Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Ten první je k sněmovnímu tisku číslo 16, což je návrh skupiny poslanců SPD na změnu zákona o státních svátcích, ostatních svátcích a o významných dnech. Tento návrh podáváme již poněkolikáté, ale bohužel se na program jednání nedostal. Návrh obsahuje dva body.

Za prvé, navrhujeme mezi významné dny České republiky zařadit 15. březen jakožto Den památky obětí německé okupace českých zemí. Já se domnívám, že vzhledem k tomu, že se blíží 80. výročí konce druhé světové války a blíží se zrovna tak výročí okupace zbytku České republiky německou armádou, že tento svátek a rozhodnutí o tom zahrnout ho mezi významné dny, právě začíná být velmi, velmi důležité.

Za druhé, navrhujeme změnit označení významného dne 18. června ze stávajícího Dne hrdinů druhého odboje na Den hrdinů odboje proti německé okupaci českých zemí. Důvody, které nás k tomu vedou, jsou následující: 15. březen 1939 je počátkem nejtragičtější etapy moderních českých dějin. Český stát toho dne přišel o poslední zbytky jakékoliv státní suverenity. Poté následovala jeho přímá vojenská okupace a šestileté období plošného cíleného teroru, vyvražďování občanů českých zemí, tedy i dnešní České republiky, které mělo jednoznačně genocidní rysy a genocidní charakter. Podle výsledků bádání historiků Vojenského ústředního archivu v Praze činí počet obětí německého okupačního režimu zhruba 343 000 osob. To jsou přímé oběti. Ale do tohoto počtu nejsou zahrnuti lidé, kteří zemřeli po druhé světové válce na následky týrání, perzekucí, na následky věznění v koncentračních táborech a ve věznicích, na následky takzvaného totálního nasazení, zranění a podobně. Takže skutečný počet faktických obětí německé okupace České republiky je ještě vyšší a nebude určitě daleko od jednoho milionu osob. Za dobu existence takzvaného německého protektorátu bylo v naší zemi popraveno minimálně více než 8 000 občanů. Zhruba 70 000 českých Židů zemřelo v koncentračních a vyhlazovacích táborech a dalších 3 500 osob zemřelo při nuceném nasazení na práce v tehdejším Německu. Oběťmi německého nacistického teroru se staly i celé vesnice. Z těch nejznámějších jsou samozřejmě Lidice a Ležáky, ale nezapomínejme i na ty ostatní. A je nejvýš nutné zdůraznit, že jen v domácím odboji zahynulo na 100 000 Čechů z tohoto počtu. Proto musí být 15. březen jednoznačně připomínán nejenom jako památka těchto obětí, ale především jako památka odvahy a statečnosti těchto bojovníků proti okupaci. Tím spíše, že zákon o státních svátcích již - a je to tak správné - zahrnuje mezi české významné dny 27. červen jako Den památky obětí komunistického režimu, a rovněž 21. srpen coby Památný den obětí invaze a následné okupace vojsk Varšavské smlouvy, kde byl počet obětí řádově nižší než v případě německé okupace.

V tomto kontextu by v tomto zákoně a vzhledem k úctě k historické pravdě a hlavně s ohledem na úctu k obětem německé okupace českých zemí a jejich pozůstalých měl zcela jistě tento den 15. březen jakožto Den památky obětí německé okupace českých zemí figurovat. Dalším důvodem pro navrhovanou změnu je pak stále postupující a nepřípustná změna o přepisování dějin, zejména pak snaha o relativizaci viny za druhou světovou válku, snaha o relativizaci škod napáchaných německým režimem během této války i před ní od roku 1938 na českých zemích a českých lidech. Ve veřejném prostoru rovněž probíhá jakási podivná kampaň snažící se nás a naši mladou generaci přesvědčit o tom, že německá okupace českých zemí byla jen jednou z dějinných epizod, které náš stát postihla a která v podstatě nebyla ničím výjimečná.

Vzhledem k důležitosti bych požádal o zařazení tohoto bodu jako první bod dnešní schůze.

Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Ano, děkuji. Nyní tedy k dalšímu návrhu.

Poslanec Jiří Kobza: Na tento bod navazuje nový bod, který už jsem zde také přednášel, a to je mimořádný bod s názvem Zřízení mezivládní česko-slovenské komise pro otázku německých válečných reparací. Tento návrh je inspirován polským vzorem, kdy se naši sousedé a blízcí spojenci v uskupení V4 v poslední době velmi intenzivně a velmi správně a oprávněně otázkou německých válečných reparací zabývají a rozhodně ji nepovažují za uzavřenou, jak se nám snaží naše současná vláda a politická reprezentace namluvit.

Od svého nástupu k moci v roce 2015 se polská vláda této problematice pečlivě věnuje a vznesla i svůj požadavek válečných reparací oficiální cestou. V našem případě by tomuto požadavku mělo předcházet několik důležitých kroků, které by bylo zapotřebí vykonat, abychom se k této otázce mohli začít i my jakožto Česká republika vyjadřovat a aby přístup k této problematice byl vážný a seriózní, jako je u Poláků.

Poláci v roce 2017 ustanovili parlamentní komisi pro zjištění válečných škod způsobených Německem v roce 1939 až 1945, která poté pracovala, až předložila své konkrétní výstupy. A na jejich základě právě Polsko již adresně a konkrétně vyzvalo Německo k reparačnímu plnění. Poté Poláci zřídili i samostatný institut pro válečné reparace Ústav Jana Karského, což byl polský důstojník a odborář za druhé světové války. Polský premiér Mazowiecki k tomu tehdy prohlásil: "Díky dokumentační práci nového institutu chceme doložit naše finanční nároky za škody způsobené Polsku nacistickým Německem během druhé světové války."

My v SPD se rovněž jednoznačně domníváme, že otázka německých válečných reparací vůči následnickým státům tehdejšího Československa není rozhodně uzavřená a vše je řádně podloženo Postupimskou dohodou a Pařížskou reparační smlouvou. Němci nám dluží biliony korun, které v padesátých letech minulého století přestali svévolně splácet. Jsme povinni tyto reparace po Němcích vymáhat, kromě jiného také s ohledem na památku oněch statisíc českých a slovenských obětí německé okupace a ve jménu hrdinů protiněmeckého odboje. Nesmíme se vzdát, musíme bojovat. Jsme jim tímto zavázáni. Vděčíme jim za naše přežití. Nemáme nikdo z nás sebemenší právo se nároku na reparace vzdávat. Protože pokud bychom to udělali, říkáme zároveň, že vraždit a loupit v jakékoliv cizí zemi a okupovat ji je normální a běžné, a pro agresora z toho neplynou žádné negativní důsledky, ale jen - slovy jednoho dnes už klasického českého filmu - jen samá pozitiva a sociální jistoty.

Náš přístup k otázce reparace musí být proto pečlivý a vážný. Nejprve bychom měli seriózně provést výpočet výše dlužných reparací s ohledem na vývoj poválečné inflace, měnových kurzů a podobně, zmapovat rozsah zaplacených reparací a potom vystavit konečný účet a zaslat jej do Berlína. Prvním krokem k tomu musí být vytvoření společné mezivládní česko-slovenské, protože Slovensko je také následnickým státem Československa a má tedy nezadatelné právo na svůj díl reparací, komise historiků, ekonomů a dalších odborníků, která tuto práci odvede a výši reparací doloží a definuje.

Proto navrhuji dnes tento bod ve Sněmovně projednat jako druhý v pořadí a děkuji za jeho podporu.

Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Ano, mám zaznamenáno. Pokračujeme tedy dalším, prosím.

Poslanec Jiří Kobza: Dovolte mi, abych navrhl zařadit na program dnešní schůze návrh poslanců hnutí SPD na změnu zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, je to sněmovní tisk číslo 13. Jde o návrh zákazu propagace a šíření nenávistných ideologií. To je náš jakožto zákonodárců veliký dluh směrem k odstranění nedostatků platné podoby zákona, která neřeší otázku veřejného šíření ideologií propagujících nenávist ke skupinám osob na základě jejich rasy, pohlaví, víry, národnosti či jiných společných charakteristik. Je na čase tento nedostatek opravit a do znění zákona doplnit za termín "hnutí" pouhá dvě slova "anebo ideologií". Nejde totiž zdaleka pouze o nyní známé nenávistné ideologie, které již reálně existují, ale i o takové ideologie, které jsou známé méně, o kterých možná ještě prakticky nevíme, o ideologie, které k nám mohou být importovány v budoucnosti zvenčí, anebo takové ideologie, které mohou teprve vzniknout, ať již se budou ukrývat pod nejrůznějšími sofistikovanými názvy a -ismy.

Dejme proto naší policii, státním zastupitelstvím, soudům účinný nástroj k tomu, aby se mohly s šiřiteli nenávistných ideologií vypořádat podle práva nejenom nyní, ale i v budoucnosti. Dejme takovým šiřitelům jasný signál, že zde narazí na zákon a jako s takovými s nimi bude jednáno. Je to náš závazek vůči občanům, vůči voličům a v tom ohledu, že budeme dbát na bezpečnost této země a jejich občanům. Naši občané si bezpečí bezpochyby zaslouží, protože pokud nějaká ideologie vyzývá k nenávisti, musíme se před ní mít na pozoru. Musíme mít účinný zákon, který nám umožní včas se jí postavit. ***