Jako soud byl přesvědčen o vině Ladislava z Lobkovic, tak také zachoval se i celý sněm na tu dobu opět svolaný. Císař Rudolf dne 28. května 1593 dal napsati mandát, kterýmž obsílal stavy království Českého ke dni 30. června na hrad Pražský, aby relace předešlého sněmu sepsána a vůbec vyhlášena býti mohla. Pro vítězné však úspěchy tureckého vojska v Charvátsku i v Uhřích a potřebná v příčině té ochranná opatření, muselo býti od toho upuštěno. Až teprv na druhé vyzvání ze dne 16. září sešli se stavové opět k sněmovnímu zasedání do Prahy dne 22. října 1593. V předložení sněmovním opakoval císař příčiny žádosti o pomoc proti Turku i o jiné berně, rovněž o defensí, zmínil se o podaném ztížném spisu do sněmu, ubezpečoval stavy, že se mu tím ve všem ublížilo, že je jako laskavý otec opatrovati chce a stavův žádá, aby ťnedůvodným, omylným zprávám žádné víry nepřikládali a příkladem předkův svých do nejvyššího přemožení z upřímné, věrné lásky jako králi a pánu svému ve všem nápomocni byli a v tom žádnému národu nic napřed nedali.Ť Na taková slova usnesli se, odpověděli stavové: že o nenáležitém, nedůvodném, beze všeho ušetření, studu do sněmu podaném pokoutním spisu, kterýmž císař a král za milostivou, otcovskou péči svou nevinně zošklivován, dříve než zjevně přečten byl, žádné vědomosti a k ztížnostem žádné příčiny neměli, poněvadž císař vždycky jako nejpřednější křesťanská, spravedlivá vrchnost k stavům milostivě se choval, je opatroval, při všech svobodách, právích je zůstavoval, tak že pána Boha prosí, aby dlouhého nad nimi panování mu propůjčiti ráčil. Všichni od prvního do posledního zavrhli, zřekli se účastenství při podání ztížného spisu; všichni slavnými prohlásili slovy, že při císaři, hrdel ani statku nelitujíce, státi a ve všem jemu nápomocni býti chtějí; žádný ani mimo sněm nehlesl, aby ve spise obsažená desideria, z nichž některá po skutečné nápravě právem volala, splněna byla. Viděti jaká ostýchavost a bázeň panstvo a rytířstvo české napadla před soudem proti původcům spisu právě držaným. Takovým osvědčením odsoudil sněm všechno demonstrativní jednání sněmu předešlého a vinnými také uznal žalované i nežalované původce ztížného spisu a rozvedení sněmu. Mimo to sněm, svolaný toliko k schválení, stvrzení předešlého usnesení svolené pomoci proti Turku, posudného na dvě léta, uvolil se dávati berni jednu i druhou po tři roky, i svolil také ke všem ostatním požadavkům královským. Nad to více uzavřeli stavové odváděti po tři léta nemalou daň ze svého měšce po 15 groších českých z každého osedlého na vydržování defensí nebo veřejné hotovosti, města pak na místě sbírky svolila každého roku 18750 kop míšeňských dávati. Tím že sněm předešlé usnesení své v příčině berně přeměnil, napravil vedle předlohy královské, odsouzeno bylo také postranní jednání, mluvení nejvyššího hofmistra při předešlém sněmu proti svolení berní na tři léta, vyřknut byl zrovna již ortel nad ním samým. Jiří Lobkovic na sněmu přítomen nebyl. Prázdné místo druhého nejvyššího úředníka zemského ukazovalo příliš výrazně na jednání císařem jmenovaného komisaře předešlého sněmu, kterýž hleděl všemožně, aby zakryl minulou svou činnost sněmovní. Však nedařilo se mu, všechno se pod ním bortilo. Útěk bratra jeho Ladislava na něj žaloval, proposice královská slovy lapidárními upozorňovala na vinu i vinníka, nový sněm jednání jeho odsoudil, a prokurátor císařský mnoho již měl důkazů proti němu po ruce, že více žádné nebylo pochybnosti o jeho brzké obžalobě. Nebylo tudíž divu, že Lobkovic stával se velice zádumčivým, tak že domácí lidé hlídati ho museli, aby prý snad na život si nesáhl. Nejvíce ho hnětlo, trápilo, že nemilost císařská byla mu ukázána tak zřejmým způsobem, odnětím totiž zlatého klíče jako komořímu, a tím také zamezen mu přístup do komory královské. Stalo se již dne 29. září, když z povinnosti své jako nejvyšší úředník zemský k soudu zemskému se dostavil.
Po ukončení sněmu obeslal císař (dne 7. prosince) opětně Šebestiána Vřesovce a Ladislava Lobkovice ke dni 26. ledna 1594, aby opět před soudem stáli. V obeslání vyčtena všecka předešle již zmíněná provinění i přidáno ještě, že statky své, ačkoliv věděl, v jakou pokutu upadl, paní Mandaleně hrabince ze Salmu, manželce své, před útěkem ze země zapsati dal; císař dovolával se také osvědčení posledního sněmu. Přes písemnou prosbu jmenované paní (ze dne 21. prosince 1593), aby statky její v sekvestr brány nebyly, přes omluvu, že manžela svého doptati se a jemu obeslání k soudu dodati nemohla, přes úpěnlivé prosby všech dítek i matky na kolenou císaři přednášené, odsouzen pan Ladislav cti, hrdla i statku. Ohromné jeho jmění zabráno pro komoru královskou. Vřesovcovi pak, poněvadž hned na začátku soudu císaři dal se na milost a vinu na Lobkovice za jeho nepřítomnosti svedl, vyměřeno, aby do vůle císařské z měst Pražských nevycházel.
Nedlouho před soudním vyřknutím ortele nad Ladislavem Lobkovicem přinesl Adam Havel Popel Lobkovic panu Jiřímu na Libochovice, kdež tehdy meškal, list ministra Trautsona, kterýmž mu oznamoval, že by císař rád viděl, aby k budoucímu soudu komornímu nepřišel a písemně se omluvil, že mu nebude na škodu ale na prospěch. Lobkovic poznával, jaký to asi podvod a lest, i rozvažoval, jak by se měl zachovati. Mezi tím přišli opět od císaře vyslaní nejvyšší sudí zemský Martinic, purkrabí kraje Hradeckého Jan Vřesovec a sekretář císařský, aby mu vyřídili zvláštní poslání. Sekretář přečetl Lobkovicovi spis, v němž zaznamenána byla celá řada různých obvinění a na konci suchými slovy doloženo: poněvadž císař pro taková provinění nechce více ho míti nejvyšším hofmistrem, protož aby úřadu se vzdal, kdyby však tak učiniti nechtěl, že císař ho sesadí. Neočekávané a také neslýchané rozhodnutí císařské bylo pro Lobkovice jako udeření hromové. Tak byl zaražen, že nemohl se vzpamatovati a nevěděl co odpovědíti. Po chvíli teprv žádal, aby mu spis odevzdán byl, a, když mu bylo sekretářem odepříno, že spis podruhé, potřetí přečísti může, však z ruky vydati nesmí, řekl: že na takové neočekávané, nepředvídané věci odpověď hned dáti nemůže, však s nemalým že mu podivením přichází, když před půl druhým rokem císaře pokorně žádal, aby úřadu hofmistrského sproštěn byl, tehdy že prosbě jeho nevyhověno, kdyby se tak bylo stalo, že se ctí úřad složiti mohl, nyní však že státi se má s jeho potupou a hanbou. Bez oznámení příčiny že císař mu také odňal klíč komořího a zapověděl přístup ke dvoru, a nyní opět na pouliční vymyšlené zprávy že odvrhuje ho z úřadu a nedovoluje mu ani na učiněná falešná udání se zodpovídati. Takovou spravedlnost však spravedlivý v nebi soudce že dobře posoudí a jako nejvyšší ze všech soudců na každého nejmocnější rukou svou sáhnouti může. Ačkoliv by nebyl povinen na oznámení takové úřad složiti bez předchozího veřejného soudu a ortele (nejvyšší úředníci zemští nesměli úřadu zbaveni býti, leč by jim přečinění nějaké zřejmě bylo dokázáno), však aby císař nemyslel, že mu na tom tak mnoho záleží, že příti se nebude a hofmistrství se vzdává docela. Císař že dobře ví, že za takový úřad neprosil, nýbrž že sám s ním o to vyjednával a úřad mu nabídl. Však přes všechno to, že prosí císaře, aby od nemilosti k němu upustil a nejmilostivějším pánem jeho zůstával. S tím vyslance od sebe propustil. Ze taková ne právě zdvořilá slova Lobkovicova neuchlácholila, neudobřila rozhněvaného císaře, rozumí se samo sebou. Pan Jiří zapomínal, že příliš volný ton a podivné někdy chování bylo možné a jedině snad jemu dovolené, když ještě byl důvěrným milostníkem císařovým i arciknížete Ferdinanda. Z troufalých takových slov viděti, že Lobkovic myslel, že ještě bude moci zažehnati bouři na něj kvapící. I vypravil se do Prahy a poněvadž mu audience nebyla povolena, dal v předpokoji po obyčejném sluhovi odevzdati císaři jakýsi urážlivý lístek, v němž poučoval, kterak a s kým by se měl o záležitosti jeho (Lobkovice) raditi a s kým nic, jinače že by musel věc takovou vznésti na ty, kteříž s ním stejné zájmy mají. Neslušné chování a příliš smělá slova, jimiž snad chtěl zastrašiti císaře, byla pro Lobkovice osudná. Rudolf II. rozuměl posledním slovům, že "vznese věc na ty, kteříž s ním stejné zájmy mají", jakoby mu hrozil nějakým vzbouřením stavův. I dal mu doručiti ceduli, kterouž sám diktoval svému sekretáři, na níž vyznamenán rejstřík všelikých starších i novějších provinění nejvyššího hofmistra. Nepatrný lístek toliko pro připamatování hříchů (o nichž se již zmínka stala: praktika v příčině koní arciknížete Ferdinanda, koupě panství Mladoboleslavského etc ) jemu samému spíše nežli jiným povědomých, byl strašným ťmementoŤ pro pana Jiřího, kterýž klamné oddával se dosud naději, že snad všechno v nejhorším případu skončí jen takovou nemilosti císařskou, že nebude moci při dvoře císařském na službu hleděti. Lobkovic domníval se, že co podařilo se mu ukrýti, skutečně také očím císařovým zakryto zůstává, hřešil na shovívavost Rudolfovu, i přes příliš byl troufalý na dosavadní štěstí své. ťKdyby císařem ode dvora byl odstrčen, že sloužiti bude arciknížeti Ferdinandovi,Ť takovými slovy prohlásil se ještě na začátku roku 1594 k vyslanci, když týž v příčině urovnání arciknížeti povinných dluhů do Chomutova k němu vypraven byl. Jak Lobkovic strašlivě se klamal, že doufal milostí arciknížecí se přichrániti, o tom některé listy Ferdinandovy příliš zřejmé podávají svědectví.[ Vyjednávání poslanců arciknlžecích s Lobkovicem v přičině zaplacení dlužné ještě částky za panství Křivoklátské, pominuli jsme v našem vypravování, poněvadž netýče se a v nijaké nebylo souvislosti s jednáním sněmovním. Podobně a za touže příčinou nejednali jsme o rozmnožování jeho bohatství, o nabytí panství Mlado-Boleslavského, a směně jeho za panství Chomutovské i o jiných. Rovněž nebylo nám potřebí obšírněji posuzovati bezohlednou až vyzývavou horlivost Lobkovicovu v šíření víry katolické] Lístkem císařovým, kterýž velmi jen stručně dotýká se hříchů hofmistrových, byl Lobkovic hrozným způsobem ze všech dosavadních nadějí vyburcován. Poznal, že císař nezapomněl, že o všem dobře jest zpraven a že i ostatní členové císařské rodiny nezachovají ho více v milosti. A skutečně arcikníže Ferdinand, při jehož dvoře pan Jiří sloužil a na jehož milost v poslední ještě chvíli spoléhal, radil císaři na začátku roku 1594, aby Lobkovice, jenž praktikami svými již daleko se zavedl, zatknouti dal. Hrozná předtucha, jaký smutný osud by i jeho stihnouti mohl, počala tížiti Lobkovice, na něhož dopadaly nyní rány jedna za druhou. Dělo se, o čemž žádný neměl tušení, na tajné vyzvání arciknížete Ferdinanda. Když těžká ruka, Nemesis, na Jiřího již sahala, přičiňovali se také svědomitě osobní jeho nepřátelé, zvláště purkrabí Karlštejnský, president komorní Jáchym Novohradský z Kolovrat, jenž půjčkami a jinými finančními operacemi pomáhal potřebné pokladně císařské, sebe pak tím udržoval na stálém výsluní císařské milosti, aby Lobkovic byl zničen. Řevnivost mezi nimi datovala se již z let minulých, kdy (1586 a 1587) jednalo se o obsazení výnosného úřadu purkrabství Karlštejnského. Císař nechtěl, aby propůjčen byl pánovi z Kolovrat,[Viz Sněmzy české VII. 1587] kterýž domníval se, že nejvyšší hofmistr mu v tom překáží, Společná nedůvěra, žehravost proměnila se po smrti nejvyššího purkrabího Vilíma z Rožmberka v úhlavní nepřátelství, když oba pánové o purkrabství se ucházeli.
Po městech Pražských i venkově trousily se řeči o spiknutí, tajných schůzích, o přípitcích na zdraví a zdar nového budoucího krále Českého a jiných velezrádných praktikách, což všechno přičítáno na vrub rodu Lobkovicův, zvláště však shrnuto na hlavu pana Jiřího, jenž viněn, že opravdu pomýšlel na to, aby císaři Rudolfovi s hlavy strhl královskou korunu. Vypravovalo se, že bohatý nejvyšší hofmistr najal několik tisíc zbrojnošů, kteréž na neznámých tajných místech rozestavil, aby císaře, až na letní sídlo své do Brandýsa nad Labem se ubírati bude, zajmouti a sám králem českým vyhlásiti se mohl. Na doklad toho připomínáno, že uprchlý Ladislav z Lobkovic vícekráte při hostinách za přítomnosti bratra svého Jiřího i jiných členů rodiny Lobkovické na zdraví nového českého krále připíjel s připomínáním slavné doby krále Jiřího
z Poděbrad i jiných starých příběhů. Tak prý stalo se na zámku Mostě, v Duchcově, v domě Adama Havla z Lobkovic v Praze a ve vsi Kopistech u Mostu.[
Jaké to byly přípitky, kterýmiž na prvním místě přede všemi jinými pilo se na zdrávi ťnejmilostivějšího císaře a králeŤ a potom teprv pamatovalo se na jiné, o tom věrohodné podávají doklady výpovědi svědkův ze dne io. prosince 1. 1594, kteréž sem slovo za slovem pokládáme. Takž vypovídal: Jeroným Limpach měštěnín a primas města Mostu. U.p. p. p. ťLéta tisícího pětistého devadesátého druhého v neděli Cantate držel se kostelní počet ve vsi Kopicích. Tu jest pan Hans Václav z Lobkovic z Hořejšího Litvínova jel a tu, v Kopicích tak mimo ten dvůr jevši, kdež se ten kostelní počet držel, se zastavil a se ksnídaní zval. Potom za stolem začal rumbtruňk, aby pro zdraví JMCé okolo šel; druhej trunk pro pana Jiřího Popela z Lobkovic, toho času nejvyššího hofmistra, svého milého pana strejce a otce, aby mu všemohoucí Pán Bůh ráčil dlouhého zdraví propůjčiti, nebo se skrze něho nám všem též také této vší zemi všecko prospěšné stane; třetí trunk pro svou z srdce nejmilejší, pro niž že jemu všecky poctivé panny také jsou milé, okolo připil. Více mi není vědomo, neb sem tehdáž o kostel pečoval a někdy mezi jiné tu vsedl, odtud často vstával, jídla z kuchyně na tabuli dáti nositi. Když sem pak přišel, porozuměl sem, že sou srozuměli, že bylo o ňákém novém pánu zmínka, pročež ten rumbtruňk stal se. Více nevím.
Martin Mikšů, měštěnín z Mostu. U. p. p. p.: ťPřitrefilo se v neděli Cantate léta devadesátého druhého, že jest se kostelní počet v Kopici držel. Tu jest pan Hans Václav z Lobkovic pro pana Jana Vinklmana z Hozentalu, císařského rychtáře, poslal, aby k němu přišel do hořejšího Litvínova; a toho jest mu císařský rychtář odepřel, že jest nemohl k němu přijíti za příčinou počtu. Tak jest se pan Hans Václav sám pak do Kopie zval. V tom když sme jedli, tehdy jest pan Hans Václav začal a rumbtruňk udělal pro JMCé zdraví, potom druhej rumbtruňk pro nejvyššího hofmistra, svého milého strejce a otce, potom třetí trunk pro svou z srdce nejmilejší a všech šlechetných panen. Více nevím.
Hans Behaml z Mostu. U. p. p. p.: ťJá sem tu neděli Cantate léta devadesátého druhého od JMCé rychtáře a primasa v Mostě k kostelním počtům do Kopie povolán byl. Tu po kázání a vykonaném počtu pan Hans Václav z Lobkovic před ten dvůr, kdež se ti poctové drželi, na voze přijel a s císařským rychtářem přede dvorem mluvil. Co jest mluveno bylo, není mi vědomé. Ale však pan Hans Václav s ním tam přišel a tu s námi se všemi snídal. A když se drobet pojedlo, kázal sobě sklenici dáti s tím ozváním, že by náležité bylo, poněvadž spolu veseli sme, abychom na JMCou, našeho nejmilostivějšího císaře a pána, nezapomínali, a tak tu sklenici kázal vínem naplniti s tím oznámením, že tu jistou sklenici s vínem na šťastnej prospěch a zdraví JMCé, pána našeho nejmilostivějšího, vypiti chce, a aby každej, kteříž za stolem sedí, týmž spůsobem touž sklenici ven vypil. Což se jest pak stalo. Po druhé vzal sobě opěty sklenici a jménem a pro svého pana strejce a otce pana Jiřího z Lobkovic, tehdáž nejvyššího hofmistra, okolo připil. Po třetí týmž spůsobem rumbtruňk nechal jíti s tím oznámením, že se ten trunk pro jeho nejmilejší a všech dobrých šlechetných paní a panen vykonati má. Sice více nevím.
Jiřík Eberhart, farář v Kopicích. U. p. p. p.: ťJakož sem z poručení JMCé, pána našeho nejmilostivějšího, sem pohnán, abych oznámil co se v neděli Cantate přede dvěma léty při kostelním počtu sběhlo, také jaká slova skrze urozeného pána pana Hans Václava z Lobkovic se staly: tu jest JMt pán, když se jedlo, začal a císařskému rychtáři Janovi Vinkelmanovi jeden trunk připil s následujícími slovy: Pro JMCé, tak taky svého milého pana strejce, tak aby po tom vypití jeden každej, kteříž tehdáž byli, tu jistou sklenici s vínem povinen byl vypiti. Ač sem sobě obtěžoval a to také učiniti nemohl pro svou nestatečnost, však jest jmenovaný pan Hans Václav mně to prominul, také řekl: Musí se to faráři v dobré obrátiti. Více nevím. (Koncept v arch. ministerstva vnitra ve Vídni.)
Výpověď primasa Mosteckého udává, že Jan Václav Lobkovic při zdravici na hofmistra Lobkovice užil slov: ťNebo se skrze něho nám všem, též také této vší zemi všecko prospěšné staneŤ, a že, když (primas) zase do světnice se navrátil, porozuměl, jakoby byli hosté srozuměli, že bylo o ňákém novém pánu zmínka. Na první pohled mohlo by snad někomu se zdáti, že slova ta ukrývají skutečně kýžený cíl Jiřího Popela na korunu Českou, však uváží-li se ostatní výpovědi svědkův, že žádný ani slovem nevykládal přípitek významem takovým, což by zajisté byli učinili a také nepochybně tehdáž (10. prosince 1594) věděli, oč se jednalo, poněvadž Lobkovic toho času byl již odsouzen, uvězněn, můžeme s jistotou, aniž bychom pravdě ublížili, říci, že Jan Václav z L. připíjel na zdraví strýce svého na ten rozum, že skrze něho jako jednoho toho času (1592) z nejpřednějších a nejmocnějších úředníků zemských celé zemi (a zvláště asi katolíkům) prospěšné se stane. Velezrádný úmysl vylučuje se již také tím, že zcela lojálně císař a král pivní zdravicí slaven byl ] Nejapná taková povídačka našla u mnohých víry, zvláště však postarali se nepřátelé o to, aby v širších vrstvách lidu bez toho dosti neoblíbený hofmistr stal se nenáviděným.Což také skutečně měrou svrchovanou se podařilo. Lid považoval někdejšího hofmistra za ukrutného nepřítele pravdy Kristovy i proklínal ho jako tyrana, po ulicích Pražských rozhazovány, zpívány paskvily na toho nového krále, na hlavních dvéřích velké síně v královském hradě Pražském přibit o Lobkovicovi pamflet, aby jej každý dobře viděti a čísti mohl; na vratech jeho paláce na Hradčanech napsány křídou všelijaké posmíšky,[ Na ukázku několik řádků z posměšné-písničky o Lobkovicovi: ťHofmistr ráčil sám partytář býtiŤ (naráží na artikul v ztížném spisu, jenž podán byl do sněmu) ťnemohl v ničemž nedostatku míti; neb se pásl na pastviskách zelených, židovskými partykami dobytých. Pro jméno své pokusil se o králeŤ (roztroušeno podezřívání, že Jiří Lobkovic, jenž spřízněn byl po přeslici s rodem krále Jiřího Poděbradského, chce býti také králem Jiřím zvláště katolickým) ťo čemž vědí polští obyvateléŤ (snad naráží se na list polského krále Sigmunda arciknížeti Maximilianovi poslaný, kterýmž oznamoval, co mu byl napsal kardinál Aldobrandini, že by Lobkovic spíše měl býti králem nežli Rudolf II.). ťByť se pak víc olejem pomazoval a s jezevci (s jesuity) se v panství uvazoval, ba, žes pil pro zdraví na nového krále, již jesti tvého života na mále; srozuměl tomu, kterýž tebou vládne, Jiříčku, hleď, jak jsou tvé kroky zrádnéŤ. (MS. Adama Tesacia Brodského v museu království Českého.)
Zvláště hojně vyskytovala se tehdy v pamfletech výstraha: aby císař se varoval, že v popeli (Lobkovic jmenoval se Jiří Popel) doutná jiskra.] ano i komedie oněm provozována; v masopustních dnech přiběhli někteří mladí páni šlechticové v maškaře před dům Lobkovický a zarazivše oštěpy své do-země, zvolali, že před českým králem budou rytířskou hru, turnaj provozovati, a t. d.
Přílišným vzrušením, pod tíhou zlých událostí i nebezpečného podezřívání onemocněl Lobkovic, a poněvadž mimo dům vidin nebyl, roznesli lidé a z podezřívání vznikla pověst, že jako bratr jeho Ladislav ze strachu před trestem z království Českého uprchl. Zpráva taková roznášena pilně nejen po Cechách, ale i daleko za hranicemi. Arcikníže Ferdinand nařídil dne i. února 1594, aby mu o tom do Inšpruku věrohodná podána byla zpráva, zdali skutečně s pravdou se srovnává. Pravda to nebyla, jakož všechna jiná zde uvedená podezřívání byla osobními nepřátely Lobkovicovými proto rozšiřována a nalíčena, aby nedůvěřivý a podezřívavými rádci otočený Rudolf II., jenž proti Lobkovicovi velice byl rozhořčen, ještě více poštván byl. A záměry nepřátel skutečně se dařily, neboť císař, jenž po drahný čas potlačoval hněv svůj vzbuzený známým přípitkem, rád naslouchal novinám, kteréž potvrzovaly nediplomatické zprávy kardinálovy (již papeže Klementa VIII.), z Říma zaslané, i posilňovaly ho v domnění, že snad skutečně Jiří z Lobkovic velezrádné choval úmysly a sáhnouti chtěl po koruně královské. Takové podezření (k němuž nepřátelé Lobkovicovi snášeli doklady z lidských řečí, které sami na základě ohřívaných výroků Aldobrandiniových do úst lidu byli vhodili), bylo nejen pro Jiřího ale i pro všechen rod Lobkovicův velice nebezpečné a mohlo míti zvláště pro předního z nich osudné následky. Členové rozvětveného starého rodu věděli dobře, jak vysoce císař jest hněvem zaujat proti Jiřímu, že více zajímá se o důkazy viny jeho než o zprávy docházející v příčině uhájení hranic křesťanských proti Turku. [ Relace Fuggerovská ze dne 20. října 1593 ] Aby takové nebezpečí celému rodu hrozící odvrátili, sešli se členové rodiny Popelů k poradě do domu pana Jiřího, kdež sepsána suplikací k císaři, v níž lítostivě toužili na veliké bezpráví, kteréž jim se děje na nemalou potupu a hanbu rozšiřováním falešných, utrhačných zpráv a pamfletů. S rozhořčením odmítali všechny jim přičítané pikle, tajné schůze a zvláště že by císaře zraditi, o život připraviti a sami z rodu svého krále Čechům dáti chtěli a že by také již na zdraví takového nového pána připíjeti měli. Jako jedněmi ústy všichni vysoce zaříkali se Bohem i svým spasením, že se jim před císařem i vším světem křivda děje a že žádný člověk na zemi nikdy na ně ničím neprokáže, že by něčeho se byli dopustili, co by bylo na úraz, zmenšení důstojenství majestátu císařského a královského. prosili císaře, aby vůči jich všech nevině byl jim mocnou ochranou a záštitou, i aby ti, kdož opovážili se falešné o nich rozšiřovati zprávy, byli jmenováni a k zodpovědnosti pohnáni. Podepsání byli: Jiří Popel, Fra Mat. Leopold Popel, Jan Václav Popel, Bohuslav Havel Popel, Zdeněk Vojtěch Popel (později nejvyšší kanclíř), Bedřich Popel, Adam Havel Popel a Ladislav Popel. Suplikací odevzdal Adam Havel Lobkovic do rukou císaře, když z kostela do svých komnat se ubíral i přednesl ji také ústně jasným hlasem před mnohými přítomnými cizími knížaty, vyslanci a pány českými. Císař naslouchal pozorně až na konec, však odpovědi nedal žádné, ani ústní ani písemní. Pamflety proti Jiřímu roztrušovány, řeči hanlivé roznášeny po Praze i venkově dále jako kdy prvé. Za některý den po podání supliky přišli Adam Slavata a Heřman Říčan do domu Lobkovicova s poselstvím císařským: poněvadž již prvé bylo psaním Trautsonovým mu zakázáno z venkova do Prahy se odebrati, že císař nařizuje, aby co nejdříve na statky své odešel, že v Praze ho trpěti nechce. Lobkovic vyslancům odvětil: že takový příkaz císařský zdá se mu a jest podivný a také neméně obtížný, poněvadž toho dříve nikdy se nestalo, aby král v Čechách obyvatele království, kterýž vždycky poctivě a právě se choval, z vlastního svobodného domu a z měst Pražských vyháněl. Odmlouval dále, že císař dal mu Trautsonem psáti, že by rád viděl, aby do měst Pražských nepřijížděl, však aby Prahu mu byl zakázal, toho že v psaní se nenajde. A protož aby mu nebylo za zlé vykládáno, když tak na rychlo odejíti nemůže, poněvadž právní své pře urovnati musí. S takovou odpovědí odešli. Jiří žádal zatím prostřednictvím Adama Havla Popela komorníka Rumpfa, aby mu při císaři zjednal audienci: však se špatným výsledkem. 5 Císař odpověděl: toho že více není, aby slyšení míti a sám ústně s ním mluviti mohl. Brzy na to přišli do domu pana Jiřího o osmé hodině večerní sekretáři f české dvorské kanceláře Jan Myllner a Jiří Funk se vzkazem od nejvyššího purkrabího, aby vedle přísného rozkazu a vůle císařské, poněvadž soudní projednávání jsou skončena, z Prahy odešel. Načež Lobkovic odvětil, že vedle nařízení se zachová. Druhého pak dne z měst Pražských odejel. Byla to neusmířitelná nenávist císařova proti Lobkovicovi, že ho ani v blízkém sousedství svém trpěti nechtěl? či obava, nedůvěra před nějakými piklemi? nebo měl Jiří od přátel svých býti odloučen, aby byl zcela osamocen, měl zůstati bez přátelské rady, pomoci, kteréž mu v krátkém čase bylo zapotřebí? Královský prokurátor Jindřich z Písnice oznámil toho času císaři Rudolfovi, že svědectví proti Jiřímu z Lobkovic podaná usvědčují ho z téže viny jako bratra jeho Ladislava.
Za několik dní po příchodu Lobkovice na Libochovice, přišli opět oba sekretáři české dvorské kanceláře, a přinesli s sebou list královský ze dne 19. února 1594, kterýmž sám císař Rudolf II. mimo obyčej vystupuje jako žalobce, svědek i soudce a pohání Jiřího ke dni 21. března na hrad Pražský před vlastní osobu císařskou jako krále českého, před úředníky, soudce zemské a rady císařské. Obžaloba, (kterouž prý s královským prokurátorem skládal president komorní Jáchym Novohradský z Kolovrat) rekapituluje provinění Ladislava Lobkovice i jeho odsouzení, a viní Jiřího, že o tom ťnenáležitémŤ spisu dříve již věděl, jako řiditel sněmu císaři, než do sněmu podán byl, o něm neoznámil, spis přehledal, radil, jak a kdy by podán býti měl, bez vědomí císařského na katedře jej čísti dal i schvaloval, stavy že pokoutně podněcoval, aby od artikulů v ztížnostech obsažených neupouštěli, k jednání proposice císařské aby dříve nepřistupovali, dokud by jich potřeby vyřízeny nebyly, kdyby pak i k projednání předlohy královské je napomínal, aby tomu naopak rozuměli, tím způsobem že nebude moci král více v Cechách rozkazovati, ale stavův že musí vždy za všecko žádati. Dále viní císař Lobkovice, že jako zástupce králův na sněme proti nepravým ztížnostem ve spisu neviny císařovy se nezastal, ano nad to nade všechno k králi, pánu svému z úst v uši nevážně že mluviti se opovážil, že dosavad jako v maškaře chodil, na obou ramenách nosil, však že již takovou maškaru s sebe složí a sněm jinač říditi bude, že všeho takového ťrocení, puntováníŤ jako přední autor byl i také hlavní příčina, že jednání sněmovní tak odporně šlo, některé ze stavův že pobízel, aby od sněmu domů se rozjeli, sám pak na konci sněmování nevyčkav rozhodnutí císařského, s některými přívrženci svými ze sněmu odešel a tak sněm rozvedl. Císař žaluje, vytýká dále, že takovým jednáním a nevěrou krále podvedl, mocnost a důstojenství královské urazil a zlehčil. A toho všeho že se dopustil po tolikerých mu králem prokázaných milostech a dobrodiních i odpuštění mu již dříve všelijakých hříchův.
Z vyčtených provinění viděti, že žaloba vším právem a podle spravedlnosti vinila Lobkovice z toho, co skutečně se stalo. Opomenuty ještě byly a vytčeny býti mohly nešetrné řeči, kterýmiž pobouzel stavy, zvláště městský stav proti povolení předlohy královské, a zlehčoval učiněný mu královský dar 15.000 kop gr. č.
O dalekosáhlých záměrech, že by velmož Jiří chtěl korunu královskou strhnouti na svou hlavu, nebo o velkém, hrozném spiknutí proti panovníkovi, jehož prý za-j mouti a zahubiti chtěl, o všech takových velezrádných záměrech, o nichž tehdy mnoho se povídalo a i za naší doby psalo, obžaloba císařova ani jediným nezmiňuje se slovem, poněvadž to všechno byly jen podezřívavé, vymyšlené zprávy, kteréž měly k zničení nenáviděného Lobkovice napomáhati. Kdyby bylo možno bývalo něco podstatného zachytiti z přičítaných Jiřímu velezrádných záměrů, zajisté že by zapřísáhlý nepřítel Jáchym Kolovrat s horlivým u vyhledávání všelikých provinění prokurátorem císařským Jeníškem toho byli nepominuli; i císař Rudolf II. sám zajisté by vítané příležitosti byl se uchopil, aby pyšnou hlavu Lobkovicovu do rukou katových dáti mohl, poněvadž však ničeho, kromě povídání, nebylo, muselo býti vypuštěno. Soudný pozorovatel současný zajisté posuzoval zprávy o velezrádných záměrech za plané řeči, a i kritický historik naší doby odsouditi musí Lobkovicovi podkládané úmysly za falešné tendenční zprávy, kteréž nikdež žádného stvrzení nenalézají. Jiří sám, třebas i byl věděl o zámyslech některých přílišných horlivcův náboženských, kteříž by rádi bývali nějakým katolickým Jiřím Poděbradským vyhubili ťkacířství,Ť aby římská víra jedinou byla panující v zemi, musel při zdravém rozumu a pronikavým, bystrým duchem svým poznati úplnou na ten čas bezvýslednost takových záměrů. Bohatý, vysoce postavený velmož připravoval si cestu, jakož již ukázáno, aby sobě k větší ještě moci a výnosnějšímu místu pomohl, čímž získal si několik mocných osobních nepřátel, rozmnožoval stále své bohatství, neohlížeje se při tom mnoho na právo a spravedlnost, pročež byl v nemalé nenávisti mnohých přátel i nepřátel, a jako předák strany katolické a násilný rozšiřovatel víry římské i přeštědrý podporovatel jesuitův, byl nejen nesympatickým ale skutečně nenáviděným u svých poddaných a u převeliké části všeho nekatolického obyvatelstva českého, jakž také skutečně ukázalo se, když zprávy o velezrádných jeho záměrech zúmyslně rozšiřovány byly, že lid ho proklínal, a šlechta v mumrajích se mu vysmívala. Vedle toho zase byl císař Rudolf II. přes všechny své vady králem v zemi České oblíbeným, od národa i milovaným, a katolického obyvatelstva v Čechách byl toho času tak malý počet, že při vší výbojné chtivosti některých fanatiků, bez nějaké římsko-španělské koalice, nebyl by žádný proti třidcateronásobné přesile nekatolíků v Čechách něčeho pořídil. A proti nejkřesťanštějšímu panovníku, při jehož dvoře skoro všichni služebníci i dvořané přiznávali se k víře pod jednou, nebyli by předce Řím a Španělsko (ani většinou protestantské Německo), pomocné ruky podali nějakému ctižádostivému českému šlechtici, třebas sebe více katoličtějšímu.
Pro velezrádné záměry Lobkovic souzen nebyl a býti nemohl, však předce mu takové na něho sčítané, ničím nedokázané viny nejvíce uškodily. Veliká horlivost u víře katolické, štědrá přízeň k řádu jesuitskému pomáhaly panu Jiřímu při císaři Rudolfovi, že v povýšení hodností rychle postupoval a na výsluní císařské milosti také jmění své hojnou měrou rozmnožovati mohl. A táže veliká horlivost ve věcech víry, kteráž činila ho jako předákem katolíkův, svedla ho do společnosti s kardinálem Aldobrandinim, jehož výroky měly býti pro něho osudné.
Lobkovic byl vedle zprávy vlastní dcery své Evy po přečtení obžaloby jako smyslů zbavený. Strašlivé bylo to překvapení. Všechno dosavadní štěstí, blaho, všechna námaha, práce jako zničeny, minulost ztracena, budoucnost zmařena. Propast hrozná zela před jeho očima. Rád by se byl ukryl na nějaké bezpečné místo. Co činiti? Měl se dáti s císařem v soud aneb na koleno padnouti? Strach, bázeň a hanba počaly pokrývati tvář hrdého velmože, když jen na mysl jedno i druhé si přivedl. Odhodlal se vypraviti se do Prahy, aby pomoci a rady hledati mohl u svých přátel. Však přátel nebylo, prchli se štěstím. Z příbuzných přihlásili se jen dva a sice Adam Havel Popel s bratrem Janem Václavem, kteříž zůstali věrnými, vytrvalými i v neštěstí. Z přátel zbyl jediný Jiří Martinic, nejvyšší sudí, kterýž poslal jako starý přítel, služebníka svého šlechtice Jana Peclinovského k Lobkovicovi se zvláštním vzkázáním. Nejprve dal omluviti se, že by mu některé věci sám ústně sděliti chtěl, však že tak učiniti nemůže a nesmí, poněvadž nejen jemu ale i jiným, o kterýchž byla domněnka, že by byli jeho přátely, president komorní Jáchym z Kolovrat hrozně vyhrožuje, aby se měli na pozoru, a chtějí-li přízeň a milost císařovu si zachovati, aby Lobkovice se neujímali, do jeho domu nechodili, radou, pomocí mu nepřispívali; neboť kdo by opovážil se tak učiniti, že v nemilost při císaři upadne. Vedle takového sdělení varoval Martinic pana Jiřího přátelsky, aby se velice na pozoru měl, poněvadž císař pevně jest odhodlán ztrestati, zkaziti ho na těle, cti i statku. Autorem, machinatorem všeho že jest Kolovrat, jemuž císař jako prý nejzkušenějšímu a nejučenějšímu právníku všechnu takovou právní při svěřil, kterýž po tajné úřadě s některými úředníky zemskými předložil připravený proces všem nejvyšším úředníkům k další úřadě a podání návrhu. Těch několik málo, kteříž s jistým ostýcháním omlouvati ho počali, okřikl president komorní tvrdým hlasem: zdali snad také hodlají s Lobkovicem puntovati se proti císaři a v stejnou nemilost upadnouti? Proto také z hofmistrského úřadu byl sesazen, aby zbaven byl přátel, kteříž by mu snad radni a pomocní býti mohli. Pro takové všechny příčiny a poněvadž nemůže nadíti se příznivého výroku soudců, že mu důvěrně a z veliké lásky, kteráž mezi nimi od dětinského přátelství stále trvala a bohdá až do hrobu potrvá, přátelsky radí, aby s císařem v žádný soud se nedával, nýbrž jakýmkoli způsobem z procesu takového vyprostiti se hleděl.