§ 47.

Po zániku původcova práva jest oprávněn jedině stát nakládati dílem a vykonávati oprávnění dosud původci a jeho právním nástupcům podle původcova práva příslušející. Příjmy z toho plynoucí budou věnovány kulturnímu fondu na podporu literátů a umělců.

Oprávnění ta vykonávati za stát a fond spravovati náleží ministerstvu školství a národní osvěty. Podrobnosti upraví nařízení, jímž může býti vydán i organisační statut fondu.

§ 48.

Ochranné a vyhrazené lhůty, zejména v §§ 12, 42 a násl. stanovené počítají se od počátku kalendářního roku následujícího po události rozhodné pro tu kterou lhůtu.

§ 49.

Kdo vědomě (§ 24) poruší původcovo právo nebo právo státu podle § 47 nebo kdo vědomě rozšiřuje za úplatu výrobky (rozmnoženiny, napodobeniny) vzniklé tímto porušením, bude potrestán pro přečin pokutou od 200 Kč do 10.000 Kč anebo vězením od jednoho do šesti měsíců.

§ 50.

Pro přestupek bude potrestán pokutou od 20 Kč do 2000 Kč:

1. kdo proti závazku uloženému tímto zákonem opomine udati původce nebo pramen použitého díla;

2. kdo jednotlivou napodobeninu díla výtvarného umění označí jménem anebo značkou původce díla původního nemaje úmyslu klamati (§ 51);

3. kdo naloží fotografickou podobiznou bez přivolení osoby zobrazené nebo podle zákona k tomu oprávněné (§ 15);

4. kdo po soudní zápovědi dále užívá označení, titulu nebo vzezření jiného díla (§ 25);

5. kdo neoprávněně uveřejní sebrané smíšené zprávy nebo denní novinky určené pro noviny nebo časopisy.

§ 51.

Kdo v úmyslu jiné oklamati označí cizí dílo vlastním anebo vlastní dílo cizím jménem skutečných osob anebo napodobeninu výtvarného díla jménem anebo značkou původcovou, aby je dal do oběhu anebo kdo dá takové dílo vědomě do oběhu, byť nebylo porušeno původcovo právo, jakož i ten, kdo v témž úmyslu vykoná nepravou ohlášku do původského rejstříku, bude potrestán pro přečin pokutou od 200 Kč do 10.000 Kč anebo vězením od jednoho do šesti měsíců, pokud čin nepodléhá přísnějšímu ustanovení trestního zákona.

Pokuty podle tohoto zákona uložené připadnou kulturnímu fondu v § 47 naznačenému.

§ 52.

O zápověď uvedenou v § 25, odstavci 3., jest žádati u okresního soudu příslušného v tiskových věcech. Jinak vykonávají soudnictví o přečinech (§ 49, 51) a o přestupcích (§ 50) soudy příslušné podle všeobecných ustanovení.

§ 53.

Trestné činy v §§ 49 a 50 uvedené stíhají se toliko na žádost poškozeného. Tohoto oprávnění pozbývá, prominul-li výslovně trestný čin anebo nepodal-li žalobu nebo návrh na stíhání do šesti neděl ode dne, kdy nabyl vědomosti o trestním činu a o osobě pachatelově.

Trestné činy podle § 51 stíhají se z úřední povinnosti.

Vyšetřování a trest pomíjí promlčením za podmínek stanovených v trestním zákoně u přečinů v jednom roce, u přestupků v šesti měsících ode dne, kdy byl čin spáchán.

§ 54.

Při odsouzení pro přečin § 49 bude na žádost poškozeného uznáno trestním soudem, že propadají rozmnoženiny a napodobeniny bezprávně pořízené u kohokoliv, se nalézající, jakož i že tisková sazba k rozmnožování určená má býti rozmetána; dále budiž vyřčeno, že budou učiněny neupotřebitelnými k tomu účelu úpravy (otisky, odlitky, desky, kameny, formy) výlučně určené ku bezprávnému rozmnožování nebo napodobení. Bylo-li bezprávně provozováno nějaké dílo, může býti uznáno, že propadají rukopisy, textové knížky, partitury a úlohy bezprávně pořízené.

Totéž může býti nařízeno z úřední moci, byl-li někdo odsouzen, že zneužil jména (§ 51).

Může-li toliko část díla považována býti za bezprávnou rozmnoženinu nebo napodobeninu, obmezí se tato opatření jen na tuto část.

Zabaveny býti mohou i takové bezprávní výrobky (rozmnoženiny, napodobeniny a nástroje nebo jejich součástky určené k mechanickému přednesu), které pocházejí ze státu, v němž není původní dílo vůbec anebo tou dobou již chráněno, nebo není chráněno proti tomu způsobu porušení původcova práva.

§ 55.

Zabavené a za propadlé prohlášené předměty budou zničeny, jakmile bylo na to proti vlastníkovi právoplatně uznáno. Mohou-li býti učiněny neupotřebitelnými jinak, než zničením, stane se to, zaplatí-li vlastník náklady.

Poškozený může žádati, aby mu bylo přiznáno právo, místo zničení převzíti zcela nebo částečně ony předměty a úpravy za přiměřenou náhradu rovnající se nejvýše výrobním nákladům, pokud tím nebudou dotčena práva jiných osob.

Předchozí ustanovení § 54 a § 55 odst. 1. neplatí však o stavbách; při nich lze použíti ustanovení § 55 odst. 2. a §§ 56, 57 a 58 (o prozatímním opatření) až 60.

§ 56.

Byl-li obviněný odsouzen pro přečin § 49, uzná trestní soud na žádost poškozeného vedle trestu také na náhradu škody, pokud výsledky trestního řízení umožňují, aby byly spolehlivě posouzeny soukromoprávní nároky. Náhrada škody zahrnuje nejen vlastní odškodnění a náhradu ušlého zisku, nýbrž soud může i přiřknouti poškozenému, posoudiv pečlivě všechny okolnosti podle svého volného uvážení - přiměřený peníz za utrpěné příkoří nebo jiné osobní újmy.

Z výroku o náhradě škody mohou se obě strany odvolati.

§ 57.

Poškozenému buď také, byl-li obviněný uznán vinným dle § 49, přiznáno právo, aby veřejně oznámil vinníkovým nákladem jeho odsouzení. Způsob oznámení a lhůtu stanoví soud v rozsudku hledě k návrhům poškozeného.

§ 58.

Zároveň s trestním oznámením pro přečin podle § 49 anebo § 51 a až do vynesení trestního nálezu může poškozený žádati za zabavení neb uschování věcí, které jsou pomůckou ku porušení původcova práva nebo trestným činem povstaly (§ 54), i za opatření k tomu potřebná, aby bylo zamezeno spáchati, dokonati neb opětovati trestný čin.

O žádosti rozhodne trestní soud ihned; žádaná opatření může povoliti také jen na jistotu.

§ 59.

Původce, jeho právní nástupce (§§ 18 až 21, 47) neb osoba povolaná hájiti jejich práva (§ 14) může nezávisle na zahájení trestního řízení domáhati se u civilního soudu příslušného podle všeobecných ustanovení náhradu škody po rozumu § 56 na každém, komu lze přičísti vinu na porušení původcova práva (§ 24), jakož i na všech osobách, které vědomě za úplatu rozšiřují bezprávné rozmnoženiny nebo napodobeniny chráněného díla.

Nárok se promlčuje ve třech letech ode dne, kdy poškozený zvěděl o škůdci a nastalé škodě; nenabyl-li o tom vědomosti, teprve ve třiceti letech po porušení práva.

§ 60.

Osoby jmenované v § 59 mohou se dále domáhati žalobou toho, aby bylo určeno, že jim přísluší původcovo právo k tomu kterému dílu, i aby nebylo porušováno, a zároveň mohou žádati na žalovaném, aby vydal obohacení, třeba by ho nestíhalo zavinění. Nárok z obohacení promlčuje se ve třiceti letech.

Kromě toho mohou žádati, aby jím soud povolil opatření podle § 54. Jiná prozatímní opatření mohou býti navržena jen, jsou-li tu podmínky pro prozatímní opatření uvedené v exekučním řádě.

§ 61.

Vláda zřídí znalecké sbory, které jsou povinny podávati na požádání soudů znalecké posudky ve věcech původcova práva.

Jejich sestavení a jednací řád upraví nařízení.

§ 62.

Tímto zákonem nejsou dotčeny dosavadní všeobecné zákony a předpisy, jimiž jest upraveno používání tisku a které se týkají tiskových výrobků, jakož i veřejného provozování, vystavování a nabízení na prodej děl.

§ 63.

Ustanovení tohoto zákona platí také o dílech, která vyšla dříve, než nabyl zákon účinnosti. Mělo-li se podle ustanovení zákona ze dne 26. prosince 1895, č. 197 ř. z. nebo zák. čl. XVI. z r. 1884 za to, že dílo vyšlo v tomto území, má i na dále ochranu zde podle tohoto zákona, byť se podle něho nemělo za to již, že zde bylo, uveřejněno.

Neprošla-li v den, kdy se zákon stane účinným, zákonná ochraná lhůta podle staršího zákona, vztahuje se na tato díla delší ochranná doba tohoto zákona; naproti tomu delší lhůty pro ochranu podle staršího práva zůstanou planými pro díla vyšlá za jeho působnosti.

Pro fotografická díla chráněná do dne účinnosti zákona podle § 70 zák. čl. XVI. z r. 1884 platí lhůta tam stanovená.

§ 64.

Vyšel-li již před účinností tohoto zákona po právu zcela nebo částečně překlad anebo jiné zpracování díla podle, dřívějšího práva dovolené, není dotčeno právo jich původce podle dřívějšího práva.

Pokud bylo dosud dovoleno, rozmnožovati nebo napodobiti díla a podle tohoto zákona to není přípustno, smějí býti tisk anebo jinaké rozmnožení nebo napodobení alespoň do polovice při vyhlášení zákona provedené dokončeny a takto zhotovené rozmnoženiny nebo napodobeniny uveřejněny a rozšiřovány.

Rozmnoženiny a napodobeniny, které tu byly v čase, kdy zákon nabyl účinnosti a které zhotoviti nebylo dosud zapověděno, mohou býti dále rozšiřovány a ku prodeji nabízeny, stejně jako smí býti používáno nástrojů k mechanickému přednesu (§§ 29, 33) a kinematografických děl a filmů (§§ 4 č. 7, 26) již zhotovených.

Úprav (otisků, odlitků, desk, kamenů, forem) určených výhradně k rozmnožování nebo napodobení děl chráněných nyní podle nového zákona, které tu jsou v témž čase a jež zhotoviti nebylo dosud zapověděno, může býti používáno k tomuto účelu ještě po dvě léta od účinnosti zákona a mohou jimi zhotovené rozmnoženiny a napodobeniny na dále býti rozšiřovány.

Ale rozšiřovati rozmnoženiny a napodobeniny podle odst. 3. a používati nástrojů, filmů, a úprav podle odst. 3. a 4. jest dovoleno jen tenkráte, když byly tyto předměty na žádost podanou do šesti měsíců od účinnosti zákona účastnou stranou sepsány a opatřeny zvláštním razítkem okresního politického úřadu místa, kde jsou.

Podrobnosti upraví nařízení.

§ 65.

Bylo-li před účinnosti tohoto zákona zcela nebo částečně přenecháno jinému vykonávati původcovo právo, nejsou tím, je-li o tom pochybnost, přenesena také oprávnění, jichž nabývá původce nově tímto zákonem.

Lhůta stanovená v § 23 může býti po dobu pěti let od účinnosti tohoto zákona prodloužena nejdéle o další tři léta, prokáže-li druhá strana věrohodně, že vyšší mocí, technickými překážkami, obtížemi ve výrobních poměrech tohoto oboru nebo závažnými závazky k ostatním závazkům jí bylo znemožněno, smlouvu splniti. Nedohodnou-li se strany rozhodne okresní soud příslušný podle bydliště toho, jemuž bylo dílo přenecháno, na návrh v nesporném řízení o přípustnosti a lhůtě odkladu.

§ 66.

Bylo-li již před účinností zákona zahájeno řízení pro porušení původcova práva, platí pro ně až do pravoplatného skončení dosavadní předpisy; byl-li čin porušující původcovo právo spáchán před účinností tohoto zákona, platí delší lhůty staršího práva (§§ 36-40 zák. čl. XVI. z r. 1884) k jeho stíhání a uplatnění nároků z porušení.

Ale platí již pro takové činy ustanovení tohoto zákona o příslušnosti a řízení, zahájí-li se pro ně řízení po účinnosti zákona. Vyšších sazeb trestních lze však použíti jen na činy spáchané po účinnosti zákona.

§ 67.

Předchozí ustanovení platí obdobně o dílech, jež třeba chrániti v Československé republice po přístupu k bernské dohodě podle jejích předpisů.

§ 68.

Zákon nabývá účinnosti prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po vyhlášení. Tím dnem pozbudou platnosti dřívější zákony ze dne 26. prosince 1895, č. 197 ř. z. a zák. čl. XVI. z r. 1884, pokud není výjimek v tomto oddílu.

Provésti zákon náleží ministrům spravedlnosti, vnitra, školství a národní osvěty, pro sjednocení správy a zákonodárství a obchodu, průmyslu a živnosti.

Původcovo (autorské) právo upraveno jest dosud v Československé republice dvěma zákony; starším, zák. čl. XVI. z r. 1884 na Slovensku a novějším, zákonem z 26. prosince 1895, č. 197 ř. z. v ostatním obvodě. Podle čl. 20 (mírové) smlouvy podepsané v Saint-Germainu en Laye dne 10. září 1919 (příl. 3 k tisku č. 1630) jest naše republika zavázána přistoupiti do 12 měsíců mezi jiným i k mezinárodní úmluvě bernské na ochranu děl literárních a uměleckých z 9. září 1886, revidované v Berlíně dne 15. listopadu 1908 a doplněné v Bernu 20. března 1914. Až do té doby jest povinna zabezpečiti učinnými opatřeními zákonnou ochranu vlastnictví literárního a uměleckého příslušníkům spojených nebo přidružených států a zejména jim zabezpečiti výhody, které byly jim přiznány podle mezinárodních úmluv i shora uvedené.

Podle toho jest nutno, co nejdříve upraviti naše zákonodárství o ochraně literárních a uměleckých děl, aby vyhovovalo ustanovením bernské úmluvy a tím spolu také sjednotiti je pro celé území. Již v Rakousku jednalo se o to, aby přistoupilo k bernské úmluvě; >Česká akademie< podala tehdy obšírný posudek vypracovaný prof. drem Em. Ottem (Věstník Č. A. IX. str. 307) přimlouvající se za přístup, ale k němu nedošlo, ač ještě z jara 1918 byl vypracován nový návrh.

Pro tuto úpravu zákona doporučovalo se vzíti za základ dosud platný zákon ze dne 26. prosince 1895, č. 197 ř. z., jako novější, což uvítáno bylo také jednotlivými členy konané ankety, zejména panem prof. drem Hermanem-Otavským a zástupcem ministerstva školství a národní osvěty, když předložen byl prvotný návrh zpracovaný na tomto základě. O něm jako znalec práva původského vyslovil se prof. dr. Otavský: >Uvítati lze, že za té příležitosti uskutečniti se má také unifikace autorského práva v našem státě a spolu i reforma četných předpisů té doby nevystačujících. Rovněž jest schváliti, že osnova snaží se budovati na právu posavadním, a to i po zevnější stránce zachovávajíc soustavu zvolenou rakouským zákonem autorským a přejímajíc i četná jeho ustanovení. Ano bylo by si přáti, aby konservativní toto stanovisko bylo se uplatnilo co do spořádání zákona větší ještě měrou, specielně v oddílu druhém >o obsahu práva autorského.< Tomuto posudku hleděla vyhověti tato druhá osnova přepracovaná podle všech došlých posudků, jež podali různí požádaní znalci, odborníci, poradní sbory a korporace. Bylo sice vysloveno v jistém časopise o prvém návrhu, že upravuje sice původské právo, ale že není to právo >české<. Pisatel se však nepodepsal, aby mohl býti požádán o svůj návrh, ani se nepřihlásil sám s osnovou výtce této vyhovující a také žádný jiný z odborníků podávajících posudek s výtkou tou nevystoupil ani opravných návrhů v tom směru neučinil. Vytvořiti nové, osobité právo není možno; vždyť vázáni jsme v prvé řadě bernskou úmluvou, a porovnají-li se zákony různých států i slovanských vydané na ochranu literárního a uměleckého vlastnictví, shledati lze ve všech tytéž hlavní zásady a předpisy je upravující a pouze odchylky více méně v částech méně podstatných. A byla-li po léta v platnosti v území ustanovení jistého zákona vytvořivšího se časem z různých prvků, nelze pro právní bezpečnost přerušiti zplna dosavadní kontinuitu.

Ministerstvo vyžádalo si odborné posudky našich kruhů a upravujíc osnovu, přihlíželo vedle základu, uvedeného zákona, k navrženým změnám a dodatkům, jako hledělo k uh. zák. čl. XVI. z r. 1884, k bernské úmluvě a k novějším zákonům, zejména i německé říše z 19. června 1901 a z 9. ledna 1907, novelisovaným zákonem z 22. května 1910, k zákonným ustanovením jiných států, na něž poukazovaly některé posudky a hlavně i k literatuře, z níž pro naše poměry jsou pozoruhodny spisy dr. Pospíšila, Výklad zákona o právu autorském Praha 1905, dr. Hermana-Otavského, Der internationale Urheberschutz zwischen Österreich und dem Deutschen Reiche-Berlín 1903, O přípustnosti a mezích exekuce autorsko-právní (Sborník věd právních a státních X., str. 379) pojednání >O právní ochraně ideálních zájmů autora díla literárního a uměleckého v právu rakouském< ke sjezdu českých právníků (dr. Karel Kadlec, dr. Jar. Pospíšil, prof. dr. Hermann-Otavský, dr. Karel V. Adámek) a různé komentáře (Mitteis, Altschul, Seiller, Schuster Grundriss).

Zákon z 26. prosince 1895, č. 197 ř. z. odchyluje se podstatně od zák. čl. XVI. z r. 1884. Tento poskytuje ochranu i dílům uherských příslušníků vyšlých v cizině i dílům cizinců vyšlých u uherských nakladatelů a cizinců bydlících a zdaněných alespoň po dva roky v Uhrách; poskytuje ji poučným a zábavným přednáškám, souborným vydáním veřejných řečí a sebraným a vyšlým zprávám novinářským. Ochrannou dobu určuje po život původcův a na 50 let po jeho smrti (§ 11) a to vyšlo-li dílo za původcova živobytí s pravým jménem, kdežto bezejmenná a podobně nepravým jménem vydaná díla jsou chráněna po 50 let, pokud jest vyznačen na díle čas prvního vydání. Přihlášení do rejstříku působí, že se počítá doba podle § 11 (§ 13). Dílo vydané po původcově smrti chrání se po 30 let od smrti; bylo-li dílo poprvé vydáno po 45 letech po smrti, ale do 50 let, ochrana trvá pět roků po vydání (§ 14). Díla akademie, korporací a pod. mají ochranu po 30 let.

Zákon z 26. prosince 1895 přiznává původské právo z pravidla po 30 let po smrti, u bezejmenných a tajnojmenných děl po 30 let od vyjití; u pozůstalých děl vyšlých v posledních pěti létech ochranné doby zaniká právo pět let po vyjití. Přihláška do rejstříku působí, že se počítá doba stejně jako u děl s pravým jménem (§§ 43, 44). Pro úřady, korporace a pod. jest stejné ustanovení jako v § 14 zák. čl. XVI. z r. 1884.

Co do překladů shodují se zákony zapověděn jest překlad do pěti roků po vydání originálu, jinak po pět roků po vyjití vyhrazeného (pokud se týče autorisovaného) překladu. V Uhrách obmezeno jest právo překladu formalitami registrace (§ 47 zákona z r. 1895, § 17 zák. čl. XVI. z r. 1884).

Liší se zákony co do podrobností trestního stíhání a řízení, ač oba rozeznávají přečiny a lehčí trestné činy (přestupky; §§ 51 a násl. zák. z 1895, §§ 19-24 zák. čl. XVI. 1884), ale zejména co do lhůt ku podání žalob a promlčecích. Tam platí běžná lhůta podle ustanovení trestního řádu a obecného zákona občanského (§ 55), tu (§§ 36 až 40) tříletá lhůta k žalobě na potrestání i pro náhradu škody a z obohacení, pokud se týče tříměsíční. Nelze říci z porovnání předpisů, že by uherské původcovo právo bylo výhodnější.

Podle bernské úmluvy jsou závaznými její ustanovení, jimiž se poskytuje ochrana literárním a uměleckým dílům vůbec, čímž jsou míněny výrobky a výtvory z oboru literatury, vědy neb umění bez rozdílu jakého jsou druhu a v jaké formě jsou rozmnoženy, demonstrativně uvedené (čl. 2, odst. 1.), pak překladům, přizpůsobením (adaptacím), hudebním úpravám (arrangements) a jiným zpracováním (čl. 2, odst. 2.), fotografiím (čl. 3); dále jimiž se stanoví, že požívání a výkon původcových práv nejsou podmíněny žádnými formalitami a nezávislé jsou na ochraně ve státě, kde dílo povstalo (čl. 4, odst. 1.). Chráněna jsou díla stavitelského umění. Původce má podle čl. 8 bez výhrady právo, po celou dobu ochrany originálu své dílo přeložiti nebo překlad povoliti.

Závazným ustanovením jest čl. 9 o příspěvcích v časopisech, čl. 11 o provozování dramatických děl, čl. 12 o porušení práva, zejména co se týče adaptací, úprav, zdramatisování, čl. 14 o kinematografii, čl. 15 o označení jména na díle, čl. 16 o zabavení bezprávných rozmnoženin a napodobenin. Dosavadní naše právo nezná ustanovení o nástrojích k mechanickému přednesu (gramofonech a p.), kdežto bernská úmluva je upravuje. Podle toho nutno bylo provésti různé změny a doplňky, ale vedle toho byly provedeny i jiné, jež nesouvisí s bernskou úmluvou.

K § 1. Bernská úmluva používá výrazu >uveřejněná díla<,kdežto zákon z r. 1895 mluví o >vyšlém< díle (§ 1), liše je od vydaného a uveřejněného (§ 16).

Osnova přijala slovo >uveřejniti<, jehož výklad podává v § 7 podle návrhu poradních sborů. Obmezujíc ochranu především na díla uveřejněná v obvodu republiky ustanovuje zejména, že míněna jsou území, která se stala nebo stanou jejími součástěmi. Podle toho požívají ochrany díla uveřejněná i dříve na Slovensku, Hlučínsku atd.

Chráněni jsou dále původci, kteří jsou státními příslušníky; tu lhostejno jest, bylo-li dílo uveřejněno zde či v cizině nebo nebylo vůbec uveřejněno. Spornou zůstala i dříve podle § 1 zák. z r. 1895 otázka, bylo-li změněno státní občanství.

a) Vyšlo-li dílo (§ 6 zák. z r. 1895) v mocnářství rakouském, bylo lhostejno, zda nastala změna a jaká ve státním občanství. Podobně bude to lhostejno nyní, bylo-li dílo zde uveřejněno, ježto jest chráněno podle prvé věty.

b) Pokud dílo není uveřejněno dosud, bude rozhodnou doba, do které spadá událost, pro niž se dovolává původce ochrany; neměl by ochrany původce, který nebyl zdejším státním občanem v době, kdy událost nastala, třebas šlo o dílo dosud neuveřejněné, které vzniklo v době, kdy byl ještě československým příslušníkem anebo původce stal se jím teprve po oné události v době, kdy by porušení chtěl stíhati.

c) Rozpor jest dále, pokud jde o ochranu díla v cizině uveřejněného. Dr. Pospíšil (Výklad str. 16.) klonil se k náhledu, že podle § 1 zákona z r. 1895 byla rozhodnou vždy doba, kdy dílo vyšlo v cizině; vyšlo-li tedy v době, kdy autor byl rakouským státním občanem, zůstalo dílo chráněným, i když občanství pozbyl, a naopak, vyšlo-li v době, kdy původce nebyl ještě státním občanem, nedochází ochrany pozdějším nabytím občanství. Lituje však spisovatel, že tuto spornou otázku zákon nerozřešil positivním předpisem. Naproti tomu prof. dr. Hermann-Otavský (Der internationale Urheberschutz str. 39) hájil názor, že rozhodným jest státní občanství v době, pro kterou se původce dovolává právní ochrany.

Dodatek >.... státními občany..... >v době, kdy dílo se uveřejní, nebo kdy se ochrany dovolává< navržený k odstranění této kontroversy, navrhl p. prof. dr. Hermann-Otavský vynechati, poněvadž se nedoporučuje, aby byl chráněn ten, kdo byl státním občanem v době uveřejnění svého díla v cizině, potom však naše státní občanství změnil v cizí. Vynecháním tohoto dodatku rozhoduje se tudíž pro názor, že rozhodným jest státní občanství v době, kdy původce se dovolává ochrany, což se díti bude z pravidla v době, kdy bylo jeho právo porušeno.

K § 2.: Dosavadní § 2 zákona z r. 1895 přiznával ochranu dílům cizinců, vyšla-li v německé říši a nevyšlým dílům německých příslušníků (odst. 1.), kdežto pro jiná díla byl rozhodným obsah státních smluv. Zákonem ze 26. února 1907, č. 58 ř. z. byl vydán dodatek: >Pokud není státních smluv, může býti prohlášeno nařízením ministra práv, které buď v Zákonníku říšském vyhlášeno, že se k takovým dílům pod podmínkou vzájemnosti ustanovení tohoto zákona zcela nebo částečně vztahují.<

Nyní přiznána byla cizincům stejná ochrana vůbec, pokud v jejich vlastním státě je zaručena alespoň formální vzájemnost. Přístupem k bernské úmluvě stane se i toto ustanovení pro většinu států - jež rovněž k ní již přistoupily nebo přistoupí - bezpředmětným a bude míti platnosti jen naproti státům, které nepřistoupí k úmluvě (čl. 4. bernské úmluvy).

Naproti stylisaci navržené p. prof. dr. Hermannem: >Pro díla jiných původců platí ochrana, ať dosud vůbec nevyšla nebo byla uveřejněna v cizině, podle obsahu státních smluv nebo za podmínek zákona ze 26. února 1907, č. 58 ř. z.< byla podržena původně navržená nepatrně změněná, ježto vyslovuje totéž, ale vyhýbá se tomu, aby se bylo dovoláváno starších zákonů, které i obsahově vyžadují změny. (Neníť podle ústavy možno nařízení jediného ministra, nýbrž vlády, a tato vyhlašují se ve Sbírce zákonů a nařízení<.)

K § 4. Všeobecné znění odst. 1. odpovídá první větě čl. 2. bernské úmluvy. Demonstrativní výpočet jednotlivých děl byl proti znění § 4 zákona z r. 1895 doplněn a změněn jednak hledíc k bernské úmluvě, jednak podle návrhů poradních sborů.

K č. 1. Chráněna jsou především slovesná díla z oboru literatury; jednotlivé druhy vypočítává již §., 4 č. 1. zákona z r. 1895. >Slovesným dílem dlužno rozuměti každý výtvor, který jeví určitou individuelní činnost duševní ve vyjadřování myšlének formou řeči spočívající, kteréžto vyjadřování písmem jest nebo může býti zachyceno a zachováno a tím učiněno způsobilým, aby osobám druhým sděleno bylo< (Dr. Pospíšil Výklad str. 27). Zákon uvedl sice >sbírky listů<, nikoliv však jednotlivé dopisy, jimž podle § 24 a zprávy komise panské sněmovny k němu upřel ochranu. Ale i jednotlivé dopisy lze zařaditi často vzhledem ke značné literární ceně mezi literární díla požívající ochrany, což bylo znemožněno dosavadními ustanoveními. Názor ten i za platnosti zákona z r. 1895 hájili prof. dr. Hermann-Otavský 1 č. str. 48, Mitteis str. 52, Seiller str. 72. Z cizí literatury lze uvésti dr. P. Daude-ho (Die Reichsgesetze über das Urheberrecht an Werken der Literatur und der Tonkunst Berlín 1910 str. 4), jenž praví: >Dopisy buďtež považovány za slovesná díla chráněná, když a pokud se neomezují pouze na skutková sdělení, nýbrž vyjadřují individuelní duševní myšlénkový obsah ve zvláštní literární formě. Nezáleží na literárním nebo jinakém významu původcovu nebo, na případném historickém nebo biografickém zájmu, který dopis vůbec poskytuje.< Osnova vládní zákona pro Rakousko vypustila v § 4 č. 1, i >sbírku dopisů< a neuvádí ani >jednotlivé dopisy< odůvodňujíc ono tím, že by uvedení >sbírky listů< mohlo svésti k mínění, že není jednotlivý dopis předmětem ochrany podle původcova práva; také jednotlivý dopis jest účastněn ochrany, když se jeví podle svého rázu, jako dílo literatury...

Z odborných kruhů bylo schváleno, aby zařazeny byly pod č. 1 také dopisy, jakož i >deníky a jinaké záznamy<. Anketa literárních poradců a podle ní ministerstvo školství a národní osvěty navrhly dále, aby pod č. 1. byla v ochranu zákona pojata také >úprava děl tiskem vydaných<. Odůvodňuje to tím, že nutno chrániti také úpravu, zejména i hudebního díla a rozmnoženin výtvarného umění tiskem vydaných jako edice grafik, sbírek, obrazů a reprodukcí atd. Ale původcovým právem chráněna jsou jen duševní díla nebo jejich části, nikoliv i jejich abstrahované vlastnosti a jednotlivé faktory literárně umělecké; není původcova práva na př. na jednotlivých druzích děl literárních a uměleckých, na slohu, jiných zevnějších poměrech, způsobu provedení (srv. dr. Schuster, Grundriß str. 12) a tím také na pouhé úpravě díla.

Pod č. 2. zahrnuje osnova i díla pantomimická a kinematografická, o nichž neměl zákon z r. 1895 ustanovení. Při nich jest zajisté pro ochranu velkého praktického významu, byla-li ustálena (zjištěna) nějakým způsobem stalo-li se to písemně, mohou náležiti pod jiná díla - neboť jen tak bude možno zjistiti, bylo-li právo porušeno. Ochrany se jim může dostati jen, jsou-li samostatnými výtvory, nikoliv na př. novým skupinám tanců neurčených výhradně ku předvedení na jevišti.