Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Čl. 98. Pro celou republiku jest jediný soud kasační.

Čl. 99. Tento soud nerozhoduje ve věci samé. Rozhoduje jen o porušení formy řízení a o zřejmém porušení zákona.

Čl. 100. Členové tohoto soudu jsou jmenováni každého roku shromážděními volebními.

Kdežto znění předchozích předpisů bylo uvedeno pro zajímavost takřka doslovně, podává se dále již jen ve výtahu příslušná ustanovení francouzské ústavy ze dne 4. listopadu 1848, v níž posledně ve Francii otázka tato byla podrobně upravena. Příslušné články znějí:

Čl. 81. Spravedlnost vykonává se zdarma jménem lidu francouzského: veřejnost líčení a výjimky z toho.

Čl. 82. Všeobecná příslušnost porot ve věcech trestních.

Čl. 83. Příslušnost porot v záležitostech politických a tiskových.

Čl. 84. Poroty rozhodují o náhradních nárocích při deliktech tiskových.

Čl. 85. - 86. Soudní úředníky jmenuje president republiky.

Čl. 87. Soudcové jsou jmenováni doživotně; výjimky z toho.

Čl. 88. Soudy zvláštní jsou až do nové úpravy zachovány.

Čl. 89. Kompetenční konflikty mezi úřady správními a soudními rozhoduje zvláštní tribbunál.

Čl. 90. Týž rozhoduje o rekursech proti usnesení účetního dvoru.

Čl. 91. - 98. Zřizuje se vysoký soudní dvůr jakožto státní soud.

Čl. 99. President může svěřiti státní radě přezkoumání činů státních funkcionářů.

Čl. 100. Zodpovědnost presidenta republiky.

Srbsko. Za příklad, jak předmět tento byl upraven ve státě slovanském z demokratickým zřízením, budiž uveden přehled příslušných předpisů srbské ústavy ze dne 5./18. června 1903, jež ve své VIII. části ustanovuje:

Čl. 146. Soudy jsou neodvislé a podléhají pouze zákonu, nemohou též samy zasahovati do oboru moci zákonodárné nebo výkonné.

Čl. 147. Organisace soudů jest stanovena zákonem; mimořádné soudy, sumární řízení atd. jsou vyloučeny.

Čl. 148. Instituce porot se podržuje, příslušnost jich stanoví zákon.

Čl. 149. Zřizuje se jediný soud kasační.

Čl. 150. Nikdo nemůže býti odňat zákonnému soudci.

Čl. 151 Senáty soudní mají býti složeny nejméně ze tří soudců. Menší věci mohou vyřizovati také samosoudci.

Čl. 152. Obsahuje zásady processuální.

Čl. 153. Stanoví nutnost obhájce v řízení trestním.

Čl. 154. Soudce jmenuje král.

Čl. 155. a 156. Podmínky k dosažení úřadu soudcovského.

Čl. 157. Nesesaditelnost soudců a výminky z toho. Překládání soudců a jich pensionování.

Čl. 158. Neslučitelnost úřadu soudcovského s jiným úřadem veřejným (placeným nebo čestným) krom profesury na právnické fakultě.

Čl. 159. Vojenské soudnictví, budiž upraveno zákonem.

Německo. Zajímavo jest, že nová ústava říše Německé ze dne 11. srpna 1919 obsahuje o soudnictví pouze krátká a poměrné kusá ustanovení v VII. oddílu prvého dílu a to:

Čl. 102. Soudcové jsou neodvislí a pouze zákonu podřízeni.

Čl. 103. Rádné soudnictví vykonává říšský soud.a soudy jednotlivých zemí.

Čl. 104. Soudcové jsou jmenováni doživotně. Jejich sesazení, přesazení a pensionování. Zákon může stanoviti hranici stáří pro ně. Na které soudce se předpisy tyto nevztahují.

Čl. 105. Výjimečné soudy jsou nepřípustny. Nikdo nesmí býti odňat svému zákonnému soudci. Předpisy o soudech válečných a stanných nejsou tím dotčeny. Vojenské čestné soudy jsou zrušeny.

Čl. 106. Vojenské soudnictví budiž zrušeno krom doby války a mimo lodě válečné.

Čl. 107. Nařizuje zřízení správních soudů.

Čl. 108. Zřizuje se státní soud.

Spojené Státy americké. Přecházíme-li k zemím anglosaským, vidíme, že Anglie nemá vůbec psané ústavy v běžném slova smyslu, a že nemá též povšechného zákona, jenž by obsahoval zásady o moci soudcovské. I Spojené státy americké, jejichž ústava byla v mnohém vzorem moderním ústavám republikánským, nemají v ní dostatečných předpisů o soudnictví. Spadají sem pouze předpisy čl. III. ústavy z r. 1787 a některé dodatky k ústavě z r. 1791. Předpisy tyto jsou, jak při většině anglosaských zákonů bývá, velice kasuistické, což jest patrno i z tohoto stručného obsahu:

Čl. III., oddíl 1. Soudní moc vykonává jediný nejvyšší soud a potřebný počet soudů nižších. Soudci zastávají svůj úřad tak dlouho, pokud jich chování jest nezávadné, plat po dobu úřadování nemůže býti snížen.

Oddíl 2. Věcné vymezení pravomoci soudní; příslušnost porot vztahuje se s výminkou určitých deliktů politických na všechny zločiny.

Oddíl 3. Pojem zemězrady, usvědčení z ní. Obmezení kongresu při stanovení trestů na zemězradu.

Dodatek k ústavě z r. 1791:

Čl. V. Zásady řízení trestního, ochrana jednotlivce před soudem, majetek může býti vyvlastněn jen za náhradu.

Čl. VI. Veřejnost procesu při zločinech a zásady processuální.

Čl. VII. Příslušnost porot.

Čl. VIII. Rukojemství a tresty buďtež přiměřené a ne neobvyklé.

Mexiko a Brasilie. Daleko blíže našemu pojímání systematiky zákonů stojí ústavy latinských států střední a jižní Ameriky. Též předpisy o moci soudní jsou v těchto ústavách podány dosti zceleně a přehledně. Jakožto příklad buďtež uvedeny příslušné předpisy ústavy mexické z 12. února 1857 a ústavy brasilské ze dne 24. února 1891.

Ústava mexická stanoví v oddílu III. toto:

§ 90. Soudní moc federace přísluší nejvyššímu soudnímu dvoru, jakož i soudům distriktním a okresním.

§ 91. Složení nejvyššího soudu.

§ 92. Obsazování nejvyššího soudu volbou a doba funkční.

§ 93. Náležitosti pro členství u nejvyššího soudu.

§ 94. Přísaha členů nejvyššího soudu.

§ 95. Členové nejvyššího soudu nemohou se vzdáti pravidelně úřadu.

§ 96. Zákon stanoví a organisuje soudy okresní, distriktní a státní zastupitelstva.

§ 97. - 101. Kompetence jednotlivých soudů.

§ 102. Právo procesní budiž stanoveno zákonem.

Rozsudky platí pouze pro konkrétní případy.

Ústava brasilská obsahuje v oddílu lIl. následující předpisy:

§ 55. Soudní moc Unie vykonává jediný nejvyšší soud spolkový a tolik nižších soudů spolkových, kolik jich kongres zřídí.

§ 56. Složení nejvyššího soudu a jmenování členů.

§ 57. Soudcové jsou jmenováni doživotně, úřadu mohou býti zbaveni pouze rozsudkem. Platy stanoví zákon, nelze je zmenšiti. Členy nejvyššího soudu spolkového soudí senát pro porušení jich povinnosti.

§ 58. Spolkově soudy volí si presidenty ze svého středu a organisují sekretariát. President republiky stanoví generálního prokurátora.

§§ 59. - 61. Kompetence jednotlivých soudů.

§ 62. Vzájemný poměr mezi soudy spolkovými a soudy jednotlivých států.

Srovnávají-li se nestranně ustanovení těchto ústavních předpisů o moci soudcovské, dochází se k závěru, že předpisy příslušného rakouského zákona z roku 1867 patří i co do obsahu i co do formy k nejlepším kodifikacím tohoto druhu. Poněvadž pak státní převrat dotekl se veškerého soudnictví daleko méně než-li veřejné správy státní, bylo lze pro předpisy o moci soudcovské, jež mají býti obsaženy. V Ústavní listině, vzíti v mnohém za základ zmíněný zákon rakouský. K jednotlivým paragrafům podotýká se pak toto:

Zdůrazněno tu, že soudnictví vykonává se pouze soudy státními, dále že zákonem musí býti určena nejen věcná nýbrž i místní příslušnost soudů, a konečně že i řízení před soudy (právo procesní) lze upravovati jen zákonem. Tím dostává se ústavní ochrany zásadě té, že soudy trestní mohou souditi jen činy zákonem jim výslovně ku potrestání přikázané, nebude tudíž již ani podle ústavy možno, aby soudům byla nová agenda snad přikazována cestou nařizovací nebo dokonce jim cestou touto byla odnímána.

Z předpisu odstavce 3. plyne, že výminečné soudy mohou býti zavedeny pouze v soudnictví trestním a to pouze v případech zákonem již předem stanovených, jsou tudíž vyloučeny veškeré výminečné soudy ad hoc zřízené.

V §u tomto jest povšechně vymezena příslušnost soudů trestních a soudů civilních, při kteréžto příležitosti děje se v Ustavní listině též výslovná zmínka o soudnictví rozhodčím, poněvadž stále vzrůstající důležitost tohoto soudnictví vyžaduje toho, aby ono svoji existenci opíralo přímo o ústavu. Podle dosavadního stavu zákonodárství jakož i podle zkušeností v poslední době nabytých zdá se nezbytno, aby i nadále byly ústavou zachovány soudy vojenské, ovšem pouze jako soudy trestní. V dalším užívá zákon úmyslně obratu řízení policejní a trestní řízení finanční, nikoliv pak soudy policejní nebo finanční, a to proto, poněvadž řízení trestní v těchto záležitostech nepřísluší ještě řádným soudům. Konečně se podotýká, že jednotnost judikatury vyžaduje nezbytně toho, aby již podle ústavní listiny bylo lze zříditi jen jediný nejvyšší soud.

Bylo úmyslně upuštěno od toho, aby v ústavě bylo podrobněji určeno, které trestní činy sluší souditi porotě, neboť otázku tuto lze organicky řešiti pouze při reformě trestního řádu.

Jak již svrchu řečeno, nelze podle zkušenosti v poslední době získaných vyhnouti se tomu, aby i obyvatelstvo civilní mohlo býti případně podrobeno judikatuře soudů vojenských. Ústavní listinou jest však možnost tato obmezena na případy nezbytně nutné, neboť může se tak státi pouze v době války, dále jen pro činy v době války spáchané a konečně pouze podle předpisů prováděcího zákona.

K prvé větě §u tohoto se podotýká, že byla pojata do Ústavní listiny podobně jako druhá věta §u 94. hlavně pro svůj historický význam, bylať ona heslem, pod nímž bylo bojováno proti zásahům moci výkonné do moci soudcovské, jimiž byl smutně charakterisován stát absolutistický. Jest ovšem zjevno, že věta tato vyjadřuje pouze všeobecný princip v praxi často neproveditelný, příkladem lze poukázati na nařízení nesporné, které - ač podstatou svojí jest řízením správním úplně přešlo v pravomoc soudů a tvoří podstatnou složku jich činnosti; jiným typickým příkladem jest nalézání práva v záležitostech veřejnoprávních, které přísluší vedle ostatní správní agendy úřadům správním, a které jim ani po reformě správního soudnictví nebude lze zcela odejmouti.

Zdá se záhodno ponechati definitivní nové řešení otázky, jakým způsobem mají býti rozhodovány konflikty mezi úřady správními a úřady soudními, teprve v době pozdější, až bude upravena celá otázka správního soudnictví, z té příčiny odkazuje tu Ustavní listina na zvláštní zákon.

Prvá věta tohoto §u zavádí do ústavy pojem soudců lidových (laiků), při čemž ovšem je zdůrazněno, že nalézání práva má býti v prvé řadě svěřeno soudcům z povolání. Výminku v tomto směru tvoří soudy rozhodčí, které jak ukazují zkušenosti posledních desetiletí, mohou býti zcela dobře obsazovány pouze soudci lidovými.

Místo obvyklého obratu, že soudcové jsou při vykonávání svého úřadu samostatní a neodvislí, užívá se tu případnějšího výrazu, že vykonávají svůj úřad neodvisle, jsouce vázáni pouze zákonem. Úmyslně nečiní se tu zmínky, zda a pokud jsou soudcové vázáni též nařízeními, neboť tato mohou býti podle ústavy vydávána pouze na základě a v mezích zákonů, a soudcové mají právo přezkoumati jich platnost v pořadu stolic.

V §u tomto jest vyjádřen princip, že soudci z povolání jsou ustanovování trvale (výraz tento volen jakožto případnější nežli obvyklý výraz doživotně) jakož i v kterých případech podle ústavy mohou býti stanoveny výminky z tohoto principu.

Poněvadž podstatnou zárukou nestrannosti judikatury jest stálost soudních senátů, byla i zásada tato pojata do ústavy.

Za důležitou záruku naprosté neodvislosti soudcovské nutno pokládati inkompatibilitu úřadu soudcovského s jinými placenými funkcemi, ať stálými, ať občasnými, procež bylo pojato ustanovení toto do zákona ústavního. Nebylo ovšem radno vyloučiti a priori možnost toho, aby zákonem byly stanoveny výminky z tohoto principu; tak na př. platí i v Srbsku, kde předpisy o inkompatibilitě soudcovské jsou velice přísné, výminka pro profesory právnické fakulty.

Prvá věta §u tohoto má poněkud stručnější znění než obvykle bývá, neboť jest zajisté zbytečno uváděti zvláště, že nejen rozsudky jsou vynášeny, ale že i tresty jsou vykonávány jménem republiky. Naproti tomu ve větě druhé rozeznává se úmyslně mezi přelíčením a mezi vyhlašováním rozsudků

Pokud se týče otázky, v jakém rozsahu mají soudcové právo zkoumati platnost zákonů a nařízení, přidržuje se Ústavní listina zásad, které dříve v Rakousku platily. V uvozovacím zákoně jest zvlášť upravena otázka, jakým způsobem bude lze zkoumati, zda nějaký zákon neodporuje ústavě.

Většina ústav vyhražuje právo udílení milosti (amnestie, abolice atd.) hlavě státu, tak tomu bylo i v Rakousku a není podstatného důvodu, proč by se měla nová ústava od toho odchýliti; je-li podle některých ústav - na př. francouzské - vyhraženo právo amnestie parlamentu, nelze toho též z praktických důvodů odporučiti, poněvadž jest to postup značně těžkopádný. Se zvláštní povahou činů soukromožalobných souvisí, že při nich jest vyloučeno, aby president nařídil zastavení trestního řízení, kdežto při členech vlády odsouzených ve smyslu § 79. Ústavní listiny jest vyloučena nejen abolice, nýbrž též i amnestie, neboť jinak stal by se zajisté povážlivý průlom do instituce zodpovědnosti vlády.

Ve znění §u tohoto přicházejí k platnosti principy nynější syndikátní žaloby.

V posledním §u této hlavy nalézá se ustanovení obdobné předpisu prvé věty článku 15. rak. zák. o moci soudcovské. Předpis dotyčný byl však v rak. zák. stylisován velmi nejasně, takže nazval jej Unger plným právem sfingou, leč přece nebylo možno v nynější ústavní listině jej zcela vymýtiti, poněvadž by tu povstala mezera v otázce, zda a jakým způsobem lze se dovolávati soudů tehdy, rozhoduji-li podle platného práva o nárocích soukromoprávných výminečně úřady správní.

Příslušný předpis je nyní přesněji upraven, neboť mluví se tu nyní výslovně o nárocích soukromoprávných, dále o tom, že teprve po vyčerpání opravných prostředků lze se dovolávati ve lhůtě přesně stanovené rozhodnutí soudního, a konečně že může býti podle okolnosti podána žaloba určovací nebo žaloba o plnění.

I. Poměr jednotlivce ke státu prodělal průběhem historického vývoje řadu změn. Pod vlivem filosofických nauk XVIII. století vytvořil se pojem t. zv. práv lidských a občanských, jež byla považována za práva přirozená a nezadatelná. Ústavní vývoj v Americe a ve Francii vedl v XVIII. století k tomu, že do ústav byla pojímána slavnostní prohlášení o lidských a občanských právech; tím měly - podle tehdejšího nazírání - přímo v ústavních listinách dojíti pregnantního výrazu závažné garancie pro ochranu jednotlivce vůči moci státní jak výkonné, tak i zákonodárné.

Neobyčejně výstižně a slavnostně byla prohlášena práva lidská a občanská ve známé deklaraci konstituanty francouzské z roku 1789. Podobně i další ústavy francouzské z roku 1795 a 1848 obsahují kapitoly o prohlášení a zárukách práv lidských a občanských jakož i ustanovení o občanských povinnostech. Velká většina i jiných moderních ústav, zejména také ústav států ryze demokratických klade obzvláštní důraz na to, aby s jedné strany byla přímo ústavními předpisy zaručena dalekosáhlá práva a svobody občanské, a aby se strany druhé přímo v ústavě byly precisovány občanské povinnosti (srv. republikánských ústav na př. ústavu Spojených Států Severoamerických, ústavu švýcarskou, ústavu brasilskou).

II. moderní theorie státního práva zabývá se velmi podrobně tímto nadmíru důležitým problémem ústavním. Práva lidská a občanská označují se. v theorii namnoze jako práva individuální. Systematické spracování nauky o těchto individuelních právech podal v nejnovější době německý právník J. Jellinek, jenž označuje práva ta jako subjektivní veřejná práva (srv. poučná díla téhož: Allgemeine Staatslehre 1914 zejména str. 406 až 427, a System der subjektiven offentlichen Rechte 1905). Známá jest statusová theorie Jellinkova, jež vychází z toho, že subjektivní veřejná práva upínají se vždy k jistému stavu (status) - Jellinek rozeznává pak čtyři druhy takovýchto stavů. Bohatá literatura odborná o právech individuelních uvedena jest zejména v Jellinkově Allgemeine Staatslehre na str. 417 pozn. 1.

Z moderní literatury francouzské zabývající se problémem práv individuelních sluší uvésti zejména tato souborná díla: L. Duguit: Traité de droit constitutionnel 1911 sv. j. str. 9 až II, sv. II. str. 5 až 174, týž: Manuel de droit constitutionnel 1918 str. 3 až 6 a str. 211 až 325. A. Esmein: Elément de droit constitutionnel francais et comparé 1914 str. 538 až 564 a str. 1085 až 1211.

III. Význam t. zv. občanských práv jest v theorii posuzován různě. Jistá část německé literatury snaží se význam uvedených práv snížiti, považujíc příslušná ustanovení ústavní o občanských právech a svobodách a jich zárukách na mnoze toliko za pouhé akademické zásady, za monology zákonodárcovy", jež prý nemají v praxi významu norem závazných pro soudy a pro úřady správní.

Naproti tomu zastávají zvláště moderní právníci francouzští názor opačný: pro ně jsou předpisy ústavní o právech a svobodách deklaraci konstituanty francouzské z roku 1789. Podobně i další ústavy francouzské z roku občanských přímo závaznými právními normami, jež jsou velmi cennou ochranou jednotlivce nejen proti moci výkonné nýbrž i proti zákonodárci samému. Dle náhledu moderních právníků francouzských jsou zmíněná ustanovení ústavních listin sama o sobě závaznými právními normami; obyčejné zákony - t. j. zákony, jež nemají charakteru zákonů ústavních - nesmějí obsahovati normy, jež by byly v odporu s oněmi předpisy ústavní listiny, které jednají o právech a svobodách občanských. Jest zajimavo, že také v praxi francouzského práva uznává se zmíněný význam práv a svobod občanských; tak na př. v oboru práva policejního klade se neobyčejný důraz na volnost a rovnost občanů nejsou tudíž tyto zásady vyslovené v ústavě, dle francouzského práva pouhým heslem. (Srv. známý článek Wolzendorffův o policejním právu francouzském v Archivu fur off. Recht).

Také ve Švýcařích mají práva a svobody občanské, prohlášené v ústavě, v theorii i praxi podobný význam, jaký přikládá se těmto právům a svobodám v theorii i praxi francouzské. (Srv. W. Burckhardt: Kommentar der schweizerischen Bundesverfassung 1914 str. 21 a následující).

IV. Návrh ústavní listiny obsahuje v hlavě páté předpisy o právech a svobodách, jakož i povinnostech občanských. Pojetí těchto ustanovení přímo do ústavní listiny má význam v těchto směrech:

1. Předpisy těmito vytýčena jest obyčejnému zákonodárci pevná mez; obyčejný zákonodárce nesmí této meze překročiti. Zákony, jež by odporovaly předpisům ústavní listiny o právech a svobodách, jakož i povinnostech občanských, jsou neplatné; to vyjádřeno pregnantně v čl. I. uvoz. zák.

Instituce ústavního soudu (čl. II. a III. uvoz. zák.) poskytuje dostatečnou záruku pro to, aby obyčejný zákonodárce zachovával meze, jež mu vytyčuje ústavní listina; ústavní soud rozhodne o tom, zda-li obyčejný zákon odporuje ústavě čili nic.

2. Předpisy ústavní o právech a svobodách, jakož i povinnostech občanských jsou zákonnými obmezení mi moci výkonné. Jsou to normy závazné přímo pro moc výkonnou, pokud nejde při nich o stanovení pouhých zásad, jichž provedení předpokládá zvláštní zákony, nikoliv pouhé akademické výroky. Přestoupení takových norem se strany moci výkonné způsobuje vůči jednotlivci porušení práv subjektivních; v toho plyne, že poškozený má, pokud by uvedené normy byly porušeny výrokem úřadů správních, nárok na ochranu před nejvyšším správním soudem (srv. § 88. návrhu).

3. Změna předpisů hlavy páté jest možná pouze za podmínek, za nichž lze změniti Ústavní listinu (§ 33. návrhu).

V. K jednotlivým paragrafům hlavy páté buďtež uvedeny tyto připomínky.

V odstavci 1. vyjádřena jest zásada rovnosti. Provedení této zásady přenechávati sluší zvláštním zákonům. Toto opatření jest nutným, ježto by jinak v důsledku zásady rovnosti prohlášené ve větě první nastala rovnost i tam, kde by to odporovalo jiným ustanovením dosavadního právního řádu; uvésti pak dosavadní právní řád v soulad se zmíněnou zásadou rovnosti - jest právě věcí zvláštních prováděcích zákonů.

Zásadu vyslovenou v odstavci 2. §u 106, podle níž všichni obyvatelé republiky československé jsou co do ochrany života a svobody na roveň postaveni státním občanům československým, bylo nutno pojati do ústavní listiny vzhledem k ustanovením článků 1. a 2. smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými a republikou Československou ze dne 10. září 1919.

Ustanovení posledního odstavce §u 106. vyjadřuje ohledně udílení titulů v podstatě touž zásadu, již vyslovil zákon ze dne 10. prosince 1918 č. 6 1 sb. z. a n.; důležitost věci vyžaduje ovšem, aby tato zásada byla pojata přímo do ústavní listiny.

Podrobná úprava svobody osobní náleží zvláštnímu zákonu, jenž bude součástí ústavní listiny. Do zvláštního zákona bude lze v podstatě převzíti předpisy rakouského zákona ze dne 27. října 1862 č. 87 ř. z. o ochraně osobní svobody, jenž byl prohlášen za součást rakouského státního zákona ze dne 21. prosince 1867 č. 142 ř. z., o všeobecných právech rakouských státních občanů (čl. 8 tohoto zákona).

Jest nutno vydati zvláštní zákon, byť by i materielně tento nový zákon přejímal předpisy dosavadního práva. Nesrovnávalo by se totiž s významem nové celkové úpravy ústavních poměrů v republice Československé, aby jako zákon, jenž bude tvořiti integrující součást ústavní listiny, byl citován zákon rakouský.

Toto ustanovení mluví o státních občanech československých; práva, jež se tímto předpisem zaručují státním občanům československým náleží vzhledem k odstavci 2 §u 106 ústavní listiny ovšem také veškerým obyvatelům republiky Československé kteří nejsou státními občany československými.

Podle předpisu odstavce 2. §u 109. ústavní listiny může obyčejný zákon vyřknouti, že vyvlastnění může se díti bez náhrady. Zásadou ovšem zůstává, že vyvlastnění děje se za náhradu - výjimky z této zásady může však stanoviti již zákon obyčejný. Tímto předpisem má býti urychleno a usnadněno uzákoňování národohospodářsky významných problémů souvisejíc:ích s prováděním různých pozemkových reforem.

O zvláštním zákonu, jenž má upraviti podrobnosti ochrany svobody domovní, platí to, co uvedeno jest v připomínkách k §u 107. Také do zvláštního zákona, jenž má býti provedením zásady o ochraně svobody domovní, bude lze v podstatě převzíti ustanovení práva dosavadního totiž rakouského zákona ze dne 27. října 1862 č. 88 ř. z. o ochraně práva domovního, jenž prohlášen jest za součást rakouského státního základního zákona ze dne 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. (čl. 9. tohoto zák.). Důvody pro vydání zvláštního zákona jsou tytéž, jež uvádí důvodová zpráva ohledně vydání zvláštního zákona o podrobnostech ochrany svobody osobní.

Zájem státu na utěšeném vývoji veškerých vyučovacích a vychovávacích zařízeních ve státě vyžaduje nezbytně, aby státní správě vyhrazeno bylo vrchní vedení a dohled na veškeré vyučování a vychovávání. Toto právo přísluší státní správě i podle dosavadního stavu právního (čl. 17. rakouského stát. zák. ze dne 21. prosince 1867 č. 142 ř. z.). Získané dosavadní zkušenosti mluví pro to, aby zmíněné právo státní správy zůstalo jí i v nové ústavě republiky Československé vyhrazeno, jakožto osvědčený a účinný prostředek státního vlivu na eminentně důležitou součástku duševního života uvnitř státu.

Změněné poměry odůvodňují, aby vzájemný poměr státu a církví byl postaven na moderní základ. Novou úpravu: stav odluky - dlužno deklarovati přímo v ústavě. Provedení bude vyžadovati vždy specielních zákonů. Případné dočasné obmezení působnosti těchto zákonů pouze na určité části Československé republiky má svůj důvod v ohledech na různý kulturní stav a různé náboženské cítění obyvatelstva jednotlivých částí říše.

O celém problému poměru státu a církve pojednal nejnověji velmi obšírně a poučně, prof. Dr. Kamil Henner jako člen poradního sboru pro řešení církevněpolitických otázek při ministerstvu školství a národní osvěty. Odkazuje se na tento referát Hennerův vytištěný nákladem řečeného ministerstva.