Lobkovice tížilo vedle právního procesu s císařem současné přísné doléhání arciknížete Ferdinanda na zaplacení povinného dluhu za panství Křivoklátské, a pak žaloba císaři na něho podaná Janem Voldemarem Hasištejnským z Lobkovic v příčině panství Ličkovského. Nade všechno však trápilo ho svědomí, že ani přímluvný list papeže Klementa VIII. císaři zaslaný, žádné nevymohl mu přízně a milosti. A proto rád uposlechl přátelské rady Martinicovy i podal suplikací císaři, aby od procesu proti němu upuštěno a oznámeno mu bylo, kteří lidé ho falešně při císaři obžalovali, aby proti nim brániti se a nevinu svou ukázati mohl. Supliku odevzdal Krištofovi Želinskému, místokanclíři českému, kterýž po třech dnech vrátil žádost Janovi Václavu Popelovi s oznámením, že císař prosbu pana Jiřího s učiněnou podmínkou nepřijal a se vyjádřil, chce-li za něco prositi, aby zanechal všech podmínek. Načež podal Lobkovic opětně novou prosbu, aby od procesu proti němu upuštěno bylo. Císař odpověděl, že rozkáže, aby od dalšího právního jednání upuštěno bylo, když na hrad Pražský v ustanovený den před soud komorní, kamž obeslán jest, se postaví a tam veřejně prosbu svou opakovati bude a poddá se na milost i nemilost. Toho však obával se Lobkovic, tomu nechtěl se podrobiti. I poslal k Jáchymovi z Těchenic a ještě jiným prokurátorům, aby hledal rady a pomoci v obhájení. Však jeden i druhý ostýchali se s ním mluviti, jeho navštíviti, poněvadž báli se nemilosti císařské. Musel prositi císaře za nařízení některému prokurátoru, aby ho obhajoval. Což když se stalo, odebrali se na místo churavého pana Jiřího přátelé jeho Adam Havel a Jan Václav Popelové prosebně k soudu, aby císař od procesu a vzdání se na milost i nemilost upustil. Nevyřídili ničeho. Místokanclíř vyslal Jana Václava Popela k Jiřímu se vzkázáním, že když byl u císaře, mezi jinou řečí stala se také o něm zmínka. Císař prý litoval, že mu nedůvěřuje a na milost i nemilost poddati se nechce, a položiv prý rozevřenou ruku na prsa pravil: "Pohledte, Želinský, kdyby Lobkovic mně důvěřoval, ničeho zlého by se mu nestalo, mohl by vší milosti užiti. " Místokanclíř že pana Jiřího napomíná, aby sám sobě v cestě nestál, císaři ve všem se důvěřil a to činil, co císař míti chce, pak že bude všechno dobře. Neboť zajisté jest slušné, aby on za císařem chodil a nikoliv obráceně. A protož chce-li dobré rady poslechnouti, aby dvoje stejné suplikací podal, jednu císaři a druhou úředníkům a soudcům zemským. Že taková do úst císaři vkládaná slova byla vymyšlena a z něčího jen návodu mluvena, poznati se mohlo lehce, zvláště kdo znali, jaké panovalo při císaři smýšlení proti Lobkovicovi. Výslechy mnohých svědkův stavu panského, rytířského i měšťákův a lidí poddaných byly ukončeny, akta nad tím byla již zavřena, jaké bylo jednání hofmistrovo při sněmu, jaké měl účastenství při podání ztížného spisu, že přiměl bratra svého Ladislava k útěku; z jiných velezrádných, "dalekosáhlých záměrů" zůstalo jen podezření. Však co proti němu vysvědčeno bylo, postačovalo, aby byl odsouzen. [ Na soudné stolici ve při jeho zasedali: Adam z Hradce, nejvyšší purkrabí, Jan st. z Valdštejna, nejvyšší komoří, Jáchym z Kolovrat, komorní president, Jiří z Martinic, nejvyšší sudí, Jaroslav ze Smiřic, královského dvoru hofmistr, Václav z Říčan, královského dvoru maršálek, Krištofor z Lobkovic, president nad apelacemi, Jan z Sellenberka, Adam z Šternberka, Hertvig Zejdlic z Šenfeldu, Volf Novohradský z Kolovrat, Karel z Vartemberka, Bohuslav Jáchym Hasištejnský z Lobkovic, Heřman z Říčan, Michal Spanovský z Lisova, Humprecht Černín, podkomoří králov. a hejt man hradu Pražského, Jan Vřesovec, purkrabí Hradecký, Krištofor Vratislav z Mitrovic a Jan Malovec. Sněmové, jednáni 1. 1593 1 1594 ].Lobkovic jestli o všem nebyl třebas spraven tolik asi vyzvěděl, že všechno obhajování bylo by marné, hlavní přelíčení, k němuž pro churavost se nedostavil, již započalo, nebezpečí odsouzení hrozilo každou hodinu: nezbývalo mu nežli poddati se na milost i nemilost, což také učinil prosebným listem dne 27. března 1594. Poněvadž byl nemocen a prokurátor k němu do domu jíti nesměl, dal stolek k loži svému blíže přistaviti a strýci svému Adamu Havlovi z Lobkovic supliku diktoval a podepsal. ťSe zarmoucenou myslí, truchlivým srdcem utíká se jako nehodný poddaný k císaři, s nejsníženější pokorou poddaně a poníženě prosí, aby císař se svým starým, strápeným, ode všech opuštěným služebníkem v soud se nedával. Pro Boha, božské milosrdenství, na kole
nou prosil, všecky své viny pod nohy císařské milosti kladl, aby mu, co provinil, odpuštěno bylo. Znal se, že přečinění se dopustil, k slušnému a spravedlivému hněvu i nemilosti císaře proti sobě popudil, vinen se dával, kořil a opět pro smilování boží prosil, aby na milost i nemilost přijat byl a s ním milostivě naloženo bylo.Ť Tenor hrozné poníženosti, jakouž prosebný list psán, svědčí o veliké přeměně, jaká se s hrdým, pyšným někdy velmožem stala. Téhož dne v neděli Judica, kdy suplikací datována, odevzdána jedna místokanclíři pro císaře a druhého dne (28. března) podána druhá do rukou nejvyšších úředníků a soudců zemských. Poněvadž však při podpisu Lobkovicově nebyla připsána slova: "vlastní rukou, " a tím by snad suplikací někdy v pochybnost brána býti mohla, vysláni dne 29. března dva úředníci a sice Bohuslav z Michalovic, místopísař království Českého, a Jan Hošek z Proseče, úředník podkomořího při dskách zemských, z poručení úředníků a soudců zemských k panu Jiřímu, aby se ho dotázali: zná-li se k tomu ke všemu, co v suplikací psáno a je-li v tom ve všem taková jeho celá a dokonalá vůle? K čemuž všemu přisvědčil a se přiznal, i že podpis ruky jeho vlastní. Jako zvláštnost při takovém úředním přiznání uvádíme, že ještě prosil, jestliže prosbou svou císaři v čem ublížil, aby to nemoci jeho přičteno bylo. Nebyla to přílišná pokleslost mysli, že by s největší ponížeností sepsanou prosbou bál se ještě uraziti císaře, nýbrž úplné pokoření se pod moc císařské milosti; rovněž vyjádřením, že v příčině odevzdání dvojí suplikací vedle nařízení císařského, totiž vedle rady místokancléřem mu dané, se zachoval, dal najevo a jako připomínal, že slíbené milosti všecek se oddává a také v ni věří. Po návštěvě úředníků menších desk zemských počal zase býti zasmušilým a ztráceti naději v šťastný prospěch. I nemoc jeho prý se zhoršila tou měrou, že málo bylo naděje na jeho uzdravení.
Dne 31. března o 12. hodině polední učinil soud o obžalobě císařem podané a po deset dní vyšetřované nález, že Jiří z Lobkovic ztratil čest, hrdlo i statek. Na rozkaz císařský nebyl však rozsudek publikován, poněvadž Rudolf II. sklonil se k snížené prosbě pana Jiřího i k přímluvám od přátel jeho činěným, a přijal ho na milost i nemilost na ten způsob, aby v domě svém pod jistým opatřením zůstával a dalšího očekával vyměření. Téhož dne učiněno nařízení, aby statky jeho ujaty byly k rukoum císařovým a provedeno opatření, aby střežen byl. K večeru přišla do domu Lobkovicova divná návštěva, hejtman hradu Pražského s Kri-štofem Želiňským a 24 zámeckými mušketýry. Hejtman oznámil Lobkovicovi s pláčem, že jest císařovým zajatým. Na dotaz: zdali tak se děje po nálezu soudním? odpověděl hejtman, že o ničem neví, než daný mu rozkaz vykonává. Lobkovic ač na loži nezapomněl ani tehdy své všetečné manýry, prohodiv mezi jiným; že o takové spravedlnosti jak živ neslyšel. Slova taková zajisté císaři donesena Lobkovicovi císařské milosti nepřidala. Při dvoře tehdy učiněn návrh, aby Lobkovic odvezen byl do Vídně, statků jeho pak aby užilo se na zaplacení útrat válečných proti Turku.
Za dva dni potom přišli sekretáři dvorské české kanceláře Jiří Funk a Jan Myllner a žádali jménem císařovým, aby předložený mu revers podepsal. Lobkovic měl upsati se, že císaře veřejně odprositi a na zámku Ličkově za spáchané zločiny své u věčném vězení zůstávati a v něm pokojně se chce chovati. Všech osm panství se všemi městy i jiným příslušenstvím, oba domy na Hradčanech se všemi svršky, nábytky, penězi, klenoty že postupuje císaři, a upouští od poručenství nad Lidmilou, dcerou Jana Lobkovice na Bílině, i k opatrování do vůle královské ji poroučí; dluhů mu náležitých za císařem zůstalých, že užiti nechce. Za to pak, že císař přes veliká jeho provinění život mu daroval, že zavazuje se i se svými dědici a budoucími za zasloužený přisouzený mu trest nemstíti se na císaři, jeho potomcích i služebnících slovem ani skutkem, zjevně ani tajně. Kdyby pak sám nebo jeho potomci něčeho proti tomu reversu se dopustili, má hrdlo ztratiti, děti pak jeho ze země České na věčné časy vyhnány býti mají.
Hrozný úpis, jímž přiznati se měl k "velikým zločinům" na císaři spáchaným, a sám odsouditi se měl hrdla, cti i statků, i děti své zavázati, že schválí trest nad otcem vynesený, kterýmž připraveni byli jeho dědicové o statky otcovské, a jimž stále hrozilo vyobcování z vlastní rodné země: Lobkovic podepsati nemohl a také nepodepsal. Když druhého dne sekretáři pro revers s oznámením se dostavili, že by císař rád do svátků velikonočních všechny ty věci ukončil, dal jim pan Jiří za odpověď, že před svátky ještě podá císaři poníženou supliku. Což také dne 8. dubna na veliký pátek učinil. Lobkovic prosebně připomínal, že všechno provinění, všechno své pozemské blaho před nohy císařovy byl položil, na kolenou prosil, s důvěrou na milost i nemilost se vzdal, a s jistotou spíše milosti než nemilosti očekával: poněvadž však císař za provinění jeho již potrestání ustanovil, jakž ze zaslaného mu reversu se srdcem a myslí skormoucenou se dověděl, že chce vězněm býti, statky své, klenoty, peníze i všechny spravedlnosti císaři postoupiti, odevzdati, všech provinění svých se srdečnou lítostí odprositi, nikdy slovem ani skutkem na něho uvalených trestů nevzpomínati ani za ně se mstíti, žádných potajných schůzí se nesúčastniti ani konati, ale vždy věrnými službami císaři i jeho nástupcům se odsluhovati, a cokoliv mu císař rozkáže, všechno nejposlušněji, nejochotněji vykonávati, podnikati. A jako v svatý velkonoční čas zbožnou mysl k Bohu pozvedá, za odpuštění hříchů prosí, rovněž tak že na velký pátek prosebně zdvihá rukou svých a pro milosrdenství boží prosí za prominutí provinění, anebo aspoň za zmírnění, ulehčení věčného žaláře. Na milost císařskou život svůj, dítky, statky své že dává, však duši, svědomí své že nemůže tím obtížiti, aby zřejmě přiznával se k něčemu, čeho se nedopustil, že totiž proti císaři a králi spiknutí osnoval, pozdvižení strojil, císaře o život i majestát připraviti chtěl. A protož že ještě úpěnlivě pro milosrdenství, poslední soud boží k císaři prosebně volá, aby milostivým okem pohleděl na utrápeného, nemocného vězně a sprostil ho zápisu, jímž sám sebe na těle i na duši má odsouditi a zatratiti. Neboť tím prohřešil by se nejen proti Bohu, proti svému svědomí, své duši, proti zákonům přírodním a způsobil by poctivému rodu svému věčnou hanbu a posměšné výčitky.
Na suplikací, psanou žalostnými, dojemnými a ve všem s pravdou se srovnávajícími slovy dána odpověd až po svátcích dne 13. dubna. Přinesli ji jmenovaní sekretáři české dvorské kanceláře ústy svými. Poněvadž císař z prosebné odpovědi jeho seznal, že revers podepsati nemíní, protož aby jej vrátil a připravil se na cestu, kamž mu rozkázáno bude. Načež odpověděl, že vedle nařízení císařského se zachová a raději do nejhlubšího vězení půjde nebo hlavu pod meč katův položí, než aby veřejně obžalovati měl sama sebe ze zločinů, jichž se nikdy nedopustil a ani nikdy na něco podobného nepomyslel. Po krátkých těch slovích revers navrátil. Lobkovic očekával, co s ním se bude díti. Příštího dne ničeho se nestalo, snad ponechával se mu ještě čas na rozmýšlenou, kdyby předce se rozhodl a revers podepsal.
Třetího dne přibyl nemalý počet jízdné i pěší stráže městské a hradní před palác Lobkovicův, aby na rozkaz císařský zavezli pana Jiřího do vykázaného mu vězení na hrad Ličkov. Za stráží přihrnulo se zvědavého lidu na Hradčany takové množství, že prý zdálo se, jako by celá Praha se byla sešla, aby viděla odvážeti českého krále. Jako o dnech masopustních chtělo několik mladších šlechticův prováděti před domem Lobkovicovým turnaje na posměch "nového krále, " takž i později, zvláště když právní proces od 21. března projednáván a pak dům jeho hradní stráží osazen byl, sbíhali se skoro denně pod okna jeho všelijací lidé, aby bud posměšnými posuňky, pokřikováním i proklínáním ukazovali, jak velice oblíbeným by byl takový nový katolický král český. Dne 15. však dubna byly davy lidu zvláště rozjařeny. Vedle všelikých známých pokřiků, výsměchů, prokletí slyšeti bylo s ukazováním na palác odsouzeného, že ťnový český král již katovi propadne, jako někdy sám katoval nekatolíky Chomutovské.Ť Městské stráže oštěpy, mušketami a meči ozbrojené, měly pilnou práci před domem, aby lid do vnitř nevtrhnul. Dva stály vozy přede dveřmi. Když všechno bylo připraveno, vsazen do prvního Jiří Lobkovic se služebníkem svým, do druhého pak obě jeho dcery. Stráž doprovázela jedoucí vozy přes Hradčany s ohromným průvodem hulákajícího lidu, skrze nějž tlačili se také však mnozí, někteří se slzou v oku, aby aspoň zahlídli vozy, nebo aby pozdravem, přátelským pokynutím ruky rozloučiti se mohli s Lobkovicem a jeho dcerami. A s takovým okázale ozbrojeným a četným průvodem 70 mužů dovezen až na hrad Ličkov. Dvojnásob krutě pocítiti musel pan Jiří trest na něho vložený, že uvězněn ve svém někdy hradě a vykázán mu za byt čeledník blíže samé brány, kastelánem pak hradu i dozorcem vzácného vězně jmenován nedávno před tím Lobkovicem ze služby hospodářské vyhnaný Adam Haslauer.
Sotva že vozy s odsouzeným pánem a jeho dcerami přes náměstí Hradčanské poodjely a pokřikující lid od paláce se odhrnul, přišli úřední zřízenci se zámečníky a ko váři, aby vrata, dvéře pokojův, komor, sklepů, skříní zotvírali, všechno prohledali, pře- házeli, peníze (mezi nimiž nalézalo se připravených 12 až 13 tisíc, aby darovány byly koleji jesuitské v Chomutově na vystavení a zařízení kostela), zlaté šperky, řetězy, halže, drahokamy a jiné klenoty pobrali, stříbrné náčiní, poháry, konvice, mísy, talíře a jiné podobné odvezli ano i stříbrné relikviáře sebrali, v sudech i velkých lahvch vínem naplněných zlaté peníze hledali, psaní a jiné písemnosti po několik dní bedlivě prohlíželi, aby něco podezřelého nalézti mohli. Podobně dělo se již před tím na všech ostatních Lobkovicovi zabraných statcích.
Konečné odsouzení pana Jiřího stalo se teprv dne 29. dubna 1594. Trest již 31. března soudem vyměřený souhlasil se vším, jak v reversu Lobkovicovi předloženo bylo, totiž: věčné vězení, zbavení všech statků i poručenství nad šlechtičnou Lidmilou, dcerou někdy Jana ml. z Lobkovic, s tím dodatkem, kdyby odsouzený nebo jeho dědicové, přátelé aneb kdokoliv jiný na místě jich proti takovému soudnému nálezu cožkoliv podnikali, že každý, kdo by se toho dopustil, čest, hrdlo i statek má ztratiti bez milosti.
Lobkovic zůstával na hradě Ličkově střežen 24 někdejšími svými poddanými z panství Chomutovského, o kterýchž předpokládati se mohlo, že na spoutaného, bez mocného někdejšího pána svého budou přísnější, ukrutnější, nežli jak on jako vrchnost v příčině náboženství k nim se někdy zachoval. A osvědčili se. Lobkovic z vězení ne vykročil. Ani tehdy, když brzy po jeho z Prahy odvezení tvrdý dozorce Haslauer náhodou s koně spadl a se zabil, a tudíž přes čtrnácte dní žádného skoro vrchního do zoru nebylo, pan Jiří ač dosti měl příležitosti prchnouti, ani práh nepřekročil, ano sám nejvyšším úředníkům zemským nešťastnou příhodu kastelánovu, a že toho času není žá dného nad ním dozorce, oznámil. A předce nepřátelé jeho v Praze při dvoře císařském rozhodili podezření, že na útěk pomýšlí. Proto snad byl po devítiměsíční vazbě v Ličkově dne 30. prosince roku 1594 za tuhé zimy se svými dcerami Evou Evsebií a Annou Marií v průvodu 24 mužů jízdné stráže a 12 střelcův na dvou vozích vezen do Kladska. Na prvním voze taženém čtyřmi koňmi seděl Lobkovic sám, na druhém taktéž o čtyřech koních byly obě jeho dcery. Za těmi jeli na vozích komisaři z Žatce, Kadaně a z Chomutova. K jízdným a střelcům přidána ještě k vozům pěší stráž, kterouž města (kudy se jelo) vypraviti musela, aby od večera k večeru vězně provázela. Po obou stranách prvních dvou vozů šli pěší s ručnicemi a halapartnami, v předu, vzadu i po straně klusala jízda. Stráže z měst byly prý podobny více taškářům a žebrákům nežli vojákům. Šli okolo samého vozu, když však do některého města na noc přijeti měli, navěsilo se jich tolik na vůz, kolik jich vzadu nebo po stranách vozu státi mohlo, aby hrozný zločinec jim utéci nemohl. V městě, kamž na nocleh přibyli, zamknuty ihned brány městské, a sebránka pěší stráže ubytována přede dveřmi světnice, v níž odpočívati měl Lobkovic se svými dcerami. Popíjením, tancem a výskáním veselili se po celou noc najatí strážcové, kteříž, aby žádný s vězněm neměl nějaké útrpnosti, namlouvali lidem, I že chtěl krále o život připraviti a sám kralovati, čímž skutečně lid velmi popudili. Takžna příklad v Nymburce, když na Nové léto (1595) ráno Lobkovic na vůz sedal a lidé se sběhli, na něho hledíce, řekl k lidu po němečku: "Co jste jakživi člověka neviděli?". Načež mu jeden z lidu zase německy odpověděl: "Zrádce takového jako jsi ty, skutečně jsme neviděli." [ MS. Adama Tesacia Brodského v museu král. Českého ].Celou výpravu vězeňskou, kteráž podobala se malému válečnému tažení, řídil Václav Počepický z Počepic, kterýž o všem, co se stalo, z každého noclehu, podávati musel zprávu po naschválním poslu do komory české. Dne 3. ledna 1595 přibyli do Kladska. Pan Jiří veden hned do vězení, kteréž mu bylo na kvap přestavěno. I zadělán ve vlaském komínu (kamen nebylo) oheň a dříví zanecháno v jizbě, aby sám sobě na oheň přikládati mohl. Dcery jeho, když s ním se rozžehnávaly, převelice naříkaly a pro Boha hejtmana prosily, aby je ještě, když již odcházely, jednou k otci předpustil, což na veliký jich pláč a naříkání učinil a potom je sám z místa vyvedl do jich obydlí. Vykázané mu místnosti k obývání byly horší nežli na Ličkově. V bídném tmavém, vlhkém sklepení byl by ve dvou, třech měsících nepochybně zemříti musel, kdyby tehdejší hejtman zámecký Melchior z Rechenbergu důtklivou přímluvou při císaři byl mu nezjednal jinou místnost k obývání.[ Nejmenovaný úředník hradní psal hejtmanu Kladskému: ťBelangend den wohlgebornen Herrn Herrn Georgen von Lobkowicz, demnach Herr Doctor Henneman itzo zu Glatz vor wenig Wochen Ihr Gnaden in seiner Leibsschwachheit curirt, und auf sein fleissiges Vornehmen der Mittel und Arznei befunden, dass sein treu vorgenommener Fleiss seiner Cur bei Ihren Gnaden wenig Frucht schaffen wurde, weiln Ihre G. in dem dumpfigen, schimmeligen und übelriechenden Gemach ihren Schlaf halten und liegen sollten, ja es wäre ein Ursach aller derer Beschwer, die Ihr G. zuvor und auch itzo an ihrem Haupt leiden und tragen musste; weilen denn E. G. sich wohl zu erinnern, dass kurz vorschienener Zeit, ehe E. G. jungst nach Prag vorreiset, solches, wie itzt vermeldt, des Herrn Doctors Bericht vormeldet und angezeigt, was des Herrn Doctors Gutbedunken, damit Ihr G. nicht muthwilliger Weis vorwahrloset wurde, nämblich, dass man in gedachtem Schlafgemach noch ein Fenster durchbrechen Hesse, welches ohne alle Gefahr wohl geschehen könnte und in dem Zimmer eine durchstreichende Luft wäre, als wäre es allenthalben itzo Ihr G. und konftig, wer etwan mit der Zeit solches Gemach gebrauchen musste, gesunder und bequemer, und würden sich die ungesunden Dünste durch die Luft verlieren und wegzehren. Obwohl E. G. in seinem Vonhinnenreisen Ihr G. Vertröstung gethan, sie wollten solches bei der böhmischen Kammer zu Prag schleunigist beföderen helfen, dass solches Fenster in mehr gedachtem Zimmer zugerichtet würde, mir schleunigist zuschreiben und befehlen lassen, Ihr G. aber hierin gross Verlangen tragen, mich hierumben besprochen, ob mir in diesem kein Befehlich zukommen, mich hierauf erinnert mit Vormeldung, dass bei wohlgedachter Kammer noch zu befinden und aufzusuchen wäre, dass es weiland durch den zuvor gewesenen H. Präsidenten Herrn von Kolfradt [Kolowrat] hätte sollen geschaffet und befohlen werden, auch E. G. derenthalben ein schriftlicher Befehlich zu jener Zeit zukommen, welches aber bishero noch nit ins Werk gerichtet worden. Bittet derhalben der Herr von Lobkowicz E. G., die wollten das best bei der Sachen thun und dem Herr Stefan von Sternberg S. G. bitten, er wolle soliches, dieweil es vormals allbereit, wie oben gemeldet, bewilligt, auch dahin richten, damit solches Fenster noch vor dem Winter gemacht könnet werden. Der Herr von Lobkowicz erbeut sich solches hinwiederumb wie gegen dem Herrn von Sternberg S. G. also auch gegen E. G. in allem ihm muglichen zu verdienen und zu beschulden.Ť (Concepì im Archiv des k: k. Minist, des Innern in Wien.) Nedatovaná zpráva tato psaná o několik let později, podává nám neomylné svědectví, jaké bylo Lobkovicovo vězení, když za lepší bylo vyměněno. ] Na týden vykázáno mu 40 kop gr. m., z nichž sobě, dcerám svým i čeládce jídlo, pití, šaty a jiné potřeby opatřiti musel; nebylo to tudíž nijakž skvělé zaopatření někdejšího českého velmože i jeho šlechtičen. Víme z bezpečného pramene, že když starší dcera Eva potřebovala někdy šatu a obuvi, museli si od úst utrhnouti. Nic nebyly platný přímluvy papežského legata při sněmu Řezenském kardinála Madruzziho, nic nepomohly prosby kardinála Spinoly při císaři jménem papeže samého činěné. Císař sliboval, že Lobkovice na svobodu propustí, ve skutečnosti však dvéře žaláře zůstaly zavřeny. A rok ubíhal za rokem. Nepohodlím, hořem nad zmařeným dalším životem, ztrátou statkův roznemohl se Lobkovic těžkou nemocí r. 1598 a potom ještě několikráte. Péčí dcery Evy, kteráž vždy s bezpříkladnou obětivostí ho ošetřovala á polehčenou mu vazbou k intervencí hejtmana na hradě Kladském opět na nějakou dobu zotavily se síly dohasínajícího již starce. Nadějné sliby, že dostane se mu milosti císařské, že propuštěn bude na svobodu, jimiž potěšovali ho známí přátelé, posilňovaly ho v utrpení, kteréž snášel na stáří své dosti trpělivě a s oddaností do vůle boží. Nepřátelé jeho při dvoře císařském vykládali takovou jeho trpělivost a zamlklost za vzdorovitost a nadutost.