Neautorizováno!
(15.20 hodin)
(pokračuje Milan Wenzl)
A dcera, která tančila od tří let - výborná tanečnice, tančila v divadle - večer vystoupila po tréninku z autobusu, šla domů a tam ji čekal její spolužák. Chtěl si s ní pohovořit o tom, co se přihodilo mezi ním a tou jeho přítelkyní. Ona nechtěla si s ním povídat a řekla, že jde domů, že už je devět hodin večer a že potřebuje odejít, že už má hlad. Jak se otočila, on vytáhl svůj bajonet, který měl v batohu, a říznul ji do krku. Štěstí bylo, že ona dokázala tou hlavou otočit, tak jí neproříznul hrdlo. Vzápětí ji zezadu začal bodat, upadla na zem a zasadil jí 63 bodnořezných ran. Zní to hrozně. Zní to hrozně, protože tohleto se dělo sto metrů od našeho domu. Naštěstí z paneláku vykoukl jeden pán, který slyšel křik, myslel si, že někdo na silnici mlátí psa, a křičel na něho z balkonu: Ty hajzle jeden, pusť toho psa! Tady ten dotyčný se polekal a začal utíkat. V té chvíli viděli, že to není pes, ale že to je člověk na zemi. Naštěstí jeho manželka pracovala ve zdravotnictví, tak okamžitě přiběhli s osuškami, obalili ji a volali okamžitě záchranku. Záchranka ji odvezla do nemocnice, hned ji uvedli do umělého spánku a my jsme nevěděli, co se děje.
Manželka mě pořád pobízela, ať se jdu podívat, že dcera ještě nepřišla domů, jestli se někde nezasekla nebo se něco nestalo. Tak jsem tvrdil, já říkám: Asi je s děvčaty někde a povídají si. Ale po půlhodině mně to nedalo, tak jsem taky vyšel. Vyjel jsem z garáže autem a chtěl jsem se podívat na trénink. Po silnici ke mně šli dva policajti a mávali na mě rukou, abych zastavil. Tak jsem zastavil a ptali se mě, jestli jsem neslyšel náhodou nějaký křik anebo neviděl někoho, kdo utíká. Já říkám, že nikoho jsem neviděl, že vyjíždím z domu a jdu hledat svoji dceru, a oni mně říkají: A jak se jmenuje? Tak já jsem řekl její jméno a policajti už měli její občanský průkaz v ruce. A říkají mi: Vystupte, potřebujeme s vámi mluvit. Když jsem vystoupil, tak už jsem viděl v povzdálí blikat policejní světla, rozsvíceno, protože to bylo sto metrů od našeho domu, tak jsem to viděl, a požádali mě, jestli bych nešel identifikovat její oblečení, které zůstalo ležet na zemi. Když jsem tam přišel, viděl jsem velkou kaluž krve. Měla tam své věci rozházené, svůj batůžek, svoje boty, a na dotaz policie, kdy jsem se ptal, jestli žije, tak mi bylo řečeno, že nevědí.
Odvezli ji do nemocnice a my jsme nevěděli, co je s ní. Mezitím policie, musím říct, že opravdu odvedla kus dobré práce. Zjišťovala, kdo to mohl být. Nejdřív samozřejmě že přišli k nám a vyptávali se, jestli dcera s někým nechodila, jestli neměla nějaké nepřátele nebo něco, a my jsme řekli, že ne, že v žádném případě. A syn si vzpomněl, že dcera mluvila o nějakém klukovi, s kterým chodí do třídy, a že ho má někde na Facebooku mezi přáteli. Tak policie si našla podle toho Facebooku jeho jméno a zjišťovali, kde je. Přijeli do jeho bydliště a ptali se rodičů, jestli je doma. Rodiče tvrdili, že doma není, že je u své přítelkyně. Zjistili, kde to je, tak jeli za ní.
Mezitím tenhleten student běžel na nádraží a z nádraží telefonoval té své přítelkyni, že moji dceru už zabil, že už je dokonáno. Sedl na vlak a jel za ní, jel k ní domů. Když přijel k ní domů, na zahradě sundal své oblečení, sundal boty a podpálili to. Už měli připravený i benzin, na všechno byli připraveni. Tak jsem říkal: tři měsíce se připravovali na tuhle tu vraždu. Přišli domů, jeho přítelkyně mu omyla bajonet, schovala ho do skříně mezi ponožky, začali večeřet a bavili se o tom, jak to probíhalo. Všechno to, co říkám, je přímo z protokolu, z jeho výpovědi, nic si nevymýšlím. Policie přijela a ptala se její maminky, jestli je dcera doma, že ano - a i ten přítel že tam je a že nikam neodešel, že tam byl celou dobu. Ale mezitím policie zjistila, že jeho telefon, zjistili to přes operátora, že v té době on se tady v tom místě pohyboval. Tak se pro něho vrátili, a samozřejmě on se hned sesypal a přiznal, tak ho odvezli.
Velice špatně se mi o tom povídá, ale když slyším, že by měly být spravedlivější tresty, tak opravdu jsem to musel tady říct. Pokus o vraždu je vždy považován za téměř stejně závažný jako samotná vražda, protože pachatel jednal s úmyslem usmrtit oběť, ale jeho čin nebyl dokonán. Sazby za pokus o vraždu jsou tedy od 10 do 18 let odnětí svobody, pokud nedošlo k přitěžujícím okolnostem, například mimořádná brutalita. Tak může být trestní sazba opět zvýšená až na 20 let a výjimečný trest. A já si myslím, že 63 bodnořezných ran, to opravdu je brutální čin. Ti spolužáci, vrazi, kteří plánovali tuhle vraždu, byli odsouzeni, ten spolužák dostal čtyři roky a spolužačka tři roky, protože byli všichni ještě neplnoletí, za tři měsíce jim mělo být osmnáct, tak byli souzeni jako mladiství. Byli propuštěni za dobré chování na půlku. Měli zaplatit oběti trestného činu větší částku bolestného. Neplatili, a byli přitom v podmínce propuštěni. Neměli by jít zpátky do vězení, pokud nesplnili podmínky soudu? Měli. Exekutor u dotyčných nic nezabavil, protože nic nemají, protože byli studenti. Tatínek, když synáčka propustili z vězení, tak ho zaměstnal ve své firmě nelegálně. Exekutor mu taky nemá co vzít. A teď si představte, že ten chlapec si udělá řidičský průkaz, jezdí autem od tatínka, chodí se bavit do společnosti a moje dcera, která má trvalé následky, má problém se začlenit do společnosti. Tak jaké spravedlivější tresty, pane předsedo? ***
