(19.10 hodin)
(pokračuje Igor Hendrych)
Nic takového se nestalo, ani se k tomu neblížíme. Dokonce jsem si dohledal údaj, že ještě v roce 2015 vydávalo Řecko už po mnohých korekcích 22,5 % (20,5 ?) HDP na důchody, kdežto my jsme zhruba někde na nějakých osmi, maximálně devíti procentech v dnešní době. Takže to jsou prosím vás úplně zavádějící informace.
Tak a teď téma, které já osobně považuji za asi nejdůležitější, už to tady zaznělo několikrát z různých úhlů pohledu, já k tomu asi něco přidám, a to je to navyšování věku odchodu do důchodu. Velmi mě zarazilo, že Ministerstvo práce a sociálních věcí coby předkladatel návrhu ignoruje připomínku Ministerstva zdravotnictví, partnerského ministerstva. Myslím si, že zrovna v této oblasti by to měla být opravdu velmi těsná symbióza. Ministerstvo zdravotnictví ve svém připomínkovém řízení uvádí, že není možné - teď budu volně parafrázovat, neřeknu to úplně přesně, ale myslím si, že tu podstatu vystihnu - že není možné, aby se věk odchodu do důchodu neustále zvyšoval, protože populace prostě zkrátka nebude moci čelit v tom věku těm pracovním požadavkům, které se od ní očekávají.
Ministerstvo práce v té další kolonce vysvětluje tím, že si to nějakým způsobem vyříkali s Ministerstvem zdravotnictví a že vlastně je to všechno liché, protože bude tady nějaký seznam nebo nějaké kategorie náročných profesí, které vlastně ten odchod do důchodu budou mít jednodušší, respektive kratší. To je v pořádku. Ale vůbec se neuvažuje o tom, že existuje mnoho dalších profesí a že se tak nějak obecně v té debatě - a teď se obracím, prostřednictvím pana předsedajícího, na pana kolegu Vojtka, protože vím, že on se tím zaobírá, my jsme se o tom několikrát bavili, o této problematice - zapomíná tak trošku na lidi, kteří pracují psychicky. Ono se pořád mluví o tom, ano, a je to v pořádku, že lidé, kteří pracují manuálně, v těžkých profesích, ano, máme tady prostě nějaké ustanovení, které se jich bude týkat, byť máme k tomu samozřejmě výhrady, o tom si povíme ještě, předpokládám, v dalších čteních. Ten okruh se nám zdá užší, než by měl být. Ale zapomíná se na to, že existují i lidé, kteří pracují duševně a jejich zdravotní stav nemusí být v tom konkrétním věku, kdy by měli jít do důchodu, příliš dobrý. Ovšem zásadní, a to všechno spolu souvisí, zásadní poznámkou nebo zásadní výhradou je, mluvilo o tom tady mnoho mých předřečníků, o této problematice, že se Češi bohužel ve srovnání s jinými zeměmi z vyspělé Evropy především dožívají ve zdraví mnohem nižšího věku, cca kolem 62 let.
Když si to vezmeme, když si to vztáhneme k současné situaci, kdy v roce 2024 odchází ročníky 1960 v 64 letech a dvou měsících a až do roku 2030 se to bude podle současné úpravy, na které je a byla konsenzuálně politická shoda, kterou jakoby nikdo nenapadal, nikdy, aspoň jsem to nezaznamenal, tak už to je v jakémsi nesouladu. Ve zdraví se lidé dožijí 62 let, přibližně, muži i ženy, ženy o něco déle, ale už nyní odcházíme ve věku 64,2, na čemž je politická shoda. V pořádku. Ale potom je jaksi nepřijatelné, abychom se bavili o tom, že ti lidé budou odcházet ještě déle.
Často bývá kritizováno, slyšel jsem to i ze strany pana ministra, nevím, jestli tady nebo někde v nějakém televizním pořadu, že vlastně je to jakási subjektivní deklarace, že je to v podstatě jakási měkká a možná sociologická disciplína, že lidé odpovídají v rámci nějakých šetření subjektivně o tom, jak se cítí, následně to potom je publikováno i Eurostatem a tak dál, srovnává se to mezi jednotlivými zeměmi. Nicméně neříkají to jenom tyhlety statistiky nebo řekněme možná jakoby měkké výsledky výzkumu, ale říkají to i mnozí gerontologové, geriatři a neurologové, že vlastně po té šedesátce už je to poměrně významný problém.
Já jsem, jsem se snažil vyhledat si nějaké opravdu vědecké poznatky z téhleté oblasti. Našel jsem časopis Neurologie v praxi, což je lékařský časopis, který je, aby nebyly pochyby o tom, můžeme si to samozřejmě dohledat na seznamu neimpaktovaných recenzovaných časopisů, který je řádně registrován, prochází recenzním řízením. Raději toto uvádím po určitých nesrovnalostech, které tady byly, ale tohle bych nerad rozváděl, v oblasti nějakých případných jaksi nevalidních časopisů. Tak jsem si našel zajímavý článek, který není tak starý, je z roku 2021, mám ho tady před sebou, mohu ho poskytnout kdykoliv k dispozici komukoliv. Jmenuje se Změny kognice ve stáří: jak poznat, že stárneme normálně, a jak stárnout úspěšně. Autoři jsou docent Martin Vyhnálek, doktor Tomáš Nikolai, profesor Jakub Hort, profesor Jan Laczó, Kognitivní centrum, Neurologická klinika 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole, a tak dál, oni pracují na více pracovištích, nebudu to číst celé. Tam mě zaujalo - jejich článek není dlouhý, ale samozřejmě byl by dlouhý na to, abych ho tady celý četl nebo interpretoval nebo parafrázoval. Ale co mě zaujalo a čemu bych se chtěl věnovat, je, že vlastně autoři uvádějí, že jedna z kognitivních funkcí je takzvaná fluidní inteligence, která vyžaduje kognitivní zpracování v době hodnocení a vyžadující manipulaci a transformaci informací k dokončení úkolu. V rámci fluidní inteligence jsou během stárnutí nejvíce narušené exekutivní funkce, psychomotorické tempo, pozornost, deklarativní epizodická paměť na nové události. K postupnému pomalému zhoršování fluidní inteligence dochází lineárně již od 20 let věku a toto zhoršování se urychluje přibližně po 60. roce věku.
Jinými slovy, v podstatě říkají, potvrzují to, co říkají ty výzkumy, které mají charakter spíše těch sociologických výzkumů, říkají to neurologové, že lidé po 60. roce věku už jaksi mají trošku problém zvládat jakousi kreativitu, učení se nových úkolů a zvládat pracovní tempo, které se na ně klade. V podstatě stejný názor jak tito vědci, lékaři, má i doktorka Božena Jurašková, což je předsedkyně Gerontologické a geriatrické společnosti, jejíž názory jsem si četl v rozhovoru, který poskytla zhruba před rokem serveru iDNES, a která hovoří v podstatě totéž, a hlavně se dotýká toho tématu, které já už jsem tady naznačil, a to je to, že v podstatě zhoršování zdraví se dotýká nejenom lidí, kteří pracují v manuálních profesích, ale i v profesích, které vyžadují psychickou náročnost nebo psychickou pozornost, a prudce klesá vlastně jejich výkonnost.
A znovu se vracím k tomu, co jsem říkal před chvílí. V roce 2024 odcházejí lidé v 64 letech a dvou měsících, a přitom ve zdraví se dožívají věku 62 let a už po 60. roku věku je to podle odborníků gerontologů, neurologů opravdu na hraně. A když se člověk podívá zase jakoby do jiných informačních zdrojů, teď mě zaujal 11. května článek Důchod daleko, ale práci nedostanou. Nezaměstnaných šedesátníků přibývá. Docela zajímavé. Samozřejmě nelze to brát jako vědecký zdroj, který jsem citoval úplně na začátku, nicméně v tomto zdroji je uvedeno, že zhruba 11,4 (%) nezaměstnaných v Česku je starších 60 let v květnu roku 2024 a jsou tam uváděny příklady lidí, kteří mají vysokou kvalifikaci, vysokoškolské vzdělání a dokonce znají několik jazyků, a přesto mají dlouhodobě, někdy i víc než dva roky, problém sehnat práci, která odpovídá jejich kvalifikaci.
Pan ministr může namítnout, nebo někdo jiný, nechci mu to vkládat do úst, že máme tady nějakou nezaměstnanost, že je stále poptávka po lidech a tak dál, ale je třeba si trošku ten pracovní trh zanalyzovat. Ta nabídka práce v rámci té tří- až čtyřprocentní nezaměstnanosti je více než v 90 % pro lidi, kteří... s jakýmsi požadavkem pouze na základní vzdělání. To je holý fakt. Takže ano, může se nám stát, a může se to stát všem, že prostě v 62, 63, v 65 nebo v 67 už prostě nebudeme stíhat pracovní tempo našich mladších kolegů po 40 letech odborné práce a bude nám řečeno: na pracovním trhu máme tady místa, máme tady nezaměstnanost, můžete jít tady, pane inženýre, do skladu, můžete jít někam na stavbu a podobně, protože tam ta místa pro vás jsou a tam nejsou vyžadovány žádné vysoké nároky na psychické zpracování informací a na to, abyste museli u té práce přemýšlet. ***
