Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno !
(17.20 hodin)
(pokračuje Martin Baxa)
Zde v tomto komentáři k třetí poznámce pana poslance Nachera si poprvé a nejspíš naposledy dovolím čistě politický vstup. Já se nemohu jako občan, poslanec a ministr zbavit jistého druhu obav o to, jakým způsobem by přistupovaly k médiím veřejné služby politické reprezentace, které zpochybňují jejich základní parametry fungování, nezávislost a také objektivitu.
To, co předvádí ČT, je ostuda veřejnoprávního vysílání. ČT je zkorumpovaná a využívá cenzuru k potlačování jiných názorů. Vidíme, jak ČT cenzuruje a zkresluje pravdu. To není veřejnoprávní televize, ale zkorumpovaný nástroj. Reportéři ČT jsou součástí kampaně proti mně.
To jsou čtyři vybrané citáty, které neříká nějaký náhodný internetový komentátor, náhodný občan, ale předseda jednoho politického uskupení, konkrétně Andrej Babiš, předseda hnutí ANO. Nemůže člověk, sledující veřejný prostor a nemůže člověk, sledující dění v některých jiných zemích v Evropě, toto ponechat bez povšimnutí a nedávat to do kontextu s tím, zda návrh na to, aby média veřejné služby získala financování ze státního rozpočtu, by neměl dopad na jejich nezávislé fungování. Je to věc, která je v tomto smyslu nedokazatelná, protože dnes vládne této zemi koalice pod vedením Petra Fialy a vláda, která sdílí hodnotu nezávislosti a odolnosti veřejnoprávních médií jako hodnotu velmi silnou, třeba hnutí ANO a opoziční strany další změní svůj názor a nebudou ústy svých představitelů takto zásadně zpochybňovat roli médií veřejné služby, ale tyto věty, které nepíše anonymní komentátor někde na síti X nebo na internetu, ale říká předseda teď podle preferencí nejsilnějšího politického hnutí, prostě nelze brát vážně, pardon, je třeba brát vážně v tom smyslu, že je nemůžeme oslyšet.
Předpokládám, že kolegyně a kolegové z hnutí ANO s tímto nebudete souhlasit, ale je třeba to takto veřejně zdůraznit a podtrhnout, když my mluvíme o tom, jaký model financování veřejnoprávních médií zvolit.
Jsou země v Evropě, které mají standardně financování ze státního rozpočtu, zmíním třeba Nizozemsko, ale tam ta debata nebyla doprovázena tím, že by mezi opozicí a koalicí, když se tyto návrhy připravovaly, zaznívaly tak dramaticky odlišné názory a kdyby v té době opoziční strany mluvily o médiích veřejné služby tímto slovníkem a v tomto kontextu, tak, jak jsme dnes třeba slyšeli v úvodním vystoupení pana předsedy Babiše.
Myslím si, že nelze tuto debatu od těchto veřejných vystoupení oddělit. Jak říkám, je to asi jediná část mého většího vystoupení, kde toto chci zdůraznit, ale patří poctivá reakce na to, co zde říkal pan kolega Nacher.
V této souvislosti chci ještě okomentovat jednu věc. Když Patrik Nacher tady dával do kontrastu to, že politické diskusní pořady komerčních televizí běží po celý rok, zatímco některé formáty České televize přes prázdniny nejsou, tak jenom doplním, že to je nějaké rozhodnutí médií veřejné služby, v tomto případě České televize, ale samozřejmě žádná z komerčních televizí neprovozuje celodenní zpravodajský kanál jako je ČT 24. V tom je ten zásadní rozdíl mezi médiem veřejné služby, tedy Českou televizí a médii komerčními, která mají svůj publicistický a informační obsah, ale nikoliv v této podobě vlastně kontinuálního programu ČT 24, který tedy patří i v celoevropském srovnání k těm opravdu velmi vysoce hodnoceným.
Co se týká obecně financování ze státního rozpočtu, tak jenom dodám, že dnes vlastně existují v Evropě, zjednodušeně řečeno, čtyři modely financování médií veřejné služby. Jedním z nich je fakticky model daně, kde opravdu každý jednotlivec, to chci zdůraznit, platí nějakou ať už veřejnou nebo skrytou daň, pak je to systém financování ze státního rozpočtu, pak je to tradiční systém koncesionářských poplatků a pak je to systém nějakého mixu obou těchto věcí. Jsou země, kde jsou média veřejné služby částečně financována třeba ze státního rozpočtu a částečně nějakým jiným způsobem.
Patrik Nacher tady upozornil na jednu velmi významnou věc, kdy se vlastně ptal, a není jediný, kdo se takto ptá, proč se vlastně nevede dostatečně silná robustní hluboká debata o veřejné službě, kterou poskytují obě média veřejné služby u nás a zda by neměla tato debata předcházet našemu návrhu na navýšení koncesionářských poplatků, nebo televizního a rozhlasového poplatku.
Jedním z důvodů je to, že my jsme vlastně tuto debatu, a teď myšleno vláda, Ministerstvo kultury a moji spolupracovníci, otevřeli po velmi dlouhé době. Poslední relevantní změny v legislativě, které se týkají médií veřejné služby, se odehrály na přelomu nultých a desátých let tohoto století, když se přecházelo na digitalizaci, ale to byla mnohem víc diskuse technická než diskuse věcná. Mnoho evropských zemí nám v té debatě ujelo, pomyslně, jsou daleko před námi v tom, jak tuto diskusi vést a samozřejmě to, že já jsem s tímto návrhem přišel, je nějaké, jak tomu říkám, pracovně kousnutí do kyselého jablka, protože to není téma populární, ale i v rámci toho limitovaného času, které dává jedno funkční období, si myslím, že jsme udělali správně, že jsme tuto debatu otevřeli a není to mechanicky postavené tak, že se vůbec nevede diskuse o veřejné službě a jenom se automaticky navrhuje zvýšení poplatků. Pracovní skupiny, které vedl můj náměstek Michal Šašek, se tímto tématem zabývaly poměrně zevrubně za účasti většiny relevantních aktérů na mediálním trhu.
Já se potom za chvilku dostanu k tomu memorandu. Tak to memorandum o naplňování veřejné služby vlastně se připravuje v obou veřejnoprávních médiích v diskusích už nyní, kdy teprve teď jsme v prvním čtení zákona, protože já to považuji za velmi důležitý a silný nástroj k tomu, jak vlastně zvětšit důvěru společnosti v to, za co jsou televizní a rozhlasové poplatky utráceny.
Já tedy mimo jiné ještě doplním to, že i já používám ten tradiční název koncesionářské poplatky, jak zmínil kolega Jakob, je to už terminologie, která je dnes neplatná, ale ve veřejném diskursu se prostě to téma objevuje, tak někdy říkám televizní, rozhlasový, a někdy používám ten zastaralý termín koncesionářské poplatky.
Patrik Nacher také zmiňoval to, že chápe, proč se navrhuje zvýšení veřejnoprávního poplatku, když se nezvyšovaly od roku 2005, od roku 2008 a neděje se to s ostatními zákony. Tady dodávám jenom to, že já řeším tuto svou působnost jako ministr kultury a tady je ale ten propad opravdu velmi významný. Já jsem si jenom pro zajímavost otevřel právě výroční zprávu o hospodaření České televize, kde je na straně 77, ono to teď vidět nebude, ale jenom na to chci poukázat, v části "televizní poplatky v Evropě" uvedeno, jak jsou v kontextu evropských zemí, kde existují poplatky, ty naše poplatky zařazeny. Tak nejenže nejsme v polovině, ale opravdu ty naše poplatky v součtu patří k těm nižším, jsou před námi země, jako je třeba Chorvatsko nebo Slovinsko, s nimiž určitě se ekonomicky srovnávat můžeme.
Já netvrdím, že ty poplatky jsou nízké, zanedbatelné a tak dále, jenom ten kontext toho srovnání je dobré vědět. Já jsem byl trošku překvapen, když pan místopředseda Poslanecké sněmovny Aleš Juchelka použil ten zvláštní argument o tom poměru k průměrné mzdě. Tak já k tomu jen dodávám to, že průměrná mzda, a to ta výroční zpráva obsahuje, v době, kdy se stanovovala tato výše koncesionářského poplatku, se pohybovala kolem 25 tisíc korun. Dneska překročila 40 tisíc korun, takže ten skok je patrný. A je to stále těch stejných 135 korun. Tak to je jen porovnání těch čísel.
Já ten argument úplně nezpochybňuji, ale nemyslím si, že lze tvrdit o poplatcích v Česku, že jsou nějak významně vysoké. Myslím si, že jak samotná výše poplatků, tak zejména ten náš návrh na navýšení je únosný, zejména v souvislosti s tím, jaké vlastně služby média veřejné služby u nás nabízejí. ***
