V dalším článku vzala Dvorská komora v pochybnost dokonce i správnost vydržování berničného úřadu na účet berně a to po stránce personální i věcné, nemohla se prý dopátrati usnesení sněmu, jež by nejvyšší berníky k tomu opravňovalo, naopak ze sněmovních usnesení z let 1544 a 1545 má za prokázané, že úřednictvo mají si platit nejvyšší berníci ze svého. Pokud jde o výsledky české berně, měl by se prý nejvyšší berničný úřad pokusit o vysvětlení, kterak se shoduje s pravdou skutečnost, že berní přiznání zdaněných rok od roku vykazují znamenitý pokles berní základny, ale při tom "jeder Landsess sein guet nur bessert und nicht ringert." Posléze by měl sdělit, kolik skutečně vynesla berně v pětiletí 1565-69 a nikoliv pouze, zda výkazy jsou účetně správné.

Právě citované memorandum zpravuje nás o věcech, o nichž, vzhledem k ztrátě registratury nejv. berničního úřadu, bychom se nedověděli. Třeba jest jedním z projevů snahy zeměpanských orgánů zmocniti se berní správy a s tohoto hlediska musíme také vážiti jeho výtky, vrhané na nejvyšší stavovský berničný úřad, přece nalezneme v něm řadu znamenitých informací. Tak hned nezbývá nám - aspoň na podkladě našeho kusého materiálu - než potvrditi námitku Dvorské komory, že vydržování celé kanceláře nejv. berníků na berním etatu nemá zákonného podkladu. Že tomu skutečně tak bylo, tomu nasvědčuje také jmenovací dekret, jímž teprve o dva roky později česká vláda ze své moci berničný úřad systemisovala a přiřkla mu finanční úhradu. O rozsahu jeho agendy svědčí nepochybně také přijímání pomocných sil "nad počet řádně stanovených".

Svědectvím o slušné úrovni organisace berní správy jest zmínka o zadržování peněz pro krátkodobý úvěr, jestliže ovšem nešlo jen o výdělečnou spekulaci některého písaře. Pokud jde o techniku úřadování, jest zajímavou zpráva o šití plátěných sáčků na peníze a o vydání za tištěné berní kvitance, jež jinak zachovaly se vesměs z doby teprve pozdější. Že to s úvěrovými operacemi nejv. berničného úřadu nemusilo být vždycky v nejlepším pořádku, o tom svědčí aféra, která vypukla po třech letech, r. 1573, kdy se přišlo na schodek, vzniklý tím, že za "divnými, zatmělými obmysly" u minulého přednosty kanceláře Izajáše Veliká, případně také u jeho spolupracovníků, zůstalo 5653¹/₂ čes. kopy, které král přikázal v červnu toho roku dobývati české vládě [A M V. St. manip. S 15/10-IV]. Úředně se úvěrním operacím s berními penězi nepřálo, ačkoliv mohla to býti cesta k zvelebování zemských financí a královského berního důchodu. Leželo na nich odium "divných zatmělých obmyslů" a r. 1579 sněm výslovně takové úvěrování zakázal ["...Též také berníci nemají nižádným vymyšleným způsobem z berní žádné půjčky, buď na mále nebo na mnoze, žádnému činiti ani žádné zprávy, žádného oznámení, nad to pak žádných vejpisův buď přiznávacích listů aneb berní vydávati, toliko osobám tímto sněmem zřízeným"].

V době, kdy všechna platidla byla kovová, zaměstnával nejvyšší berníky i problém odvezení berních peněz do uherských posádek. Počátkem září 1591 najímal přední písař Václav Harrer z Lovčic v Praze tři povozníky, aby vezli do Trnavy 120 tisíc míš. kop na výplatu žoldu uherským posádkám [A M V. St. manip. S 15/13 fol. 301]. Není sice zapsáno, v kterých druzích mincí byla tato částka nashromážděna, ale i v nejskladnějších, totiž v jáchymovských tolarech, což nebylo ovšem prakticky dosažitelno, by byla vážila asi 1440 kg. Skládala-li se většina z míšeňských trojgrošů nebo čtyřiadvacetníků, pak ovšem byla její váha ještě daleko větší.

R. 1592 vedl jeden z berních písařů registraturu. Adam ze Šternberka háje se proti obvinění, že nevyúčtoval všechny berně a turecké sbírky z let 1584-88, dovolával se "registratury písařů úřadu berničného", kde prý jsou jeho kvitance zachovány, a to buď vystavené sněmovní komisí pro převzetí počtů nebo na jednotlivé platy, jež podle poukazů králových nebo České komory z berní vyplácel [A M V. St. manip. S 15/10-III].

*

Pod správu nejvyššího stavovského berničného úřadu náležely vedle daně domovní také různé druhy berní prodejních, které byly čas od času králi povolovány. Tak v letech 1570-1573 berně třicátého peníze, r. 1575-76 a 1579-80 dávky z prodeje vína, kořalky, ryb a vlny a posléze v letech 1587-91 celá bohatá serie dávek prodejních. Naproti tomu současně s nimi často povolovaná přirážka k vývozním clům vybírána byla spolu se cly královskými.

Třicátý peníz, svolený sněmem r. 1570, měl již svého předchůdce v třicátku z r. 1534-35, jenž svým osudem ovšem nelákal k napodobení. Není nezajímavé si všimnout, jak se měnilo stanovisko královských rádců k této berni v letech 1570 a dalších. R. 1570 byl vložen třicátek do proposice, ale když oň došlo na sněmě k rozkolu mezi šlechtou a král. městy, přešel král na stranu měst, která berni odmítala. Posléze však přece třicátek přijal, když se města vůli šlechty podvolila. V proposici r. 1571 ponechával král sněmu volnost nahraditi třicátek jinou berní stejně výnosnou. Příštího roku však, když se platnost jeho již chýlila ke konci a vynášel již málo, král na něm nekompromisně trval.

Výnos třicátku byl závislý především na ochotě poplatníků, neboť organisace jeho nemohla být dokonalá a kontrola byla velmi obtížná a proto nedostatečná. R. 1570 vynesl třicátek 45.962 kop 9 gr. 5¹/₂ d., 1571 23.332 kop 45 gr. 4 d., r. 1572 však jen 12.548 kop 31 gr. a za čtvrtinu roku 1573 2.185 čes. kop 23 gr. Sledujeme-li jeho vývoj, vidíme, že v prvním tříletí klesal rok od roku o plnou polovinu [A M V. St. manip. S 15/12], což samo prozrazuje malé možnosti jeho podchycení a správy.