znamená, určitě se u nás nedá tvrdit, že situace důchodců je v tom srovnání se světem výrazně horší, než je někde jinde. Naopak, ve srovnání s jinými zeměmi, ve srovnání v tom HDP na hlavu situace důchodců je u nás významně lepší. A já bych nechodil pro velké příklady daleko. Když se podíváte na Slovensko, jak vypadá průměrný důchod na Slovensku, jak vypadá průměrný důchod v České republice, možná by se řada důchodců u nás divila, jak velký to je rozdíl.
Jinak k té mezinárodní inspiraci. Dnes už tady zaznělo, jestli se inspirovat Švédskem, nebo jinými zeměmi. Myslím si, že u tohoto žebříčku stojí za to se určitě na ty nejlepší země podívat. Na prvním místě asi ne úplně překvapivě je Norsko, na druhém je Švýcarsko, pak tam je Island, Irsko, Lucembursko, Nizozemsko, Austrálie, Nový Zéland. A já bych z toho vypíchl ještě jednu věc. Řada z těch zemí, které jsou takhle vysoko, tak jsou takhle vysoko mimo jiné i proto, že nevyužívají pouze jeden zdroj, jeden pilíř v rámci jejich důchodového systému, ale velmi často je to důchodový systém, který je více postaven na fondech, více postaven na individuálním spoření, a i ten výsledný příjem, který z toho vychází, tak takhle vypadá.
My máme nějakou svoji historickou zkušenost a cestu, která určitě se nedá jednoduše srovnat s těmito zeměmi. Měli jsme tady 40 let komunistického režimu, který určitě nějakému spoření na důchod nepřál. Byl tady zaveden průběžný systém, který byl velmi silný, a z téhle historické zkušenosti musíme vycházet. Nemůžeme přeskočit z jednoho systému do druhého. Je potřeba dělat nějaké průběžné změny, přizpůsobovat se situaci, ale myslím si, že velká chyba je spoléhat se do budoucna na to, že budeme mít pouze jeden jediný zdroj a pilíř pro důchody.
Zároveň v této souvislosti se nemůžu nepozastavit nad některými argumenty, které tady zazněly, protože velmi často tady zaznívá, tak protože nevíme, jak to bude vypadat za x desítek let, nedělejme nic. To je vlastně to sdělení, které tady zaznělo od několika řečníků opakovaně. A zároveň zmíním konkrétní slova pana místopředsedy Havlíčka: máme se připravit na nejhorší scénář. To tak nějak úplně nejde dohromady. Buďto nebudeme dělat nic, nebo se máme připravovat na nejhorší scénář a musíme dělat nějaké úpravy. Proto úplně nechápu tu argumentaci, která směřuje k tomu, že vlastně nemáme tedy dělat nic, ale máme očekávat, že se všechno zhroutí, že nebude fungovat pracovní trh, že umělá inteligence nebo robotizace všechny nahradí - a tím pádem co? Tím pádem to bude ale ještě horší, když neuděláme vůbec nic. A ty navržené kroky a změny, které tady máme, vlastně spočívají v tom, že chceme udělat úpravy, které jsou schopny reagovat aspoň na to nejpodstatnější. To, co jsme schopni dohlédnout. Víme, že demografie má nějaký dlouhodobý vývoj, že s tím, kolik se narodilo dětí v minulých 20, 30 letech, už teď nic moc neuděláme, ale má to poměrně výrazné důsledky. A o to se vlastně snažíme. Snažíme se přizpůsobit téhle změněné situaci, reagovat na ni, a i když to není populární, není to úplně příjemné, tak kdybychom to neudělali, tak víme, že prostě určitě z nějakého problému narazíme. A když nastanou všechny ty záležitosti, které tady byly zmíněny třeba s trhem práce, tak ta situace ještě bude mnohem, mnohem, mnohem horší.
Proč tedy děláme reformu? Finanční udržitelnost, stárnutí populace, to všechno tady zaznělo. Zároveň samozřejmě chceme, aby příjmy budoucích důchodců, a já se mezi ně počítám, beru to jako reformu, která je pro moji generaci a mladší, tak chceme, aby ty důchody byly nějakým způsobem důstojné. Ale k tomu si nemůžeme tu situaci prostě lakovat úplně narůžovo.
Vedle toho si také řekněme, co se bude v souvislosti se stárnutím populace dít dalšího. Bude potřeba víc zdravotnictví, opět hrazeno z veřejných prostředků. Takže pokud nechcete zasahovat do důchodů, znamená to, kolegové z opozice, prostřednictvím pana předsedajícího, že chcete, aby se zdravotnictví platilo? Aby se zavedly platby zdravotního pojištění nebo něco podobného? Protože na to pak asi úplně jednoduše peníze nebudou. Bude potřeba více sociálních služeb. A ty také budou stát nějaké peníze. Na ty se částečně přispívá, ale také na ně velmi výrazným způsobem přispívá stát z nějakých jiných daní.
Stane se ještě jedna věc, která je zároveň možná dobrá, zároveň špatná zpráva. My s nějakým ekonomickým růstem se také časem staneme čistým plátcem do Evropské unie a do jejího rozpočtu a to s sebou také ponese celou řadu dopadů na státní rozpočet České republiky, který i za této situace dost sanujeme z nějakých evropských fondů. A pokud před tímto budeme zavírat oči, tak si můžeme říct fajn, tak důchody snadno zafinancujeme z nějakých jiných daní, z jiných zdrojů. Ale prostě já tam ten prostor jednoduše nevidím, protože si myslím, že i ty jiné daně a jiné zdroje asi budeme potřebovat i také na něco jiného, než je jenom důchodový systém, který mimochodem tvoří třetinu státního rozpočtu a jeho výdajů, takže je to velmi, velmi podstatná část.
Jaká ta opatření vedou k udržitelnosti? První z nich - změny věku odchodu do důchodu. Několikrát tady zaznělo, že existuje nějaká tabulka, na základě které teď můžeme říct, že pro ty, kteří se narodí v roce 2020, tak to bude 78, nebo nevím kolik let, tabulku si přesně nepamatuju. Ale o tom to přece není. My říkáme, že nastavujeme nějaký obecný mechanismus, který bude reagovat postupně na to, jakým způsobem se bude vyvíjet věk dožití. A popravdě řečeno, věk dožití znamená výdaje státního rozpočtu na důchody. Takže pokud bychom nenastavili nějaký takovýto mechanismus, který respektuje třeba nějakou konstantní dobu, tak jak jsme se na tom tady domlouvali, 21,5 roku, tak co se stane? S prodlužováním věku dožití budou ti, kteří budou v důchodu déle čerpat, budou déle získávat důchody, na druhé straně je někdo ale bude muset zaplatit. ***
