Autorizováno, neprošlo jazykovou korekturou!
(20.10 hodin)
(pokračuje Marek Novák)
K tomu se ovšem připojuje již zmíněný ústavní princip oddělenosti politických stran a politických hnutí od státu. Měl-li být nález Ústavního soudu chápán doslova, pak každé finanční prostředky přidělené subjektům odlišným od státu by již nebyly státním majetkem a jejich kontrola by ze strany NKÚ nebyla možná, respektive byla by protiústavní. Jinak řečeno, za protiústavní by tak muselo být považováno nejen stávající ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu, jakož i § 3 odst. 3 téhož zákona, kontrola hospodaření České národní banky, která je též samostatným subjektem práva a nakládá s vlastním majetkem. Takový výklad důsledku nálezu Ústavního soudu sp. zn. ÚS 26/94 proto podle našeho mínění nemůže obstát.
Nelze taktéž přehlédnout, že právě současné znění § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 166/1993 Sb. umožňuje Nejvyššímu kontrolnímu úřadu vykonávat kontrolu hospodaření s finančními prostředky vybíranými na základě zákona ve prospěch právnických osob. Striktně vzato, ani zde nemůže jít o státní majetek, a přesto není ústavnost této kontrolní pravomoci NKÚ zpochybňována. Podle našeho názoru je závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ÚS 26/94 nutno chápat v kontextu tehdy platného a účinného znění zákona č. 6/1993 Sb., jakož i okruhu subjektů, tedy politické strany a politická hnutí, které měly být kontrole podrobeny. Tento kontext se v mezidobí významně proměnil. Navrhovaná novela zákona NKÚ totiž v konečném důsledku neprovádí nic jiného, než že ze skupiny právnických osob, pro které jsou v souladu se zákonem vybírány finanční prostředky, výslovně jmenuje Českou televizi a Český rozhlas.
Podle návrhu novely má být předmětem kontroly hospodaření s majetkem Českého rozhlasu a České televize, dále pak jejich hospodaření s finančními prostředky vybíranými v jejich prospěch podle zákona o rozhlasových a televizních poplatcích. Oproti stávající úpravě tak má dojít k rozšíření kontrolní působnosti NKÚ pouze ve vztahu k majetku České televize a majetku Českého rozhlasu, neboť nakládání s příjmy z rozhlasových a televizních poplatků může být předmětem kontroly již na základě stávající zákonné úpravy obsažené právě v § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 166/1993 Sb. Jak Česká televize, tak Český rozhlas jsou právnickými osobami, které hospodaří s vlastním majetkem, a to dle § 1 odst. 2 zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, a § 1 odst. 2 zákona č. 484/1991 Sb. o Českém rozhlasu. Jejich postavení je tak analogické postavení České národní banky, kterou zákonodárce podrobil kontrolní pravomoci NKÚ v oblasti výdajů na pořízení majetku a právě výdajů na provoz České národní banky, přestože jde taktéž o právnickou osobu hospodařící s vlastním, to jest nikoliv státním majetkem. Po věcné stránce je rozdíl ve vymezení rozsahu kontrolní působnosti NKÚ mezi srovnanými subjekty, tedy veřejnoprávními médii a Českou národní bankou, marginální, neboť není zásadní diference mezi kontrolou výdajů na pořízení majetku a výdajů na provoz České národní banky a kontrolou hospodaření s majetkem Českého rozhlasu a České televize. I hospodaření s majetkem jistě zahrnuje výdaje na pořízení majetku a výdaje na provoz určitého subjektu. V případě pochybností by návrh novely mohl použít totožnou formulaci, která je již použita v případě České národní banky a jejíž ústavní konformita není od roku 2010 nijak zpochybňována.
Podle našeho názoru nelze z ničeho dovodit, že by zakotvení kontrolní působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu ve vztahu k hospodaření s majetkem Českého rozhlasu a České televize a hospodaření s finančními prostředky vybíranými na základě zákona o rozhlasových a televizních poplatcích bylo nezbytné provést cestou novelizace čl. 97 ústavy. Podle našeho názoru je možné takovou působnost Nejvyššího kontrolního úřadu provést novelizací zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu. Opačný závěr by mimo jiné vedl ke zjevně nesprávné konsekvenci, totiž, že stávající vymezení kontrolní působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu zakotvené v ustanovení § 3 odst. 1 písm. a), § 3 odst. 1. písm. b) a § 3 odst. 3 zákona č. 6/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřad, je protiústavní.
Tolik k právnímu posudku a jednoduše jde říci, říkáte-li, že není možné bez změny ústavy poslat NKÚ do České televize nebo Českého rozhlasu, tak úplně stejně říkáte, že k dnešnímu dni 14 let v rozporu s ústavou Nejvyšší kontrolní úřad kontroluje Českou národní banku. Tak si to vyhodnoťte!
Já přejdu teď asi k tomu dalšímu, a to je pozměňovací návrh... (Komentáře zprava.) Děkuju za všechny kolegy, kteří mi fandí, z lavic koaličních, prostřednictvím paní předsedající - pana předsedajícího...
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Poprosím, kolegové, nepokřikujte na pana poslance, který má projev. Prosím, pokračujte.
Poslanec Marek Novák: Děkuji, pane předsedající. A mě to dneska více těší, než by mě to trápilo.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Rozumím tomu, přesto je to jednací řád.
Poslanec Marek Novák: Děkuji. Další pozměňovací návrh, ke kterému se v podrobné rozpravě přihlásím, je velmi, ale velmi jednoduchý. Mí ctění kolegové předložili pozměňovací návrh, který zmírňuje ten váš zvýšený tlak na podnikatele, a kde stanovuje poplatky podle výše zaměstnanců a podobně. Ale já, a spousta lidí se na tom se mnou shodla, říkám, lidé se nechodí do práce dívat na televizi. Možná kameraman nebo střihač nebo já nevím kdo, někdo od filmu vlastně tu televizi asi k té své práci potřebuje, ale ve firmách neslouží televize jako televize ke sledování televizních programů veřejnoprávní či jiné televize. Může to být například monitor v call centru, může to být jakýkoliv informační panel, kdy mnohdy ta televize ve slevě je levnější než průmyslový panel, a proto ji třeba ten podnikatel má. Ale v zásadě, kde jste na to přišli, že se chodí lidé do práce dívat na televizi, že chodí do práce poslouchat rádio? ***
