(18.50 hodin)
(pokračuje Viktor Vojtko)
Státní rozpočet má v podstatě jenom dva zdroje. Buďto jsou to daně, nebo si ty peníze půjčíme. A když si ty peníze půjčíme, tak to znamená, že to jsou akorát budoucí daně, že je bude muset v budoucnu někdo zaplatit včetně nějakých úroků a dluhové služby. Jiná možnost tady vlastně není, pokud nechceme zbankrotovat jako stát.
Takže z tohoto pohledu ty změny věku odchodu do důchodu akorát reagují na tu demografickou situaci, a pokud se bude dál prodlužovat, tak na ni prostě budeme muset reagovat chtě nechtě. Pokud se tohle nebude dít, tak se ten věk odchodu do důchodu prostě zvyšovat nebude. A my to opravdu teď nevíme, ale víme, že se s tím něco bude dít a že v minulých 30, 40 letech se věk dožití prostě nějakým tempem zvyšoval, a pokud se tímhle tempem bude zvyšovat i dál, tak na to prostě musí reagovat nějakým způsobem důchodový systém. A za mě není úplně spravedlivé říct, že tedy nějaká generace jenom prostě proto, že se bude dožívat vyššího věku, tak automaticky bude brát důchody déle než generace, které byly předtím, obzvlášť pokud by ten rozdíl měl být opravdu významný.
To druhé zásadní opatření, které vede k udržitelnosti, je snížení tempa růstu nových i stávajících důchodů. U těch stávajících důchodů jsme to udělali v souvislosti s valorizacemi a zejména s tou částí valorizací, která se týká růstu reálných mezd. U těch budoucích důchodů se mění samozřejmě i způsob toho, jak se nový důchod vypočítává.
Zase, když se vrátím ke své osobní zkušenosti, před těmi deseti lety, když jsem se podíval na to, jak se vyvíjí demografická situace, co se bude dít, co asi můžu od státu čekat, jestli se můžu na něco spolehnout, tak mi z toho vyšlo, že určitě se nějakým způsobem do výše důchodů bude muset zasáhnout. Já jsem si to přeložil tak, že si na důchod musím spořit, musím si spořit co nejchytřeji, abych se s touhle situací dokázal nějakým způsobem pro sebe a pro svoji rodinu vyrovnat. Veškerá zkušenost, kterou mám za těch deset let ještě více, mě v tom jen utvrzuje. Myslím si, že to by mělo být jedno ze sdělení pro mladé lidi a generace, které nastoupily na trh práce nebo na něm jsou relativně krátkou dobu. Je prostě potřeba si spořit, a pokud se chcete mít v důchodu co nejlépe, tak je to na vás, nesete za to také velkou část své odpovědnosti. Od státu můžete očekávat nějaký důstojný důchod, ale určitě to nebude důchod, který by byl všem schopen zajistit život v nějakém extra luxusu nebo něco podobného. Jak jsem říkal, v mezinárodním srovnání vycházíme velmi slušně. Myslím si, že ta pozice se udrží, ale životní standard se také nějak vyvíjí a jsme už někde jinde.
Takže u tohoto snížení tempa růstu, ano, je to bolestivé, ale naštěstí to pro řadu lidí prostě má řešení. A za mě řešení, které znamená, že já si o tom rozhoduji sám za sebe, jak bude můj důchod vypadat, je lepší, než aby na mě paternalisticky dohlížel stát a diktoval mi to, sebral mi nějaké peníze z mých příjmů formou daní a pak je přerozděloval nějakým způsobem dál.
Co bych řekl ještě do budoucna? Myslím si, že změny, které děláme, jsou nutné a potřebné k tomu, abychom nastavili nějaký základ, abychom se opravdu připravili na ten scénář toho, že demografický vývoj není pozitivní, že budou vstupovat do důchodu silné populační ročníky a mnohem méně lidí na ně bude pracovat.
A je také dobré chápat některé základní principy. Protože pokud budeme mít hospodářský růst, a já jsem velmi pro, aby tohle byl jeden z cílů, tak to také ale znamená, že s hospodářským růstem porostou mzdy, když porostou mzdy, tak porostou výdaje státního rozpočtu na platy, protože ty musí být také konkurenceschopné, a protože máme navázaný valorizační vzorec u důchodů na růst mezd, tak se také stane to, že porostou automaticky důchody. A pokud si to nepředstavíme celé v tomhle kontextu a v tomhle cyklu nějakých důsledků, tak říkat, že hospodářský růst nám vyřeší problém důchodů a jejich financování... No, nevyřeší, protože automaticky s tím, jak porostou příjmy, tak porostou i výdaje. A udržet to tak, aby výdaje rostly menším tempem, než rostou příjmy, bude určitě velmi složité.
Několik reakcí ještě na to, co tady zaznělo. Opět se vrátím k projevu pana místopředsedy Havlíčka, že jsme nic neudělali pro spořicí pilíř. Nevím, jestli nedával pozor během jednání této Sněmovny. Od ledna letošního roku platí celá řada změn, které se týkají spořicího pilíře. Dlouhodobý investiční produkt, zvýšení konkurence, za kterou tak plédoval, zároveň samozřejmě změna státních podpor, ale i daňových odpočtů, to nejsou úplně malé změny, které tady nastaly. Já si určitě dokážu představit, že můžeme jít dál. Za mě osobně je otázka spořicího pilíře určitě otevřena k velkým debatám a diskusím nad tím, jak to do budoucna vylepšit, ale zdaleka to není tak, že by se v tomto ohledu nic nedělo. Naopak, ty změny jsou poměrně velké i s ohledem na úlohu zaměstnavatelů v celé téhle oblasti.
K trhu práce - teď se vrátím k tomu, co už jsem říkal. Nevíme, co bude, takže se budeme tvářit, že to je O.K., že vlastně nemusíme nic dělat, že nemusíme se připravovat na to, co se stane. Chtěl nejrizikovější scénář, ale zároveň jako říká, že vlastně nemusíme tady měnit nic. Přitom opět v téhle oblasti se jedná o třetinu státního rozpočtu, jeho výdajů. Takže vlastně není potřeba v tomhle směru něco dělat. Mně to přijde, že si hodně v tomto směru protiřečil.
A co se týče nějakých zdrojů, jenom připomenu, že v tuhle chvíli v penzijním připojištění a v takzvaných transformovaných fondech je více než 500 miliard korun. Ty jsou především umístěny ve státních dluhopisech, z velké části ve státních dluhopisech České republiky. To znamená, že financování nějakých investic a rozvoje už tady vlastně funguje. A funguje tady dlouho. Stát získává prostředky do svého státního rozpočtu, když si je půjčuje především přes státní dluhopisy, které potom používá právě k investování. Takže v tomhle směru já tam vlastně nevidím nic nového, co by tady už nefungovalo v nějaké formě finančního trhu a trošku jinak nazvaného produktu, ale prakticky je to totéž.
Zajímavá debata by za mě určitě mohla být o přenastavení státních garancí, ale pak by to opravdu nesmělo být tak, jak se to nastavilo u penzijního připojištění, kde je to černá nula na konci každého kalendářního roku, protože pro kohokoliv, kdo ví něco o smysluplném investování, to vlastně znamená, že si vždycky zkracujete časový horizont na jeden rok, což je velmi krátké období a tam ta investice samozřejmě nemůže přinést takový výnos jako v případě jiných penzijních produktů s časovým horizontem dvaceti, třiceti, čtyřiceti let, což by měla být vlastně celá ta ekonomická kariéra.
Na závěr: Myslím si, že bychom důchodový systém měli postavit do budoucna na dvě nohy, aby nestál jenom na té jedné, která, jak vidíme a víme prostě z demografického vývoje, je na některé věci náchylná a citlivá. Stávající systém starobních důchodů prostě nemůže dobře řešit některé typy situací, které mohou nastat, a to je důvod, proč se tady vůbec bavíme o nějaké důchodové reformě. ***
