Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1920.
1. volební období.
2. zasedání.
Příloha G.
K tisku číslo 177.
Opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky
Československé podle §u 54 ústavní listiny ze dne 8. října 1920
o měně na Československém Těšínsku.
Stálý výbor Národního shromáždění republiky Československé usnesl se podle 54. úst. listiny ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n., na tomto opatření:
§ 1.
Pro směnu hotovostí polských marek podle nařízení vlády ze dne 3. srpna 1920, č. 468 Sb. z. a n., za československé koruny vyměněných nebo k výměně přihlášených (výměna československá), které dne 10. srpna 1920 obíhaly na území bývalého knížectví Těšínského, pokud připadalo Československé republice (Československé Těšínsko), a náležely osobám fysickým i jiným v §u 3 nejmenovaným, jež toho dne tamtéž bydlely nebo měly sídlo, stanoví se ku směnným kursům, jež byly určeny nařízením ze 3. srpna 1920, č. 468 Sb. z. a n., tyto příplatky:
Pro hotovosti, pokud nepřesahují obnosů polskou výměnou za neokolkované bankovky získaných (§ 1, odst. 1. nařízení ze 3. srpna 1920, č. 468 Sb. z. a n.),
a) za prvých 10.000 polských marek příplatek 66 2/3 Kč za každých 100 polských marek (úhrnný kurs 100 polských marek = 100 Kč),
b) za další obnosy příplatek 16 2/3 Kč za každých 100 polských marek (úhrnný kurs 200 polských marek = 100 Kč).
Pro ostatní hotovosti platí úhrnný kurs 300 polských marek = 100 Kč.
§ 2.
Osoby, které na příplatky v § 1 tohoto nařízení uvedené činí nárok, nechť ve lhůtě, která stanovena bude vyhláškou, dostaví se ku svému podle bydliště nebo sídla příslušnému bernímu úřadu a prokáží, že dne 10. srpna 1920 měly řádné bydliště nebo sídlo na československém Těšínsku.
Zároveň nechť předloží veškeré průkazy o výměně jak polské, tak československé, které mají v rukou.
§ 3.
Pro směnu hotovostí polských marek, které dne 10. srpna 1920 měly a dle nařízení ze 3. srpna 1920, č. 468 Sb. z. a n. vyměnily nebo k výměně přihlásily peněžní ústavy a z osob právnických
1. nadace, beneficia, kostely, duchovní a světské obce, spolky, ústavy a jiné korporace a společnosti, jichž členům podíl na jmění kmenovém nenáleží (sas. pol. 37/106 B a) č. 1. zákona z 13. prosince 1862, č. 89 ř. z.),
2. vzájemné spolky pensijní a pojišťovací dle zákona z 15. dubna 1885, č. 51 ř. z.,
3. nemocenské pokladny dělnické (zákon z 30. března 1888, č. 33 ř. z.),
4. bratrské pokladny (zákon z 28. července 1889, č. 127 ř. z.) a
5. zapsané pokladny pomocné (zákon z 16. července 1882, č. 202 ř. z.), pokud by tyto ústavy a právnické osoby měly dne 10. srpna 1920 nejméně jeden měsíc sídlo na území Československého Těšínska, stanoví se jednotný doplatek do 100 Kč za 100 polských marek, (úhrnný kurs 1:1).
Ústavy a osoby tyto nechť prokáží při vybrání doplatků vysvědčením politického úřadu, že
1. měly 10. srpna 1920 aspoň jeden měsíc sídlo na československém Těšínsku, a pokud jde o peněžní ústavy, že byly oprávněny obchody tam provozovati, a
2. mají povahu některé z osob nebo ústavů v odst. 1. tohoto paragrafu jmenovaných; zároveň nechť předloží mimo průkaz o výměně nebo přihlášce k výměně, pokud se v jejich rukou nalézá, týž výkaz o stavu pokladniční hotovosti z 10. srpny 1920 podepsaný dle stanov.
§ 4.
Berní úřady vyplácející doplatky mají právy požadovati od strany průkazy, kterak hotovostí k výměně československé předkládaných nabyla, a jsou povinny odmítnouti výplatu doplatků v §§ 1 a 3 uvedených, je-li z údajů strany nebo předložených průkazů zřejmo či jinak známo, že jde o polské marky nabyté sice před 10. srpnem 1920, ale v úmyslu zjevně spekulačním, nebo že strana nároku na výhody tohoto opatření vůbec nemá.
O takovém odmítnutí jest straně vydati úřední výměr s důvody.
O případné stížnosti do tohoto výměru, kterou podati jest do 8 dnů po doručení jeho u berního úřadu výměr vydavšího, rozhoduje finanční ředitelství v Opavě konečně.
Má-li však vyplácející úřad berní podezření, že jde o skutkovou povahu přečinu podle § 13. tohoto opatření, nechť učiní oznámení příslušné berní správě.
Každému bernímu úřadu doplatky vyplácejícímu budou proto přidáni nejméně dva občanští poradci jmenovaní okresní politickou správou. Činnost poradců jest úřadem čestným; při výkonu jeho požívají osoby jím pověřené stejné ochrany jako úředníci státní.
Před početím činnosti složí poradci do rukou okresního politického správce slib, že budou úřad svůj dle svého nejlepšího vědomí a svědomí bez ohledu na zájmy osobní k dobru republiky zastávati.
§ 5.
Dnem 10. srpna 1920 neuhrazené pohledávky a závazky soukromoprávní, jež jsou splatny na území Československého Těšínska (mimo případy §u 7 tohoto opatření), jest provésti a platiti (s výhradou poslední věty § 9) takto:
1. pohledávky a závazky vzniklé v rakousko-uherských (nekolkovaných) korunách před 26. únorem 1919 v poměru 100 K rakousko-uherských (nekolkovaných) = 100 Kč,
2. pozdější v rakousko-uherských (nekolkovaných) korunách do 19. dubna 1920 vzniklé pohledávky a závazky v poměru 250 K rakouskouherských (nekolkovaných) = 100 Kč,
3. pohledávky a závazky vzniklé v polských markách v poměru 250 polských marek = 100 Kč.
§ 6.
V témž poměru (§ 5.) převésti a platiti jest veškeré dne 10. srpna 1920 neuhražené pohledávky a závazky veřejnoprávní, pokud jsou splatny u pokladen Československého státu nebo věřejnoprávních korporací československých na Těšínsku.
§ 7.
Dnem 10. srpna 1920 nevyplacené vklady na knížky, pokladniční poukázky a běžné účty dle stavu z 10. srpna 1920 u peněžních ústavů, které mají sídlo na Československém Těšínsku, buďtež jejich majitelům převedeny a vypláceny (s výhradou poslední věty § 9) takto:
1. vklady, pokud nepřesahují stavu z 26. února 1919, v poměru 100 K rakousko-uherských (nekolkovaných) = 100 Kč, t. j. 100 polských marek = 142 6/7 Kč,
2. vklady ostatní v poměru 200 polských marek = 100 Kč.
Ministr financí se zmocňuje, aby dle povahy případu z valného uvážení určil a poskytl peněžním ústavům a podnikům veřejným, dobročinným, nebo obecně prospěšným (§ 3), které by tímto opatřením byly ve svém trvání ohroženy, náhradu.
Žádosti podány buďtež příslušné berní správě do 31. října 1920.
§ 8.
Výplaty ostatních pohledávek a závazků soukromých i veřejných, cenných papírů a jich kuponů, jež znějí na polské marky, toto opatření se netýká.
V bilancích uváděti jest pohledávky i závazky v odst. 1. tohoto paragrafu zmíněné zvlášť v korunách československých dle pražského záznamu.
§ 9.
Tak zvané "staré účty" ve společných korunách rakousko-uherských (nekolkovaných) povstalé důsledkem nařízení vlády republiky Československé ze dne 6. února 1919, č. 57 Sb. z. a n. (o zákazu převodu pohledávek a úhrad z ciziny do republiky československé) a nařízení vlády republiky československé ze dne 1. dubna 1919, č. 167 Sb. z. a n. (o zákazu výplat účtů před 26. únorem 1919 vzniklých), pokud náležejí majitelům, kteří nejpozději od 26. února 1919 bydlí anebo mají sídlo na oné části Československého Těšínska, kde se nekolkovalo, uznají se úplně (1:1) v korunách československých.
O "starých účtech" jiných osob platí nařízení z 1. dubna 1919, č. 167 Sb. z. a n., beze změny.
§ 10.
Ministr financí se zmocňuje, aby na vklady na knížky, pokladniční poukázky a běžné účty, které mají osoby v §§ 1 a 3 uvedené uloženy v polských markách u peněžních ústavů v oné části bývalého knížectví Těšínského, která nepřipadla Československé republice (polské Těšínsko), poskytoval zatím bezúročné zálohy až do 30 Kč za 100 polských marek. Záloha tato poskytnuta může býti toliko na obnosy, které strana prokázaně měla dne 10. srpna 1920 uloženy, po srážce obnosů v době od tohoto dne vybraných a bez ohledu na obnosy po 10. srpnu 1920 uložené.
Konečná úprava těchto vkladů a účtů provedena bude nařízením vlády.
§ 11.
Ministr financí se zmocňuje, aby dle povahy případu a z volného uvážení povolil na žádost výhody tohoto opatření též československým veřejným úředníkům a zřízencům bydlícím 10. srpna 1920 v polském Těšínsku, dále československým příslušníkům, kteří bydlí v polském Těšínsku a do 28. července 1922 do území Československé republiky přesídlí, jakož i osobám, které opcí nabudou československého státního příslušenství a ve lhůtě stanovené čl. III, odst. 2. rozhodnutí konference velvyslanců ze dne 28. července 1920 přesídlí do území republiky československé.
Kromě toho zmocňuje se ministr financí poskytnouti podle svého uznání v jednotlivých mimořádných případech zvláštní úlevy na zmírnění prokázaných příkrostí způsobených jedině rozdělením města Těšína.
Žádosti za výlohy v §u 10 uvedené buďtež podány nejdéle do 30. listopadu 1920 a za výhody v §u 11 do 1 měsíce po přesídlení do republiky Československé u berní správy příslušné dle bydliště žadatelova; úředníci a zřízenci v polském Těšínsku bydlící podejtež žádosti u berní správy svého úředního působiště do 30. listopadu 1920.
Berní správa, vyžádavši si příslušné zmocnění ministra financí, rozhoduje o žádostech těchto konečně.
§ 12.
Opatření toto mimo §§ 10 a 11 platí i pro filiálky ústavů cizozemských na československém Těšínsku, které aspoň l měsíc před 10. srpnem 1920 tam se nalézaly a byly oprávněny peněžní obchody tam provozovati.
§ 13.
Kdo vědomě, aby získal pro sebe nebo pro jiného výhody tímto opatřením a nařízením ze 3. srpna 1920, č. 468 Sb. z. a n., stanovené, použije jakkoliv nesprávnosti co do skutečností zde rozhodných, dopouští se, pokud není tu činu trestného podle všeobecných zákonů trestních, přečinu a bude potrestán vězením do šesti měsíců a kromě toho pokutou do 50.000 Kč podle článku III., § 5 cís. nařízení ze dne 16. března 1917, čís. 124 ř. z.
Za osoby právnické stíhají se zákonní zástupci i zřízenci.
§ 14.
Opatření toto nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Provésti je ukládá se ministru financí.
Výtah z důvodové zprávy vládního návrhu:
Zásady jimiž úprava se řídí jsou celkem tyto:
A. Výměna hotovostí (§§ 1.-4.).
Rozlišují se hotovosti osob fysických a právnických neprivilegovaných (t. j. těch, které nejsou ani ústavy peněžními, ani humanitními) (§ 1.), od hotovostí ústavů peněžních a humanitních (§ 3.).
Při hotovostech prvého druhu zachována zásada úpravy původní, dle níž přiznán lepší kurs směnný obnosům, které jsou ekvivalentem za neokolkované bankovky svého času při polské výměně za polské marky směněné.
Tu jde vlastně o převzetí neokolkovaných bankovek dle čl. 206 mírové smlouvy a je tudíž hledisko toto zcela oprávněno.
Kurs stanovený pro tyto hotovosti při úpravě původní (33 1/3 %) zvýšen byl úpravou novou na 100 % za prvých 10.000 pol. M. a na 50 % za obnosy další.
Hranice 10.000 pol. M. volena proto, že jest asi průměrem obnosů k polské výměně předkládaných.
Zvýšení směnného kursu odůvodněno jest zejména skutečností, že obyvatelům Těšínska i při kursu 1:1 dostává se za 100 neokolkovaných korun pouze 70 Kč, neboť polskou výměnou směňováno bylo 100 K neokolkovaných za 70 pol. M.
Hotovosti nad obnosy při polské výměně za neokolkované bankovky směněné vymění se za celkový kurs 33 1/3 %.
Tento kurs jest sice lepší než průměrný úřední kurs polské marky (22-25), ale volen proto, aby tak vyšlo se vstříc obyvatelstvu tím spíše, že nákupní hodnota polské marky na Těšínsku jest větší, než denní kurs úřední.
Ústavům a osobám privilegovaným (§ 3.) vymění se hotovosti polských marek vesměs v poměru 1:1.
Důvodem jest ohled na stav peněžních a humanitních ústavů, které výplatou vkladů a jiných závazků podle §§ 5., 6. a 7. osnovy budou beztoho značně postiženy, takže bude nutno finančně je podepříti.
Nárok na kursovní příplatky novou úpravou stanovené podmíněn jest při osobách fysických a právnických neprivilegovaných tím, že dne 10. srpna 1920 (den převzetí správy Československého Těšínska) osoby tyto bydlely nebo měly sídlo na Československém Těšínsku a že hotovosti k výměně předkládané v ten den též měly. Při privilegovaných osobách v § 3. uvedených vyžaduje se, aby dne 10. srpna 1920 aspoň jeden měsíc měly sídlo na Československém Těšínsku, čímž čeleno býti má spekulativnímu zřizování filiálek cizích ústavů v Českém Těšínsku krátce před jeho převzetím do Československé správy.
Mimo to požaduje se výkaz o stavu hotovostí z 10. srpna 1920 podepsaný dle stanov, aby mohlo býti uplatněno ručení za správnost výkazů.
Doplatky neobmezují se na naše příslušníky, ježto by bylo mnohým našim příslušníkům velmi nesnadno ve lhůtě poměrně krátké opatřiti si průkaz československé státní příslušnosti, zvláště když po rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920 bylo by nutno prokazovati buď domovské právo před 1. lednem 1914 nebo bydliště před 1. lednem 1908.
Postup při výměně upraven §§ 2. a 4.
Ustanovení § 4. namířeno jest proti podloudné a spekulativní dopravě polských marek k výměně a jakýmkoliv nesprávnostem na úkor státu (srov. § 13.).
Součinnost zástupců obyvatelstva smluvena zásadně na poradách těšínských a jest z praktických důvodů nutno, ježto naše úřednictvo nemá dosud většinou dostatečné znalosti osob a poměrů na Těšínsku. Také ústavně jest tato součinnost odůvodněna, opírajíc se o § 86. ústavní listiny, dle něhož jest ve státní správě přivésti k platnosti pokud možno i živel laický.
Zástupci obyvatelstva se k této součinnosti dobrovolně nabídli.
B. Pohledávky mimo vklady (§§ 5. a 6.).
Pro pohledávky a závazky soukromé i veřejné stanoven poměr stejný. Kursu pro směnu hotovostí nelze povšechně aplikovati na pohledávky, neboť hotovosti jsou statkem oběžným, pohyblivým, který zejména skýtá majiteli možnost využíti hospodářské konjunktury, kdežto pohledávky jsou statkem po dobu, po kterou trvá obligační poměr, nehybným a dlužno tu proto, pokud technicky možno, hleděti k hodnotě pohledávky v době vzniku.
Rozlišovány jsou proto pohledávky a závazky časově dle doby vzniků, a to:
1. Pohledávky a závazky vzniklé v rakousko-uherských (neokolkovaných) korunách do měnové rozluky československé (26. února 1919), pro něž stanoven stejný poměr jako v ostatním území republiky (§ 6., odst. 1. zákona z 10. dubna 1919, č. 187 Sb. z. a n.), t. j. 1 K rak.-uh.=1 Kč (staré účty). Pomýšleno tu zejména na pohledávky hypotekární (dlouhodobé), jež vznikly v korunách ještě neznehodnocených.
Stanovený kurs dlužníka nepoškodí, ježto jeho majetek nemovitý od té doby značně v ceně stoupl a jest mu také poměrně snadno potřebný peníz, který dnes daleka nemá téže hodnoty jako v době vzniku pohledávky, za dnešních poměrů získati.
Naproti tomu poškodilo by tím citelněji jakékoliv snížení kursu věřitele, který ani v poměru osnovou stanoveném nedostane při dnešní hodnotě peněz tolik, kolik půjčil.
2. Další pohledávky a závazky, které vznikly v korunách neokolkovaných v době od měnové rozluky československé do dne úředního zavedení měny polské na Těšínsku, t. j. do 19. dubna 1920. Pro tyto pohledávky stanoven poměr 2.5 K rak.-uh.=1 Kč což odpovídá asi hodnotě těchto pohledávek podle tehdejšího kursu neokolkovaných bankovek. (Na Podkarpatské Rusi platil od počátku února do konce března 1920, tedy krátce před výměnou polskou svrchu zmíněný kurs neokolkovaných bankovek úředně.)
3. Pro pohledávky a závazky vzniklé již v polských markách stanoví se převodní kurs
2.5 polské marky=1 Kč.
Kurs tento tvoří asi průměr, počítá-li se s kursem počátečným 60 % a posledním 22 %.
Řešeny tu ovšem vesměs pouze případy, kde jde o poměry právní splatné na československém Těšínsku.
Zásada dosud zachovávaná, že věřitel i dlužník musí bydleti nebo míti sídlo na Československém Těšínsku nebo jinde v republice, byla tu však opuštěna pro případ, že se podaří toto naše ustanovení i v cizině, zejména v Polsku uplatniti.
Pokud jde o mzdy, budiž podotčeno, že dnem obsazení Těšínska nabývají tam platnosti kolektivní smlouvy platné v ostatním území republiky, čímž otázka kursu, ve kterém mzdy mají býti vypláceny, zaniká.
C. Vklady u peněžních ústavů (§§ 7. a 8.).
Pokud jde o vklady u ústavů v Československém Těšínsku, postupováno obdobně jako při pohledávkách. Nutno tu míti zřetel v prvé řadě na vklady vzniklé ve starých korunách před měnovou rozlukou československou, aby aspoň při těchto vkladech vytvořen byl stejný stav, jako v ostatním území republiky (§ 6., odst. 1. zákona z 10. dubna 1919, čís. 187 Sb. z. a n.).
Jest však technicky neproveditelno vklady u peněžních ústavů dle data rekonstruovati, ježto stav jich se každým novým vkladem nebo vybraným obnosem mění.
Mimo to byly veškeré vklady u peněžních ústavů na Těšínsku, pokud bylo v polské správě, dnem 19. dubna 1920 převedeny na polské marky, čímž rekonstrukce dotyčných vkladů technicky ještě více ztížena.
Proto volen způsob ten, že z vkladu ku dni 10. srpna 1920 převede se částka až do výše salda k 26. únoru 1919 na koruny československé v kursu 1 pol. M.=1 3/7 Kč, což odpovídá dle polské výměny 100 K rak.-uh. 70 pol. markám kursu 1 K rak.-uh.=1 Kč a ježto pro obtíže technické nelze rozlišovati vkladů pozdějších, stanoven pro všecky tyto vklady poměr 1 Kč=2 1/2 pol. M. stejně jako při pohledávkách po výměně polské vzniklých.
Jest nesporno, že úpravu valuty nelze nikdy provésti tak ideálně, aby některé subjekty právní nebyly jí nepříznivě dotčeny.
Proto nutno pamatovati na ochranu institucí veřejných a obecně prospěšných, zvláště však peněžních ústavů, na které činěny jsou úpravou valuty veliké nároky finanční a jež by mohly úpravou býti na svém trvání ohroženy.
Z této úvahy vychází poslední odstavec §u 7. Náhrada tam, zmíněná jest dobrovolná a poskytována bude podle předložených dokladů o finančním stavu ústavu nebo podniku jen potud, pokud jest nutná, aby odvrácena byla od žadatele finanční zkáza.
D. Pohledávky a závazky v §§ 5.-7. neuvedené (§ 8.).
Jde o pohledávky a závazky splatné mimo Československé Těšínsko a cenné papíry.
Tyto právní poměry ovšem nemohou býti řešeny jednostranným opatřením, nýbrž teprve mezistátní smlouvou.
E. Staré účty (§ 9.).
Ježto ona část Československého Těšínska, kde se nekolkovalo, byla valutárně pokládána za cizinu, nutno nyní odčiniti důsledky vzniklé z tohoto stavu pro obyvatele dotyčného území podle nařízení z 6. února 1919, čís. 57 Sb. z. a n. a z 1. dubna 1919, čís. 167 Sb. z. a n.
F. Zvláštní ustanovení vyvolaná roztržením města Těšína (§§. 10. a 11.).
Ustanovení §§ 10. a 11. vyplynula zejména ze stavu, který rozhodnutím konference velvyslanců z 28. července 1920 vytvořen byl roztržením města Těšína na část českou a polskou, neboť v polské části Těšína jsou téměř veškeré peněžní ústavy těšínské, v nichž obyvatelstvo má své vklady, zejména též Těšínská spořitelna, za jejíž závazky ručí jak Český tak Polský Těšín.
Problém vkladů našich obyvatelů u těchto, nyní polských ústavů bylo by sice řešiti podle čl. 215. mírové smlouvy St. Germainské vzájemnou dohodou s Polskem, ale tak dlouho nelze obyvatelům Českého Těšína čekati.
Ježto převod vkladů na ústavy naše by asi vyvolal zákaz převodů se strany vlády polské, voleno zatím řešení zálohami na vklady tyto.
Záloha 30 Kč na 100 pol. marek odpovídá 75 % hodnoty vkladu dle § 7., č. 2., tedy obvyklé sazbě lombardní. (75 % ze 40 % = 30 %).
Paragraf 11. zařaděn do nařízení na přání obyvatelstva z důvodů politických, aby byli odškodněni ti, kdo z našich lidí za plebiscitu pro nás pracovali a dříve či později budou nuceni k nám přesídliti.
Mimo to, zahrnuti sem i českoslovenští úředníci a zřízenci veřejní, kteří dosud pro nedostatek bytů nuceni jsou bydleti v Polském Těšíně.
Druhý odstavec § 11. jest řešením případů, kde obyvatelé Českého Těšína své vklady učiněné úmyslně před polskou výměnou v Těšíně Polském krátce před výměnou československou vyzdvihli, aby je k výměně československé předložili. V podstatě jde tu též o neokolkované koruny vyměněné polskou výměnou automaticky za polské marky.
Obyvatelstvo toto přirozeně domáhá se, aby oproti ostatním obyvatelům Československého Těšínska nebylo poškozeno za to, že svůj majetek z ciziny přeneslo do vlasti.
Stav tento upraviti všeobecně nelze, neboť by tím průběh úpravy se značně zkomplikoval, proto pojato bylo za souhlasu zástupců obyvatelstva Těšínského do osnovy zmocnění, případy tyto řešiti individuelně na žádost dle předložených průkazů. Žadateli dostalo by se, bude-li žádost odůvodněna, výhod § 1., čís. 1. a § 7. pro obnosy, které v den polské výměny měl prokázaně uloženy v Polském Těšíně.
Ministerstvo financí bylo nuceno tyto výhody povoliti tím spíše, ježto obyvatelstvo plebiscitního území na radu našeho delegáta v plebiscitní komisi nepředkládalo značnějších obnosů k výměně polské, nýbrž ukládalo je do peněžních ústavů.
G. Filiálky cizozemských ústavů (§ 12.).
Filiálky cizozemských ústavů (i polských) pokud v den převzetí správy Československého Těšínska (10. srpna 1920) měly tam aspoň jeden měsíc sídlo (takže jest vyloučeno, že by byly bývaly zřízeny na spekulaci s výměnou polských marek za československé koruny), nutno posuzovati stejně jako ústavy domácí.
H. Ustanovení trestní (§ 13.).
Trestnou jest pouze jakákoli vědomá nesprávnost, kterou kdo výhod opatření tohoto nebo nařízení ze 3. srpna 1919, č. 468 Sb. z. a n., docíliti se snaží. Nesprávnost musí se však týkati skutkových předpokladů tohoto opatření nebo citovaného nařízení ze 3. srpna 1920.
Je-li však z předložených průkazů nebo z doznání strany bernímu úřadu doplatky vyplácejícímu zřejmo, že jde o nesprávnost neúmyslnou, nenastupuje trestní řízení, nýbrž pouhé odmítnutí doplatků dle § 4. Rovněž spekulační nabytí nebo doprava marek před 10. srpnem 1920 do území Československého Těšínska nejsou o sobě trestny, neboť pro výměnu československou rozhodným jest stav z 10. srpna 1920, ale jest takové obnosy z doplatků dle §§ 1.a 3. osnovy vyloučiti (§ 4.).
Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1920.
I. volební období.
2. zasedání.
Příloha H.
K tisku číslo 177.
Opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky
Československé podle § 54 ústavní listiny ze dne 8. října 1920,
kterým se upravuje z důvodů války promlčení práva ku předpisu a vymáhání pojistného.
Stálý výbor Národního shromáždění republiky Československé usnesl se podle § 54 ústavní listiny ze dne 29. února 1920, čís. 121 Sb. z. a n. na tomto opatření:
§ 1.
V době od 1. ledna 1914 až do 31. prosince 1919 staví se běh lhůt, jež jsou stanoveny v § 3. zákona z 8. února 1909, č. 29 ř. z. pro promlčení práva úrazových pojišťoven okresních nemocenských pokladen a společenstevních nemocenských pokladen předepsati pojišťovací příspěvky a vymáhati je.
§ 2.
Totéž platí o lhůtách, jež jsou stanoveny v § 46, odst. 3. zák. čl. XIX. z r. 1907.
§ 3.
Nařízení ministerstva vnitra ze dne 17. dubna 1917, č. 173 ř. z. se zrušuje.
§ 4.
Toto opatření Stálého výboru podle § 54 ústavní listiny nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
§ 5.
Ministru sociální péče se ukládá, aby opatření toto provedl.
Výtah z důvodové zprávy vládního návrhu.
Zákonem ze dne 24. července 1919, č. 446 Sb. z. a n. bylo stanoveno, že do promlčení lhůt zákona ze dne 18. března 1878, čís. 31 ř. z. § 284. zákona ze dne 25. října 1896, čís. 220 ř. z. nevpočítávají se roky 1914 až včetně 1919.
Dle výslovného ustanovení odstavce 2., § 1., citovaného zákona platí však zákon tento pouze pro ony přímé daně a jiné dávky, jichž promlčení posuzovati jest dle zákona z 18. března 1878, č. 31. ř. z.
Nevztahuje se tedy shora citovaný zákon na přispěvky úrazové a nemocenské, jež zákonu z 18. března 1878 nepodléhaly, poněvadž dle původního úrazového a nemocenského zákona byly nepromlčitelny; promlčení jich bylo zavedeno teprve zákonem z 8. února 1909, č. 29 ř. z. Následkem toho platí pro vyměřování a vymáhání zmíněných pojistných příspěvků i ohledně válečných let krátké promlčecí lhůty 3- resp. 6-leté, kdežto pro ostatní veřejné dávky se válečná léta do promlčecích lhůt nezapočítávají.
Není však důvodů, proč stejné dobrodiní nemohlo býti přiznáno též sociálně-pojišťovacím ústavům. Neboť pokud se ku příkladu úrazových pojišťoven týče, celá řada úředníků, zabývajících se kontrolou mzdovou dle § 23. n. z., a vyměřováním příspěvků musela nastoupiti vojenskou službu; revise mezd, následkem činné vojenské služby podnikatelů byly znemožněny; doručování předpisných výměrů bylo velmi znesnadněno, jelikož nebylo tu zpravidla zmocněnců k přijetí předpisného výměru; za války vznikla celá řada přechodných podniků válečného průmyslu, které ústavu hlášeny nebyly; správní úřady přetíženy byly spoustou nových válečných úkolů, takže nemohly se věnovati včasnému vyřizování rekursů padaných do zařazení nebo předpisů pojistných příspěvků a vymáhání příspěvků politickou exekucí z valné části zanedbávaly, poněvadž až do judikátu č. 251 z 16. října 1917, č. j. 196/17 nebylo možno vymáhati soudní exekucí ony příspěvky, proti nimž podány námitky, hrozí celé řadě předpisů i z let předválečných, které pravoplatně vyřízeny nebyly, a kde politické úřady příspěvky nevymáhaly, promlčení dle § 3. zák. z 8. února 1909; úřady musely napnouti všechny síly, aby obstaraly včas celou agendu odškodňovací a v pozdější době i péči o invalidy, jež jim byla uložena.
Měla-li by se za takových poměrů čítati válečná léta do promlčecích lhůt, což de lege lata platí, bylo by to nejen těžkým poškozením ústavu, nýbrž přímo premií pro ty, kdo své podniky včas nepřihlásili a řádně nepřiznávali. A byly to právě podniky, které z válečných poměrů nejvíce těžily.
Odpomoc lze zjednati jedině vydáním analogického zákona o stavení promlčení úrazových a nemocenských příspěvků po dobu války.
Vydání zákona nesetkalo by se se žádnými potížemi, poněvadž i v jiných případech nakládá se s příspěvky pojistnými jako s dávkami veřejnými dle analogie předpisů pro tyto vydaných. (Tak § 75. zák. o dani výdělkové platí dle judikátu čís. 150 i pro pojistné příspěvky; vedení soudní exekuce pro příspěvky řídí se dle předpisů platných pro daně a veřejné dávky (srov. judikát čís. 144 resp. 251).
Na druhé stráně však zase použití formální analogie zákona ze dne 24. července 1919, č. 445 Sb. z. a n., i pro pojistné příspěvky bez vydání zvláštního zákona není přípustno, jelikož v dost. 2. § 1. cit. zákona se výslovně praví: "že zákon tento vztahuje se pouze na přímé daně a jiné dávky, jichž promlčení posuzovati je dle zákona z 18. března 1878, č. 31. ř. z." a nikoli "na jiné veřejné dávky".
A na zákon ze dne 18. března 1878, č. 31. ř. z. se nyní úrazové pojišťovny dělnické odvolávati nemohou, poněvadž před vydáním zákona z 8. února 1909, č. 29 ř. z., trvaly vzhledem k ustanovení § 1456 obč. zák. zásadně na stanovisku, že přepisy o promlčení daní a veřejných dávek dle zákona z roku 1878 se na úrazové příspěvky nevztahují, kterýžto právní náhled byl tak správním soudem bezvýminečně sdílen (srov. rozhodnutí správního soudu z 24. října 1895, č. 4994, ze 4. dubna 1903, č. 1418; ze 7. listopadu 1905, č. 11.901 a celou řadu jiných).
Je tu sice nařízení rak. ministerstva vnitra ze 17. dubna 1917, č. 173. ř. z., jež stanoví, že "doba od 1. srpna 1914 až do provedené demobilisace nezapočte se do lhůt, jež jsou stanoveny v § 3. zákona ze dne 8. února 1909, č. 29 ř. z., pro promlčení práva na určení pojišťovacích příspěvků teritoriálním úrazovým pojišťovnám dělnickým a práva žádati je, může-li pojišťovna dokázati, že důsledkem válečných událostí bylo jí zabráněno, své právo na pojišťovací příspěvky ku platnosti přivésti".
Domnělé výhody nařízením tímto úrazovým pojišťovnám poskytnuté jsou však ilusorní, a to z toho důvodu, že by ústav v každém jednotlivém případě musel dokázati okolnosti, které v konkretních případech znemožnily předpis nebo vymáhání příspěvků, což, jak hned na první pohled je patrno, je věcí velmi obtížnou, ne-li nemožnou.
Mimo to je lhůta "do provedení demobilisace" příliš neurčitá, než aby mohla býti pevnou hranicí promlčení doby.
Na Slovensku platí § 46. zák. čl. XIX. z r. 1907, jenž stanoví pro promlčení nemocenských a úrazových příspěvků lhůty pětileté i pokud se týče tříleté. Bylo by proto pro Zemskou úřadovnu pro dělnické pojištění na Slovensku těžkým poškozením, kdyby se válečná léta měla započítávati do promlčecích lhůt, a to tím spíše, že na Slovensku následkem politického převratu revise započítatelné mzdy po dlouhou dobu vůbec nemohla býti prováděna a že také k předpisu pojistných příspěvků úrazových za léta 1918-1919 dlouho po době splatnosti bude lze přikročiti. Je tedy nutno i pro Slovensko ustanoviti, že se válečná léta 1914 až včetně 1919 do promlčecích lhůt, § 46. zák. čl. XIX. z r. 1907 stanovených, nezapočítávají.