Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(17.40 hodin)
(pokračuje Viktor Vojtko)
Další důležitá věc je, a to tady zaznělo, po 4 400 směnách má být nárok na 60 měsíců dřívějšího odchodu u čtvrté kategorie. To není pravda. Při 4 400 směnách, což odpovídá zhruba dvaceti letům práce v rizikovém prostředí, ten nárok je na 30 měsíců dříve. To není 60 měsíců. A teprve následně se k tomu postupně ty další měsíce napočítávají, takže celkový nárok na těch 60 měsíců je při nějakých více než čtyřiceti odpracovaných letech.
Když se podíváte na ty výpočty, které se týkají toho našeho návrhu, jak to řešit právě přes ten předdůchod pro třetí kategorii, tak to tempo je tam vlastně nastaveno téměř identicky. Ono to úplně přesně nejde, protože tady nepočítáme směny takovým způsobem, jako to je u té 4. kategorie, ale - a já za chvilku odpovím ještě panu kolegovi Hendrychovi, kolik let znamená nárok na předdůchod i v té průměrné výši toho důchodu, to jsme schopni z toho spočítat - ale každopádně prostě pořád se pohybujeme na stejných hranicích, to znamená zhruba deset let, 15 měsíců, více se postupně samozřejmě ten počet měsíců logicky zvyšuje.
Zároveň je potřeba si uvědomit, že u toho původního návrhu, který tady řada z vás tak velebí, tak to celé je postavené na solidaritě, na tom, že ti, kteří pracují v náročné profesi, tak solidárně dostanou peníze na svůj důchod od těch, kteří v této profesi nepracovali. Tak ten systém máme nastaven.
Za mě jako otázka spíš možná filozofická, ale určitě na zamyšlení, jestli máme tímto způsobem takto solidárně přispívat někomu, kdo si tohle sám vybral o své vlastní vůli? A na druhé straně, kdo má nést ty náklady na to? Má to nést stát? Máme to rozložit mezi všechny plátce sociálního pojištění a státní rozpočet? Když se podíváme, jak vypadá deficit, co se týče důchodů, pohybujeme se aktuálně v desítkách miliard. Víme, že s demografickým stárnutím to bude ještě horší. Takže jako máme to opravdu řešit tímto způsobem? Já jsem přesvědčen, že ne.
Já jsem přesvědčen o tom, že odpovědnost za to, jakým způsobem si na ten důchod naspoří, tak má jednak zaměstnavatel a jednak to má ten samotný zaměstnanec. A využití toho nástroje, který jsme tady zvolili, tak těm zaměstnancům umožňuje, aby si k tomu ještě spořili sami. Tím pádem si ten čas můžou velmi výrazně zrychlit. Můžou si navýšit i tu částku oproti tomu povinnému příspěvku. Tohle všechno je něco, co u toho původního návrhu nebylo, a zároveň to zjednodušujeme velmi výrazně tím, že ten nárok se vlastně vyřeší každý měsíc a nepotřebujeme ho evidovat x let zpátky, nepotřebujeme s tím pracovat nějak složitě jinak, protože po měsíci práce ten člověk něco dostane.
Opět připomínám, u té 4. kategorie rizik to funguje tak, že pokud někdo neodpracuje alespoň těch 2 200 směn v rizikovém prostředí, tak se stane to, že nemá žádný nárok na odchod do důchodu dříve. Nic. Kdežto v tomto případě, pokud někdo i třeba pět let bude v takovémhle rizikovém prostředí pracovat, tak ten benefit jasně dostává. A to si myslím, že je taky jako velmi podstatné i pro uvědomění si toho, jaký smysl to vlastně celé dává.
Ani první varianta u čtvrté kategorie není pro zaměstnavatele zadarmo, přestože tam přispívají 5 procent, stejně by to vedlo k deficitu v rámci důchodového systému. Takže i v tomto směru 4 procenta a to individuální spoření mají nepochybně poměrně velký význam a je to vlastně levnější řešení v konečném důsledku.
Chci také říct to, že během projednávání, jak jsme slíbili, tak jsme samozřejmě naslouchali námětům, požadavkům jak zaměstnavatelů, tak odborů. Nakonec paní předsedkyně Schillerová tady zmínila, že dává pozměňovací návrh a bude ho načítat, který sjednocuje tu hranici na 4 procenta. Vlastně velmi podobný nebo stejný návrh byl schválen už rozpočtovým výborem jako výborový a byl právě na popud zaměstnavatelů, protože jim ta administrativa přijde samozřejmě v tomto případě jednodušší, což mají pravdu.
Naše původní idea, proč to bylo rozděleno do dvou kategorií, byla taková, že jako pokud někdo samozřejmě pracuje méně v rizikovém prostředí, tak by měl ten příspěvek dostávat i nižší. Ale nakonec je vidět, že to zaměstnavatelům zase až tolik nevadí.
Kolega Hendrych se tady ptal, kolik je nutno spořit, jak dlouho na to, aby dosáhl daný pracovník průměrného důchodu, nikoliv toho minimálního, který je potřeba pro předdůchod. Já jsem si to rychle spočítal, za nějakých základních výchozích předpokladů, využití trošku dynamičtější strategie, protože jsme tady přece jenom v dlouhém časovém horizontu a nějakého základního dlouhodobého růstu hrubé mzdy, který tady máme, tak se dá říct, že oproti těm zhruba deseti letům, které by to trvalo na ten minimální předdůchod, tak tohle by trvalo asi 15 let na těch 15 měsíců.
Ale zase v okamžiku, kdy si ten pracovník bude dávat pětistovku navíc ze svého a k tomu ještě dostane státní příspěvek, tak si ten čas může výrazným způsobem zkrátit. A to je další kouzlo tohoto opatření, protože je vysoce individualizované. Každý si tady vlastně může tu svoji strategii velmi jednoduše přizpůsobit - oproti tomu, co je ve 4. kategorii a co by bylo řešení přes první pilíř. Tam je to buď, anebo. Jako buďto dosáhnu 2 200 a něco mám, anebo nedosáhnu, nemám nic. V tomto případě by to mělo i ty pracovníky vybízet k tomu, aby logicky měli nějakou péči o své vlastní zdraví, pracovali v takovém prostředí třeba pět let a pak si našli třeba ideálně nějakou jinou práci, nebo takové prostředí pracovní, které není pro jejich zdraví takové rizikové, protože přece tady nechceme, aby naši lidé v rámci takovýchto jako rizikových prostředí byli nemocní, umírali dříve a podobně. Chceme, aby pracovali v co nejlepším pracovním prostředí. Takže proto i ten náklad pro zaměstnavatele je důležitý, protože to vytváří nějakou motivaci.
Taky bych tady chtěl opravit několik čísel. Po debatách, které jsme vedli na rozpočtovém výboru, a já opravdu upřímně jako za ty dotazy děkuji, si myslím, že jsme se je snažili co nejlépe vypořádat. Samozřejmě připouštím, že tam některá data nejsou k dispozici a pravděpodobně by jako byla k dispozici velmi složitě. To, co určitě neplatí, je, že pracovníků ve 3. kategorii rizik je nějakých 120 000. Ten poslední údaj z Ministerstva práce a sociálních věcí je 98 909. A to jenom jako trošku vypovídá o tom, že ti, kteří odcházeli z těchto rizikových prostředí, tak buďto si tedy vybrali jinou práci, nebo už to jsou ti, kteří do toho důchodu šli za stávajících podmínek. Stejně by na ně to opatření prostě nemělo nějaký významný efekt.
Zároveň tady byly dotazy na to, jaké to má dopady. My jsme dopočítali za předkladatele, ačkoliv je to poslanecký návrh zákona, tak samozřejmě zpracování analýz má nějaké limity, ale dopočítali jsme nějakou maximalistickou variantu, která asi odpovídá blíže realitě. Určitě to není tak, že tady přihrajeme 2 miliardy penzijním společnostem. Já už jsem to říkal v prvním čtení, to jsou 2 miliardy, které budou mít ti lidé na svých účtech. To jako nejsou peníze penzijních společností. Penzijní společnosti, ano, mají tyto peníze zhodnocovat. Ale přece jako to není jejich zisk. Dokonce to mají majetkově odděleno. Jako penzijní společnost, i když zkrachuje, tak ty prostředky, které mají ti střadatelé u ní, tak jsou vedeny vlastně samostatně, nejsou v majetku té společnosti, takže tohle je taky jako důležité. A ještě jednou to vypíchnu, prostě ty 2 miliardy v maximalistické variantě jsou peníze, které ti lidé dostanou navíc. ***
