Neautorizováno !
(21.30 hodin)
(pokračuje Martin Kolovratník)
Máme dobré příklady ze zahraničí, jakou cestou jít a jakou to dělat. Ale opět se vracím do České republiky - řekli jsme si tohle, napsali jsme si to do nějaké objednávky, do popisu toho, co chceme od českých veřejnoprávních médií? Já o ničem takovém nevím, já jsem si toho nevšiml. Jazyková rozmanitost, nebudu se opakovat - teď jsem mluvil o Španělsku a samozřejmě asi u nás je tohle malinko jiné, ale patří to do diskuse.
Podpora demokratických procesů, veřejná debata. Poskytování platformy pro otevřenou a informovanou veřejnou debatu o politických, sociálních a ekonomických otázkách zahrnuje vysílání politických debat, diskusních pořadů, veřejných fór, kde mohou občané diskutovat o aktuálních otázkách a vyjadřovat svoje názory. A měla by média i podporovat občanskou angažovanost a účast na veřejném životě. Nechci to teď hodnotit, myslím si, že do jisté míry třeba tahle aktivita v České republice probíhá, ale opět bych si dovedl představit, že by mohla být mnohem lepší, mnohem hezčí. Řada pořadů - v mém srovnání je v tom lepší třeba Český rozhlas Radiožurnál - může probíhat mezi lidmi, jít mezi ně, nezavřít se do studia, ale jít vysílat někam do terénu. A určitě jste, pokud jezdíte na různé kulturní, sportovní, společenské akce - teď byly Karlovy Vary, tak jste mohli vidět třeba vysílání Radiožurnálu přímo z místa, z terénu, kde si zve jednotlivé hosty, dělá s nimi rozhovory, lidé to vidí, jsou na místě, zapojují se. Tak to je třeba ten dobrý příklad. U České televize to tolik nevidím, nevyužívá možnosti techniky, toho, že relativně jednoduše může s kamerou někam vyjet.
A zase jsme u té debaty. Teď, kdyby to byla diskuse, tak můj oponent nebo pan ministr by teď sem šel s faktickou, řekne: vidíš, Martine Kolovratníku, Česká televize by to mohla a chtěla dělat taky, ale ona nemá peníze, proto musíme zvýšit koncesionářský poplatek. A já odpovím: dobře, tak si řekněme, že to chceme dělat, vydefinujme, jaké na to budou náklady, spočítejme si to a bavme se o potřebných zdrojích na takovou službu. Fakt tahle debata neprobíhá a neproběhla.
O politické transparentnosti asi mluvit nemusím, na tom se můžeme shodnout. O volebním zpravodajství také mluvit nemusím. A opět z vlastní zkušenosti z rozhlasu vím, že období předvolební je pro zpravodajské týmy v médiích vždycky extrémně náročné, že opravdu dělají pečlivé, detailní statistiky každého jednotlivého mluvčího, za kterou je stranu, za jaký politický subjekt, aby v případě nějaké kritiky nebo kontroly mohly deklarovat vyváženost a řekněme celkový pohled. Mluvím aspoň o tom základním zpravodajství.
Já tady nebudu zlomyslně obstruovat a mluvit schválně dlouho, takže teď se konečně dostávám k těžišti svého vystoupení a to je to, co tady chci strašně moc zdůraznit a podtrhnout, a je to stručné vysvětlení toho, že opravdu existuje řada různých forem financování veřejnoprávních médií. Zase jsou tři s různými podvariantami - jsou to veřejnoprávní poplatky, koncesionářské, jakkoliv je nazveme, které tedy chce současná koalice zvýšit, je to taky přímé financování ze státního rozpočtu, anebo - pozor - jsou to taky smíšené formy financování. A je jasné, tak jak to v lidském životě bývá, že každá z těchto metod má svoje výhody, nevýhody, své klady a zápory.
Rychlá rekapitulace. U veřejnoprávních koncesionářských poplatků jsou to pravidelné finanční příspěvky, které platí jednotlivci a domácnosti vlastnící zařízení schopné přijímat televizní nebo rozhlasové vysílání, jsou povinné a stanovené zákonem. A než uvedu ilustrační příklady, tak tady teď řeknu větu, kterou já ve svém vidění světa považuji za naprosto kruciální. Budu se jí tak jako řečnicky ptát tady pana ministra, několika málo zástupců koalice, kteří mě sledují. Jak je stanovena výše poplatku? Kdo ji určuje? Je to vyhláška, nařízení vlády? Není, je v zákoně. Zákon dneska říká 45 korun, 135 korun. Je to v zákoně. Takže o výši poplatku rozhoduje Sněmovna, kontroluje to Senát, podepisuje prezident. A můžeme ji snížit, můžeme říct, že to bude 20 korun a 100. A když budeme mít většinu hlasů, projde to Sněmovnou a tak dál. Můžeme je zvýšit, dvojnásobně, trojnásobně. Tohle je pro mě absolutní vrchol demokracie, demokratického procesu. Na tom se přece shodneme.
Zase ilustrační příklad z dopravy. Když jsme tady bojovali v minulém volebním období za přílohu, seznam strategických staveb státu, kde trochu potlačujeme právo na osobní vlastnictví, dáváme státu šanci na vyvlastnění, tak jsme se tehdy dohodli především s kolegy z ODS v hospodářském výboru, ale byli u toho i lidovci, byla u toho TOP 09, STAN, tak jsme si řekli, jestli chceme sáhnout lidem na jejich vlastnictví, tak to musí projít demokratickým procesem. A vznikla ta příloha, dodnes funkční, existující, byli jsme inspirováni Německem, kde jsme si řekli: pokud kteroukoliv silnici, dálnici, železnici dáme do této přílohy, do zákona - žádného nařízení vlády, vyhlášky - do zákona a projde a bude to i pozměňovací návrh, vy to pak zrušíte, přidáte - vzpomeňte si na Líně, teď to šlo taky novelami zákona - a projde tohle tou demokratickou kontrolou Sněmovny, Senátu a prezidenta, tak není nic víc.
A teď se vracím ke koncesionářským poplatkům. A teď mi prosím odpovězte. Jestliže dneska mám v zákoně s celou demokratickou kontrolou definovanou výši poplatků rozhlas, televize, a teď to přehodím a do zákona dám - a já si zase půjčím, a je to prosím ilustrační příklad - do zákona dám, ne že to bude řádek v rozpočtu Ministerstva kultury - to tady říkám na mikrofon, pod to bych se já nikdy nepodepsal, to je špatně - řádek, který se každý rok mění, ale pokud do zákona, tak jako mám určenou výši poplatku, dám, že to je určité procento, desetina procenta, cokoliv, z nějaké daně - a prosím, to, co říkám, je ilustrační - například z daně telekomunikačních operátorů, O2, T-Mobile, Vodafone, z daně radiokomunikačních společností, jakékoliv jiné, a dám tam třeba ještě pojistku, ale nesmí to být méně než pět miliard, pět a půl, šest, a bude to schváleno zákonem, Sněmovnou, Senátem a prezidentem, tak mi prosím odpovězte: co je na tom jiného nebo špatného? Co je na tom nedemokratického? Kde je větší závislost na té vládě? No nikde. Je to úplně stejné, je to úplně stejný princip. U té dopravy, vy, kteří se jí trochu více zabýváte, a fakt je to ilustrační příklad - jeden z mnoha zdrojů nebo z více zdrojů Státního fondu dopravní infrastruktury přesně takovým procentem definuje určitou část podílu z výnosu spotřební daně z minerálních olejů, je to prostě spotřební daň z benzinu a nafty, přesně dané procento. Taky jsme tady o tom měli ve Sněmovně debatu, jestli to procento nebo desetinu procenta určitým způsobem neupravit, nezvýšit, s tím, že by třeba ty peníze šly krajům na silnice druhé a třetí třídy. K té dohodě nakonec nedošlo, posouváme se někam jinam a nepatří to do dnešní debaty. Ale pěkně prosím, tohle říkám jako ilustrační příklad, že prostě máme v zákoně pevně dané nějaké procento, nějaký podíl z určité daně. A to je to, co tady chci poukázat a i vyvrátit, to vaše strašení, nálepkování a osočování opozice, že nám jde o to ochočit si nebo navléknout náhubky veřejnoprávním médiím, a tak dále. Ne. My se přece nebavíme o tom, že to bude řádek v rozpočtu jednoho ministerstva. Ne! Tak jako máme v zákoně dneska definovanou výši poplatku, tak (řekněme?), pojďme třeba - a nevím jak, nemám to teď v hlavě, a možná, že do podzimu nějaký pozměňovací návrh vymyslím a připravím - pojďme přesně takhle říct nějaké procento z nějaké daně, na které se dohodneme. A pak přece nemůžete mně oponovat nebo argumentovat tím, že zvyšujeme závislost veřejnoprávních médií na vládě té či oné, ať bude jakákoliv.
Tak u tohoto jsem se chtěl zastavit a povědět to mimo tu přípravu, kterou tady mám. Ale teď rychle, když zrekapituluji, tak to, co jsem řekl, vlastně podpořím. Čistý příklad koncesionářských poplatků: typicky britská BBC, která je financována převážně z televizních poplatků, takzvaný TV license fee, které platí všechny domácnosti vlastnící televizní přijímač. ***
