Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Tato debata není jen o penězích. Je o tom, jak nastavíme pravidla, aby veřejnoprávní média skutečně sloužila všem občanům, nikoliv jen určité úzké politické skupině. Je o transparentnosti, odpovědnosti a spravedlnosti. Musíme zajistit, aby občané platili pouze za služby, které přináší hodnotu, nikoliv za vládní propagandu pod hlavičkou veřejnoprávnosti.

Je to vlastně nová daň. Koncesionářské poplatky nejsou ničím jiným než povinnou daní. Daní, kterou musíme platit všichni, ať už veřejnoprávní média sledujeme, nebo ne. Je to jednoduché. Každý, kdo vlastní zařízení schopné přijímat televizní či rozhlasový signál od televizoru až po tablety a chytré telefony, bude muset platit bez ohledu na to, zda se někdo dívá na Českou televizi, nebo poslouchá Český rozhlas, nebo je to vůbec nezajímá.

Vláda navrhuje zvýšení těchto poplatků ze 135 korun měsíčně na 150 za televizi, ze 45 na 55 korun za rozhlas. Možná si říkáte, že je to pár korun. Ročně je to 2 460 korun u domácností a myslím, že naprostá většina lidí najde lepší využití těchto peněz, než aby je dávala České televizi a Českému rozhlasu.

Situace je ještě horší pro firmy, ty mají platit podle počtu zaměstnanců. Menší podniky s 25 zaměstnanci zaplatí pětinásobek sazby, firmy do 100 zaměstnanců desetkrát více a ty s více než 500 zaměstnanci budou odvádět stonásobek sazby. Výsledkem bude, že větší firma zaplatí ročně České televizi 180 000 korun a Českému rozhlasu dalších 66 000 za nic, protože jejich zaměstnanci pracují a nemají čas ani možnost poslouchat rádio a dívat se na televizi.

A co je snad největším výsměchem? Vláda si do novely zákona přidala inflační doložku - ano, tu doložku, kterou vzali důchodcům a nechali církvi, tak to dali České televizi - která umožní ty poplatky zvyšovat podle inflace bez jakékoliv kontroly parlamentu. Stačit k tomu pouhé vládní nařízení bez projednání ve Sněmovně, bez Senátu, bez podpisu prezidenta. Zkrátka pokus o zavedení nové daně v přímém přenosu. Není proto divu, že i Legislativní rada vlády sama uznala, že koncesionářské poplatky de facto naplňují definici daně a měly by být spravovány podle daňového řádu. Tento návrh je nejen nespravedlivý, ale také ukazuje na hluboký cynismus vlády, která opět sahá do kapes občanů a firem, aniž by skutečně řešila problémy s efektivitou a hospodařením veřejnoprávních médií.

Hnutí ANO dlouhodobě prosazuje, aby koncesionářské poplatky byly zrušeny jako relikt minulého století a veřejnoprávní média byla financována přímo ze státního rozpočtu. Tento model je již dnes běžný ve většině evropských zemí, včetně Dánska, Švédska, Francie, Itálie nebo našeho sousedního Slovenska. Nikde v těchto zemích to nevedlo k ohrožení demokracie nebo nestrannosti médií a přestože vládní strany straší údajnou ztrátou nezávislosti, žádná z těchto zemí se neocitla na žádném indexu ohrožení svobody tisku. - Tak my jsme byli ve vládě přece, jste zapomněli? My jsme tady schvalovali všechny ty zprávy, i když to hospodaření je netransparentní. My jsme někdy někoho ohrozili? Ne. Ne. Ani jsme nedělali ta opatření, jak dělá tato pětikoalice, že si tam samozřejmě dosadila do těch rad své lidi. Ale my hlavně mluvíme o hospodaření.

Financování ze státního rozpočtu České televize a Českého rozhlasu je určitě transparentnější a spravedlivější. Nepřenáší zátěž přímo na občany formou povinných poplatků, které musí platit bez ohledu na to, zda služby České televize a Českého rozhlasu využívají. Tento systém by také odstranil absurdity, jako je dvojité zdanění, kdy firmy i domácnosti platí poplatky zvlášť - to je úplně na hlavu - a zajistil by, že veřejnoprávní média budou mít jasně definovaný rozpočet, nad kterým by byla veřejná kontrola. Vždyť dneska tato média NKÚ nekontroluje. Kdo má zájem na tom, aby nebyla kontrolována? Proč to nekontrolujou? Proč mají výjimku?

Nehospodárnost veřejnoprávních médií. Je třeba upozornit, že Česká televize a Český rozhlas rozhodně nejsou chudé instituce. Česká televize má roční rozpočet ve výši 8 miliard, Český rozhlas 2,4 miliardy. To z nich činí jedny z nejlépe financovaných veřejnoprávních médií v Evropě. Přesto vláda tvrdí, že jim peníze nestačí. A proč? Je to proto, že by skutečně byly podfinancované? Nebo je to proto, že se tam plýtvá penězi daňových poplatníků?

Podívejme se na konkrétní čísla. Česká televize provozuje šest kanálů, z toho jeden čistě zábavný. Potřebujeme skutečně tolik veřejnoprávních kanálů? Je nutné, aby veřejnoprávní televize konkurovala komerčním stanicím v oblasti zábavy? Opravdu je nezbytné, aby vysílala nekonečné seriály, které by stejně dobře mohly být produkovány komerčními subjekty? A co Český rozhlas? Ten provozuje dvacet šest stanic. Proč tolik? Dvacet šest. Neměly by se veřejnoprávní instituce soustředit především na své klíčové poslání, tedy na poskytování kvalitního zpravodajství, kulturních a vzdělávacích pořadů? Proč musí mít Český rozhlas několik regionálních stanic, které často vysílají podobný obsah? A ostatně, neměla by se Česká televize a Český rozhlas sloučit? Ale k tomu se dostanu, na to mám zvláštní projev, aby pan ministr, který se k tomu vyjadřoval a evidentně tomu nerozumí, tak možná to pochopil po mém dalším projevu.

Pokud mají obě veřejnoprávní média pocit, že mají málo peněz, tak musí začít šetřit. To je normální, ne strkat ruce do peněženek našich občanů, snížit počet zaměstnanců, snížit počet stanic, omezit lukrativní posty zahraničních zpravodajů, omezit produkci zábavních pořadů a tak dále.

Jakékoliv debatě o zvyšování poplatků by v prvé řadě měla předcházet povinnost kontrolovat financování České televize a Českého rozhlasu transparentním auditem financí ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu, protože u obou veřejnoprávních médií se rozhoduje netransparentně, za zavřenými dveřmi, začerněnými smlouvami, aby do finančních toků veřejnost neviděla. Taková začerněná smlouva je například mezi Českou televizí a Úřadem vlády. Ano. Tam je propojení úplně jasné.

Strannost a závislost. Jedním z hlavních argumentů pro zvyšování financování veřejnoprávních médií je potřeba zachovat jejich nezávislost a nestrannost. Koncesionářské poplatky ale rozhodně nejsou zárukou nezávislosti veřejnoprávních médií, jak se nám snaží namluvit vládní politici. Naopak, mohou se stát nástrojem závislosti a politického vlivu. Dokonce i Legislativní rada vlády upozorňuje, že navrhovaná novela by mohla nezávislost veřejnoprávních médií výrazně oslabit. Tak já nevím, jestli premiér bere v potaz Legislativní radu vlády? Proč ji má, když ji neposlouchá?

Skutečná nezávislost médií nespočívá jen v jejich financování, ale především ve způsobu, jakým jsou kontrolována. Například výběr členů mediálních rad musí být transparentní a nezávislý, jak jsem už na této půdě několikrát zdůrazňoval. Vládní koalice ovšem prosadila změnu, která do procesu výběru účelově zapojila Senát, který samozřejmě pětikoalice ovládá.

Nezávislost veřejnoprávních médií však je také o samotném přístupu k práci. Česká televize, Český rozhlas mají ve svých kodexech jasně uvedeno, že jejich zpravodajství má být nestranné, objektivní a poskytovat různé úhly pohledu. To, co mělo být základem jejich činnosti, je bohužel často ignorováno. Místo toho vidíme zaujatost, manipulace, nedostatek vyváženosti.

Veřejnoprávní média by měla divákům a posluchačům předkládat fakta a umožnit jim vytvořit si vlastní názor. Realita je však jiná. Česká televize a Český rozhlas se opakovaně dopouštějí jednostranného zpravodajství, vládní politici dostávají ve vysílání velký prostor, zatímco opozice je často marginalizována. Moderátoři skáčou do řeči opozičním politikům, zatímco vládní představitelé mají prostor prezentovat své postoje téměř bez přerušování. A co víc, někteří novináři ve veřejnoprávních médiích si na sociálních sítích bez zábran vyjadřují své politické preference a útočí na opozici. A teď občany Fialova vláda nutí tyto praktiky financovat. Zavádí povinnost platit za zpravodajství, které nejenže není nestranné, ale často se podobá propagandě. A to je, jako by vláda nařídila všem občanům koupit si dálniční známku bez ohledu na to, zda jezdí po dálnicích, nebo ne. ***