Je tudíž vždy radna opatrnost i pro ty, kdož byli prohlášení za vyléčené.

Příjice a choroby následné jsou častou příčinou úmrtí, což je tím hodnější politování, že smrt zde postihuje lidi v nejlepším věku od 35-50 let. Úmrtnost syfilitiků je velmi značná.

Blaschke a Jakobsoha, zkoumajíce akty životní pojišťovny >Viktoria<, zjistili, že 33 procent všech syfilitiků zemřelo nemocemi, které s největší pravděpodobnosti možno odvoditi z přestálého onemocnění příjicí. Podle statistik životních pojišťoven pohybuje se větší úmrtnost syfilitiků kolem čísla 130, jestliže normální úmrtnost označujeme číslem 100.

Paralysu a tabes možno s bezpečností počítati výhradně k následkům přestálé příjice. Konečnou stanicí bývá pak obyčejně choromyslnost. V bývalém Rakousku bylo přijímáno do ústavu pro choromyslné ročně asi 1300 paralytiků, v Prusku docela asi 3000. A ten počet neustále stoupá.

Vysýchání míchy (tabes) je nemoc ještě častější než progresivní paralysa. A je nemocí trapnou, bolestnou.

Tím ovšem ani z daleka ještě nejsou zhoubné účinky příjice vyčerpány.

Příjice je nemoc nakažlivá. Nákaza povstává tu nejčastěji souloží. Je však možná i nákaza extragenitální, mimo-pohlavní. V kulturních zemích jsou tyto druhé případy ovšem mnohem řidší, ale přes to velmi významné a při potírání příjice mají velikou důležitost.

Nákaza taková vznikne např. použitím cigaretové neb doutníkové špičky, pitím z nádoby, ze které pil nemocný, použitím společné píšťaly ve skelných hutích, použitím téhož dechového hudebního nástroje, použitím kapesníku atd. Může dále vzniknouti kojením dítěte syfilitickou kojnou nebo nakažením kojné syfilitickým kojencem. Je tu dále možná nákaza syfilitickými dětmi, danými v cizí ošetřování; možno nakaziti holičskými nástroji; mohou se nakaziti lékaři, porodní babičky a ošetřovatelé nemocných při provozování svého zaměstnání; je možná nákaza polibkem atd.

V krajinách méně kulturních tyto nákazy extragenitální mají značnou převahu.

Příjice je nemoc dědičná. V důsledku dědičnosti této choroby nastávají pak potraty, předčasné porody, porody mrtvého děcka, nebo konečně narození děcka na pohled zdravého, které teprve po několika nedělích, měsících, ano i létech (hlavně v době puberty) vykáže známku zděděné. příjice. Okolnost tato je tím nebezpečnější, že z neznalosti věci bývá vlastní povaha nemoci rozpoznána teprve pozdě, když už neblahým následkům nelze plně zabrániti.

Příkladem je možno i zde uvésti některá poučná statistická data.

Statistika Fournierova uvádí, že mezi 500 manželstvími, při -nichž jeden nebo oba manželé, přestáli příjici, pouze u 233 (44 %) nevyskytlo se následků pro potomstvo. Z 1127 těhotenství při těchto 500 manželství skončilo jích 527 potraty nebo porody dětí mrtvých; částečně byly dítky syfilitické a kachektické. V těch případech, kdy oba manželé byli v době koncepce syfiliticky nemocni, nastal skoro vždy potrat nebo dítě se narodilo mrtvé.

Podle Hyda v Chicagu pří 1700 těhotenstvích syfilitických žen nastal potrat nebo porod mrtvého děcka v 579 případech (34 %). Do roka zemřelo dalších 956 dětí. Celkem tedy přežilo první rok jen 10 procent dětí.

Avšak i potomstvo, které tu přežije, je degenerováno. Jeví se u něho zhusta zakrnělost, hluchoněmost, ochrnutí, blbství a pod. V každém případě je vždy organismus méně cenný, slabý, degenerovaný. Tuto degenerací možno pozorovati kromě toho i u dalších generací.

To jsou nejstručnější rysy načrtnuté následky příjice po stránce hygienické. Pří tom úplně pomíjíme i všecky následky jiné - mravní rozvrat nitra jednotlivcova časté sebevraždy syfilitiků, pomíjíme i rozvrat rodinného štěstí. Ibsen to ve svých >Příšerách< naznačil velmi silně.

Újmy které působí pohlavní choroby státu a společnosti;jsou rázu národohospodářského i kulturního.

Stát vydává značné sumy na léčení nemajetných postiženců v nemocnících, je nucen opatřovati paralytiky v ústavech pro choromyslné, blbce v ústavech pro idioty, osleplé v ústavech pro slepce.

Stát přichází o plodnou práci pohlavně chorých, pokud jsou k práci neschopni, jakož. i o práci jejich méně cenných potomků.

Stát je citelně postihován úbytkem obyvatelstva následkem neplodných manželství.

Celý národ je pak bezprostředně ohrožován menší cenností potomstva osob chorých pohlavně, a to jak po stránce tělesné, tak i duševní. Jí ničí se zdatnost národa a rasy.

3. Rozšíření pohlavních nem.

O rozšíření pohlavních nemocí je velmi nesnadno získati přesných a spolehlivých dat, tím méně ovšem nějakého data novějšího.

O úřední statistiku je možno opříti se na př. jenom ve státech, kde je zavedeno povinné ohlašování pohlavních nemocí (třeba anonymní), jako je tomu ve Švédsku a Norsku.

Celkem spolehlivé statistiky podávají vojenské zdravotní správy o stavu mezi rekruty, vojskem a námořnictvem.

Jinak jsme odkázáni na soukromé statistiky lékařů specialistů, případně, orgánů úředních, které jsou pověřeny dozorem na prostituci, dále též na statistiky různých léčebných ústavů.

v letech průměrně v r. 1903/4 rak.-uherská armáda.... 1869 -1893 53.0 - 81.40°/oo 58,9°/oo pruská armáda.....1874 -1875 31.6°/oo 19.4°/oo francouzská armáda...1883 -1893 43.6 - 58.9°/oo 27.1°/oo italská armáda.........1883-1893 97.0-104.0°/oo 91.5°/oo ruská armáda..........1874-1875 40.0°/oo 40.5°/oo belgická armáda... .... 1874-1875 67.8°/oo 26.4°/oo anglická armáda.........1874-1875 245.2°/oo 125.0°/oo

Upravené záznamy úřední ankety pruské v r. 1910 vyznačují minimálně počet venerický nemocných na 773,000.

Velkoměsta jsou na tom ovšem nejhůře. Zde nám statistika posílá čísla opravdu zarážející. Tak na př. počet osob prodělavších nebo prodělávajících onemocnění příjicí odhaduje se v Kodani na 5 %, v Berlíně na 10-12 %.

Podle Blaschka onemocní ročně v Berlíně asi pětina všech dospělých mužů kapavkou a 2,4 % příjicí. Z mužů starších 30 let, vstupujících v manželství, průměrně prý každý do té doby utržil si dvakrát kapavku, každý čtvrtý nebo pátý příjici.

V Kodani podle spolehlivých dat, připadá ročně na mužské obyvatelstvo 20 % onemocnění kapavkou a 1,8 %. onemocnění příjicí.

Velice mnohá onemocnění unikají však záznamům, a bylo by chybou činiti závěry ze záznamů ojedinělých. Mocně zvedají vlnu onemocnění i poměry hospodářského blahobytu, jakož i rušného styku pospolitého (trhy, světové výstavy aj.)

Pokud se statistiky rozsahu těchto nemocí týče, nejrozšířenější nemocí pohlavní je kapavka. Podle dánské statistiky připadá 50 % všech onemocnění pohlavními nemocemi právě na ni. Podle ruské statistiky připadá asi 54 % na kapavku, 6 % na měkký vřed, 40 % na příjici.

Podle pruské vojenské statistiky ze dne 30. dubna 1900 připadlo ve vojsku 6353 % onemocnění na kapavku, 10,58 % na měkký vřed, 25,89 % na příjici. V námořnictvu: 70.17 %. na kapavku, 4,83 % na měkký vřed, 25,01 % na příjici.

Pokud jde o všeobecné rozšíření nemocí pohlavních, možno příkladem uvésti starší data o jejich rozšíření v aktivním stavu některých evropských armád;

Dokladem toho, že rozšíření nemocí pohlavních roste s velikostí měst, jsou např. data zmíněné pruské ankety z roku 1900. Podle ní připadlo v celém Prusku na 10.000 dospělých mužů 28 případů, v Berlíně na 10.000 dospělých mužů 142 případů, v městech přes 100.000 obyv. na 10.000 .dosp. mužů 100 případů, v městech přes 30.000 obyv. na 10.000 dosp. mužů 58 příp. pod 30,000 obyv. na 10.000 dosp. mužů 45 případů,v armádě na 10,000 dospělých mužů 15 případů.

Třebas absolutní čísla vzhledem k nedostatečností a nepřístupnosti šetření byla malá, poměr jednotlivých oblastí bude as dosti správný.

V silněji obydlených průmyslových krajinách býv. Rakouska připadlo 1,5 % až 2,3 % z osob léčených u nemocenských pokladen na pohlavně onemocnělé (Ehrmann 1906).

Soukromá anketa abiturientů středních škol v Čechách (dr Hecht) měla tento výsledek: ze 148 ročníků v různých středních školách v Čechách z 2709 žáků přestálo 295 až do maturity pohlavní nákazu, tudíž 7,9 %, a to z 1843 žáků velkoměstských 142, t. j. 7,7 %, z 1866 venkovských 153, t. j. 8,1 %.

Ženy vykazují mnohem menší procento onemocnění než muži. Důvody nutno hledati na poli sociálním. Mužská mládež je dříve samostatná, materielní podmínky k sňatku u muže jsou však mnohem pozdější; mocně svádí muže i lákadlo prostituce.

Pokud jde o rozšíření nemocí pohlavních podle společenských vrstev, máme názornou Blaschkovu statistiku berlínskou. Podle ní připadá na vojíny 4-5 %, na dělníky 8 %, na sklepnice 13,5 %, na obchodníky 16,5 %, na studenty 25 %.

Pokud se týká dělnictva, došel k zajímavému výsledku Kampffmeyer (okres Arnsberg). Okresy převážně zalidněné dělnictvem vykazují mnohem nižší číslo onemocnění pohlavními nemocemi než velkoměsta a to i přes nepříznivé poměry bytové, přes častou soulož mimomanželskou atd.

Ve městě jsou to v nové době zejména děvčata a ženy, které při snaze po samostatném povolání vydány jsou zvýšenému nebezpečí nákazy a nezřídka na konec propadají prostituci.

Podle Blaschka rekrutuje se v Berlíně 51 % prostitutek z průmyslových dělnic a služebných, ve Stockholmu 40 % (Welander), ve Vídni v letech 1898-1907 průměrně 55 % (Mertz).

Z různých zaměstnání přístupna jsou nákaze pohlavními nemocemi zejména zaměstnání spojená s častou změnou místa: nejčastěji jí propadají námořníci, plavci, číšníci, obchodní agenti, montéři stavební dělníci, artisti, kočovní herci, holič atd.

4. Směrnice pro boj proti pohlavním nemocem.

Není tajemstvím, že pohlavní choroby, jsou až hrozivě rozšířeny a že se právě nyní u nás rozmáhají velmi povážlivou měrou - zejména mezi studentstvem a vojskem.

Hlavní podmínkou účinného jejich potírání jest nejen plné uvědomění prostředků a zkušeností vědy lékařské, nýbrž i podrobné uvážení odiosní jejich povahy, jakož i uvědomění jejich tragického zasahování v životní poměry jednotlivců i celé společnosti.

Povšechné směrnice, jimiž nutno se říditi při boji proti pohlavním nemocem, jsou asi tyto:

1. Je nutno včasně rozpoznat nemoc a bezodkladně ji dáti léčiti řádným lékařem.

V tomto směru dlužno pečovat hlavně o řádné ošetření. Spadá sem i potřeba povinného, případně i nuceného léčení, při čemž se vrstvám nemajetným všestranně vyjde vstříc. Spadá sem í potlačování fušerství v podobném léčení, potřeba dokonalého vzdělání lékařského dorostu, konečně i potřeba součinnosti nemocenských pokladen, vojenských správ, po případě i životních pojišťoven atd.

2. Je nutno zabrániti dalšímu přenášení nemocí.

Důležitou podmínkou v této věci je isolování každého nového případu onemocnění, aby se nestal pramenem další nákazy. Zde sluší řešiti otázku povinnosti ohlašovací, míry lékařské odpovědnosti, zachování lékařského tajemství, možností dodatečné kontroly po vyléčení v případech chronických, trestností ohrožení nákazou, jakož i zabraňování tomu, aby nákaza byla zavlékána osobami, vojenskými mezi lid.

3. Je nutno postihnouti a odstraniti (resp. isolovati) všechny bezprostřední prameny nákazy.

Zde v prvé řadě půjde o vyšetření pramene nákazy každého nového případu. Hlavním případem venerických nemocí jest mimomanželská soulož, zvláště pak prostituce ve všech svých formách. Půjde tudíž o způsob, jakým jest nejsnáze čeliti prostituci a jejím pilířům: kuplířství, obchodu s děvčaty, dohazovačství, přechovávačství a chraničství (Zuhälterei). Řešiti bude třeba otázku nevěstinců. Při tom ovšem nesmí býti ani zapomenuto na možnost nákazy způsobem extragenitálním a bude třeba najíti cesty, jak té nákaze čelit. Uvažovati je také o bezpečnostních opatřeních v jistých živnostech (u holičů, ve skelných hutích, při společném noclehování učedníků atd.).

Je nutno vypátrati všechny příčiny rozšíření pohlavních nemocí a regulovati jejich účinné potlačování.

V prvé řadě musí býti stanovena rovnoprávnost obou pohlaví před zákonem na tomto poli. Dále sluší uvážiti momenty sociální, šíření nemocí pohlavních podporující, jako poměry mzdové a bytové, noční práci, nezaměstnanost, přístupnost k manželství, konkubinát, alkoholismus atd.

5. Je nutno ochraňovati mládež a poučovati všecky vrstvy obyvatelstva, ze jména však zase mládež o nebezpečí pohlavních chorob a prostituce.

V tomto směru bude třeba postarati se hlavně o ochranu nezkušené mládeže jednak přísným dozorem, jednak i včasným a na přístupné basi založeným poučováním o tomto hrozném, životním nebezpečí. Toto poučování bude nutno rozšířiti na všechny stupně věku a na všechny vrstvy obyvatelstva.

Bude i nutno pracovati o censuře a potlačování necudných spisů a vyobrazení, které, dráždíce obrazotvornost, připravují namnoze nezkušenému jednotlivci cestu k pádu.

6. Je nutno uvésti do života vhodné trestní, po př. civilně-právní normy, sledující výše vytčený cíl.

Pokud jde o právní význam pohlavních nemocí, nutno vzíti v úvahu jednak dosavadní předpisy právní, pokud se věci (a zejména i prostituce) týkají, jednak sluší bedlivě zkoumati právní dosah chystaných norem nových.

Jak patrno, připadá tu zákonodárství úloha nadmíru obtížná, odpovědná a také i nevděčná. Neboť v této otázce nestačí bojovati pouze proti zlu samému, nýbrž v mnohých směrech i proti zakořeněným předsudkům široké laické veřejnosti.

5. Cizí zákonodárství.

Poohlédneme-li se, pokud zásady právě uvedené uplatněny byly v zákonodárství cizích států, shledáme, že již celá řada kulturních státních celků má tyto otázky již zákonodárně upraveny.

V popředí stojí severské státy: Dánsko, Norsko a Švédsko. Důvodem je tu podle Fingera okolnost, že po 7leté a finské válce v druhé polovici 18. stol. rozšířila se syfilis endemicky na poloostrově skandinávském takovou měrou, že se stala prostou nakažlivou nemocí, přenášenou i stykem mimopohlavním. Vzhledem k tomu, že tím ztratila odiosní charakter choroby pohlavní, dána byla možnost k energickému zakročení.

Dánsko.

V Dánsku platil až do roku 1906 zákon ze dne 10. dubna 1874, který byl doplněn zákonem ze dne l. března. 1895. Zákonem z 11. dubna 1901 zrušeny byly nevěstince. Dne 30. března 1906 vydán byl po delším bojí mezi oběma sněmovnami nový obsáhlý zákon >o potírání veřejné nemravnosti a venerickénákazy<, spočívající na těchto principech:

1. Policejně se prostituce přestává trpět. Policejní úřady jsou oprávněny trestati osoby veřejně se prostituující (podle paragrafu 2, tuláckého zákona ze dne 3. března 1860), jakož i osoby vzbuzující veřejné pohoršení vyzýváním ke smilstvu, nebo svým nemravným chováním vůbec.

2. Je zakázáno vydržovati nevěstince. Trestá se přechovavačství.

3. Trestá se ohrožení pohlavní nákazou, mezi manželi však pouze na návrh. Pachatel způsobivší nákazu nese útraty léčení a plné odškodnění.

4. Každý onemocnělý je povinen dáti se léčiti a má právo na lékařské ošetření z veřejných prostředků.

5. Je přípustno nucené léčení v nemocnicích, dodatečná kontrola a nucená prohlídka lékařem, resp. lékařkou.

6. Ošetřující.lékař je pod trestem povinen každému nemocnému dáti poučení ve smyslu zákona. Nesprávné údaje jména, povolání a bydliště učiněné ošetřujícímu lékaři jsou trestny.

7. Zákon obsahuje specielní trestní předpis ohledně kojných a kojenců, příjicí postižených.

8. Provádění zákona svěřeno jest úředním lékařům.

K správnému posouzení účinků tohoto nového zákona na všeobecný zdravotní stav v zemi, nedostává se ještě dostatečného časového odstupu. Je řada zpráv a statistik (Flexner, Pontoppidan, Lomhold), z nichž některé zaznamenávají zhoršení všeobecného zdravotního stavu; jiné, podrobujíce náležité kritice statistická čísla, dospívají k náhledu opačnému a označují výsledky zákona, jako uspokojivé. Ve skutečnosti, všímáme-li si pouze počtu onemocnění, mnoho se na původním stavu nezměnilo, což se nedalo ovšem v krátké době ani jinak očekávati.

Švédsko.

Ve Švédsku bylo zavedeno od. roku 1877, nucené léčení všech pohlavně nemocných na útraty státní. V instrukci ze dne 31. října 1890, platící pro provinciální a městské lékaře, ukládá se jim vyšetřování osob z pohlavní nákazy podezřelých a oznámení nemocných příslušnému starostovi obce. Ten pak má povinnost poukazovati je do nemocnice, jestliže neprokáží, že jsou již v řádném léčení. Ve větších městech zavedena byla reglementace prostitutek a mravně policejní kontrola, ačkoliv pro to zákonného podkladu není. Vydržování nevěstinců je zakázáno.

Ve Švédsku platí zákaz uzavírati manželství osobám, pohlavní nemocí stiženým. Trestny jsou i činy, které mohou rozšířiti nákazu pohlavní nemoci.

Na základě elaborátu zvláštního komitétu, jenž pracoval od roku 1903, do roku 1910, vydán byl nový švédský, zákon ze dne 20. června 1918, týkající se >opatřeníproti šíření nemocí pohlavních.<

Hlavní ustanovení tohoto zákona jsou:

1. Povinnost léčiti se.

2. Bezplatná prohlídka lékařská a bezplatné léčení podle potřeby lékařem neb v nemocnicí a bezplatné poskytování léků a přemetů k léčení potřebných.

3. Zřizování poliklinik k léčení nemocí pohlavních v městech nad 20.000 obyvatelů.

4. Lékařova povinnost poučiti nemocného ve smyslu zákona, a hrozí-li nebezpečí rozšíření nákazy, oznámiti případ příslušnému úřadu, jakož i pátrati po prameni nákazy.

5. Nucená prohlídka, nucené léčení v nemocnících.

6. Předpis o zachovávání úředního a lékařského tajemství.

7. Všeobecné poučování o pohlavních nemocech.

8. Zrušení policejního dozoru nad prostitucí,

9. Provádění zákona svěřeno je zdravotním úřadům za pomoci úředních lékařů.

Norsko.

V Norsku platí dosud předpisy zdravotního zákona z r. 1860. Potlačování pohlavních nemocí bylo tu vloženo v ruce zdravotních úřadů. Od roku 1876 jsou v Kristiánií lékaři povinni hlasití případy onemocnění, pohlavními nemocemi bez udání jména a pátrati po prameni nákazy. V případě potřeby zdravotní úřad může naříditi dodání do nemocnice. Podle zákona trestního (§ 155) trestány jsou vězením do 3 let osoby, které vědomě přenesly neb jen spolupůsobily ku přenesení nákazy pohlavní nemoci, pohlavním stykem; také je trestno (§ 385) svěřiti někomu dítě příjicí onemocnělé do péče, nebo přijmouti za nemoci domácí službu bez předchozího upozornění osob ohrožených.

Prostituce v Norsku byla až do r. 1884 policejně upravena. R. 1884 zrušeny byly nevěstince a r. 1888-1893 odpadl i policejní dozor na prostitucí. R. 1902 zrušeny byly i trestní předpisy proti řemeslnému provozování smilstva. Podle zákona o tuláctví z r. 1900 mohou býti prostitutky dány i do káznice.

Od let 90tých byly předkládány stále pozměňované návrhy >zákonatýkajícího se omezení veřejné mravnosti a pohlavní nákazy<; řídily se v podstatě týmiž zásadami, jako nový zákon dánský. Posledně stalo se tak v roce 1901. Nový zákon se však dosud neuskutečnil.

Itálie.

V Itálii byla zavedena první úprava v roce 1855 (Ratazzi). Od r. 1860 platil >Réglement Cavour< a v roce 1888 byla zavedena reforma Crispiho, kterou se rušila zejména, všeobecná policejní kontrola nevěstek a odpovědnost za jejích zdravotní stav byla svalena na majitele nevěstinců. >Protireforma< Nikotera-Rudini (1891) zavedla aspoň v praxi prohlídky nad nevěstkami v prostitučních místnostech. Prostitutkám bylo však ponecháno právo, dáti se léčiti soukromě. Pouze prostitutky nespolehlivé s akutními a nakažlivými symptomy mohly být donuceny k léčení v nemocnici.

Reglement z roku 1901 setrval na dráze uvedených reforem a stanovil, že jenom nevěstky v nevěstinci podléhají pravidelnému vyšetřování zdravotními. Při tom byla sledována snaha, ulehčiti možnost léčení v ambulatoriích nemocnic a ve zvláštních ústavech státních, resp. komunálních (dispensarii celtici). Král. nařízení ze dne 27. července 1905 obsahuje obsáhlé pokyny k potlačování nemocí pohlavních. Nevěstince jsou dovoleny, jinak však neexistuje reglementace ostatních nevěstek, podléhajících pouze dozoru zdravotních úřadů. Důraz klade se hlavně na poskytování bezplatného léčení buď ambulatorně v dispensářích neb v nemocnicích.

Německo.

V Německu dříve nebylo (kromě ustanovení trestního zákona proti kuplířství, chraničství [Zuhälterei], nabízení a rozšiřování necudných spisů a obrazů a pod.) jednotných předpisů pro potlačení pohlavních chorob. Platí v tom ohledu zákonodárství zemská. Ve větších městech zavedena byla úprava po způsobu pařížském, ačkoliv zákonný podklad (§ 361ř. tr, z,) zejména co do způsobu jejího provádění (na př. nucený zápis nevěstek), zhusta je popírán.

Za účelem jednotného postupu státní činnosti na tomto poli doporučoval oběžník říšského kancléře ze dne 6. května 1904, aby byla pokud možno v celé říši zavedena opatření proti šíření pohlavních nemoci v té míře i formě, jak jsou platná v Prusku.

Opatření tato se týkala: zdokonalení vědeckého vzdělání studujících medicíny na poli nemocí pohlavních; speciálních kursů pro lékaře; vhodného poučování porodních babiček i všeho obyvatelstva, zejména, studentstva, důstojnictva a mladých obchodníků; zřizování odboček německé společnosti pro potírání pohlavních chorob; zvláštních kursů pro lékaře policejní a mravnostní; správního opatření k dozoru nad prostitucí, jakož i opatření proti prostitucí nezletilých děvčat; týkala se konečně i usnadnění léčení.

Novelou k zákonu o nemocenském pojištění ze dne 25. května 1903 zrušen byl předpis, podle kterého nemocenské pokladny mohly odepříti úplné nebo poloviční léčebné za nemoci, vzniklé pohlavními výstřednostmi.

V Prusku samém bylo upraveno potlačování těchto nemocí a prostituce regulativem z 8. srpna 1835 a řadou pozdějších zvláštních výnosů. Vydáním zemského zákona o potírání nemoci nakažlivých (Landesseuchengesetz) ze dne 28. srpna 1905, byl regulativ tento zrušen a.všecka péče na tomto poli, jakož i ve věcí provádění mravnostní policie, řízena ministerským výnosem ze dne 11. prosince 1907.

V zásadě setrvalo se při systému reglementace a mravnostně policejního dozoru. Jinak byl však prostitutkám ulehčen přístup k bezplatnému lékařskému ošetření; postaviti prostitutku pod mravnostně policejní dozor dovoleno bylo jen v případech soudního odsouzení pro trestní případ řemeslného smilstva. Těmto ženám měla býti ulehčena cesta k spořádanému životu.

Již král. nařízením ze dne 5. srpna 1841 a ze dne 31. října 1845 byly zrušeny nevěstince v Prusku; v ostatní říši, kde ještě existovaly, ztratily právní podklad německým trestním zákonem (§ 180).

Nicméně existuje v Německu ještě mnoho nevěstinců, ano v některých městech nuceny jsou prostitutky přímo v nevěstincích bydleti (Hamburk); jinde jsou vyhrazeny k jejich pobytu určité ulice, t. zv. Bordelstrassen (Brémy, Essen, Dortmund).

Působením německé společnosti k potírání pohlavních nemocí dostalo se v novější době zákonné sankce některým základním zásadám protipohlavního boje. Existuje např. nařízení spolkové rady ze dne 11. prosince 1918, čís. 184 ř. z., které stanoví:

1. Nucené léčení po případě i dodání do nemocnice osob pohlavně chorých, hrozí-li nebezpečí nákazy. Lékařská zakročení, spojená s vážným nebezpečím života neb zdraví, smějí býti provedena jen se svolení nemocného;

2. trestnost v případě ohrožení pohlavní nemocí, mezi manžely a snoubenci pouze na návrh postiženého;

3. povinnost vyšetřujícího neb ošetřujícího lékaře, dáti nemocnému poučení o povaze a nakažlivostí. nemoci a o trestnosti v případě ohrožení.

Zároveň vydáno bylo v Německu nařízení stran péče o pohlavně choré příslušníky vojska ze dne 17. prosince 1918, čís. 185 ř. z.; mělo zabrániti, aby nemoci pohlavní byly zavlékány osobami vojenskými,do ostatních vrstev občanských.

Francie.

Francie nemá zvláštního zákona ve smyslu vpředu uvedeném.

Pokud jde o úpravu prostituce, Francie zove se mateřskou zemí reglementace. Počátky skutečného reglementování spadají tam do konce 18. století, a v této formě zachovalo se dalšími opatřeními až do dnešní doby, bez pronikavějších změn.

Rozeznává se dobrovolné zapsání prostitutky (inscription volontaire ou sur demande) a nucené (i ďoffice). Zápis nucený, zápis nezletilých dívek a provdaných žeh děje se po schválení zvláštní komise. Jinak děje se přímo administrativní cestou. Vyšetřování nevěstek děje se v Paříži t. zv. >Dispensaire desalubrité< na policejní prefektuře; k léčení dodávány jsou do nemocnice St. Lazare.