(pokračuje Tomio Okamura)
Takže já myslím, že jsem poměrně obšírně zdůvodnil, že my, já osobně mám Českou televizi rád, že ta instituce sama o sobě špatná není, ale špatní jsou ti lidé, kteří to vedou a kteří se podílejí konkrétně třeba na Otázkách Václava Moravce, tam je problém. Stejně tak dramaturgie Interview ČT24, protože ČT24 jako celá, že jo, protože 72 procent koalice, 28 procent opozice, to je prostě zcela zřejmý nepoměr
to znamená, to myslím, že bylo důležité, abych řekl ještě na závěr, že to není nic osobního vůči České televizi a Českému rozhlasu, ale jsou to fakta, a pakliže by tento poměr byl narovnán, abych udělal nějaké resumé, pakliže by byl tento poměr narovnán, aby to skutečně odpovídalo Kodexu České televize a zákonu, který jasně mluví o vyváženosti, tak přece by SPD tady vůbec nemuselo tímto způsob diskutovat. Ale samozřejmě platí to, co říkáme, protože ta situace je dlouhodobá. To znamená, znovu zopakuju, zrušit koncesionářské poplatky, sloučit do jedné státní příspěvkové organizace, Česká televize, Český rozhlas, případně ČTK. Tím by se ušetřily personálie, samozřejmě, už tím by se jenom ušetřily prostředky.
Mimochodem, ten rozpočet je úplně neobhajitelný, protože znovu připomínám, a už jsem o tom hovořil v prvním čtení, že například Slovenská televize a Slovenský rozhlas - a teď nehodnotím tu změnu zákona, teďka chci mluvit o rozpočtu, tak teď to nemám u sebe, ale v prvním čtení jsem to říkal - mají přibližně poloviční rozpočet, než má Česká televize s Českým rozhlasem, a přitom vlastně zajišťují v podstatě stejný počet kanálů, ta Slovenská televize. Takže nehledě na počet obyvatel, protože tady samozřejmě ten argument počtu obyvatel je lichý, protože to 24hodinové kontinuální vysílání musíte naplnit, i kdybyste měli milion obyvatel nebo pět nebo deset při té odpovídající kvalitě - takže na Slovensku jsou schopni v rámci rozpočtu ten adekvátní počet kanálů podobný České televizi zajistit, a Česká televize za mnohamiliardově vyšší rozpočet není schopná zajistit.
A to je opravdu přesně to, na co já upozorňuju, a říkal jsem to ve svém projevu, že přece není možné podporovat zvýšení daní v podstatě, zvýšení daně pro občany plošné, když se nemůžeme ani my, co jsme v Poslanecké sněmovně, dozvědět detaily hospodaření České televize. Kdo to kdy viděl? Vždyť to přece ve standardní situaci by nikdo nemohl, ani vy, ani vládní koalice, přece byste nemohli hlasovat pro něco, pro zvýšení prostředků, když nebudete mít informace, jak se nakládá s těmi prostředky!
Takže už se nebudu opakovat, děkuji za pozornost a já si myslím, že náš postoj je zcela zřejmý.
Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji. Nyní s přednostním právem vystoupí pan předseda Radim Fiala. Prosím, máte slovo.
Poslanec Radim Fiala: Děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi prosím zrekapitulovat dosavadní přístup stran vládní čtyřkoalice, do včerejška pětikoalice, k takzvaným médiím veřejné služby, tedy k České televizi a Českému rozhlasu. Zjednodušeně řečeno, jde o plánovité snahy vládních stran o politické ovládnutí těchto institucí.
V další části svého projevu se pak vyjádřím k aktuálnímu vládnímu návrhu na zvýšení rozhlasových a televizních daní. To jsou prostě daně, ale pojďme popořádku.
Vláda a vládní parlamentní většina v uplynulých měsících totálně překopaly pravidla voleb do kontrolních rad těchto takzvaných veřejnoprávních médií včetně počtu jejich členů, způsobu jejich volby a dalších podstatných náležitostí. K čemu tedy již došlo? K navýšení počtu členů Rady České televize z předchozích 15 na současných 18, kdy třetinu z nich již bude nyní naprosto nesystémově volit provládní Senát s minimální legitimitou a důvěrou veřejnosti. Nejedná se o nic menšího než o snahu ovládnout rady veřejnoprávních médií vládě loajálními a podřízenými nebo s vládou spojenými lidmi, tedy de facto o politické ovládnutí Českého rozhlasu a České televize.
Tak mi to vysvětlete, jaký je rozdíl mezi 15 členy rady a 18 členy mediální rady? No, je to jednoduché, protože tu mediální radu tady volila jiná vláda a oni potřebovali získat většinu, to znamená, potřebovali si zvolit o 3 členy této mediální rady navíc. A protože jim to tady ve Sněmovně už jednou nevyšlo, a já se k tomu dostanu, tak tuto pravomoc dali Senátu, který je stále zcela provládní.
Vláda si v rámci této legislativní novelizace prosadila i změnu pravidel volby generálního ředitele České televize a Českého rozhlasu. No, proč asi? Zatímco předchozí znění zákona počítalo s tím, že generální ředitel České televize musí být zvolen minimálně 10 hlasy z 15, tedy dvoutřetinovou většinou, nová vládní verze toto změnila na naprostou většinu hlasů, tedy na 10 hlasů z celkových 18 - a jsme u jádra pudla. V této konstelaci matematické už jim to prostě vyšlo.
Podobně tomu je i v případě Českého rozhlasu, kde se snížil celkový počet hlasů potřebných ke zvolení i k odvolání jeho generálního ředitele proto, aby oba tyto procesy byly jednodušší v situaci, kdy v obou radách jsou ještě nějací lidé zvolení v předchozím parlamentním období, tedy předchozí vládou, kdy poměry a složení vládní koalice a opozice byly odlišné od současného stavu.
Vládní koalici tedy nejde o žádnou proklamovanou nezávislost České televize nebo Českého rozhlasu ani o jejich transparentnost či o jejich finanční stabilitu, jak o tom vládní představitelé občas falešně hovoří, ale jen a jen o sebe sama, o vlastní politický prospěch a o to, aby ovládali veřejnoprávní média, a tím i volební proces v zemi další dlouhá léta a aby to byli pouze vládě poplatní a zavázaní televizní a rozhlasoví radní, kteří budou rozhodovat o tom, kdo bude stát v čele našich nejvlivnějších médií. Vláda si tímto postupem chce rovněž pojistit své privilegované postavení ve zpravodajství a publicistice veřejnoprávních médií a dělá tak tedy přesně to, z čeho neprávem léta obviňovala jiné své tehdejší politické oponenty.
Naprosto typickým příznakem vládní snahy ovládnout televizní a rozhlasové rady byla volba jejich členů zde ve Sněmovně, která zcela v rozporu se zásadami personálního hlasování probíhala aklamací a veřejně pod dohledem. Já to ještě zopakuju, aby bylo zcela jasné, k čemu došlo: vládní koalice, pětikoalice tehdy, volila radní tajnou volbou a nebyla je ani sama svými poslanci schopná zvolit, protože ani vlastní poslanci pětikoalice to těmto lidem v tajné volbě nehodili, takže zvolila volbu aklamací, aby bylo přesně vidět, kdo jak hlasoval. A já to glosuji z té sovětské doby: Ukaž nám, soudruhu, pro koho hlasuješ a jak hlasuješ, abychom si na tebe pěkně mohli posvítit, a potom ještě více. Takže volba byla aklamací. To je poselství veřejné volby prosazené vedením stran, které se prohlašují za vzor liberální demokracie a svobody. Já bych to teď nazval jako symbol liberální demokracie a svobody tady ve Sněmovně. Ukaž nám, jak hlasuješ, a my si na tebe posvítíme! ***
