Neautorizováno!

A chtěl jsem požádat o to, aby to mohlo být vysvětleno, aby se nám pak nestalo, že se proti tomu budou soudci bouřit s tím, že to má být provedeno podzákonným předpisem nebo že to má podléhat nějakému schvalování. Děkuji.

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Taky děkuji. Tím byly všechny faktické poznámky splněny.

V tuto chvíli se vracíme do obecné rozpravy a je tady přihlášena paní poslankyně Klára Kocmanová, které v tuto chvíli dávám slovo. Prosím.

Poslankyně Klára Kocmanová: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážený pane ministře, já se taky přidám ke slovům díků ke svým kolegyním a kolegům spolupředkladatelům, protože jsem ráda, že tento zákon konečně po dlouhých měsících otevíráme. Je to zákon, jak už tady bylo řečeno, který primárně upravuje - ale nejenom - povinné vzdělávání soudců a já musím říct, že to je citlivé téma, které sahá do oblasti, která vlastně tvoří základ důvěry občanů v náš právní systém, to znamená nezávislost a odbornost justice.

Nejprve bych chtěla zdůraznit, proč jsem tento návrh vlastně podepsala, proč ho pokládám za dobrý a co pokládám za zcela klíčové. Vyšší důraz na průběžné vzdělávání soudců, často nazývané celoživotní vzdělávání, je velmi dobře míněný krok. Nikdo z nás nepochybuje, že časy se mění, právní předpisy se vyvíjejí a s nimi i společenská realita, která je před soudy každý den přítomná. Soudci čelí složitým případům, které vyžadují nejenom znalost práva, ale i znalost aktuálních společenských trendů, technologií nebo znalost psychologie a my jsme v minulosti byli svědky případů, kdy nedostatečná orientace v konkrétních tématech vedla k nesprávným nebo nepochopeným rozhodnutím soudců. Zmiňme například problémy v oblasti kyberkriminality, které si vyžádaly dlouhé výklady jenom kvůli neznalosti technické podstaty věci, anebo případy, kdy rozhodování o dětech a jejich výchovném prostředí postrádalo hlubší vhled na aspekty psychologického a sociálního vývoje.

V návaznosti na jeden takový případ ostatně vznikla i tato právní úprava. Příběh dívky po měsíce opakovaně znásilňované nevlastním otcem, který od soudu odešel pouze s podmínkou, asi netřeba znovu podrobně představovat. Problém není pouze v příliš nízkém trestu, který tenkrát byl udělen, ale také v tom, že v závěrečné řeči soudce na základě znaleckého posudku zaznělo, že situace na dívce nezanechala zásadní negativní dopad, přestože se několikrát pokusila o sebevraždu. A my musíme udělat maximum pro to, aby se podobné příklady neopakovaly. Případ té dívky pobouřil celé Česko. Tenkrát lidé i na mnoha místech demonstrovali. Já sama jsem na jedné takové akci vystupovala a bylo cítit, že je pro ně podstatné téma sexualizovaného násilí a že žádají změnu.

Domácí a sexualizované násilí je přitom v české praxi dlouhodobě podceňované. Mám velkou radost z toho, že se daří posouvat legislativu s tou širokou nadstranickou podporou, se kterou jsme tady schválili například nápravu definice znásilnění, která zavádí princip "ne znamená ne" a rozšiřuje právní definici toho, co lze označit za znásilnění. Stejně tak je připravena úprava k definici domácího násilí, na jejíž třetí čtení doufám dojdeme už zítra. I v této oblasti výrazně pomůže vzdělávání soudců, zejména třeba i rozšířené na aktuální poznatky viktimologie.

Já bych na tomto místě ráda ještě shrnula fakta, která se k tomuto tématu přímo vážou. Násilí v blízkých vztazích včetně domácího násilí zůstává vážným problémem české společnosti. Jde o jednu z nejrozšířenějších forem násilí, která má hluboké negativní dopady na oběti i na celou společnost, a podle odhadů budou letošní počty nahlášených případů rekordní. Podle průzkumu Eurobarometr jsme v Česku dokonce rekordmani v toleranci násilí a v dávání viny obětem. Téměř každý čtvrtý Čech souhlasí s tím, že si oběti vymýšlí anebo ten čin zveličují, a třetina má za to, že žena pod vlivem alkoholu si za násilný čin mohla sama.

Není pochyb o tom, že sexualizované násilí má jednoznačné psychické dopady na oběti. Nesmíme ale zapomínat ani na to, že má třeba i ekonomické dopady, a to na celou společnost. Odhady z předešlých let hovoří o částce přes 14 miliard ročně, a to jen ve spojení s domácím násilím. Zejména jde o výpadky z ekonomické neaktivity obětí a samozřejmě zdravotní výdaje.

Podle českých i mezinárodních studií zažije nějakou formu domácího násilí během života zhruba každá třetí žena a každý čtrnáctý muž, děti jsou svědky nebo oběťmi domácího a partnerského násilí ve více než polovině těchto případů. Přibližně každá desátá žena v Česku má zkušenost se znásilněním, přičemž většina těchto obětí nikdy nevyhledá pomoc ani neohlásí čin na policii. K těm nízkým počtům nahlášených případů může přispívat právě i vědomí toho, že i u soudu je možné se potkat s nedostatečně citlivým přístupem, se stereotypy, a naopak se mohou setkat i s nějakými předsudky, které jsou v rozporu s viktimologickými poznatky a nejsou v souladu ani s rozhodnutím třeba mezinárodních soudů.

Zkušenosti obětí s relativizací traumat u soudů shrnuje například i analýza organizace proFem z roku 2023. Podle téhle analýzy u soudu dochází k situacím, kdy soud pachatele omlouvá například slovy, že šlo o takové normální chlápky, kterým to jenom trochu ujelo. Není se čemu divit, že když oběti podobné komentáře a bagatelizaci předpokládají, tak se potom bojí svěřit. A jedním ze závěrů analýzy je také to, že - a tady budu citovat: "Texty řady rozsudků potvrzují převládající omezenou míru reflexe a systémového povědomí o genderové podmíněnosti domácího a sexuálního násilí. O bagatelizaci ze strany soudní praxe šlo například při posuzování způsobu provedení znásilnění, také jako: vždyť se ani tak moc nestalo. Není tedy překvapením, že i organizace proFem, která má za roky fungování mnoho praxe přímo z terénu, na závěr své analýzy jako jedno z doporučení praktických kroků uvádí právě třeba systematické vzdělávání v tématu, například buď po vzoru specializovaných senátů a samosoudců v rámci soudnictví ve věcech mládeže, nebo ve smyslu vyhlášky Ministerstva spravedlnosti.

Naše výchozí pozice v České republice tedy není úplně nejpozitivnější bude ještě chvíli trvat, než se ty rozjeté změny promítnou do celospolečenské situace. Podle materiálu vládního Výboru pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách je právě nedostatek odborně vzdělaných soudců v této oblasti příčinou mnoha nespravedlivých rozsudků. Soudci si často (nejsou?) plně vědomi dynamiky domácího násilí, traumatizace obětí nebo potřeby rychlé dostupnosti specializované pomoci a v tomto směru se zmiňuje i akční plán prevence domácího a genderově podmíněného násilí, který se odkazuje na nevyhnutelnost vzdělávání soudců v oblasti prevence násilí a práce s oběťmi a označuje to za jednu z priorit, aby systémová řešení fungovala.

Můžou nám být inspirací třeba i zahraniční zkušenosti. Například ve Španělsku je vzdělávání soudců systematicky zaměřeno právě na problematiku násilí na ženách, a to prostřednictvím školení, která zahrnují i praktické příklady z práce s oběťmi a psychologické aspekty traumatizace. Ve Velké Británii se vzdělávání soudců zase zaměřuje na interdisciplinární přístup, kde jsou zahrnuty pohledy specialistů z oblasti sociální práce, zdravotnických i vědeckých poznatků. Tenhle model právě dokazuje, že vzdělávání soudcům může nabídnout nejenom lepší znalosti, ale i lepší porozumění konkrétním případům.

Nyní však přicházíme k tomu zásadnímu problému. Nejde o to, že by se všichni soudci nevzdělávali. Ve skutečnosti existuje celá řada soudců, kteří si svou odbornost průběžně doplňují a sledují nejnovější vývoj ve své oblasti. Problém ale nastává tehdy, kdy se určitá část soudců nevěnuje dostatečně vzdělávání v agendě, kterou spravuje, a přesto rozhoduje o případech s dalekosáhlými důsledky. Tahle situace je alarmující a já přiznávám, že ani tento zákon není úplně nejoptimálnějším řešením toho problému, protože plošné povinné vzdělávání všech soudců bez ohledu na jejich specializaci a reálné potřeby může vést pouze k nějakému formálnímu plnění požadavků, aniž by se situace skutečně zlepšila. Takže bychom i nadále měli hledat cesty, jak motivovat právě tuhle část soudců k lepšímu vzdělávání a jak nastavit systém, který bude reagovat na konkrétní slabá místa.

Samotná povinnost absolvovat vzdělávací plány není úplně automatickou zárukou lepší odbornosti. Soudci už dnes mají přístup k mnoha vzdělávacím programům organizovaným Justiční akademií. Případné zhoršení kvality rozsudků je často způsobeno nikoliv tedy nedostatkem vzdělávacích možností, ale třeba nedostatkem času a kapacit se těmto vzdělávacím aktivitám plně věnovat. ***