Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Předpis odstavce 2. §u 1 22. bylo nutno pojati do ústavní listiny vzhledem k článkům 1. a 2. smlouvy zmíněné v připomínkách k §u 106.

Úpravu, kterou má uskutečniti zákon zmíněný v druhé větě §u 123, bude ovšem dlužno provésti ve shodě s principem, jenž prohlášen v §u 121., totiž ve smyslu stavu odluky státu a církví.

Jest samozřejmo, že nemohou býti ve státě uznána ona náboženská vyznání, jichž učení a bohoslužba příčily by se právnímu řádu ve státě aneb nebyly by v souhlasu s požadavky ethiky. Důležité zájmy státní vyžadují, aby podmínky uznání náboženských vyznání byly stanoveny přímo zákonem.

Dalekosáhlý význam manželství a rodiny pro stát, jak po stránce mravní, tak i po stránce populační jest důvodem pro to, aby manželství a rodina - tyto nejpevnější základy zdravého vývoje státního byly slavnostní formou postaveny pod zvláštní ústavní ochranu. Pro zákonodárce jest tím vztýčena jasná direktiva.

V bývalém Rakousku bylo nutno konstruovati pojem politických práv ústavou zaručených už proto, že jejich ochranu zaručoval zvláštní soudní tribunál: říšský soud. Hledíc k tomu, že v naší republice chrání tato práva nejvyšší správní soud, aniž byly recipovány zvláštní normy řízení platná pro rakouský říšský soud, pozbyl po této stránce pojem politických práv ústavou zaručených valně významu.

Ustanovení šesté hlavy ústavní listiny je vnitrostátní provedení mezinárodních závazků naši republice uložených.

Od vypočtení národních minorit v ústavní listině bylo upuštěno. Upozorňuje se pouze na to, že židé Československé republiky nejsou nuceni přiznávati se při sčítání lidu, volbách a jiných politických a úředních úkonech i pokud se týče kulturních a sociálních institucí v mezinárodní smlouvě menšinové uvedených (výchova úkony náboženské, sociální péče) k jiné ethnické národnostní menšině než židovské, nehledě k tomu, jaké obcovací řeči užívají.

Zákony odporující ústavní listině, jejím součástkám a zákonům ji měnícím a doplňujícím jsou neplatné. Ústavní listina a její součástky mohou býti měněny nebo doplňovány jen zákony označenými za ústavní (§ 33.).

Ústavní soud rozhoduje o tom, vyhovují-li zákony republiky Československé a zákony sněmu Podkarpatské Rusi zásadě článku I.

Ústavní soud skládá se ze sedmi členů. Po dvou členech vysílá do něho nejvyšší soud správní a nejvyšší soud ze sebe. Ostatní dva členy a předsedu jmenuje president republiky.

Podrobnosti, zejména o způsobu, jak oba jmenované soudy vysílají členy ústavního soudu, o funkčním jeho období, o řízení před ním a o účincích jeho nálezů, stanoví zákon.

Dosavadní Národní shromáždění zůstane v činnosti potud, pokud se neustaví sněmovna poslanecká a senát.

Zákonů usnesených tímto Národním shromážděním, avšak nevyhlášených v den, kdy se ustaví sněmovna poslanecká a senát, nelze vůbec vyhlašovati, vrátil-li je president republiky Národnímu shromáždění.

Co do lhůt stanovených prozatímní ústavou pro výkon práva presidenta republiky podle §u 11. a pro povinnost vyhlásiti usnesený zákon, platí při zákonech usnesených dosavadním Národním shromážděním předpisy prozatímní ústavy.

Dosavadní president zůstává ve svém úřadě, pokud nebude provedena volba nová. Ode dne účinnosti ústavní listiny příslušejí mu práva v ní stanovená.

Ustanovení článku I., II. a III. 1. odst. tvoří součást ústavní listiny podle § 33. této listiny.

Prováděcí zákony předpokládané v ústavní listině nejsou součástí této listiny podle 1. odstavce, neustanovuje-li ústavní listina jinak.

Připojená ústavní listina nabývá účinnosti dnem svého vyhlášení.

Její § 20. nevztahuje se na členy dosavadního Národního shromáždění.

V den ustanovený v 1. odstavci čl. VII. pozbývají platnosti všechna ustanovení, která odporují této ústavní listině a republikánské formě státu, dále všechny dřívější ústavní zákony, i když by jednotlivá jejich ustanovení nebyla v přímém rozporu s ústavními zákony Československé republiky.

Tento zákon nabývá účinností zároveň s ústavní listinou a provede jej a ústavní listinu vláda.

Lid je jediný zdroj veškeré státní moci v republice Československé.

Ústava určuje, kterými orgány svrchovaný lid si dává zákony, uvádí je ve skutek a nalézá právo. Ona také vytyčuje meze, jichž tyto orgány nesmějí překročiti, aby se nedotkly ústavně zaručených svobod občanských.

Stát Československý jest demokratická republika, jejíž hlavou je volený president.

Území Československé republiky tvoří jednotný a nedílný celek, jehož hranice mohou býti měněny jen ústavním zákonem (čl. 1. uvoz. zák.).

Nedílnou součástí tohoto celku jest a to na základě dobrovolného připojení podle smlouvy mezi hlavními a přidruženými mocnostmi a československou republikou v Saint Germain-en-Laye ze dne 10. září 1919 samosprávné území Podkarpatské Rusi, které bude vypraveno nejširší autonomií, slučitelnou s jednotností republiky Československé.

Podkarpatská Rus má vlastní sněm, který si volí předsednictvo.

Sněm Podkarpatské Rusi je příslušný usnášeti se o zákonech ve věcech jazykových, vyučovacích, náboženských, místní správy jakož i v jiných věcech, které by naň přenesly zákony Československé republiky. Zákony usnesené sněmem Podkarpatské Rusi, projeví-li president republiky s nimi souhlas svým podpisem, vyhlašují se ve zvláštní sbírce a podepisuje je také guvernér.

Podkarpatská Rus budiž v Národním shromáždění Československé republiky zastoupena přiměřeným počtem poslanců (senátorů) podle příslušných volebních řádů československých.

V čele Podkarpatské Rusi je guvernér jmenovaný presidentem Československé republiky k návrhu vlády a odpovědný také sněmu Podkarpatské Rusi.

Funkcionáři Podkarpatské Rusi budou podle možnosti vybíráni z jejího obyvatelstva.

Podrobnosti, zvláště o právu voliti a o volitelnosti do sněmu upravují zvláštní ustanovení.

Zákon Národního shromáždění, který určí hranice Podkarpatské Rusi, tvoří součást ústavní listiny.

Státní občanství v Československé republice je jediné a jednotné.

Podmínky nabývání, účinků a zániku státního občanství Československé republiky určuje zákon.

Příslušník cizího státu nemůže býti zároveň příslušníkem Československé republiky.

Hlavním městem republiky Československé je Praha.

Barvy republiky jsou červená, bílá a modrá.

Státní znak a vlajky upravují zákony.

Moc zákonodárnou vykonává pro celé území Československé republiky Národní shromáždění, skládající se ze dvou sněmoven: sněmovny poslanecké a senátu.

Sídlem obou sněmoven jest Praha. Je-li to však nezbytně nutno, mohou býti svolány přechodně do jiného místa republiky Československé.

Zákonodárná a správní činnost zemských sněmů zanikla. Pokud zákon Národním shromážděním usnesený neustanovuje jinak, platí pro celé území Československé republiky.

Sněmovna poslanecká má 300 členů, kteří se volí podle všeobecného, rovného, přímého, tajného práva hlasovacího podle zásady poměrného zastoupení. Volby konají se v neděli.

Právo voliti do sněmovny poslanecké mají všichni státní občané Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří překročili 21. rok věku svého a vyhovují ostatním podmínkám řádu volení do poslanecké sněmovny.

Volitelní jsou státní občané Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří dosáhli aspoň 30. roku věku svého a vyhovují ostatním podmínkám řádu volení do poslanecké sněmovny.

Volební období poslanecké sněmovny trvá 6 let.

Podrobnosti o výkonu práva volebního a provádění voleb obsahuje řád volení do sněmovny poslanecké.

Senát má 150 členů, kteří se volí podle všeobecného, rovného, přímého, tajného práva hlasovacího podle zásady poměrného zastoupení. Volby konají se v neděli.

Právo voliti do senátu mají všichni státní občané republiky Československé bez rozdílu pohlaví, kteří překročili 26. rok věku svého a vyhovují ostatním podmínkám zákona o složení a pravomoci senátu.

Volitelní jsou státní občané československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří dosáhli 45. roku věku svého a vyhovují ostatním podmínkám zákona o složení a pravomoci senátu.

Volební období senátu trvá 8 let.

Podrobné předpisy o výkonu práva volebního a provádění voleb obsahuje zákon o složení a pravomoci senátu.

Nikdo nesmí býti zároveň členem obou sněmoven.

O platnosti voleb do sněmovny poslanecké i do senátu rozhoduje volební soud.

Podrobnosti upravuje zákon.

Vykonal-li zaměstnanec ve státních službách, byv zvolen do Národního shromáždění, slib jako člen jeho, dává se, pokud je členem Národního shromáždění, na dovolenou, má po tu dobu nárok na své stálé příjmy služební mimo přídavek místní nebo činovní, jakož i nárok na postup časový. Vysokoškolští profesoři mají nárok na dovolenou. Použijí-li tohoto práv a, platí o nich totéž, co o ostatních státních zaměstnancích.

Jiní veřejní zaměstnanci mají, pokud jsou členy Národního shromáždění, nárok na dovolenou.

Členové Národního shromáždění mohou býti ustanoveni placenými státními zaměstnanci teprv rok po tom, kdy přestali býti členy Národního shromáždění.

Ustanovení to nevztahuje se vůbec na ministry. Časové omezení jednoho roku v předešlém odstavci uvedené nevztahuje se na poslance (senátory), kteří byli státními zaměstnanci, nežli byli zvoleni do Národního shromáždění, pokud zůstanou v témže oboru služby.

Členy Národního shromáždění nemohou býti:

1. ti, kdož jsou členy župních zastupitelstev,

2. župané a okresní náčelníci.

Členové ústavního soudu a přísedící soudu volebního nemohou býti zároveň členy Národního shromáždění.

Členové obou sněmoven mohou se kdykoliv vzdáti svého mandátu.

Členové Národního shromáždění vykonávají svůj mandát osobně; nesmějí od nikoho přijímati příkazů.

Nesmějí se obraceti k veřejným úřadům ku podpoře osobních zájmů stran. Toto ustanovení nevztahuje se na členy Národního shromáždění, pokud takové zakročování u úřadu patří jen k výkonu jejich pravidelného povolání.

V první schůzi sněmovny, jíž se zúčastní, vykonávají tento slib: "Slibuji, že budu věren republice Československé a že budu zachovávati zákony a mandát svůj zastávati podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." Odepření slibu nebo slib s výhradou má bez dalšího v zápětí ztrátu mandátu.

Členové Národního shromáždění nemohou býti vůbec stíháni pro své hlasování ve sněmovně nebo ve sněmovních výborech. Pro výroky učiněné tam při výkonu mandátu podrobeni jsou jen disciplinární moci své sněmovny.

K jakémukoli trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání člena Národního shromáždění pro jiné činy nebo opomenutí jest třeba souhlasu příslušné sněmovny. Odepře-li sněmovna souhlas, jest stíhání na vždy vyloučeno.

Tato ustanovení nevztahují se na trestní odpovědnost, kterou člen Národního shromáždění má jako odpovědný redaktor.

Byl-li člen některé sněmovny dopaden a zatčen při trestním činu samém, soud nebo jiný příslušný úřad je povinen ihned oznámiti zatčení předsedovi příslušné sněmovny. Neprojeví-li sněmovna do 14 dnů ode dne zatčení, nebo - nezasedá-li Národní shromáždění - do 14 dnů ode dne svého sejíti souhlasu s další vazbou, vazba přestává.

Členové obou sněmoven mají právo odepříti svědectví o věcech, které jim byly svěřeny jako členům sněmovny, a to i když členy jejich býti přestali. Vyňaty jsou případy, kde jde o svádění člena některé sněmovny. k zneužití mandátu.

Členové obou sněmoven mají nárok na náhradu, jejíž výši stanoví zákon.

President republiky je povinen svolati obě sněmovny ke dvěma řádným zasedáním v roce: jarnímu a podzimnímu. Jarní musí se začíti v březnu, podzimní v říjnu.

Kromě toho svolává sněmovny podle potřeby k zasedáním mimořádným. Žádá-li o to alespoň nadpoloviční většina členů sněmovny poslanecké nebo senátu u předsedy vlády, udávajíc předmět jednání, president je povinen svolati sněmovny tak, aby se sešly do 14 dnů ode dne podané žádosti; kdyby toho neučinil, sejdou se sněmovny současně do dalších 14 dnů k vyzvání svých předsedů.

Uplynuly-li od posledního řádného zasedání aspoň 4 měsíce, president republiky je povinen, žádají-li o to aspoň dvě pětiny některé sněmovny (odst. II.), svolati sněmovny tak, aby se sešly do 14 dnů ode dne podané žádosti. Kdyby toho neučinil, sněmovny sejdou se zároveň do dalších 14 dnů k vyzvání svých předsedů.

Zasedání obou sněmoven se začíná a končí vždy zároveň.

President republiky prohlašuje zasedání sněmoven za ukončené.

Může je odročiti nejdéle na jeden měsíc a nejvýše jednou v roce.

President republiky má právo rozpouštěti sněmovny.

Práva tohoto nesmí užíti posledních šest měsíců svého volebního období. Po uplynutí volebního období, jakož i po rozpuštění některé sněmovny jest provésti nové volby do 60 dnů.

Rozpuštění senátu nestaví trestního řízení zahájeného před senátem podle § 67. a 79.

Každá sněmovna jest způsobilá usnášeti se - pokud není v tomto zákoně jinak stanoveno - za přítomnosti aspoň třetiny všech členů. Ku platnosti usnesení je třeba nadpoloviční většiny přítomných.

Přítomnosti dvou třetin členů a dvoutřetinové většiny přítomných je třeba k vypovědění války.

Ke změně této ústavní listiny a jejich součástí je třeba třípětinové většiny všech členů v každé sněmovně.

Usnesení poslanecké sněmovny na obžalobu presidenta republiky, předsedy vlády a členů vlády může se státi toliko většinou dvou třetin za přítomnosti dvou třetin poslanců.

Řízení před senátem jako trestním soudem upravuje zákon.

Každá sněmovna zvolí si sama své předsednictvo a ostatní funkcionář.

Schůze poslanecké sněmovny i senátu jsou veřejné. Schůze neveřejné mohou se konati jen v případech stanovených jednacím řádem.

Základní zásady jednání a styky obou sněmoven mezi sebou, jakož i s vládou a na venek vůbec, upravují se v rámci předpisů ústavních zvláštním zákonem. Svoje vnitřní poměry upravuje každá sněmovna jednacím řádem, který vydá ve vlastní působnosti.

Dokud se sněmovna poslanecká a senát neusnesou na novém jednacím řádě, platí pro ně jednací řád usnesený dosavadním Národním shromážděním.

Konají-li obě sněmovny společnou schůzi jako Národní shromáždění (§§ 56., 59., 61., 65) platí pro toto shromáždění jednací řád sněmovny poslanecké.

Takovou společnou schůzi svolává předseda vlády a řídí ji předseda sněmovny poslanecké.

Jeho náměstkem je předseda senátu.

Ministři mají právo účastniti se kdykoli schůzí v obou sněmovnách a ve všech výborech. Budiž jim uděleno slovo, kdykoli o to žádají.

K žádosti kterékoli sněmovny nebo jejího výboru dostaviž se ministr osobně do schůze.

Jinak se může ministr dáti zastupovati úředníky svého odboru.

Návrhy zákonů mohou vycházeti buď od vlády nebo od kterékoli sněmovny.

Ke každému návrhu zákona podanému členy některé sněmovny budiž přiložen rozpočet o finančním dosahu osnovy a návrh na úhradu potřebného nákladu.

Vládní návrhy zákona rozpočtového i branného musí býti předloženy napřed sněmovně poslanecké.

K ústavnímu zákonu je vždy potřebí souhlasného usnesení obou sněmoven. Totéž platí o jiných zákonech, pokud §§ 43., 44. a 48. neustanovují jinak.

Senát je povinen usnésti se o návrhu zákona přijatém poslaneckou sněmovnou do šesti neděl, o návrhu zákona rozpočtového a branného do jednoho měsíce. Sněmovna poslanecká povinna jest usnésti se o návrhu zákona přijatém senátem do tří měsíců.

Lhůty tyto počítají se ode dne, kdy vytištěné usnesení jedné sněmovny bylo dodáno sněmovně druhé, a mohou býti dohodou obou sněmoven prodlouženy nebo zkráceny. Lhůta jednoměsíční daná senátu pro vyřízení osnovy zákona rozpočtového a branného nemůže býti prodloužena.

Uplynulo-li za příslušné lhůty volební období sněmovny, která má jednati o usnesení sněmovny druhé, nebo byla-li ona sněmovna rozpuštěna, odročena, nebo bylo-li její zasedání ukončeno, plyne pro ni lhůta nová od nejbližší její schůze.

Neučiní-li druhá sněmovna ve lhůtách v předcházejících odstavcích stanovených usnesení, má se za to, že souhlasí s usnesením sněmovny první.