Když Lobkovic pozoroval, že smrt návštěvami těžkých nemocí a ubýváním tělesných sil na dvéře obydlí jeho pozemského již zaklepala, rozhodl se prositi opětně císaře za vrácení milosti a propuštění ze žaláře, aby těch nemnoho dnů, kteréž mu z živobytí zbývaly, na svobodě a bez žalářních útrap prožiti mohl. Prosebné psaní Lobkovicovo v příčině té, dané v Kladsku dne 14. října 1602, doručeno k odevzdání císaři Rudolfovi komorníku Filipu Langovi. Odpověď však žádná nepřicházela. V měsíci květnu 1. 1603. vypravil pan Jiří ťnejmilejší svou dceruŤ Evu do Prahy, aby osobně císaře za milost pro otce svého prosila. Lang ji přivítal s ujišťováním, že psaní císaři se nelíbilo, protož aby jiné zasláno bylo. Když však mu Eva odvětila, že otec pro velikou slabost péro ani v ruce držeti a jediné písmeny napsati nemůže, radil Lang, aby ona sama tak učinila. I zaslala troje prosebné listy císaři, však opět odpověď nedána. Nejspíše že (jako i list Lobkovicův ze dne 14. října 1602) ani do rukou císařových se nedostaly, poněvadž úplatným darem pro komorníka opatřeny nebyly. Lang radil dále, aby za audiencí žádala. Což když se stalo a šlechtična Eva s dvěma svými služebnými pannami přišla, daru však žádného pro Langa nepřinesla, a do pokojův sama bez průvodu pannen vkročiti nechtěla, odbyl ji ošemetník, že císař již do zahrady na procházku odešel, aby domů jela.[ List ze dne 14. června 1603, kterýmž oznamovala dcera Eva otci svému o všem tom jednání, i připojenou také krátkou řeč, kterou k císaři prosloviti chtěla, přikládáme jako zvláštní charakteristickou známku šlechtičny Evy Popelovny 3 původním chybným německým pravopisem: ťEhr G. mein herczallerliebster Herr Vadter. Ich thue Ehr. G. gehorsamist zue wissen, dass nach dem ich am Fraitag die Ross hab abgefertigt, kombt der Fillip den Tag herunder; bin ich glaich bei der von Don [Dohna], so kombt er hirumb, redt da midt miehr undt sagt, ehr seh, Ihr Maytt etc waren ieczt gahr gnagt darzue, drum soll ichss bailaib nidt vndterlassen, alssbalt morgen, alss den vergangne Samstag, hinauff, vnd sohl main Sachen vorbringen. Ich hab nidt khin sagen na vndt hab mich halt resolvirt, ich wölss than. Auff mohrgen schickh ich zuer Landthoffmasterin und lass ihr sagen, die weil ich sieh, dass kaner auss main Vettern sich Ehr G. und mainer nidt will anemen, ja nidt allan annemen, sondern gahr in dem wenigsten nidt rahten, so woll ich selber hienauff vnd will main Sachen fiierbringen. Bidt sie, wass sie eber ain Frau, die midt mier kindt faren. Da hadt sie mier lassen sagen, sie winsch mier fili Glikh, jedoch hedt ich gestern hinauff gschikt, so war der Kanczler bein ihr gewesen, so hedt mahn khine Radt fragen, vnd sie bidt, ich sohl iehr nidt fr ibel halten, dass iezt nidt wierdt kine nach miehr schikhen, den der Käser möcht sagen, ihr Herr raht miehr darzue. Nu ich schickh zuem Kantzier, der sagt: ich war vorschtendig, ich wiss wohl, wass ich than soll, iedoch dunkht ihn, swar besser, ich soll schreiben. Sagt der Sigmundt, ich hedt schon oift geschriben vndt hedt densten khan Andtwort. So sagt ehr nix drauff. Nu ich fahr in Name Gotss hinauff midt main Jungfern. Wie ich hinauff khom, so sagt der Fillip, der Khaser wart schon ain halbe Schtundt; fiert mich hinauff auff Gang. Wie ich da bin, so sagt ehr, ab ich
will hinain gehn, maini Jungfern khine derweil heraussen wartten. Sag ich: swar nuhr fun wegen der Laidt. Sagtehr, wahr doch niemedt da. Sag ich, die Jungfern, die möchten selber davon reden. So sagt ehr, ich soll ein wenigwardten. Geht hinain, in an Fiertelschtundt kombt der wider vnd sagt miehr, der Khaser ist schon in Gartten, iedoch soll ich nuer frelich sein, swer guedt weren, vnd ess war offt schon gahr guedt, aber ess waren etlichi, die plusen Twider ain, vnd ich soll den Schraibtisch noch nidt ferkoffen. Der Käser war nidt zfriden midt dem, wass der Herr schriffe thuet. Wass also nidt, wiess waidter weren wiert. Ich bin schon endtschlossen gewesen, wass ich hab reden wellen vnd hab mich nichtss gscheicht, hab halt gdacht, ehr sei ein Mensch wie ain anderer. Den Ridel hab ich >nach nidt bay mier ghabt, will sehen, wiess waiter weren wirdt. Ehr G. die than mier gnedigst zue wissen, wass -;ich waiter thun soll. Thue mich Ehr G. beffellen. Dathum am Erchtag nach Corporis Christi [14. června 1603].
(P. S.) ťDass hab ich wellen reden. Allergnedigister Khaser, König und Herr. E. Rom. Kay. Maytt. bidt ich zuem allervnderthanigsten, Sie wellen mier disess main demiettigistess Bidten ihn Vngnaden nidt vermerkhen. Bidt darneben E. Rom. Kai. Maytt. vmb Godtess vnd Seiner hailliger fünff Wunden willen, Sie wellen den grossen Zorn, den sie gegen mainem armen vnd numehr Er[leb]ten Herrn Vadtern geffast haben, allergnedigist faren lassen, ihn zue dero kay. vnd kön. Gnaden wider an vnd aufnemen vnd in diser sainer langwierigen vnd numehr biss inss zehende Jahr werender Gefenkhnuss allergnedigst erledigen. Dassselb wiert Godt der Allmechtig E. Kay. Maytt. raich-lich belonen vnd ich will nidt vndterlassen, Tag vnd Nacht für E. Kay. May. laugwirigess Leben vnd glikhsellige Regierung zue bidten. — Wass nidt, hedt ich recht gredt oder nidt. Ich thue Ehr G. zue wissen, dass ich khan fening mehr hab. Der Herr von Schternbergk, der Herr Adam, last Ehr G. saine Dienst fermelden, a že neníčky něco pracuje v páně Ladislavovejch věcech; VM. že ste mu nikdy neráčili nic poručiti, sic že by von rád sloužil, a mnoho toho pan Stefan pěkně ke mně [....], ač sem na něho žalovala.Ť (Archiv mas. králov. Českého.) nezbývalo jí skutečně nic jiného.
Aby však předce úplně s prázdnou rukou k otci svému se nevrátila, rozhodla se, že prodá svůj stříbrný psací stolek. Císař chtěl jej viděti. Eva nabídla mu jej v dar s prosbou, aby vzpomněl na ubohého vězně. Rudolf II. dar nepřijal a dal vrátiti. Poněvadž šlechtična Eva peněz nutně potřebovala, prodala stolek za 2000 zl. paní hofmistrové. Bez výsledku skončila tedy její výprava pro získání milosti císařské. Chudší ještě než kdy prvé navrátiti se měla k uvězněnému svému otci, poněvadž oloupena byla Filipem Langem i o poslední kousek naděje, kterouž v bídách a tesknostech se potěšovala. Týž sdělil totiž služebníkovi šlechtičny Evy, co z řeči císařovy seznal, že Lobkovic asi život ve vězení skončiti musí. Na takovou zprávu Eva Eusebie div že nezoufala. Aby prchající naději na vysvobození otcovo zachytila, napsala a zaslala ještě prosebné listy (4. srpna 1603) komorníkům Langovi, Barvitiovi a arcibiskupu Pražskému za přímluvu k císaři. Z listův stejného obsahu vidíme, jaký neskonalý žal a hořkost naplňovaly srdce dceřino, kteráž všechno možné podnikala, aby otci svému na svobodu pomohla. Hned za pozdravem omlouvá se jmenovaným komořím, že by na znamení vděčnosti měla nějakým darem se odměniti, však že i s otcem svým jest přechudobná. Výkřikům hrozné bolesti podobají se některé lapidárními slovy napsané věty. Trpkými slovy žaluje na nespravedlivost a tvrdost, jakáž nad otcem i nimi zabráním statků byla provedena. "My kořili jsme se císaři, jako by Bohem byl, však nic nepomohly naše slzy, naříkaní, naše trpělivost, naše se po nížení. Hospodinu na nebesích toužiti musíme na nespravedlnost, i žalovati před celým světem na bezpráví a násilí nad námi spáchané." V listech těch, kteréž adresáty svými jako k tomu byly určeny, aby císaři do rukou se dostaly, ponejprv zmiňuje se Eva Lobkovicovna o tom, že spisem, sepsáním všeho co od začátku až posud ve věci té se stalo, oznámí světu, ukáže na nespravedlnost a hledati bude pomoci. Císař Rudolf když prý o obsahu takových listů se dověděl, více ještě zanevřel na svého vězně; jiné odpovědi se panně Evě nedostalo. I odebrala se opět do Kladska k svému otci. Lobkovic očekával svou dceru jako osvoboditelku. Doufal pevně, že mu přinese jistou naději na konečné vysvobození. Radost proměnila se opět v žalost, když uslyšel, že po tolikerém namáhání ničeho nevyřízeno. Však i z takového zármutku probral se utrápený, desítiletým vězením zmořený pan Jiří a napsal opět v měsíci listopadu 1603 novou suplikací k císaři, aby na svobodu byl propuštěn. "Spravedlivý, dobrotivý Hospodin na nebi i lidé na zemi slitovali by se nade mnou, kdyby pohleděli, na jakou potupu, hanbu poctivého rodu svého nevinně jsem tak dlouho trestán i nezaslouženě trpím." Poněvadž trpké výčitky s dovoláváním se spravedlnosti božské i lidské by nebyly vězněnému českému pánu při císaři milost a svobodu zjednaly, oznámil komoří Barvitius přátelům Lobkovicovým, aby prosbu zpět vzali, k čemuž sám Jiří svolil; uznal, že by císař mohl býti uražen, když by se mu o boží spravedlnosti něco předneslo. Po takovém sklamání opouštěla Lobkovice všechna naděje, že by kdy svobody a pozemského blaha opět dosáhnouti mohl. I Eva nemálo nad bezvýsledným namáháním se trápila, však láska její posilnila opět hasnoucí naději již dříve projeveným záměrem na vysvobození milovaného otce. Marné byly všechny přímluvy vysokých osob i arciknížete Matiáše, hraběte Václava z Rozdražova, jenž oženil se s mladší Lobkovicovou dcerou Annou Marií (kteráž však mezi tím již zemřela), z přátel, známých, při dvoře nebylo více žádného, kdo by ještě ujmouti se chtěl ode všech zavrženého Jiřího. K radě přátel, zvláště jesuitův rozhodla se konečně, že hledati bude pomoci, zastání při cizích panovnících. I dala proto napsati obranu (apologii) latinským jazykem, v kteréž dovoditi chtěla, že všechny otci jejímu přičítané viny z r. 1593 i před tím nastrojeny byly jen nepříznivci i jeho nepřátely, a že proto nevinně snáší dlouholeté utrpení. Apologie byla sepsána, Lobkovic však postřehl nebezpečenství, jaké by z toho pro něho vzejíti mohlo, kdyby při cizích vládcích dovolával se a hledal ochrany proti svému panovníku, císaři. Mezi tím došly také z Prahy zprávy, že Rudolf II. na prospěch Lobkovicův změnil své smýšlení, že všeho prý byli vinni nejvyšší úředníci a že propuštěním jeho na svobodu věc bude napravena. Proto vybídl otec dceru, aby na novo se chopila všech možných prostředků kjeho osvobození. Zdělán tudíž z latinské apologie překlad německý, aby podán býti mohl císaři. Předložen v měsíci květnu r. 1604 komořímu Barvitiovi. Týž slíbil všechnu podporu, těšil příznivým výsledkem, ano sliboval již propuštění Lobkovicovo ze žaláře, však všechno to bylo jen na oklamání těžce zkoušené rodiny. Napsala ještě k radě Barvitiově list císaři, kterýž měl býti jako přímluvným průvodčím apologie. Vilím Slavata měl jej podati. Eva prosila, aby císař úpěnlivé prosby její vyslyšel, milostivým okem na ně pohlédl a otce i dceru přijal na milost. Odpovědi však nedostalo se jí žádné.
V německé císaři předložené apologii na konci vylíčení všech příběhů Lobkovicových z r. 1593 a 1594 i s doklady prosí neohrožená ochranitelka otce svého slovy
ne bázlivými, nýbrž někdy až smělými, aby konečně učiněna byla spravedlnost nevinně po dlouhá léta vězněnému muži. "VMCská může beze vší potupy, hanby, posměchu a bez ublížení královského majestátu i důstojnosti a k pochvale nejkřesťanštějšího panovníka navrátiti to, což po tak dlouhá léta proti všemu právu božskému i lidskému, však nevědomky, držeti ráčila. " Popelovna ukazuje na trest boží, jenž stihnouti musí ty bídné, zaslepené lidi, kteříž ponoukali císaře proti jejímu otci, připomíná věčný soud, a dodává k tomu slovy ironickými, jaká by to byla chvála, sláva a jaké dobré jméno po všech zemích a národech, kdyby donucena byla dovolávati se obrany, ochrany pro otce svého před celým světem. ťJestliže nedovoláme se spravedlnosti při VMCské, kamž máme se obrátiti? Jaká zbývá naděje nám přeubohým, ode všech opuštěným? Což jiného než smrt nejpotupnější v bídném žaláři. Což nesmíme ani slovem stěžovati si před světem? Máme mlčeti? Nesmíme se ospravedlniti, odvrhnouti od sebe velké, hrozné zločiny, jimiž jsme nařknuti, obžalováni? Máme-liž hanebnou, potupnou smrt v žaláři očekávati s ústy zavřenými? Kdož ze spravedlivých chtěl by nám takovou radu dáti? Pro jaké zločiny odsouzen byl otec, zbaven svobody, cti, připraven o všechno jmění, statky své? Kde jsou ty zločiny? Na místě skutečného provinění uvaluje se na něho těžké, hrozné podezření, že za pomoci několika tisíc najatého vojska zajmouti hodlal VMCskou a sám že chtěl státi se českým králem. Pro vymyšlený, na otce mého uvalovaný zločin ve velké jsme nenávisti, potupě před celým světem. A z takové potupy, nenávisti musíme se apologií očistiti, jestliže VMCská k nám milostí svou se nenakloní.Ť Důtklivými, ostrými a zase velice pokornými slovy doufala dosici časného spasení pro svého, ode všech opuštěného, odstrčeného otce. Popelovna napnula všechny své síly, některá slova její sahají až na výši vášně zoufalosti, však na místě dosažení kýženého šťastného cíle následovalo strašlivé sklamání. A nebylo také s žádným podivem.
Apologie nebyla Popelovnou samou sepsána ("derohalben ich dann diese Apologià in lateinischer Sprach beschreiben lassen, " praví Eva sama o sobě v německém překladu), nýbrž nejmenovaným autorem složena (nejspíše Filipem Cliveriem z Gdánska a jeho pomocníkem P. Weiskopfem, jesuitou z kolleje Kladské), jemuž všechnu jako již spracovanou látku podala, na kteréž na mnoha místech viděti patrně péro Evino, poněvadž tenor textu s nuancemi vlastnoručních listův její úplně se srovnává. Že dcera neskonalou láskou otce svého milující, kteráž obranným spisem chtěla mu pomoci a zastání při panovnících Evropských zjednati, aby soustrast, soucit vzbudila, ostrým pérem přitížila nepřátelům, nepříznivcům, nešťastného pak otce svého kde mohla omluvila, až i jako hrdinnou cností vyzdobila, dalo by se ač ne ve všem ospravedlniti; však že zapomněla toho a autor apologie i s jeho rádci tolik neměli prozíravosti, aby císař byl ušetřen všelikých podezřívání, ostrých výčitek a různých invektiv, to vymluviti a vysvětliti nedovedeme, poněvadž uvážiti musíme, že konečné rozhodnutí o osudu Jiřího Lobkovice bylo a zůstávalo stále v rukou a na milosti samého císaře.
Když tiskem uveřejněná obrana (v Hamburku) Lobkovicova stala se zároveň částečně veřejnou obžalobou císaře Rudolfa II. a nejvyšších úředníků i soudců zemských, byla všechna možnost na dosažení šťastného výsledku vyloučena, ano nebylo žádného divu, že pravý opak všeho usilovného snažení způsoben.
Apologie, kteráž očistiti chtěla Lobkovice ze všech provinění mu přičítaných, nevyvrací fakticky, nemůže zapříti ničehož, což v císařské obžalobě na něho se sčítá, za vinu mu se přikládá. Autor ťobranyŤ snaží se veškerá provinění Lobkovicova učiniti dílem jeho nepřátel, nepříznivců, čímž sveden byl na scestí a dopustil se jednak všelikých nesprávností o skutečných událostech, a což horšího, že vytýkal císaři i soudu přílišnou libovůli i podezříval z nespravedlivosti. Apologie na př. vytýká, že v příčině vyšetřování a odsouzení Jiřího císař příliš mnoho věřil lidem zlomyslným, že měl dříve pravdu vyšetřiti a nevěřiti nepřátelům. "VMCská odňala mému otci klíč komořího, aniž by mu nějakou příčinu oznámila," píše se v obraně "a na takové nespravedlnosti nebylo ještě dosti, i odstrčen z úřadu zemského na pouliční, klamné, vymyšlené zprávy. Bůh na nebi posoudí takovou spravedlnost." Slovy zřejmými a s myslí opravdu statečnou hájí šlechtična Eva stížné artikule do sněmu podané. ťMůže-liž ten, kdož právo své i spravedlnost svou brání, žádá, viněn býti z velezrády? k čemu právo a spravedlnost od králův jest nařízena? k čemu jsou zákony? proč dány, uděleny privileje, svobody, když nemají míti platnosti? když ustoupiti musí moci, násilí, když králové vedle vůle své mohou je ničiti?... A kdyby i otec můj byl autorem takového spisu, neprosila bych za prominutí trestu, kterýž mu jako za nějaký ukrutný zločin byl přisouzen, spíše ale bych žádala pochvalu, odměnu za takový znamenitý, statečný čin... Když otec viněn, že dopustil se zločinu, proč všichni ostatní úředníci zemští nebyli také uháněni, neboť žádný z nich se neozval, proti spisu nemluvil, připustili jej všichni.Ť Podobnými ráznými slovy zastává se zřízení zemského, vytýká rušení řádu, různé někdy čte levity a skoro naivními slovy císaři odpouští, nebo z viny ho propouští. Uvážíme-li takové bezohledné projevy, přidáme-li k tomu ještě, že v trestu vyměřeném Lobkovicovi přísně pod ztracením hrdla mu zakázáno bylo proti rozsudku čeho ťřečí, skutkem nebo kterým koliv způsobemŤ podnikati, uznati musíme, že uveřejnění tiskem a předložení apologie císaři, bylo velikou chybou i že vydává ne příliš skvělé svědectví o diplomatické prozíravosti samého Jiřího Lobkovice, kterýž o všem tom věděl, všechno takové jednání znal, schválil a ač někdy nějaké pochybnosti ho napadly, předce od podání obrany císaři opravdu očekával šťastného výsledku.[ Takž psal dne I. října 1605 z Kladska dceři své Evě do Prahy: ťMein herzallerliebste Tochter! Von Gott dem Allmächtigen wünsche ich Dir, was Dir lieb und angenehmb ist. Und nachdem Deine gewesene Dienerin, die Jungfrau Eua Pruckendorfin, diesen eigenen Boten zu Dir schicket, hab ich nit unterlassen wollen Dich bei so guter Gelegenheit mit diesem meinem kurzen Schreiben zu besuchen und mich zu erkundigen, wie Du Dich allenthalben gehabest und wann Du einmal auf die übergebene Apologià ein Antwort überkommen werdest. Dann so lange
die Kais. Mt. von der Apologià nichts gewüsst haben, so haben sie mögen etlichermassen von wegen des grossen Unrechts, das ich schon in das zwölfte Jahr erlitten hab (wiewohl vor Gott nit, aber vor der Welt) etlichermassen entschuldiget sein, als wann sie nit drumb gewüsst hätten; itzunder aber, so sie nit allein gute Wissenschaft durch die bemeldte Apologià haben, sondern solches gar greifen können, so weiss ich nit, was Ihr Mt. weiter abhalten soll, dass sie mich länger mit einer solchen unbilligen Gefängnus bekümmern sollen, dann ich nit glauben kann noch will, dass die Kais. Mt. mehr das heillose zunichtige Geld und Gut wägen und achten sollten, dann Gott des Allmächtigen grimmigen Zorn, wider den sie doch nichts gewinnen noch ausrichten werden, sondern je länger, je mehr hinein rinnen, welches ich der Kais. Mt. nicht vergunne.Ť (V archivu musea království Českého.)
Jakým těšil se Lobkovic klamem, poznáváme také z výpovědí zatčených: strážmistra a výběrčího posud-ného Sigm. Wölfla a Wolfa Drechslera, kteříž proto byli uvězněni, že věděli o sepisování Apologie. Vyznali: (Georg Wölfel).... Darumb wir die Rom. Kais. Mt. demüthigst kniende, ja gar auf unsern Angesicht liegende bitten, dann wir nichts vorsätzliches wider die Rom. Kais. Mt. begangen, das können wir wohl mit Gott und allen Heiligen Gottes bezeugen. Was aber geschehen ist mit Schreiben wegen Georgen Popels, hat er seine Sach allezeit so gerecht gemacht, als wann sie nit gerechter sein könnte, und vorgeben: wann die Rom. Kais. Mt. die Apologià recht verstehen werden, so hoffte er der Gefängnus erlediget zu werden, wie er sich dann darzu bekennen und genugsamb verantworten wollte. Welches wir als arme Diener vermeinet schuldig zu thun und nicht gedacht, dass solches wider Ihr Rom. Kais. Mt. und dero Hoheit wäre. Wollte Gott, wir hätten solches verstanden, er hätte uns in alle Ewigkeit nit darzu bringen sollen und uns arme in solche äusserste Noth und Gefahr setzen, dass Gott im Himmel erbarme.... Gnädiger Herr! Es ist ohne Gefähr 8 Jahr, dass George Popel gar im Tod krank gelegen und zur selben Zeit gleich das Fräulein Anna Maria, seine jüngste Tochter, zu Glatz gewesen, die alsbald nach dem dazumal gewesenen Hauptmann Herrn Melchior von Rechenberg geschicket, der auch kommen. Hat der George Popel in seiner Krankheit angefangen und ihn gebeten, er solle Ihr Mt. nach seinem Tode zuschreiben, dass er die Rom. Kais. Mt. citir und lade vor den gerechten Richterstuhl Christi, dahin sollen Ihr Mt. in Jahr und Tag erscheinen und ihm Rechenschaft geben " wofern Ihr Kais. Mt. seinen Kindern die Güter, welche sie ihm genommen, vom grössten bis aufs kleineste nit wiederumb zustellen; hilf ihm aber Gott auf, so soll ers unterwegen lassen. So habe ich auch von ihm gehöret, wann er sollte mit Tode abgehen, würden Ihr Kais. Mt. nach ihm das Jahr nit überleben. So hat er auch aus Historien dergleichen Fälle, die geschehen sollen sein, etliche lassen ausschreiben, und solche dem jetzigen Hauptmann Herrn Heinrichen von Logau mit nach Prag gegeben, dass er solche dem Herrn Barvitius sollte zeigen So hat er auch oft wider mich gesagt, wann ihn Ihr Rom. Kais. Mt. lossliessen, er wollte
Ihr Kais. Mt. Mittel und Wege zeigen, damit sie ihn contentiren könnten, dass es zu heissen Ihr Kais. Mt. nichts stünde, so wollte er sich auch so mit Ihr Kais. Mt. abfinden, dass sie sich darüber verwundern sollten. Item, wann ihn Ihr Rom. Kais. Mt. lossliessen und dass er nur Ihr Kais. Gnad und Gunst hätte, so wollte er sich Ihr Mt. so verbinden, als wie ein Sklav und Klap (chlap), dann er sehe, dass kein Freund ihm hilfe als Ihr Mt. allein. Item, wann ihme Gott der Allmächtige hilfe, und er Ihr Rom. Kais. Mt. Gnad und Gunst wiederumb sollte haben, so wolle er die Sachen mit der Apologien dahin richten und in Brunnen fallen machen, und für aller Welt gern für ungerecht angesehen sein, wann er nur Ihr Kais. Mt. Gnad und Gunst habe.
(Wolf Drechsler):.... Gnädiger Herr! Es hat wider mich der Georg Popel auch gesagt: Er glaube, Ihr Kais. Mt. fürchten sich für ihn, dass sie ihn der Gefängnuss nit entledigen, und vermeinen, er werde sich rächen wollen, wie etwan der Potschkey [....]. Dafür behüte mich mein Gott, sondern wann mir Ihr Kais. Mt. nit wollen trauen in Böheimen, contentiren sie mich und restituiren mich an meinen Ehren, ich will gar aussen Land ziehen, wanns Ihr Mt. allergnädigst begehren, in Wälschland oder Paris in Frankreich, dann zu Paris ist gut zu wohnen und man bekommt alles umbs Geld, was man nur haben will Der Pater Rector zu Glátz hat ein Zettele dem Georg
Popel zugeschicket, auf welchem lateinisch geschrieben: Dominus Moschus dixit, magistrům postarum obtulisse supremo cancellano librum cum equo pro novo anno, supra quo scriptum erat: Apologià domini Georgii Popelii, mit denen oder dergleichen Wörtern ists geschrieben gestanden. Welches Zettele der Georg Popel sambt einem Schreiben dem Fräulein zugeschickt und in demselben vermeldet, sie solle nit zweifeln, dass die Apologià schon gedruckt sei, und dem Herrn Kanzler zukommen. Der Heir Hersam hat dem Georgen Popel drei Räth zugeschickt, die Auszug hat er schreiben lassen, und den Erzherzogen wollen zu schicken. (Arch. minist, vnitra ve Vídni.)
Že "Obrana" Lobkovicova způsobila při dvoře císařském nemalou bouři, snadno pochopíme. Tajní radové císařští navrhli, aby zavedeno bylo vyšetřování. Apologie, kterouž Eva Popelovna latinským jazykem napsati a na německo přeložiti dala, podána císaři pod její jménem. Byla tudíž mezi všemi přední osobou, kteráž při nařízeném výslechu měla podati zprávy nejen o vzniku takového spisu ale i o jeho účastnících. Dne 12. května 1605 rozkázal Rudolf II. "urozené nábožné milé" Evě Evsebii Marii z L., aby po obdržení listu ihned do Prahy do bytu nejvyššího kanclíře se vypravila. Poslán pro ni dvorní úředník Jan Leopold Chrt se svou ženou, a učiněno také císařské připsání hejtmanovi Kladskému, aby cesta její do Prahy jistě a rychle se vykonala. Hejtman Kladský Jindřich z Logau odevzdal Popelovně psaní císařovo, kteráž po přečtení odpověděla s pláčem, že opustiti nemůže sesláblého, těžce nemocného a hořem sklíčeného otce svého, jehož život snad již blíží se ku konci; císař že zajisté takové podstatné příčiny uzná a za omluvu přijme. Vedle toho zaslala v téže příčině císaři omluvný list ze dne 8. června 1605.[ Čteme jej v tato slova: ťAllerdurchlauchtigster, grossmächtigster und unüberwindlichster Rom. Kaiser, auch zu Hungern und Böheimb König, allergnädigster Herr! Euer Kais. Mt. seind meine gegen Gott dem Allmächtigen andächtige Gebet in allertiefster Demuth unterthänigst gehorsambst jeder Zeit zuvor bereit. Und hab deroselben kaiserliches allergnädigstes Schreiben, so den 12. des kurz verschienenen Monats Mai gedatiret, heut Dato mit allerhöchst gebührender Reverenz wohl empfangen und Euer Kais. Mt. allergnädigsten Willen daraus vernommen. Hätte auch nicht unterlassen wollen, demselben nach mich alsbald aufzumachen und nach Prag zu verreisen, wann nit der allmächtige Gott meinen geliebsten hochbekümmerten Herrn Vätern mit einem Fieber heimbgesuchet, von dem mir in dieser seiner Leibesschwachheit und Heimbsuchung Gottes wie nit wohl müglich, also auch nit gebührlich sein will jetziger Zeit zu verreisen und ihn zu verlassen. Welches mir Euer Kais. Mt., als ein allerchristlichster Kaiser, in keinerlei Ungnad vermerken, sondern mich vielmehr bei dero selbst als ein höchstverständigster Kaiser allergnädigst für entschuldiget halten werden, wie ich dann Euer Kais. Mt. in allerunterthänigster und tiefster Demuth darumb bitten thue. Begehren aber Euer Kais. Mt. unterdessen von mir einiges Berichts, so bitte ich Euer Kais. Mt. mir soliches allergnädigst durch dero allergnä-digstes Schreiben oder wie sie sonst deroselben allergnädigsten Gefallen nach für das beste ansehen werden, zu wisseu thun, so will ich nit unterlassen, mich in dem Fall gegen Euer Kais. Mt. gehorsambst mit aller gebührender tiefster Demuth bereitwilligst zu erzeigen und zu verhalten. Mich hiemit Euer Kais. Mt. sambt meinem alten, kranken und hochbekümmerten Herrn Vätern zu kaiserlichen und königlichen Gnaden ganz unterthänigst und demüthigst befehlend. Datum Glatz den 8. Junii anno 1605. Euer Rom. Kais. Mt. unterthänigste und demüthigste. (Souč. opis v arch. minist, vnitra ve Vídni. )] Zámecký hejtman nechtěl však na takové odpovědi přestati, i odebral se k nemocnému Lobkovicovi, aby mu nařízení císařské oznámil, kterýž odpověděl: poněvadž na tomto světě nemá většího potěšení, nežli že milovaná dcera jeho při něm zůstává a ho ošetřuje, a protož doufá, že na ten krátký čas života, kterýž mu ještě zbývá a brzy snad pro zadostučinění císaři se skončí, s dcerou svou rozloučen nebude, nýbrž při něm pro jeho útěchu bude ponechána; kdyby však se zdravím jeho se polepšilo, že by dceru svou do Prahy vypravil. Na opětované předkládání hejtmanovo dne 10. června žádali Lobkovic i Eva s velikým naříkáním, aby pro Boha v příčině té při císaři byli omluveni, Popelovna pak s nemalým pláčem rozhodnou při tom dala odpověd, že svého milovaného starého a sklíčeného otce v churavosti jeho neopustí, leč by na rukou i nohou spoutaná od něho byla odtržena.[ Pro zajímavost a obšírnější zprávy klademe sem list jmenovaného hradního hejtmana ze dne 10. června 1605 císaři zaslaný: ťUnd alsbald nach Verlesung [des Befehls] mich mit dem Abgeordneten zu gehorsambster Folge und Vollziehung Euer Kais. Mt. gnädigsten Willen zum Fräulein verfüget, Euer Mt. Schreiben verantwortet und was ich in mehrerm in Befehl, mündlichen angezeigt. Darauf sie nach Verlesung übergebenen Schreiben mit betrübtem Gemüth und Weinen, dass sie ausser ihres geliebten Herrn Vätern, unter dessen Gehorsamb sie sich bis Dato befinde, Wissen und Willen keine Antwort noch Bewilligung thun könnte, sondern darauf alsbald zu Unterredung zu solchem eingangen und nachmals uns folgenden Bescheid gebracht: dieweil ermelter ihr Herr Vater neben seinen andern Bekümmernus und Herzenleid gleich dieser Zeit mit Leibes Schwachheit beladen und sonderlich vergangener Nacht mit ein bösen und hitzigen Fieber angegriffen worden und zu befahren, etwo vielleicht sein Ende bald sein möchte, dass ihr also gar unverantwortlichen sein noch gebühren wollen, in solcher Noth ihren Herrn Vater zu verlassen und von ihm sich theilen; verhoffen auch beide, wann Ihr Kais. Mt. die Beschaffenheit der Sachen berichtet und ihre erhebliche Entschuldigung vernehmben und beherzigen werden, sie diesfalls gnädigst vor entschuldigt halten. Dieweil ich aber neben dem Abgesandten mit dieser Entschuldigung nicht zufrieden sein können und sonderlich ich ihr allerlei zu Gemüthe geführet und Euer Kais. Mt. gnädigsten Willen zu vollziehen persuadirt und bis auf den andern Tag zu resolviren mitgeben; dieweil aber kein ander Bescheid erfolgen wollen, bin ich verursacht worden, selbst den gefangenen Herrn destwegen zu besprechen und Euer Kais. Mt. ernsten Befehlich zu vermelden. Weichen ich zwar aufn Bette gefunden und sich einer grossen Schwachheit beklaget und eben die angezogenen Ursachen und Entschuldigung seiner Tochter vorgewandt, dass er sich zwar erkenne in allen und jeden Euer Kais. Mt. alles Gehorsambs zu unterwerfen, dieweil es aber einen solchen Zustand mit seiner Schwachheit haben wollte und auf dieser Welt keinen grössern Trost als die Anwesenheit und Wartung seiner einzigen lieben Tochter, so glaubt er doch, Euer Kais. Mt. als ein grossmuthiger und sanftmuthiger Kaiser und Herr wurde sie vollend die kleine Zeit, als er zu leben, welches vielleicht zu Satisfaction Euer Kais. Mt. bald sich enden möchte, zu Trost bei-samen lassen und nicht von einander trennen, und letzlichen sich dahin bewilligt, im Fall die Abgesandten etwa 8 odar io Tage allhier verbleiben wollten, die Umbstände selbst sehen und im Fall der Allmächtige Gott auf einen oder den andern Weg, sonderlich do es zu Besserung mit ihm schicken und ordnen würde, war er willig und bereit nach Ihr Mt. gnädigstem Befehlich sie mite fortzuschicken. Welchen Bescheid ich den verordneten Abgesandten wiederumb angemeldet und mich mit ihnen fast dahin verglichen, damit sie sich desto weniger zu beschweren, freilich etliche Tage allhier verwarten zu lassen, doch zum Überfluss einer gewissen endlichen Resolution heut Frühe von ihnen wiederumb begehret. Hat er das Fräulein, seine Tochter, vor sich erfordert und beide mit grossem Wehe-muth und Klagen umb Gottes Willen an Euer Mt., sie zu entschuldigen, und das Fräulein mit heissen Zähren cathe-gorice dahin sich resolvirt, sie wüsste und könnte ihren geliebten, betrübten, alten und schwachen Vater je zu diesemmal nicht verlassen, mann wollte sie dann mit Hand und Füssen gebunden von ihme nehmben, welches doch Euer Kais. Mt. auch zu schlechtem Ruhm von männiglich würde ausgelegt werden, und bäte zum Überfluss den zugeordneten Doctor destwegen, ob es Scherz oder Ernst, zu vernehmben. Welches dann auch beschehen, denselben erfordert und ich in Beisein der Abgesandten befraget und examiniret, welcher vermeldt, dass er zwar den ganzen Winter über und fast von zweien Jahren hero an seiner Gesundheit mit schweren Husten, Swissen im Leibe geflicket und freilich sich diese Tage eines zugestandenen Fiebers und grosser Unruhe des Schlafens geklagt; verhofft aber, dass es zum Tode nicht gefährlich, sondern in Kurzem abzuwehren. (Original v arch. místodrž. král. Českého.) ]
Však ani taková skutečně obdivuhodná láska k nešťastnému otci svému, kteráž jevila se někdy slovy i skutky hrdinskými, šlechtičně Evě nepomohla. Po některém čase musela do Prahy k výslechu. Vyznala zřejmě, že německý překlad apologie s vědomím otce svého císaři poslala, účastníky však spisu nevyzradila. O latinské "obraně" zmínila se, že brzy tiskem v cizině vydána bude, kdyby však otci jejímu milost udělena byla, že by vydání její zamezila. Zůstávala u paní Polyxeny, manželky nejvyššího kanclíře Zdeňka z Lobkovic, později vězněna v klášteře sv. Jiří na Hradčanech. Vyšetřování, kdo byli pomocníci při spisování apologie, bylo rozsáhlé. V největším podezření byli jesuité z kolleje Kladské, kteříž také vyslýcháni, rektor a někteří její členové odvezeni do Prahy; dva studující, chovanci jesuitské kolleje po dlouhý čas držáni ve vyšetřovací vazbě, poněvadž na nich lpělo podezření, že byli prostředníky, donášeči písemného vyjednávání mezi Lobkovicem a jesuity, o kterýchž se domníváno, že nejen byli pomocníky při spisování, ale že první dali podnět k sepsání. Vyšetřováno dosti dlouho a přísně, však bez výsledku. S větší ještě přísností veden také nový proces proti Jiřímu z Lobkovic, kteréhož považovali soudcové hned při začátku právního jednání jako trestu právem propadlého, poněvadž všeliké odvolávání se a ospravedlňování z přičítaných mu provinění bylo již r. 1594 hrdlem i statkem odsouzeno.