Autorizováno, neprošlo jazykovou korekturou!
(20.00 hodin)
(pokračuje Marek Novák)
Vzhledem k neúspěchu legislativních pokusů o změnu ústavy docházelo v průměru doby ke změně rozsahu kontrolní působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu pouze novelizacemi zákona č. 166/1993 Sb.
Podle našeho názoru nelze z ničeho dovodit, že by rozsah věcné, to jest co je kontrolováno, a personální působnosti, to jest kdo je kontrolován, Nejvyššího kontrolního úřadu musel být stanoven přímo v ústavním zákoně. V základu je věcná působnost NKÚ zakotvena v čl. 97 odst. 1 ústavy, avšak to podle našeho názoru neznamená, že by nemohla být stanovena běžným zákonem. Ustanovení § 97 odst. 1 ústavy je nutno vykládat tak, že běžný zákon nesmí vyloučit z působnosti NKÚ kontrolu hospodaření se státním majetkem a kontrolu plnění státního rozpočtu, avšak z toho neplyne, že by rozsah kontrolní působnosti NKÚ nemohl stanovit samotný běžný zákon. K tomu vedou následující argumenty. Nejvyšší kontrolní úřad je sice ukotven v ústavě a představuje tak ústavní orgán, současně však platí, že je jedním z orgánů státu a jako takový se podílí na výkonu státní moci. Podle čl. 2 odst. 3 ústavy platí, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Postačí takzvaný běžný zákon, ostatně takzvaná výhrada Ústavního zákona, to jest požadavek, aby určitá materie byla upravena výlučně ústavním zákonem, je v českém ústavním pořádku spíše výjimkou.
Naopak takzvaných blanketových norem, to jest ustanovení obdobných čl. 97 odst. 3 ústavy, které svěřují úpravu určité materie právě běžnému zákonu, je v českém ústavním pořádku řada.
Odkázat lze například na čl. 20 ústavy, čl. 58 ústavy, čl. 63 odst. 2 ústavy, čl. 80 odst. 2 ústavy, čl. 98 odst. 2 ústavy, čl. 104 odst. 1 ústavy, a další a další. Dalším argumentem ve prospěch možnosti zakotvit kontrolní působnost NKÚ v běžném zákoně je porovnání současné zákonné úpravy a rozsahu působnosti NKÚ v zákoně č. 166/1993 Sb s ústavní úpravou v čl. 97 odst. 1 ústavy. Působnost NKÚ je vymezena v § 3 zákona č. 166/1993 Sb. takto: za 1. Úřad vykonává kontrolu za a) hospodaření se státním majetkem a finančními prostředky vybíranými na základě zákona ve prospěch právnických osob s výjimkou prostředků vybíranými obcemi nebo kraji v jejich samostatné působnosti, za b) státního závěrečného účtu, za c) plnění státního rozpočtu, za d) hospodaření s prostředky poskytnutými České republice ze zahraničí a s prostředky, za něž převzal stát záruky, za e) vydávání a umořování státních cenných papírů a za f) zadávání státních zakázek. Za další kontrolu v rozsahu podle odst. 1 vykonává úřad, nestanoví-li zvláštní zákony jinak u za a) organizačních složek státu a za b) právnických a fyzických osob, za třetí úřad vykonává kontrolu hospodaření České národní banky v oblasti výdajů na pořízení majetku a výdajů na provoz České národní banky. Tohle všechno je stanoveno zákonem a pokud by měl obstát argument spočívající v tom, že kontrolní působnost Nejvyššího kontrolního úřadu ve vztahu k Českému rozhlasu a k České televizi musí být zakotvena na ústavní úrovni, potom by logicky současná právní úprava v § 3 zákona č. 166/1993 Sb. musela být zčásti sjednána jako protiústavní.
Jelikož právě ústava podle současného znění čl. 97 odst. 1 výslovně neumožňuje provádět kontrolu fyzických a právnických osob, viz citovaný § 3 odst. 1. písm. b) zákona 166/1993 Sb. Působnost NKÚ vymezená v čl. 97 odst. 1 ústavy by umožňovala z hlediska personální působnosti patrně pouze kontrolu organizačních složek státu hospodařících se státním majetkem a podílejících se na naplňování státního rozpočtu. Přitom zákonná úprava vymezuje tuto působnost významně šířeji, aniž by byla z hlediska ústavní konformity zpochybňována. Ještě názorněji to lze demonstrovat na případu kontroly hospodaření České národní banky v zákonem definovaném rozsahu § 3 odst. 3 zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu. Postavení České národní banky je totiž taktéž zakotveno v ústavě a tedy by bylo možno tím spíše argumentovat, že právě její kontrola ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu by měla mít ústavní základ.
Přesto tomu tak není. Postačí zákonná úprava, přičemž ani ta zjevně z hlediska ústavní konformity zpochybňována není a je možno připomenout, že kontrola České národní banky byla dokonce od počátku platnosti zákona č. 166/1993 Sb. výslovně vyloučena a ke změně došlo až zákonem č. 442/2000 Sb., aniž by došlo k adekvátní novelizaci samotné ústavy. K rozsahu působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu zakotvené v ústavě, respektive v běžném zákoně, se vztahuje nález Ústavního soudu (nesrozumitelné) a v tomto nálezu Ústavní soud posuzoval mimo jiné ústavní konformitu tehdy nově zakotveného ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 166/1993 Sbírky. Novelizace byla provedena zákonem č. 224/1994 Sbírky a podle této novely se hospodaření s příspěvky poskytnutými ze státního rozpočtu politickým stranám či hnutím mělo považovat za hospodaření se státním majetkem a Ústavní soud tehdy judikoval, cituji: "Určitým momentem je vymezení činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu v čl. 97 ústavy, podle něhož Nejvyšší kontrolní úřad nevykonává nic méně a nic více než kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. To jednoznačné ústavní vymezení nelze změnit jinak než ústavním zákonem, a proto již z procesně ústavního hlediska je změna provedená § 3 odst. 4 zákona č. 166/1993 Sb. protiústavní. Současně pak Ústavní soud konstatoval, že z materiálně ústavního hlediska však tato změna také není přijatelná, protože takzvané postátnění kontroly hospodaření politických stran a politických hnutí by bylo zásahem, který ohrožuje princip oddělení politických stran a politických hnutí od státu."
Citovaný úryvek z nálezu Ústavního soudu o tom, že ústavní vymezení působnosti NKÚ nelze změnit jinak než ústavním zákonem, je nutno chápat v kontextu zjevné skutečnosti, kterou Ústavní soud zdůraznil, že poté, co příspěvky státu byly politickým stranám a politickým hnutím přiděleny, nemůže již jít o hospodaření se státním majetkem, jímž byly uděleny.***
