J. M. C. na předložené vyznání víry pánův stavův v něm podepsaných ponížená odpověď s žádostivým ohlášením administrátora a farářův konsistoře arcibiskupství Pražského pod obojí přijímajících.

Nejjasnější a nejnepřemoženější římský císaři, uherský a český králi. Pane a pane náš nejmilostivější!

Jest nám od V. C. M. den slavného hodu seslání ducha svatého v známost uvedeno a k vyrozumění podáno vyznání víry a náboženství sepsané a V. C. M. přednešené, v němž jsou podepsáni páni, rytířstvo, Pražané i jiná města, všickni tři stavové království Českého pod obojí přijímajících, kteréžto vyznání víry podle milostivého od V. C. M. podání s pilností přehlídajíce a v bedlivém uvážení, pokudž čas krátký postačiti mohl, majíce, toto se v něm od nás spatřuje a nachází.

Předkem, že to vyznání na konfesí augšpurskou bez výminky se vztahuje, kterážto konfesí, poněvadž z větší strany učení a náboženství katolickému a strany naší pod obojí starobylému a pravému jest odporna, ne bez hodných a slušných příčin za slavné a svaté paměti císaře Karla toho jména Pátého J. M. a knížat katolických duchovních i světských hned tehdáž z počátku jako i potom jindy na větším díle za scestnou a bludnou jest uznána, z kteréžto také konfesí augšpurské, jaká svornost, láska, pokoj i také vykořenění kacířství v německých zemích jest pošlo, toho skutkové patrní a zjevní netoliko mezi vrchnostmi obojími a jiným lidem obecním ale mezi samými těmiž, kteříž se k té konfesí hlásají a přiznávají, s velikým zlem církve boží, země i osob se spatřili a posavád spatřují, pro kteroužto věc V. C. M. té konfesí, jako nového a hostinského religionu, těm, kteříž jsou jí předešle do tohoto království uvésti chtěli a za ni V. C. M. žádali, spravedlivě jest dopustiti neráčila, jakož by se na to V. C. M. jedna i druhá psaná odpověď najíti mohla.

Druhé, tím vyznáním schvaluje se konfesí a náboženství Bratří sekty pikhartské, kteříž se v něm za dobré přátely a pravé křesťany, poněvadž by se s dotyčným vyznáním ve všech podstatných artikulích snášeli, vyhlašují, a z té příčiny páni stavové podepsaní nemíní jich od náboženství jejich utiskati, ježto jest věc, nejmilostivější císaři, všem obyvatelům tohoto království slavného známa dobře, že ta jednota Bratří Pikhartů s jich sektářským náboženstvím, jako věc církvi boží a tomuto království škodlivá, od dávných let skrze obecné sněmy a jisté výpovědi království tohoto a potom i skrze přísné mandáty od J. M. králův českých ano i od V. C. M. vůbec vydané i jinak nejednou jest potupena, odsouzena a vypovědína, až naposledy i pod pokutou na hrdle trestání zapovědína.

A však proti tomu všemu, což jest jistě divné, tím vyznáním jako praví křesťané se schvalují a zastávají, načež oni spoléhajíce schůze a náboženství své sektářské netoliko po domích ale již i v kostelích, čehož nikdy prvé nesměli, beze všeho ostýchání směle provozují a vykonávají, nad to nade všecko i sbor v městě Mladém Boleslavi, který z poručení, slavné a svaté paměti, císaře Ferdinanda J. M., pana otce V. C. M. nejmilostivějšího, zavřený a zapečetěný až posavád zůstával, při pominulé slavnosti seslání ducha svatého, v přítomnosti V. C. M. v tomto království (jakož jsou toho jisté zprávy), otevříti a v něm své sektářství u velikém počtu lidí vyššího i nižšího stavu s pochlubou směle jsou provozovali a ještě dále, nebude-li jim časně překaženo, provozovati se strojí, kterýmžto jich zlým a výtržným předsevzetím jestliže se velice neruší řád a pokoj země této, a potom nezlehčuje důstojenství V. C. M., to při spravedlivém uvážení V. C. M. bude a zůstane; což jestliže časně mocí spravedlivou těm lidem přetrženo nebude, jest se obávati, aby se snad ještě o větší a horší věci nepokusili.

Netoliko pak dotčeným vyznáním schvaluje se ta dvojí augšpurská a pikhartská konfesí ale téměř s větší strany v jednostejných artikulích a v jednostejném smyslu to vyznání jest sebráno a sepsáno, jakž se to může z přečtení týchž konfesí patrně poznati a najíti.

Třetí, jmenovaným vyznáním vyměřuje se řád a způsob nový sektářský podle obyčeje augšpurské a pikhartské konfesí, totiž aby mládenci k ouřadu kněžskému skrze vzkládání rukou od osob do konsistoře zvolených, netoliko duchovních ale snad i světských, potvrzováni byli, čehož jest prvé nikdy v tomto království v straně pod obojí způsobou nebylo, aby kdy konsistoř k ouřadu svatého kněžství buď tím neb jiným způsobem potvrzovala aneb jaké jiné kněží mimo ty, kteříž by od pořádných svaté obecné církve biskupův ordinováni byli, přijímati měla. Nýbrž o tom se dobře ví, že jsou předešle páni stavové pod jednou i pod obojí způsobou na obecních sněmích předky V. C. M. a králův českých za nařízení arcibiskupa, kterýž by kněžstvo jedné i druhé strany ordinoval, nejednou snažně žádali, kterážto jich žádost jest skrze císaře Ferdinanda, slavné paměti, vykonána, nad to páni stavové pod obojí přijímající při obecním sněmu léta 1573 nejjasnějších arciknížat rakouských Rudolfa, krále uherského a arciknížete Arnošta J. M. za přímluvu k V. C. M. strany svěcení kněžstva pod obojí podle starobylého řádu, který se od starodávna v této zemi choval, skrze suplikací jsou žádali; avšak proti tomu mnozí jsou činili a až posavád činí, přijímajíce o své ujmě na grunty své kněží podle dotčených augšpurské a pikhartské konfesí způsobem sektářským dosti snadně a lehce stvrzené, kteřížto, nejsouce pod žádným řádem, činí to, co se jich kolátorům líbí, náboženství s řády novými hostinskými do této země se uvozují a k němu nebohý lid bezděčně místy táhnou, náboženství pak starobylé a pravé pod obojí i kněžstvo pořádné nestydatě a neprávě hanějí, načež nebohý věrný lid duchovní i světský velice a těžce naříká, jak jsme toho předešle i nyní na V. C. M. vznášeti nepominuli. A jestliže by takovým sektářským způsobem tvrzení kněží v této zemi proti starobylému dobrému řádu svůj průchod míti mělo (jakž té naděje nejsme), pak by pravé starobylé náboženství docela vykořeněno býti a kněžstvo pořádné a věrné k velikému snížení a soužení přijíti muselo.

Čtvrté, tím vyznáním schvaluje se a propouští ženění kněžské proti právu duchovnímu, řádu země této a sněmovnímu dávnímu zapovědění, čehož jest prvé kněžím v této zemi nikdy dopuštěno nebylo a chváleno, leč od sekty oněch starých bouřlivých a v zemi této odsouzených Táborův a potom od Pikhartův, kterážto věc, jak by této zemi užitečná a stálá býti mohla, tomu V. C. M. výborně rozuměti ráčí.

Což se pak mimo svrchu položené věci jiných v dotčeném vyznání položených artikulův strany náboženství dotýče, na ty mohla by se s pomocí boží obšírná odpověď V. C. M. dáti, aby se tomu vyrozuměti mohlo, srovnávají-li se ti artikulové s vírou a náboženstvím křesťanským pravým pod obojí starobylým, ale to se na tak krátký čas vykonati nemůže a také uznati nemůžeme, aby toho tak přílišná potřeba na ten čas býti měla a to z příčiny této: zůstává V. C. M. v milostivé paměti, kterak jsme my před třemi lety z poručení V. C. M. Jich M. pánům místodržícím suplikací strany pilných potřeb konsistoře naší podali, při kteréž jsme také jednu knížku, v níž jest obsažena víra a náboženství starobylé, které jest v straně pod obojí od počátku až do nynějšího času bylo, předložili a přednesli, což jsme potom podruhé V. C. M. skrze vyslané z konsistoře naše v městě Vídni druhou suplikací připomenuli, poníženě prosíce, aby V. C. M. nad pravým starobylým pod obojí náboženstvím ochrannou ruku milostivě držeti ráčili, kterážto knížka s našimi suplikacími měla by se v kanceláři V. C. M. najíti.

Však nicméně i nyní ji přednášíme, i když V. C. M. v tuto knížku a suplikací naši, potom v dotčené vyznání psaných pánův stavův tolikéž i v konfesí augšpurskou a pikhartskou pilně a bedlivě nahlídnouti aneb k přehlídnutí těm, kterýmž theologické věci vážiti a rozsuzovati náleží, podati ráčíte, se snadno bude moci vyhledati, které jest to pravé starobylé náboženství strany pod obojí křesťanské srovnávající se s učením sv. prorokův, pána Krista, sv. apoštolův a s učením sv. obecné a apoštolské křesťanské církve, na kteréžto náboženství vztahují se obecní sněmové a smlouvy mezi stavy tohoto království stran pod jednou a pod obojím zřízením zemským, dskami, mandáty i jinak, nad to nade všecko přísahou V. C. M. stvrzené, ano i to se patrně najde, jak se to od pánův stavův sepsané vyznání tolikéž i augšpurská a pikhartská konfesí s tím pravým starobylým a dotčeným způsobem stvrzeným náboženstvím srovnávají, při kterémžto starobylém náboženství my s jiným pořádným a věrným kněžstvem a lidem světským pobožným a téhož náboženství se přidržujícím, kteréhož jest nesčíslný počet v tomto království, příkladem našich milých předkův, zůstaveni býti žádáme, a V. C. M. pro pána Boha, jehož se tu cti a božských věcí dotýče, se vší ponížeností prositi nepřestáváme, že V. C. M. mimo toto pravé náboženství jiného nového a odporného v této zemi uvozovati a k němu všeho jiného, jak duchovního tak světského, věrného a pobožného lidu zavozovati dopouštěti neráčíte, čímž V. C. M. pánu Bohu vzáctnou, církvi boží a zemi této užitečnou, lidu věrnému a pobožnému vděčnou a potěšitedlnou věc učiniti, a tím způsobem v tomto království pravou svornost a stálý pokoj způsobiti a utvrditi ráčíte.

Strany pak konsistoře Pražské a řádu, který se jí v dotčeném vyznání vyměřuje, vidí se nám, poněvadž jest táž konsistoř předně úřad V. C. M., zůstává v moci a pod zvláštní defensí V. C. M., jako i kněžstvo k ní přináležející, maje k tomu právo duchovní obecní a řád starobylý chvalitebný, jímž se jest jak strany náboženství a zřízení neb spravování kněžstva k ní přináležejícího, tak i strany při a soudův k ní přináležejících, spravovala, že při tom dobře zůstavena býti a v dobrém řádu a způsobu zůstati může, když toliko nebude těch překážek, o kteréž jsme V. C. M. nejednou suplikovali.

Neb kdyby ten řád v konsistoři v tom vyznání a kněžstvu vyměřený svůj průchod míti měl, pak by kněžstvo bídné a velmi soužené býti a to, což by mu světští vyměřili, činiti a své duchovní svobody docela zbaveno býti muselo; ale nejsme té naděje, aby V. C. M. toho na stav duchovní svobodný dopustiti ráčili.

Naposledy i to v spravedlivém uvážení V. C. M. bude míti, jestli náležité samým světským a to toliko některým osobám o věci božské a duchovní, kdež se duší lidských dotýče a svědomí, zvláště bez duchovních, kteříž jsou k správě kněžstvu a náboženství vystaveni, sněmovati a zavírati a k tomu, coby od nich zavříno bylo, všecky jiné duchovní i světské, kteří o tom, co se tu děje, málo aneb zprosta nic nevědí, zavazovati, jako by se již tuto díti chtělo, čehož jest v zemi této nebývalo. Nebo aby k spisování tohoto vyznání jací pobožní, učení a v řádu stojící duchovní lidé povoláni býti měli, o tom my nevíme.

A protož a tím V. C. M. tu všecku věc k milostivému a k spravedlivému uvážení a opatření poroučíme a V. C. M. za to poníženě prosíme, aby V. C. M. toto naše dobré zdání, které tuto V. C. M. z povinnosti naší, poněvadž z duší lidských hrozný počet pánu Bohu máme vydávati, s upřímným a dobrým oumyslem, v němž nám jest svědek pán Bůh, oznamujeme a předkládáme, od nás jako od prostých kněží laskavě přijíti a nás v své milostivé ochraně míti a držeti ráčíte.

A my za V. C. M., Její M. císařovou, paní naši, J. M. dědice V. C. M., pány naše, k pánu Bohu všemohoucímu, což vždycky činíme, vůbec i obzvláštně modliti se budeme, aby pán Bůh V. C. M. dlouhé a výborné zdraví, ve všech dobrých věcech rozmnožení a nad nepřátely šťastné vítězství dáti ráčil.

Dáno v Praze v sobotu po slavnosti svaté a blahoslavené Trojice léta 1575.

	V. C. M. věrní poddaní
	kaplani, administrátor a farářové konsistoře arcibiskupství Pražského pod obojí přijímajících.

 

V pondělí po božím Těle jsou se stavové sešli v sněmě a stav panský, měvše ještě rozmlouvání strany oznámení J. M. C. o žádosti kurfiršta saského a brandenburského, to ještě pánům z rytířstva předložili, poněvadž ten artikul strany neodcizování Vojtlandu a jiných zámkův od koruny České jest mezi stavy již sepsaný artikul obecní, že se jim vidí, že dobře o týž artikul rozmlouváno a J. M. C., co tu možného jest neb není, oznámeno býti může, a tím že se z sněmovního snešení nic nevykročí.

Na to páni z rytířstva, rozmluvivše, v tom se s pány snesli, aby o týž artikul rozmlouváno bylo; však poněvadž jisté snešení jest, aby J. M. C. nic přednášeno nebylo, dokavadž artikul strany náboženství na místě postaven nebude, tehdy při tom že se též zůstavuje, aby nic o tomto artikuli nebylo J. M. přednášeno. Stav panský jsou se také tak na tom snésti ráčili, však to oznámili, jestli že by se v uvažování týchž žádostí kurfirštův to z privilegií našlo, že se žádosti jich povoliti nemůže, tehdy to že by J. M. C. mohlo oznámeno býti a to proto, aby poslové nebyli daremně zdržováni, než jestliže by jiné snešení mezi stavy bylo, tehdy že se nemá J. M. C. přednášeti před na místě postaveným artikulem strany náboženství. Na ten způsob stav pánův, z rytířstva i města k tomu jsou přistoupili.

V outerý po božím Těle jest J. M. C. pány úředníky, soudce zemské a rady soudu komorního obeslati ráčil a v přítomnosti jich výpověď čtena byla mezi stavem panským a rytířským z knížetství Opolského a Ratiborského a mezi Svidnickými, že jsou N. Tausdorfa, zhonivše ho, do města vzali a na zejtří bez vyslyšení stíti dali. A tu jsou odsouzeni Svidničtí všech svých privilegií a svobod, jakž táž výpověď zní a J. M. C. jest sobě na osobách úřadních i těch, jenž toho příčinou a nápomocni byli, ráčil trestání v moci své pozůstaviti.

Toho dne potom skrze pány úředníky a soudce zemské jsou se postranné věci strany pana Griespeka a pana Mele v kanceláři řídily a v sněmě nic jest jednáno nebylo.

V středu po božím Těle jsou stavové rozmlouvali o obecní artikule.

Ve čtvrtek po sv. Medardu bylo také o obojích artikulích rozmlouváno a zvláště o tom, kdyby místodržící krále českého v zemi byli, aby také přísahou zemi zavázáni byli. Též také, když o snešený artikul strany jednání plavcův, kdo kterého může objednati, bylo snešeno a od Pražan povoleno, potom Novoměstští se ohlásili po snešení, že by chtěli na větší počet to vznésti v městě; než bylo jim oznámeno, že my dva stavové vyšší tomu povoliti nemůžeme, aby se měli v čem se jim líbí o nás snášeti, o věci již na sněmu snešené, a toho se některým strany pod obojí zdálo, poněvadž o to v jistých osobách k sněmu vyslaných snešení své místo mělo, že po náboženství v sněmě snešeném neměly se obce v městech Pražských zvláště svolávati.

V pátek po sv. Medardu též o obecní artikule bylo rozmlouváno a jednání o žádost kurfirštův dvou nadepsaných do středy odloženo.

A téhož dne předce díl obce Novoměstské bylo svoláno na rathouz Novoměstský, aby přeslechli spis strany náboženství. Však když úřadní osoby tomu porozuměly, co se tu obmýšlí, nechtěly přítomny býti, oznámivše, že již s stavy o to snešeny jsou, a potom po přečtení také není tomu rozuměti, aby co na odpořích bylo, kromě že se jeden ozval strany kněží ženatých, jakoby něco nového bylo. Však potom měl od jiných domluvu, že mu to nebylo poručeno mluviti a tak se rozešli a zase toho do pondělího odložili.

V sobotu po sv. Medardu opět stavové na obecních artikulích seděli a jednali. A tak sněmu do pondělího odloženo jest.

V neděli po sv. Medardu bylo osob, jenž konfesí spisovaly, shledání ráno u pana sudího a tu se snešení stalo, aby osobám pobožným v Novém městě napomenutí se stalo k stálosti u vyznání našem učiněném, poněvadž měly v pondělí opět obeslány býti.

V pondělí po sv. Medardu, když byli obesláni na rathouz Nového města Pražského deset pánův soudcův, ouřadníci nad obecními důchody, nařízení páni starší obecní, cechmistři řemesel, i stoje mezi nimi J. M. C. pan hejtman Nového města Pražského nejprv otázal se, jestli tu pan rychtář městský, aby ho někdo zavolal. I přišel pan rychtář a postavil se při panu hejtmanovi, potom pan hejtman mluvil: "Páni Pražané, starší obecní! Nepochybuji o tom, kteříž jste přítomni byli zde tento pátek minulý, mohli jste z mého promluvení porozuměti, jakou náklonnost milostivou a otcovskou lásku J. M. C. k vám míti ráčí, že netoliko o statky vaše ale také o duše vaše ráčí se starati, z kteréžto milostivé péče ráčil jest mně poručiti, aby artikulové ti, kteříž jemu o napravení náboženství vašeho podáni jsou, vám přečteni byli, abyste vyrozumějíc, bylo-li by vám při nich co ztížného aneb chtěl-li by k nim kdo co mluviti, aby mluvil svobodně žádného se neboje. I žádali jste, aby pro nepřítomnost většího počtu vašich přednějších starších obecních vám do jiného času k odpovědi odloženo bylo. Jak jsou se tehdáž dvě osoby nenáležitě a spurně postavily, z nichž jednoho viděl jsem tu dnes nyníčko, nevím jestli ještě zde, a zdá mi se, že jest krejčí, nepomním jak mu říkají, má pohanské jméno, tuším Enoch."

I vystoupil mezi jinými lidmi Enoch příjmím Malina; krejčí, otázal se pana hejtmana, co potřebovati ráčí, k němu pán promluvil takto a zuřivě:

"Ty aby věděl, že J. M. C. o osobě tvé zpráva jest učiněna, jak si ty v tomto místě v pátek minulý po přečtení těch artikulův se nezbedně choval, otcovskou péči, kterouž J. M. C. o spasení duší těchto lidí míti ráčí, ty jsi zlehčil a na odpor se spurně postavil, netoliko zde v tomto místě, ale také i po domích lidi jsi v dobrém rozpakoval. Protož aby věděl, že J. M. C. o osobě tvé mně poručiti ráčil, aby ty nahoru podán byl; pane rychtáři, vám poroučím, abyste hned s ním nahoru šli."

I odpověděl Enoch: "Vaše M. pane hejtmane, co jste ráčil tuto ke mně promluviti, tomu já odpírám a V. M. žádám, poněvadž jsem v stavu třetím svobodném měštěnín ku právu usedlý, aby mi se toho posměchu nečinilo, abych já na zprávu něčí měl ztěžován býti; žádám V. M., že toho neráčíte na mne dopouštěti, chci o to vyslyšán býti."

Pan hejtman k němu: "Již já tobě pravím, aby toho mluvení zanechal a jakž jsem oznámil, tak se zachovej, a nepůjdeš-li, káži tě hned do šatlavy vsaditi."

I šel jest Enoch s rychtářem do vězení. Potom dále pan hejtman mluvil k starším obecním: "Jaká by pak žádost vaše byla v pátek pominulý, tu jsem J. M. C. dne včerejšího, když poobědvati ráčil, oznámil. I ráčil jest tomu povoliti, aby se tak stalo," a dále mluvil: "poněvadž jste na tento čas v větším počtu starší obecní a také starší z pořádkův a řemesel obesláni, protož jestli že žádáte, budou vám ti artikulové čteni, a chce-li kdo co k nim mluviti, aby mluvil, žádného se nebojíc. Neb J. M. C. ráčí býti té vůle, aby vás při starobylé víře, při kteréž i Vaši předkové byli, zůstaviti ráčil, aby nic od ní ujímáno ani přidáváno nebylo."

V tom mluvení jeho pošeptal panu hejtmanu někdo vedle něho z přístojících, jak měl při sobě, kteréž sobě z pánův radních zvolil, Martina Masopusta, Jana Příhodu, kloboučníka, Víta Vodičku, řezníka, též Ambrože Selíka, řezníka a J. M. C. rychtáře, i pošeptáno jest jemu, aby též jmenoval pány soudce, poněvadž tu hned blízko před ním stáli.

I mluvil dále pan hejtman: "strany desíti pánův soudcův, že J. M. C. neráčil mi v tom poručiti, aby měli býti sem obesláni, než toliko poručeno od J. M. o starší přísežné a z cechův starší aby obesláni byli, ale já jsem oznámil, aby také páni soudcové se obeslali."

Tu z potazu a snešení pánův soudcův mluveno: "J. M. císaře a pána všech nás nejmilostivějšího V. M. pane hejtmane Nového města Pražského, pane k nám milostivě příznivý! Porozuměli jsou páni soudcové z promluvení V. M., jakou náklonnost J. M. C., pán náš nejmilostivější, k této obci míti ráčí, jakž jste obšírněji oznámiti ráčili, aby tato obec v svornosti a lásce státi mohla a k přeslyšení těch artikulův že jest V. M. ráčil poručiti, aby starší obecní a starší z řemesel obesláni byli, však o pánech soudcích aby také obesláni byli, to že od J. M. poručeno není, i poručili jsou oznámiti, poněvadž nejsou tak jako tito páni sousedi z vůle a poručení J. M. C. obesláni, než toliko slovem pana purkmistra, vidí se u nich, že by bylo jim nebezpečné při tomto jednání býti; neb kdyby se kdo z nich, náležitě a jak nejuctivěji můž býti, podle těch artikulův přimluviti chtěl, obávají se, aby zle vyložen nebyl a snad by se potkal s tím, co se teď jednomu z spoluměštěnínů našich přitrefilo. Protož jsou té vůle, aby zase k soudu a práci své odešli.

Na to pan hejtman: "Slyšeli jste, že jest se tento veliké věci dopustil, a kdyby nyníčko tak spurně někdo chtěl sobě počínati, věru mohl by se tolikéž tu dostati, kde by nerad. Však jste slyšeli, že ti artikulové čteni budou pro ty, kteříž jich prvé neslyšeli, protož chcete-li vy je slyšeti, to buď při vůli vaší."

Odpovědíno opět z společného potazu od pánů soudců: "Poněvadž času pominulého, když ti artikulové vyznání víry křesťanské od strany naší pod obojí v sněmu čteni byli, páni soudcové, jsouc od ouřadu pana purkmistra do sněmu k přeslyšení obesláni, k těm artikulům podle Jich M. všech tří stavův tohoto království Českého i podle pana purkmistra a pánův svých jsou přistoupili a ještě posavad jinak nevyznávají, než že ti artikulové jsou chvalitební a pobožní, majíc základ svůj v obojím zákoně pána Boha našeho v starém i v novém a důvod jich jest z písem prorockých a apoštolských, protož nemíní a nevědí proti nim co mimo své přiznání mluviti, při tom stojí a s pokorou očekávají od J. M. C. milostivé odpovědi podle Jich M. našich stavův.

A pan hejtman řekl: "Pane Brykcí, můž bez toho mluvení býti, nebudu já se tuto hádati o ty artikule, neb tuto o ně žádného soudu není. Jestliže páni soudci jich nechtí slyšeti, proč pravíte, že jsou je prvé slyšeli? mohou odjíti."

I šli páni soudci ven z mázhauzu a za nimi hned šel veliký houf obecních starších, pravíc, že jest to dobře oznámeno, a kdyby jich rychtář městský nevolal, aby zůstali, byli-by se všickni rozešli.

I mluvil pan hejtman k těm, kteříž pozůstali však v nevelikém počtu: "Nu, což chcete dáti za odpověď, poněvadž pamatujete, což v sobě ti artikulové obsahují, neb jsou vám v pátek dosti prostranně čteni byli, protož k těm-li artikulům přistoupiti chcete, čili chcete při starobylé víře předce zůstati?" I ohlásil se Franc Mejsnar, kožešník, že chce zůstati při staré víře a zvyklém náboženství a pořádcích, kteříž se za předkův jeho v Praze užívali, a Melichar Křížek, kožešník: "V. M. pane hejtmane! Tito sousedé také oznamují, poněvadž tito artikulové jsou pobožní a chvalitební, že oni se chtí taky podle víry pod obojí spravovati, jako předkové a otcové jich." I jsouce jednou od pana hejtmana dotázán: "Oznamte mi, jaké mám dáti odpovědi J. M. C., žádáte-li těch artikulův, čili žádáte při zvyklých vašich starobylých pořádcích zůstaveni býti?" Melichar odpověděl: "že on k tomu přistupuje, co od pana France promluveno jest." Ale jiní vůbec hlučili a mluvili všickni vespolek, že k těm artikulům přistupují, poněvadž to poznávají, že jsou sepsáni podle slova božího, jiní zase, že podle staré víry chtějí, jiní opět, že při páních stavích, poněvadž pan purkmistr a páni k nim jsou na místě našem přivolili a společně se snesli.

K tomu od pana hejtmana opět mluveno: "Já to J. M. C. v známost uvedu, kterak někteří k těm artikulům přistupujete, a jiní že žádáte při starobylé víře a pořádcích zvyklých zůstaveni býti."

I promluvil z poručení obce jeden: "V. M. pane hejtmane! Tito sousedé poručili oznámiti, že oni se spravovali a spravovati chtějí při té víře starobylé, kteráž jest J. M. C. v těch artikulech od tří stavův sepsána a podána, a to jest pravá víra stará a není než jedna víra."

Pan hejtman zase: "Však jsem já také pod obojí způsobou a starobylou vírou chci se říditi, než s jinými sektami nechci se spravovati."

Opět nějaký kovář: "Pane hejtmane! Však to není víra než jest náboženství, kterýmž my se spravovati chceme."

Naposledy Matěj koželuh: "V. M. pane hejtmane! My jsme v pátek slyšeli ty artikule a neuznáváme, aby v nich co bludného a co scestného bylo, ano co jsou ti dobří páni sepsali, jest dobré a chvalitebné a k tomu podle jiných pánů také přistupujeme."

I odpověděl k němu pan hejtman: "Milý brachu, s těžkem, ty nejsi nějaký Pikhart, když tak z nábožna mluvíš, aneb jsi taky nějaký sektář Pecinovský."

A tak sešlo z čtení těch artikulův a lidé se rozešli, též i pan hejtman jel z rathouzu.

V outerý po sv. Medardu o obecních artikulech se též rozmlouvalo v sněmě.

V středu na sv. Víta nebylo sněmováno.

Ve čtvrtek po sv. Vítu byl v zelené světnici slyšán pán z Rederů, do kteréhož sobě osoby z. knížetství Hlohovského a Ratiborského ztěžovaly, že ku právům jich stávati nechce, zastírajíc se nějakým majestátem od císaře Ferdinanda, slavné paměti.

V pátek po sv. Vítě bylo rozmlouvání o obecné artikule a prvé i schůze v zelené světnici od stavův pod obojí způsobou, a tu jest pan sudí nejvyšší stavům v známost uvésti ráčil, kterak pan Zdeněk z Vartemberka, hejtman Nového města Pražského, jest ku pánu mluvil, že by měl slyšeti od jednoho pána z strany pod obojí, že chceme jezuity vyhnati z země České, stranu pod jednou také pomordovati a v krvi jich ruce umejvati. A tu se jest snešení stalo, aby k pánu z Vartmberka od pana sudího v přítomnosti některých osob se otázka stala, od koho jest to slyšel, abychom se věděli k takovému pro takové nevážné řeči jak zachovati; a při tom aby straně druhé přátelská omluva se stala, jestli že by je takové negruntovní řeči došly, aby tomu víry nepřikládali.

Druhá ztížnost byla, že nějaký kněz Franta na sv. Víta na hradě Pražském kázání učinil, a v tom tupíc stranu pod obojí i tato slova mluvil: že jsou sepsali jakous novou pikartskou a loupežnou konfesí a víru, a že ti výtržní stavové, kteříž jsou ji spískali, poněvadž víru novou chtějí míti, tehdy že i krále nového míti budou chtíti a J. M. C. tudy budou chtíti o toto království připraviti, a císař takových sektářů že nemá slyšeti, ani nic takového od nich přijímati. A tak jsou to stavové tehdáž od gruntu vyhledali od lidí hodnověrných vyslaných z Litoměřice i jiných, kteří jsou to slyšeli a poznamenali.

A protož tuto obojí ztížnost jsou stavové pod obojí straně druhé v známost uvedli s oznámením, že na jiném nejsou, nežli všelijaké dobré přátelství k nim chovati a s žádostí, poněvadž takové důtklivé kázání na J. M. císaře vznésti musejí, že za to žádají, aby společně J. M. za to prosili, aby J. M. C. taková všetečná a bouřlivá kázání pro přetržení něčeho horšího zastaviti a k skutečnému strestání přivésti ráčil.

Na to oznámení, jsou se páni pod jednou sestoupivše a rozmluvivše, zase svou odpověď dali: poněvadž jich tak malý počet jest, že společně ve větším počtu o to rozmluviti a zase, na čem se snesou, odpověď svou dáti chtějí.

Téhož dne jsou strany vyzdvižení učení Pražského také stavové rozmlouvali a tu jsou volili z každého stavu dvě osoby, aby o to, jaká by k té věci zbírka a odkad měla vyhledána býti, i také jak dále by se to říditi mělo, [....] a to ty osoby: pana Jana z Říčan, pana Ladislava z Lobkovic, pana Michala Španovského z Lisova, pana Šebestiana z Vřesovic, Mistra Matěje z Aventinu, Mistra Ondřeje Lucína z Litoměřic, též Mistra Matěje rektora akademie Pražské, a tak jsou se snesly, aby v neděli se o to sešly po ranném kázání.

Téhož dne pan Zikmund Kurcpach proboden smrtedlně od nějakého Francouze.

V sobotu po sv. Vítě jsou se na větším díle přeběhli obecní artikulové; a Pražané jsou na stavy ztížnost svou vznesli, kterak Vlaši a jiní cizozemci, kterýchž mnoho na ten čas v Praze bylo, nemalé protimyslnosti jim činí, chodíc po noci v houfích a čeládku jich mužského i ženského pohlaví jim ztěžujíc, v tom jsou za opatření žádali. O to stav panský a rytířský, rozmluvivše společně, na tom jsou se snesli, aby to na J. M. C. vznesli a J. M. žádali, aby to naříditi ráčil, kterak by jim ta rozpustilost jich mohla přetržena býti a zvláště, poněvadž Čechové, když do země jich se dostanú, všeckny jich pořádky podniknouti a na větším díle v některých místech i bez zbraní svých choditi musejí. Podle toho jest se také pánům Pražanům oznámilo, aby se to v městech Pražských vyhledalo, jak veliký počet jich tu v městech týchž Vlachův a cizozemcův.