Národní shromáždění československé 1918 – 1920

ČLÁNEK 59. - Rakousko se vzdává, pokud jeho se týká, ve prospěch Rumunska všech práv a právních nároků na část bývalého vévodství bukovinského, ležící v hranicích Rumunska, jak tyto hranice budou později určeny čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými.

ČLÁNEK 60. - Rumunsko souhlasí, aby do smlouvy s celnými mocnostmi spojenými a přidruženými pojaty byly předpisy, které tyto mocnosti budou považovati za nutné k ochraně zájmů obyvatelů v Rumunsku, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím. Rumunsko rovněž souhlasí, aby byla pojata ve smlouvu s čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými ustanovení, která tyto mocnosti uznají za nutná, aby byla zabezpečena svoboda přepravy a nakládání s obchodem jiných států vyhovující zásadám slušnosti.

ČLÁNEK 61. - Podíl a ráz finančních břemen Rakouska, jež bude Rumunsku převzíti hledíc k území postavenému pod jeho svrchovanost budou určeny ve shodě s článkem 203. části IX. (Klausule finanční) této smlouvy.

Pozdější úmluvy upraví veškeré otázky, které by nebyly upraveny touto smlouvou a k nimž by mohlo zavdati podnět postoupení řečeného území.

ČLÁNEK 62. - Rakousko se zavazuje, že výmínky, obsažené v tomto oddíle budou uznány za základní zákony, že žádný zákon nebo nařízení nebo úkon úřední neoctne se v odporu nebo nesouhlase s těmito výminkami a že žádný zákon, nařízení nebo úkon úřední proti nim nebude míti moci.

ČLÁNEK 63. - Rakousko se zavazuje, že poskytne všem obyvatelům Rakouska úplnou a naprostou ochranu jejich života a jejich svobody bez rozdílu jejich původu, státní příslušnosti, jazyka, rasy, nebo náboženství.

Všichni obyvatelé Rakouska budou míti právo, aby volně vyznávali jak veřejně tak soukromě jakékoli vyznání, náboženství nebo víru, jejichž výkon nebude v neshodě s veřejným pořádkem a dobrými mravy.

ČLÁNEK 64. - Rakousko uznává a prohlašuje za státní občany rakouské ipsa facto a bez dalších formalit všechny osoby, které mají domovské právo na území rakouském v době, kdy tato smlouva vstoupí v platnost a nejsou příslušníky jiného státu.

ČLÁNEK 65. - Státního občanství rakouského nabude ipso facto pouhým zrozením na rakouském území každá osoba, která zrozením nenabývá státního občanství jiného.

ČLÁNEK 66. - Všichni státní občané rakouští budou si rovní před zákonem a budou požívati stejných práv občanských a politických bez ohledu na svou rasu, jazyk nebo náboženství.

Rozdíl v náboženství, víře nebo vyznání nemůže býti žádnému státnímu občanu rakouskému na závadu, pokud jde o požívání práv občanských a politických a zejména pokud jde o přístup do veřejné služby, úřadů a k poctám, nebo o vykonávání jakékoli živnosti nebo povolání.

Nebude ukládáno žádné omezení státním občanům rakouským, pokud jde o užívání jakéhokoliv jazyka ve stycích soukromých a obchodních, ve věcech týkajících se náboženství, tisku neb veřejných projevů jakéhokoliv druhu, nebo ve veřejných shromážděních.

Bez ohledu na to, že by vláda rakouská zavedla nějaký úřední jazyk, bude poskytnuta státním občanům rakouským jiného jazyka než německého přiměřená možnost, aby před soudy používali svého jazyka jak ústně tak písemně.

ČLÁNEK 67. - Se státními občany rakouskými, náležejícími k menšinám národnostním, náboženským neb jazykovým bude po právu a ve skutečnosti za stejných záruk nakládáno stejně, jak s ostatními občany rakouskými. Zvláště budou míti stejné právo, aby zakládali, řídili a spravovali vlastním nákladem ústavy lidumilné, náboženské a sociální, školy a jiné ústavy výchovné s právem, aby tam volně používali svého jazyka a svobodně tam vykonávali své náboženství.

ČLÁNEK 68. - Pokud jde o veřejné vyučování Rakousko poskytne ve městech a okresích, v nichž jest usedlý značný zlomek rakouských občanů jiného jazyka než německého, přiměřené příležitosti, zajišťující, aby dětem těchto rakouských občanů se dostalo v obecných školách vyučování v jejich vlastní řeči. Toto ustanovení nebude však vládě rakouské brániti, aby učinila povinným vyučování řeči německé v těchto školách.

Ve městech a okresích, v nichž je usedlý značný zlomek občanů rakouských, náležejících k menšinám národnostním, náboženským neb jazykovým, zabezpečí se těmto menšinám slušný podíl na požitku a použití částek, které mají býti vynaloženy na výchovu, náboženství neb lidumilnost z veřejných fondů podle rozpočtu státního, rozpočtů obecních neb jiných.

ČLÁNEK 69. - Rakousko souhlasí s tím, že předpisy předcházejících článků tohoto oddílu, pokud se týkají příslušníků menšiny rasové, náboženské nebo jazykové, zakládají závazky zájmu mezinárodního a požívají záruky Společnosti Národů. Nesmějí se měniti, nedá-li k tomu souhlasu většina v Radě Společnosti Národů. Mocnosti spojené a přidružené zastoupené v Radě se zavazují každá, pokud jí se týká, ze neodeprou svého souhlasu takovým změnám oněch článků, které v předepsané formě byla schválila většina Rady Společnosti Národů.

Rakousko souhlasí s tím, že každý člen Rady Společnosti Národů bude míti právo obrátiti pozornost Rady na každé hrozící nebo již nastalé porušení kteréhokoli z těchto závazků a že Rada bude moci zvoliti postup a vydati pokyny, jaké se jí za daných okolností budou zdáti vhodnými a účinnými.

Rakousko souhlasí dále s tím, aby každý rozpor mínění, který by o právních nebo skutkových otázkách, souvisících s oněmi články, vznikl mezi vládou rakouskou a kteroukoli z čelných mocností spojených a přidružených neb kteroukoliv jinou mocností, jež je členem Rady Společnosti Národů, byl pokládán za spor rázu mezinárodního po rozumu článku 14. smlouvy o Společnosti Národů, Vláda rakouská souhlasí, aby každý takovýto spor, bude-li za to žádati druhá strana, byl vznesen na stálý mezinárodní soudní dvůr, jehož rozhodnutí bude konečné a bude požívati téže moci a účinnosti, jako rozhodnutí podle článku 13. oné smlouvy.

ČLÁNEK 70. - Osoby, požívající práva domovského na území, jež tvořilo část někdejšího mocnářství rakousko-uherského, stávají se, pozbývajíce současně státního občanství rakouského, ipso facto příslušníky onoho státu, který na tomto území vykonává práva svrchovanosti.

ČLÁNEK 71. - Jde-li o území, postoupená Italii, tu odchylkou od předpisů čl. 70. nestávají se ipso facto italskými příslušníky:

1. osoby, požívající sice na takovém území práva domovského, avšak tam nenarozené;

2. osoby, které získaly na takovém území domovské právo po 24. květnu 1915, nebo nabyly ho jen důsledkem svého úředního postavení.

ČLÁNEK 72. - Osoby, o nichž je řeč v článku 71., dále

a) ti, kdož dříve sami požívali, nebo jichž otec požíval, či (je-li otec neznám) matka požívala domovského práva na takovém uzemí, nebo posléze

b) ti, kdož sloužili v italské armádě za této války, se svými potomky, mohou požadovati italské státní příslušenství za podmínek, které článek 78. předpisuje pro právo opce.

ČLÁNEK 73. - Žádost o udělení italského státního občanství podanou osobami, o nichž je zmínka v článku 72., mohou příslušné italské űřady v jednotlivých případech zamítnouti.

ČLÁNEK 73. - Osoba, která žádost o italské státní občanství dle článku 72. nepodala, nebo byla s ní zamítnu a, stane se, ipso facto, příslušnicí státu vykonávajícího práva svrchovanosti nad územím, kde měla ona osoba právo domovské předtím, než nabyla ho na území postoupeném Italii.

ČLÁNEK 75. - Právnické osoby, usazené na území postoupeném Italii, budou pokládány za italské, uzná-li je za takové buď italský správní úřad nebo rozhodnutí italského soudu.

ČLÁNEK 76. - Osoby, nabyvší domovského práva v územích postoupených v této smlouvě státu srbsko-hrvatsko-slovinskému nebo státu československému po 1. lednu 1910, nestanou se odchylkou od ustanovení článku 70. příslušníky srbsko-hrvatsko-slovinskými, nebo československými bez povolení srbsko-hrvatsko-slovinského, pokud se týče československého státu.

ČLÁNEK 77. - Nebylo-li o povolení podle článku 76. žádáno nebo bylo-li povolení zamítnuto, stanou se dotyčné osoby bez dalšího příslušníky státu, vykonávajícího práva svrchovanosti nad územím, kde ony osoby měly dříve právo domovské.

ČLÁNEK 78. - Osoby starší 18 let, které podle článku 70. pozbyly své státní příslušnosti rakouské a nabyly ipso facto nové, budou po dobu jednoho roku ode dne, kdy tato smlouva se stane účinnou, oprávněny optovati pro státní občanství onoho státu, v němž měly právo domovské dříve, než nabyly ho v území postoupeném.

Opce manželova zahrnuje v sobě opci manželčinu a opce rodičů opci jejich dítek mladších 18 let. Osoby, jež užily dotčeného práva opce, musí pak během příštích dvanácti měsíců vystěhovati se do s tátu, který zvolily.

Budou při tom oprávněny podržeti vlastnictví svých nemovitostí v území druhého státu, kde se zdržovaly před opcí.

Mohou taktéž odnésti si veškerý svůj movitý majetek a nesmí jim býti z té příčiny uložena nijaká dávka nebo clo vývozní ani dovozní.

ČLÁNEK 79. - Osoby oprávněné hlasovati při některém plebiscitu, zavedeném v této smlouvě, budou do 6 měsíců po konečném přidělení obvodu, v němž se hlasovalo, oprávněny optovati pro stát, jemuž obvod nebyl přidělen. Také v těchto případech užije se o výkonu práva opce pravidel článku 78.

ČLÁNEK 80. - Osoby, které požívají domovského práva na území, tvořícím součást někdejšího mocnářství rakousko-uherského, a které liší se rasou nebo jazykem od většiny obyvatelstva takového území, budou po dobu šesti měsíců ode dne, kdy tato smlouva nabude űčinnosti, oprávněny optovati pro Rakousko, Itálii, Polsko, Rumunsko, stát srbsko-hrvatsko-slovinský nebo pro stát československý, jestliže většina obyvatelstva zvoleného státu je téže rasy nebo jazyka jako osoba optující. Také v těchto případech užije se o výkonu práva opce pravidel článku 78.

ČLÁNEK 81. - Vysoké smluvní strany se zavazují, že nebudou klásti žádných překážek výkonu práva, zvoliti si jinou dosažitelnou státní příslušnost, jež je zúčastněným osobám zabezpečena touto smlouvou, nebo smlouvami, které spojené a přidružené mocnosti uzavřely s Německem, Uhrami, Ruskem nebo mezi sebou.

ČLÁNEK 82. - Při provádění předpisů tohoto oddílu řídí se stav provdané ženy stavem mužovým, a stav dítek mladších 18 let stavem rodičů.

ČLÁNEK 83. - Uznávajíc, že smlouvy ze dne 19. dubna 1839, jež před válkou stanovily právní stav Belgie, neodpovídají již nynějšímu stavu věcí, svoluje Rakousko, pokud jeho se týká, ke zrušení těchto smluv a zavazuje se od nynějška uznati a zachovávati všechny úmluvy, ať jsou jakékoliv, jež snad uzavrou čelné spojené a přidružené mocnosti aneb některé z nich s vládami belgickou neb nizozemskou, aby nahradily řečené smlouvy z roku 1839. Kdyby se požadoval jeho výslovný souhlas s těmito smlouvami nebo s některými jejich ustanoveními, zavazuje se Rakousko již nyní, že jej dá.

ČLÁNEK 84. - Rakousko prohlašuje, že pokud se ho týče, svoluje ke zrušení stavu neutralizace velkovévodství lucemburského a že již napřed souhlasí se všemi mezinárodními úmluvami, které budou uzavřeny spojenými a přidruženými mocnostmi o tomto velkovévodství.

ČLÁNEK 85. - Rakousko prohlašuje, že uznává, pokud jde o ně, veškerá ustanovení umluvená mezi spojenými a přidruženými mocnostmi a Německem o území, jehož se Dánsko musilo vzdáti smlouvou ze dne 30. října 1864.

ČLÁNEK 86. - Rakousko se zavazuje uznati a schváliti, pokud se ho týkají veškeré úmluvy, které spojené a přidružené mocnosti uzavrou s Tureckem a s Bulharskem o jakýchkoliv právech, zájmech a výsadách, na něž by mohlo činit nárok Rakousko nebo rakouští příslušníci v Turecku nebo Bulharsku, a které nejsou předmětem ustanovení této smlouvy.

ČLÁNEK 87. - I. Rakousko uznává a zavazuje se respektovati jako trvalou a nezadatelnou neodvislost všech území, jež tvořila dne 1. srpna 1914 část bývalé říše ruské.

Rakousko, pokud jde o ně, definitivně uznává za neplatné smlouvy brestlitevské a všechny ostatní úmluvy nebo smlouvy uzavřené bývalou vládou rakousko-uherskou s maximalistickou vládou ruskou. Spojené a přidružené mocnosti výslovně vyhrožují Rusku všecka práva, aby se mu dostalo od Rakouska veškerých náhrad a odškodnění, zakládajících se na zásadách této smlouvy.

II. Rakousko se zavazuje uznati plnou platnost všech smluv neb úmluv, jež by spojené a přidružené mocnosti uzavřely se státy, jež se ustavily nebo se ustaví na celém území nebo na části bývalé říše ruské, jak existovala dne 1. srpna 1914, a uznati hranice těchto států tak, jak budou tímto způsobem určeny.

ČLÁNEK 88. - Nezávislost Rakouska jest nezcizitelná leda se svolením Rady společnosti národů. Rakousko se tudíž zavazuje, že, pokud nesvolí jmenovaná Rada, zdrží se každého jednání, které by bylo způsobilé dotknouti se jeho nezávislosti, přímo či nepřímo, a jakýmkoli způsobem, zejména pak tím, že by Rakousko do té doby, pokud nebude přijato za člena Společnosti Národů, se účastnilo na záležitostech některé jiné mocnosti.

ČLÁNEK 89. - Rakousko prohlašuje, že již nyní u znává a schvaluje hranice Bulharska, Řecka, Uher, Polska, Rumunska, státu srbsko-hrvatsko-slovinského a státu Československého tak, jak budou tyto hranice určeny čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými.

ČLÁNEK 90. - Rakousko se zavazuje uznati úplnou platnost Mírových smluv a doplňovacích úmluv, které jsou nebo budou uzavřeny mocnostmi spojenými a přidruženými s mocnostmi, které bojovaly po boku bývalého mocnářství rakouskouherského; a schváliti rozhodnutí, která byla nebo budou učiněna o územích bývalé říše německé, Uher, království bulharského a říše ottomanské a konečně uznati nové státy ve hranicích, které jim takto budou určeny.

ČLÁNEK 91. - Rakousko se vzdává, pokud jeho se týká, ve prospěch čelných mocností spojených a přidružených všech svých práv a právních nároků na území, která dříve náležela bývalému mocnářství rakousko-uherskému a která ležíce mimo nové hranice Rakouska, jak jsou popsány v článku 27., části II. (Hranice Rakouska) nejsou dosud přidělena nikomu jinému.

Rakousko se zavazuje, ze uzná rozhodnutí, která čelné mocnosti spojené a přidružené učiní o těchto územích, zejména pokud se týká státní příslušnosti obyvatelstva.

ČLÁNEK 92. - Žádný z obyvatel území bývalého mocnářství rakousko-uherského nesmí býti znepokojován nebo obtěžován buď za svoje politické chování od 28. července 1914 až do konečného rozhodnutí o svrchovanosti na těchto územích, nebo hledíc k úpravě státního občanství podle této smlouvy.

ČLÁNEK 93. - Rakousko vydá bez odkladu vládám spojeným a přidruženým, o které jde, archivy, knihy, plány, právní listiny, a vůbec doklady jakéhokoliv rázu o správách občanské, vojenské, finanční, soudní nebo jiných v postoupených územích. Jestliže některé z těchto listin, archivů, knih, právních listin nebo plánů byly přemístěny, vydá je Rakousko na žádost vlád spojených a přidružených.

Jestliže by archivy, knihy, plány, právní listiny a vůbec doklady uvedené v odstavci 1., pokud nemají rázu vojenského, týkaly se zároveň správy rakouské a jestliže by tudíž jejich vydání bylo spojeno s újmou pro správu rakouskou, zavazuje se Rakousko, že za podmínky vzájemnosti poskytne vládám spojeným a přidruženým, o které jde, volný přístup k nim.

ČLÁNEK 94. - Zvláštní smlouvy mezi Rakouskem a každým ze států, na které bylo převedeno území bývalého císařství rakouského, nebo které vznikly rozkouskováním bývalého mocnářství rakousko-uherského, budou sjednány o zájmech obyvatelstva, zejména pokud se týká jejich práv občanských, jejich obchodu a provozu jejich živností.

ČLÁNEK 95. - Mimo své hranice tak, jak jsou určeny touto Smlouvou, Rakousko, pokud se ho týče, vzdává se veškerých práv, právních nároků nebo výsad na všechna űzemí nebo na všech územích, jež by byla snad patřila bývalému mocnářství rakousko-uherskému nebo jeho spojencům, jakož i všech práv, právních nároků nebo výsad, jež by mu z jakéhokoliv právního důvodu náležely vůči mocnostem spojeným a přidruženým.

Rakousko se zavazuje již od nynějška uznati a schváliti všechna opatření, jež učinily nebo učiní Čelné spojené a přidružené mocnosti, bude-li třeba, v dohodě s třetími mocnostmi, aby upravily důsledky tohoto ustanovení.

ČLÁNEK 96. - Rakousko, pokud se ho týče, vzdává se všech práv, právních nároků nebo výsad, vyplývajících v jeho prospěch z generální akty Algesiraské ze dne 7. dubna 1906 i z francouzsko-německých dohod ze dne 9. února 1909 a 4. listopadu 1911. Veškeré smlouvy, úmluvy, narovnání nebo dohody uzavřené vládou bývalého mocnářství rakousko-uherského a říší šerifskou jsou pokládány za zrušeny ode dne 12. srpna 1914.

V žádném případě Rakousko nebude moci se dovolávati těchto právních aktů a zavazuje se, že se nebude nikterak vměšovati do jednání, jež by mohlo se o Maroku konati mezi Francií a ostatními mocnostmi.

ČLÁNEK 97. - Rakousko prohlašuje, že souhlasí se všemi důsledky zřízení francouzského protektorátu nad Marokem, uznaného vládou bývalého mocnářství rakousko-uherského a že se, pokud se ho týče, platnosti kapitulací v Egyptě. Toto vzdání platí od 12. srpna 1914.

ČLÁNEK 98. - Šerifská vláda bude mít úplnou volnost akce při úpravě právního stavu a podmínek usazování se rakouských občanů v Maroku.

O osobách pod rakousko-uherskou ochranou a o zemědělských poplatnících a společnících rakouských výsad, spojených s těmito vlastnostmi a jsou podrobeni obecnému právu.

ČLÁNEK 99. - Veškerá movitá a nemovitá práva bývalého mocnářství rakousko-uherského ipso fact o přecházejí na Maghzen bez jakkoli náhrady.

V tomto směru bude se mít za to, že mezi statky a vlastnictví bývalé monarchie rakousko-uherské patří také veškerý majetek koruny i soukromé statky bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské.

S veškerými movitými i nemovitými právy, náležející v šerifské říši příslušníkům rakouským, bude naloženo podle oddílu III. IV. části X. (Klausule hospodářské) této Smlouvy.

S horními právy, jež snad byla přiznána rakouským příslušníků, rozhodčím soudem, zřízeným podle marockého horného řádu, naloží se jako se statky náležejícími v Maroku příslušníkům rakouským.

ČLÁNEK 100. - Vláda rakouská zajistí převody akcií, jež představují podíl Rakouska na marocké Státní bance na osobu, jež bude určena vládou francouzskou. Tato osoba vyplatí majetníkům hodnotu těchto akcií, jak ji označí Státní banka.

Tento převod se provede bez újmy placení pohledávek, jež jsou snad příslušníci rakouští dlužní Státní bance marocké.

ČLÁNEK 101. - Při dovozu do Rakouska bude marocké zboží požívati těchže výhod jako zboží francouzské.

ČLÁNEK 102. - Rakousko prohlašuje, že uznává protektorát prohlášený Velikou Británií nad Egyptem dne 18. prosince 1914 a že se vzdává, pokud se ho týče, platnosti kapitulací v Egyptě. Toto vzdání platí od 12. srpna 1914.

ČLÁNEK 103. - Veškeré smlouvy, úmluvy, narovnání nebo dohody uzavřené vládou bývalého mocnářství Rakousko-uherského s Egyptem pokládají se za zrušeny ode dne 12. srpna 1914. V žádném případě Rakousko nebude se moci dovolávati těchto právních aktů a zavazuje se, že se nebude nikterak vměšovati do jednání, jež by se mohlo o Egyptě konat mezi Velikou Britanií a ostatními mocnostmi.

ČLÁNEK 104, - Dokud nenabude platnosti egyptské zákonodárství o obecné soudní pravomoci, bude dekrety Jeho Výsosti sultána postaráno o vykonávání soudnictví nad rakouskými příslušníky a jejich vlastnictvím konsulárními soudy britskými.

ČLÁNEK 105. - Vláda egyptská bude míti úplnou volnost akce při úpravě právního stavu a podmínek usazování se rakouských příslušníků v Egyptě.

ČLÁNEK 106. - Rakousko, pokud se ho týče, dává své svolení, aby byl zrušen nebo změněn podle přání Egyptské vlády dekret, vydaný jeho Výsostí khedivem dne 28. listopadu 1904 o komisi pro veřejný dluh egyptský.

ČLÁNEK 107. - Rakousko, pokud se ho týče, svoluje, aby byla přenesena na vládu Jeho Britského Veličenstva práva, udělená Jeho Císařskému Veličenstvu sultánovi smlouvou, podepsanou v Cařihradě dne 29. října 1888 o volné plavbě průplavem Suezským.

Vzdává se veškeré účasti na egyptské námořní radě zdravotnické a karanténní a svoluje, pokud se ho týče, aby oprávnění této rady byla přenesena na egyptské úřady.

ČLÁNEK 108. - Veškeré statky a vlastnictví bývalé monarchie rakousko-uherské v Egyptě ipso facto přecházejí na vládu egyptskou bez jakékoliv náhrady.

V tomto směru bude se míti za to, že mezi statky a vlastnictví bývalého mocnářství rakouskouherského patří také veškerý majetek koruny, jakož i soukromý majetek bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské.

Se všemi movitými i nemovitými statky, patřícími v Egyptě rakouským příslušníkům, bude se jednati podle oddílu III. a IV. části X. (Klausule hospodářské) této smlouvy.

ČLÁNEK 109. - Egyptské zboží při dovozu do Rakouska bude požívati výhod podle norem platných pro zboží britské.

ČLÁNEK 110. - Rakousko, pokud se ho týče, uznává, ze pozbyly platnosti ode dne 22. července 1917 veškeré smlouvy, úmluvy nebo dohody uzavřené bývalým mocnářstvím Rakousko-uherským se Siamem, dále všecka práva, právní nároky nebo výsady, jež z nich mohou vyplývati, jakož i jakékoliv právo na konsulární soudnictví v Siamu.

ČLÁNEK 111. - Rakousko postupuje Siamu veškerá svá práva na majetek a statky, jež náležely bývalému mocnářství rakousko-uherskému v Siamu mimo budovy, jichž bylo používáno jako sídel nebo kanceláří diplomatických nebo konsulárních. Tyto statky a majetek připadnou ipso facto vládě Siamské bez jakékoliv náhrady. Se statky, majetkem a soukromými právy rakouských příslušníků v Siamu naloží se ve smyslu ustanovení části X. (Klausule hospodářské) této smlouvy.

ČLÁNEK 112. - Rakousko vzdává se veškeré reklamace ať jménem svým, ať jménem svých příslušníků vůči Siamské vládě, pokud jde o likvidaci rakouského majetku nebo internování rakouských příslušníků v Siamu. Tato ustanovení netýkají se práv stran interesovaných na výtěžku některé z těchto likvidací, ježto práva ta jsou upravena ustanoveními části X. (Klausule hospodářské) této Smlouvy.